Blog: poznámky, postřehy, dojmy, komentáře

Přihodilo se mi začátkem ledna, že jsem v televizi sledoval diskusní pořad. Běžně to nedělám, nebaví mne to. Vadí mi stále dokola se opakující tváře i přiblblé, rádobykurážné otázky. Tentokrát mne zlákalo, že jedním z hostů byl Václav Bělohradský. Stává se, že s ním nesouhlasím, ale respektuju ho a baví mne. Bavil by mne i při vypnutém zvuku: je strhující ho očima sledovat, jak se mu rozbíhají myšlenky a jak si debatu užívá.

Řeč byla ten den o vládních reformách. Vedle Bělohradského seděli u stolu také Milan Zelený, globální profesor, a Martin Říman, bývalý ministr a tehdejší šéf týmu poradců premiéra Nečase. Zatímco Říman mne docela mile překvapil, Zelený nejenže neřekl snad nic pozoruhodného, ale především většinou ani nerozuměl tomu, co jeho partneři v diskusi říkali. Byl zkrátka mimo – ještě víc než sám moderátor, a to už je co říct.

O pořadu ale píšu kvůli něčemu jinému. Nesedl mi jeden z hlavních Bělohradského argumentů. Zoufal jsem si nad tím, jak svými vstupy tenhle myslitel podpořil dost lacinou a nešťastnou podobu sociologického uvažování – typickou pro dnešní dobu. Jde o dost jemný, avšak zásadní posun, který není úplně jednoduché (a možná ani šťastné) zkoušet postihnout nějak obecně. Právě proto chci využít tenhle konkrétní příklad. Na něm lze ono nenápadné nedorozumění či rozštěpení ohledně sociologického pohledu na věc pěkně ukázat.

Václav Bělohradský se v debatě přimlouval za to, aby reformy měly nějaký hlubší smysl. Aby nebyly koncipovány jen jako poměrně technická a povrchní otázka „dělení společného koláče“ (13:30 – stopáž online dostupného videa). Ve své kritice toho, jak jsou reformy připravovány a uváděny v život, pak naléhal: „Je třeba změnit ten postoj a ptát se, z čeho ten koláč je, jestli nám za to vůbec stojí, nebo jestli bychom ho dokonce neměli spíš zmenšit, [...] jestli se ještě vůbec vyplatí do něj neustále investovat. Ty reformy musejí jít do větší hloubky, do smyslu [...] a tímto smyslem nemůže být reprodukce existujícího.“

Co mi na tomhle vadí? Rozhodně ne ten důraz na „hloubku“ či „smysl“. Sám bych sice raději volil trochu jiná slova, protože zrovna tahle se mi zdají zavádějící, nejasná a poněkud zdiskreditovaná (minimálně Zelený a Moravec ostatně přímo v debatě zdařile předvedli, jak málo srozumitelné podobné „filosofující“ poukazy umějí být). Nenamítám tedy nic proti hodnotě toho, když uvažujeme v širších a ne-na-první-pohled-zřejmých souvislostech, když se na věc zkoušíme podívat i v jiné, než v té samozřejmě se nabízející nebo povýtce technické perspektivě. Co se mi však nelíbí, je schované v apelu, který jsem si vybral do zdejšího titulku: „je třeba změnit postoj a ptát se“. Takové naléhání totiž naznačuje, že hlubší či širší souvislosti nejsou tematizovány, nebo aspoň ne dost; a že tudíž někdo zodpovědný za reformy musí začít něco dělat jinak.

Je to vlastně takové malé sociologické zatmění. Chvilková sociologická slabost. Sociolog by totiž v tuhle chvíli měl poukázat na něco jiného, ba takřka opačného. Měl by přítomné i diváky upozornit, že kdykoli se prakticky a technicky bavíme o nejrůznějších reformních otázkách, tematizujeme zároveň a nevyhnutelně – byť všelijak zašifrovaně, nevýslovně a často bezděky – všechny ty souvislosti, na kterých tolik záleží. Úlohou sociologa by mělo být, aby pozornost publika tímhle směrem upřel; aby zjitřil naši vnímavost vůči jemnějším a skrytým souvislostem a aby nás učil ty na první pohled „povrchní“ reformy „do hloubky“ číst. Sociologicky vzdělaný pozorovatel by nás měl také upomínat na to, že ve skutečnosti se o hlubokých a podstatných souvislostech čehokoli zřídkakdy mluví přímo a jasně – a je to tak normální; měl by pěstovat porozumění tomu, že zásadní změny s hlubokým dosahem se typicky dějí nenápadnými, ušmudlanými a na první pohled nevinnými kroky. Neměl by poplašně volat, že o „hlubších souvislostech“ se nemluví (ač by se mělo), nýbrž měl by trpělivě ukazovat, jak a kde všude se o nich neustále, z mnoha stran a už dávno nějak mluví a rozhoduje (ač to tak na první pohled možná nevypadá)... Považme: něco takového lze sotva vážně požadovat od vládních představitelů a politiků. Avšak právě sociální vědci by tohle měli mít v popisu rozumné práce – za kterou by pak nemuseli sklízet jen posměch a opovržení, ale (aspoň po špetkách a od některých) jakési uznání.

