Blog: poznámky, postřehy, dojmy, komentáře

K fenoménu Antropocén: Poznámky na okraj mezioborové debaty

22. 7. 2017,

V Centru pro teoretická studia UK/AV ČR jsme začátkem roku 2017 začali probírat pojem antropocénu. Tímto slovem se nejčastěji vyjadřuje, že žijeme v epoše, ve které se člověk stal zásadní a hlavní silou, která formuje podobu planety. Antropocén je tedy název pro novou geologickou éru Země. V tomto textu se přimlouvám za složitější a širší chápání antropocénu – takové, které by otevíralo prostor pro mezioborovou diskusi. Jde o pracovní text, náčrt: připomínky a komentáře vítány. Pokud byste náhodou chtěli citovat, ujistěte se, že se mezitím neobjevila definitivní, oficiálně publikovaná verze.

Zaprvé. Pojem antropocénu, jeho nástup na scénu, už nejde přehlédnout. Za posledních pár let vzniklo jen k problematice antropocénu několik odborných časopisů. Článků a internetových fór je nepočítaně. Antropocénu byla věnována řada knih, proběhly všelijaké konference, o antropocénu se psalo v médiích. To slovo používají nejen geologové a další přírodní vědci, ale i sociologové, filosofové, umělci, novináři. Má od samého počátku mimořádný a nezřídka výslovný politický náboj.

Zadruhé. S vlivností toho pojmu patrně souvisí, že nemá jen jeden význam, pevně a jasně ohraničený. Je to jako s pojmem „paradigmatu“: ten se proslavil a rozšířil nikoli navzdory tomu, že v samotné Kuhnově knize analytici napočítali desítky různých významů toho slova (a že šlo tedy o dost vágně vymezený pojem), ale naopak díky tomu – a tedy s přispěním té nejednoznačnosti. Někteří geologové se sice asi ještě nějakou dobu budou dohadovat, co přesně antropocén znamená, kdy a čím začal[1], ale ve skutečnosti jim ten pojem už dávno nepatří. Možná jim nepatřil nikdy. K nějaké podstatné shodě o smysluplnosti takto označené epochy mezi geology totiž zatím nedošlo a možná nikdy nedojde.[2] Chceme-li se tedy na CTS věnovat mezioborovému výzkumu antropocénu, neznamená to, že budeme chtě-nechtě všichni fušovat do řemesla těm, kteří se zajímají o super-dlouhodobé procesy historie Země jako celku; a že se budeme přít, zda geologicky relevantní antropocén „opravdu existuje“. Mezioborovost by zde naopak předpokládala, že různé stránky toho, co je na současné situaci bezprecedentní, budeme kriticky probírat s vědomím (a neustálým vzájemným připomínáním si), že „antropocén“ se vyvinul do něčeho mnohem složitějšího a jemnějšího, a také důležitějšího, než může být označení nějaké epochy.

Zatřetí, trvejme při tom všem na tom, že antropocén rozhodně není cokoli, co si jen kdo umí vymyslet. Antropocén není módní nesmysl, ne jenom. Není to plácnutí do vody, tříšť navzájem nezávislých argumentů a myšlenkových linií. Pravda, někdy to tak vypadá. Pro někoho je antropocén krizí, ba katastrofou, zatímco pro jiného příležitostí (viz Asafu-Adjaye etal. 2015); pro někoho vědeckou hypotézou, pro jiného uměleckou inspirací (Davis & Turpin 2015); pro někoho je prokázanou realitou „tam venku“, pro jiného politickou a dobově podmíněnou konstrukcí (jak to vidí například Petr Meduna, který antropocén bere jako projev millenialismu)… Těžko lze tedy trvat na tom, že antropocén je jedna věc (viz též Bonneuil & Tressoz 2016). Avšak zároveň nelze nevidět, že i přes veškeré pře a nesouhlasy lze v debatách o různých antropocénech vidět také překryvy, společné principy a významné mezioborové souvislosti.

Začtvrté, v návaznosti na to, geologické (a obecněji přírodovědné) kořeny představ o antropocénu jsou důležité a neobejitelné; zároveň ale snadno vedou k nedorozuměním. Něco jsem už nakousl. Antropocén podle mne není jen geologický pojem, už dávno ne. Není to jenom vědecký pojem. A není to jenom epocha. Dále pak: ne všechno nové či bezprecedentní je antropocén. Ne všechno podstatné či naléhavé, co se dnes v globálním měřítku děje, lze smysluplně shrnovat pod pojem antropocénu. Stejně tak netřeba automaticky vzývat antropocén, kdykoli mluvíme o něčem, co ničí přírodu a životní prostředí.

Co by tedy antropocén být mohl – tak, aby to dávalo smysl i pro mezioborovou debatu?

