Sociologické publikace

Pavel Barša svůj text "Pragmatická sociologie emancipace: Latour vs. Boltanski" pointuje úvahami o tom, že Latourovi není blízká ani revoluční levice, ani krajní konzervatismus. Pomáhá si přitom zejména tím, že ho brání před tím, co jsem nedávno napsal o jedné Latourově knize. Podle Barši v tomto textu Latourovi vyčítám jeho politické angažmá. Kritizuji ho za příklon k levici a odkazuji ho do sféry čisté, akademické vědy. Avšak přestřelil jsem prý… Problém je v tom, že mi Barša vkládá do úst, co jsem nikdy neřekl. Latourovi jsem nikdy nevyčítal politický rozměr jeho textů. Už vůbec jsem mu nevyčítal levicovost. A rozhodně mi nejde o to ho „skolit“. Ještě bizarnější ale je, že ten, kdo mi falešně podsouvá kritiku Latoura kvůli tomu, že se ukázal jako „levičák“, mne otevřeně kritizuje kvůli tomu, že jsem se ukázal jako „pravičák“ (je to totiž právě tahle škatulka, která dle Barši vysvětluje moje omyly a mou údajnou nenávist vůči Latourovi). V textu se snažím obhájit, že cit pro jemnost a ambivalence není nic výlučně akademického a že „relativistické“ uvažování je ještě něco jiného než jen výhodné palivo pro konzervativní agendu (jak naznačuje Barša).

Regulace výstavby v chráněných územích s cílem zachování krajinného rázu je důležitou agendou orgánů ochrany přírody. Agenda vyvolává mezi občanem-stavebníkem a úřadem řadu pnutí. V článku přinášíme výsledky projektu TAČR, který jsme představili před dvěma lety. Výstupem projektu je webová aplikace, která místní kvality krajinného rázu a principy, resp. regulativy z nich plynoucí, pojednává kontextově citlivým způsobem a přístupnou formou. Vychází z Preventivních studií hodnocení krajinného rázu, která AOPK ČR pro jednotlivé CHKO pořizuje. Webové rozhraní umožňuje generovat tisknutelný dokument přímo na míru. Aplikace by měla přispět k lepšímu pochopení diferencovaného přístupu – proč je obdobný stavební záměr v některých částech CHKO nežádoucí a v jiných částech CHKO nepředstavuje problém.

Tento text se věnuje klasické postavě historie vědy, jíž je geniální vědec. Sociologie velmi brzy nabídla svůj vlastní výklad toho, kým je vlastně vědecký génius, kterého měla tendenci na jedné straně ctít (nebude tedy velkým postavám dějin vědy upírat jejich velikost) a na druhé straně „vracet na zem“ („génius“ nebude v jejím podání vyvázán z řádného fungování vědy). Z pozdější sociologie vědeckého poznání se geniální vědec takřka vytratí, a to ve prospěch vědeckého kolektivu, komunity, či dokonce „superorganismu“. Šířeji se v tomto textu věnujeme vědeckému úspěchu, ale také vědecké racionalitě, kterou sociologie nepřisuzuje výjimečnému typu „myšlení“ vědců, nýbrž vědecké praxi.

Jedním z návrhů, kterak přistoupit k řešení tzv. klimatické krize, je globální uhlíková daň. Vypadá na první pohled jako zázračně jednoduchý a soběstačný nástroj. Přesto budí překvapivě málo pozornosti. Je tomu tak (mimo jiné) proto , že se prosazuje jako vyhroceně nepolitické řešení, a to nejen prvoplánově, tedy v tom smyslu, v jakém to sami autoři tohoto konceptu přiznávají. Protože dnešní doba k nejrůznějším deklarovaně nepolitickým řešením obecně tíhne, často pod tlakem existenčního ohrožení a s oporou ve vědecké argumentaci, vyplatí se případ GUD globální uhlíkové daně podrobněji prozkoumat.

Poté, co jsme se v minulém textu zabývali vědeckými kontroverzemi, nyní se zaměříme na některá další "místa", z nichž se sociologové pokoušeli uchopit vědu jako předmět svého zkoumání. Nejprve si ukážeme, co přinesly takzvané "laboratorní etnografie", zaměřené na každodenní vědeckou praxi. Za druhé se budeme zabývat tím, proč je důležité věnovat pozornost vědeckému jazyku a vědeckému diskurzu. A nakonec představíme několik vzácných příkladů sociologického zkoumání teoretické práce, tj. činnosti, při které se zdá, že se toho mimo nepřístupnou vědeckou mysl děje jen málo. V této souvislosti poukazujeme na to, že sociologie, stejně jako jiné disciplíny, různým způsobem utváří předmět svého výzkumu podle svých potřeb a zároveň se v interakci s ním proměňuje.

Toto je druhý z šesti plánovaných textů o sociologii vědy a vědeckého poznávání (a o tzv. science studies obecně). Proč se vlastně vědecké rozepře tak často stávaly předmětem zájmu sociologů? Vysvětlujeme důležitost a metodologické souvislosti tohoto empirického programu. Poté zvláštnosti tohoto přístupu krátce diskutujeme s odkazem na práci, ve které Trevor Pinch studoval experimenty R. Davise, týkající se slunečních neutrin. Ukazujeme, že vědecké kontroverze nabízejí sociálním vědcům důležité východisko k výzkumu vědecké praxe a její mnohotvárnosti, tedy té kvality, která má sklon stávat se neviditelnou, jakmile se vědecké fakty konsolidují.

Fyzika je možná tím nejvíce probádaným vědním oborem v tzv. sociálních studiích vědy. Cílem tohoto krátkého textu je načrtnout prostor, ve kterém se sociologie fyziky - a šířeji Science Studies - pohybuje a ve kterém se v chystaných šesti dílech série přehledových textů budeme převážně pohybovat i my.

Toto je něco jako doprovodný text k jinému mému textu ("Věda a politika, vpravo, vlevo", v tisku). Zatímco je možné oba tyto dokumenty číst nezávisle na sobě, nedává moc smysl číst zde předkládaný text bez předchozího přečtení jiného článku, na který oba zmíněné texty reagují, a sice Baršova elaborátu o Bruno Latourovi a o mém vztahu k němu ("Pragmatická sociologie emancipace: Latour vs. Boltanski", v tisku). Zatímco v článku "Věda a politika, vpravo, vlevo" polemizuji s tím, jak si Barša představuje političnost a angažovanost vědy, zde jen poměrně „technicky“ řeším řadu jednotlivých nesmyslů, které Barša vrší na moje konto: ukazuji, v čem a jak ulítl. Krátce, ve všem. Vymýšlí si a do úst mi vkládá blbosti.

According to Latour, religion and science have nothing in common. The two are successful (or failing) in quite different ways. Religiousness is not aimed at fact-making, but at presence-making, he says. To critically reconsider these ideas, I discuss the case study of Marian apparitions in Litmanová. The study suggests a more complicated picture by not focusing on pure and ready-made religion, but rather on religion in the making, a kind of “almost-religion.” It shows how the reality of apparitions, initially of quite unclear status, was becoming more and more religious. Fact-making and fact-checking clearly belonged to this trajectory and have never stopped being relevant. Nonethless, together with how the apparition was progressively becoming truly religious (or religiously true), Latourian presence-making was gaining in importance.