Bělohradského požadavek „změnit ten postoj a ptát se“ je tudíž zavádějící hned z několika důvodů. Předně, je příkladem sporného a sociologicky necitlivého argumentu, kdy se po některých lidech chce, aby se chovali nějak zvláštně, resp. mimořádně a neobyčejně. Požaduje se například, aby političtí představitelé nejen klíčovým způsobem prosazovali nějaké reformy, ale aby zároveň výrazně, výslovně a uceleně tematizovali jejich nejrůznější skryté souvislosti. Jenže kritik poměrů tu vlastně volá po tom, aby „oni“ konečně začali dělat něco, co se všude kolem dávno vespolek dělá. Neboť, ano, na smyslu reforem se samozřejmě pracuje už teď, pořád – jen se tak děje všelijak nepřímo, zastřeně, částečně a z mnoha stran najednou. Kdo jiný než sociolog by právě tuhle složitě v čase a prostoru rozloženou „práci“ měl vidět?

Člověka by napadlo, zda se tu prostě Bělohradský-sociolog nedostal chvíli do vleku neškodně abstraktního Bělohradského-politického filosofa, a možná i dobře-to-myslícího občanského aktivisty. Avšak právě v tomhle ohledu, kdy zvažujeme, co daná promluva dělá ve veřejném prostoru a jaký má obecnější dopad, považuji Bělohradského výzvu za s prominutím vyloženě škodlivou. Pokud jí totiž podlehneme, což se řadě hloubky- a smyslu-milovných lidí snadno stane, podlehneme nejen pokušení kritizovat politickou reprezentaci, že nedělá, co politické representace obvykle a docela rozumně nedělají, ale propadneme také slepotě vůči tomu, že to, po čem tak naléhavě voláme, je dávno tady. Když zkrátka Bělohradský volá po jakési „tematizaci hlubšího smyslu reforem“, naznačuje tím, že něco takového tu zoufale chybí; že „hlubší smysl“ ty reformy zatím nemají, že na něj teprve čekají. Tím ovšem fatálně odvádí naši pozornost od faktu, že o „hlubší smysl“ reforem se tu od začátku zcela vážně hraje, už s prvními zisky a ztrátami – hraje se o něj ovšem typicky nikoli přímočaře, ale rozhodně pozorovatelně, evidentně, vykazatelně. Místo aby tohle sociolog-Bělohradský ukázal, a otevřel tak cestu k účinnější a bdělejší účasti na této „hře“, odvádí pozornost a plaší. Místo aby upozornil, že už padají první góly a že si musíme dát pozor na ty či ony fauly nebo přihrávky (lehce se toho dotýká v poznámce o školství), vybízí vládu k tomu, aby už konečně vyšla ze šaten na jakési jiné, zatím opuštěné hřiště. Natvrdo řečeno: Bělohradský nás v důsledku zaslepuje, znecitlivuje vůči tomu, co sám považuje za tolik důležité.

Václav Bělohradský podle mne velice dobře rozumí tomu, že zásadní politické otázky se často implicitně řeší nezásadními a obyčejnými technickými kroky. Sám o tom mnohokrát psal. Měl by tedy mít porozumění pro to, že například i ten nejhlubší smysl reforem se nastoluje a prakticky řeší skrze nenápadně vyhlížející dílčí spory a argumenty, které se na první pohled týkají pouze přerozdělování společného balíku peněz. Bělohradský by koneckonců mohl dokonce namítnout, že mu tady vkládám do úst něco, co tak nemyslel a co možná jen neobratně řekl. Mohl by tvrdit, že když požaduje „změnit ten postoj a ptát se“, míří tím na nás všechny, na celou občanskou společnost, s požadavkem, abychom si hlubších souvislostí prostě začali okolo sebe víc všímat. Těch jeho pár vět z pořadu není tak jednoznačných. A ten rozdíl, ten posun, o který mi jde, je opravdu jemný a nenápadný. Jenže je zároveň natolik důležitý, že bychom si měli dávat setsakra pozor na to, abychom nepodrazili vlastní disciplíně a vlastnímu argumentu nohy. Třebas bezděčně.

Jak v daných souvislostech vyznělo to, co před časem říkal v Otázkách Václava Moravce Václav Bělohradský, naznačují sami účastníci. Mám na mysli například situace, kdy moderátor diskuse opakovaně s „panem profesorem v zádech“ na Římana dorážel, zda vláda a politická representace dostatečně o těchto věcech přemýšlí (17:20 a 22:30); nebo kdy Říman mínil (a Bělohradský mu přitakával), že přítomnému filosofovi-sociologovi jde patrně nejen o bohatství finanční, ale veškeré vytvořené bohatství, a v tom prý spočívá ona větší požadovaná „hloubka“ reformních úvah. Ale to už bychom se prý, pokračoval bývalý ministr a nynější poradce, dostali někam docela jinam, do „opravdu fundamentální debaty“ (23:05). Touto poznámkou ovšem Říman, v celé debatě paradoxně možná největší Bělohradského spojenec a nejvstřícnější posluchač, jen stvrdil nešťastné odtrhávání otázek smyslu a širších souvislostí od rozpravy nad praktickými a uchopitelnými parametry reforem... Co vidíme? Bělohradský říká: my se bavíme jen o povrchu těch reforem, o technických parametrech, ale to nestačí; Říman pak připouští, že úvahy o „hlubších souvislostech“ jsou jistě možné, nicméně pouze pro velmi zvláštní debatu, a pragmaticky je tedy vytýká před závorku. A, pozor, oba nás tedy učí nevidět, že onen smysl a hloubka reforem se řeší vlastně neustále, teď a tady, i skrze ty nejtechničtější a nejpraktičtější problémy.

Můžu se tedy jen domnívat, že Bělohradský to nemyslel docela tak, jak mu vyčítám; můžu dokonce doufat, že by měl jisté pochopení vůči mým zdejším argumentům. Avšak vyznění toho, co řekl v oné debatě, se mi zdá neblahé a necitlivé – jak sociologicky, tak politicky.