V antropocénu spatřujeme novou situaci planety, která nemá obdoby. To platí. Vidíme zřetelně souvislosti, které dosud vidět nebyly nebo o kterých jsme jen něco matného tušili. Avšak, jak naznačuje už samotný počátek debaty mezi iniciátory pojmu a jejich odborným společenstvím, nejde nutně o to, že tyto souvislosti tu dříve prostě nebyly a že jsme se zčistajasna ocitli v docela jiném, proměněném světě. My jsme se spíš tyto souvislosti naučili lépe vidět. Nejenom, tyto souvislosti nyní víc a víc chceme vidět. Hledáme je, jsme na ně nastraženi. Naučili jsme se říkat, poslouchat a považovat za důležité takové promluvy, ve kterých jsou přítomny. Není to buď, anebo. Neříkám, že žádné nové souvislosti nejsou, pouze se nově díváme. Tvrdím, v duchu řady prací z oboru sociologie vědy, že obojí k sobě patří: svět „tam venku“ a všechno to, co mají vědci „tady a teď“ po ruce, když bádají. Nemá smysl mluvit o jednom, aniž bychom zároveň dbali na to druhé.

Nová perspektiva se nezačala prosazovat jen tak, náhodou. Pohledy na Zemi z vesmíru otřásají samozřejmostmi našeho přístupu k vlastní planetě. Znova a znova, skrze nejrůznější šoky, objevujeme planetu jako křehký celek. Snaha porozumět současným klimatickým změnám tlačí k přehodnocení toho, jak mluvit člověku a přírodě. Dobu antropocénu tedy jako by vymezovaly příležitosti k důležitým vhledům, přelomové zážitky. Jakmile ale příslušné souvislosti díky těmto spektakulárním událostem zahlédneme, jakmile je jednou zpracujeme a zvykneme si na ně trochu, začneme je náhle vidět – v nejrůznějších „malých“ a „všedních“ podobách – všude kolem sebe.[3] Ve způsobech, kterými se skrze turismus zmocňujeme lesů, luk, kulturních pamětihodností nebo vzdálených a cizích prostředí. V každodenních praktikách objektivizace vědeckých faktů nebo při zvládání složitých organizačních uspořádání skrze usilovné papírování. V tom, co, jak a proč je hodno ochrany, když chceme stavět v Krkonoších nové baráky. Ve zprůmyslňování zemědělství. V úsilí o genetické manipulace nebo o zásahy do hmoty na atomární úrovni. V tom, jak zacházíme s vlastními těly. V tom, co víme o tom, jak malá lidská společenství působila v konkrétní krajině, a to ještě dávno před nějakou průmyslovou či demografickou revolucí. Atakdál. Novinky, které nás překvapily, nás překvapují nanovo – tím, že vlastně nejsou tak docela novinkami.[4]

Převažující důraz na velké škály, na masivnost a globálnost, je v debatách o antropocénu trochu zavádějící. Je to nešťastné dědictví toho, že obrat, o němž mluvíme, se nepřehlédnutelným způsobem odpíchl zrovna od pokusu vymezit epochy geologického vývoje Země. Zjitřený zřetel k celku a relacím, o kterém tu mluvíme a se kterým je představa antropocénu spojovaná, přece není nutně podmíněný kontrolou nad obrovskými datovými soubory, které překlenují celé kontinenty a celá desetiletí či staletí. „Globálnost“ je patrná i v detailech, v malých věcech, v místních uspořádáních… jinak o ní nemá smysl mluvit.[5] Zkrátka, masivnost a velkorozměrnost k debatám o antropocénu patří, a oprávněně; nicméně ne výlučně a z hlediska snah o porozumění fenoménu je klíčové, abychom cit vůči celku neredukovali na posedlost velkými rozměry.[6]

V jádru debat o antropocénu, zdá se, je vztah člověka a světa, po kterém chodí; vztah kultury/společnosti a přírody; vztah společenských/humanitních a přírodních věd. Naznačuje to konstrukce samotného pojmu a základní argument. Ti, co se zabývají Zemí a země-tvorbou, vyhlašují věk člověka. Nejde jen o to, že přírodovědci vzali vážněji relevanci lidského světa a že sociální vědci si nyní zřetelněji uvědomují, kam až zasahuje pojem „nezamýšlených důsledků“ lidského chování. Debaty o antropocénu napětí mezi přírodními a sociálními vědami nezruší.[7] Avšak vztahy mezi těmito skupinami oborů nedotčené nezůstanou, stejně jako způsoby, kterými mluvíme o přírodě a společnosti, o přírodních a sociálních skutečnostech.[8] Bude pak třeba překročit floskuli, že jedno a druhé se „navzájem ovlivňují“. Antropocén nás tlačí k uznání, že jevy a problémy, které jsme si zvykli vnímat v párech nesouměřitelných kategorií (příroda vs kultura, poznání vs jednání, příčina vs následek apod.), jsou všelijak provázané – tak jemně a složitě, že samotné tyto kategorie budeme muset začít používat mnohem obezřetněji a patrně i jinak, než jsme si dosud zvykli. Je pravděpodobné, že právě uvažování a praktické konání v logice nejrůznějších dualit má co dělat s obdivuhodnou silou a dechberoucí neomaleností, se kterou lidé současné doby přetvářejí svět – dokonce i v geologických měřítkách (více viz např. Latour 1993 a jeho rozbor rozeklaného jazyka moderních).

Jsou řeči o antropocénu pouhou politikou, která parazituje na obezřetné, pomalé, skeptické a nehodnotící vědecké práci? Anebo jde o prokázaná fakta, jejichž politický smysl se teprve ukáže? To právě už nejde takhle rozlišit. Nemá to cenu. Ba hůř: brát vědu a politiku jako přirozeně ohraničené sféry, které se nesmí navzájem míchat, aby si podržely svou sílu a přesvědčivost, je vlastně zavádějící (opět viz Latour 1993 a řada dalších prací z okruhu sociologie vědy). Antropocén obojí velmi zřetelně - a od samého počátku – propojuje. Uvedu příklad z prostředí sporů o klimatických změnách. Před několika lety došlo k úniku e-mailové korespondence z jednoho výzkumného ústavu, jehož pracovníci varovali před proměnami klimatu a jejich důsledky. Jejich kritici jásali. V e-mailech šlo podle nich vyčíst, jak se „alarmisté“ domlouvají na manipulaci dat, na mediálních kampaních, na potlačení nebo naopak posílení některých stránek problému, na vzájemných koalicích… Tak takhle vypadá ta vaše věda? To je přece odbornost zamořená politikařením a takovou nelze brát vážně! Po chvíli rozpaků se napadení začali bránit: ale takhle věda přece vypadá normálně! Jako by v tu chvíli přistoupili na argumentaci sociologů vědy, kteří na „normální“ propletenost vědeckého a politického poukazují už dávno. Tahle námitka byla v zásadě správná, avšak měla dvě slabiny. Napadená strana se k takovému pohledu uchýlila pod tlakem, situačně, zčista-jasna. Byl to obrat o 180°, zavánělo to kličkováním. Ještě nedlouho před incidentem by totiž nejspíš většina badatelů varujících před změnami klimatu trvala na „čistých faktech“ a „ryzí vědě“, na politice nezávislé. Kdyby byli bývali napadení pěstovali realističtější pohled na vědeckou práci už dříve, byli by asi se svou námitkou přesvědčivější. Zároveň by se od sociologů vědy mohli při troše pozornosti přiučit ještě v jedné věci: mluvit o vědecké pravdě jako o něčem konstruovaném a o vědecké práci jako vždy nějak politické rozhodně neznamená, že nelze mluvit o vědě dobré a špatné - například o přijatelných nebo nepřijatelných manipulacích s daty. Připustit, že mezi vědou a politikou neexistuje pevná a samozřejmá hranice samo o sobě nic neřeší. Jen to otevírá prostor pro pečlivější a vykazatelnější stanoviska… a také pro vědeckou a zároveň politickou představu antropocénu.

Zrod pojmu antropocén upozorňuje na ještě jeden klíčový moment. Kritici tohoto pojmu hned od začátku pochybovali, zda a jak můžeme vymezit epochu, do níž jsme aktuálně zcela pohrouženi a od které nemáme náležitý odstup. Geologické epochy lze přece zahlédnout a rozlišit až zpětně, z obrovské časové vzdálenosti, avšak těžko „zevnitř“, natožpak hned v prvních okamžicích existence (měřeno geologickým časem). Možná ale tenhle rozpor nepředstavuje ani tak definitorickou potíž, jako spíš definiční charakteristiku. Kdybychom na tohle přistoupili, žít antropocén by pak obnášelo vyostřené praktické úsilí, v rámci kterého si zjednáváme odstup od světa v situaci, kdy jsme viditelněji a fatálněji než dosud jeho neoddělitelnou součástí. Skrze poznávání i jednání, skrze vědu i technologie, skrze pojmy i činy se snažíme dostat pod kontrolu svět, který od těchto činností samotných nejde rozumně oddělit. Tlačí nás to mimo jiné k revidování vztahu mezi celkem a jeho částmi. Bruno Latour, dnes jeden z nejvýznamnějších proponentů pojmu antropocén v sociálních vědách, zdůrazňuje: není to tak, že jsme v nějakém prostředí (jako část nějakého „vyššího“ celku, který si zasluhuje naši ochranu); daleko přiměřenější je to takhle: my, různé bytosti planety (lidé, bakterie, šutry, lesy, mlhy, budovy, cesty…) jsme si navzájem prostředím – nesamozřejmým, zranitelným, vztahově utvářeným (Latour 2016). Tohle zahlédnout a přijmout znamená postavit se antropocénu čelem.

Antropocénem tedy nemůže být jednoduše nějaká „epocha“, od-do, „tam venku“, kterou lze při dostatečném vědeckém odstupu od světa za pomoci obrovských datových souborů občas zahlédnout. Nelze samozřejmě vyloučit, že se jednou něčím takovým stane, ale spíš nikoli. A rozhodně něčím takovým není právě teď. Antropocén jakožto novinku nyní vymezuje především náhled, důslednější a vlivnější než dosud, že svět je unikátní, rozechvělý a jemně splétaný a že odstup od života a ponořenost do něj je třeba uchopit nějak jinak. V čem ale spočívá větší vlivnost a důslednost onoho náhledu? Je třeba uznat, že podobné uvažování už s námi nějakou dobu je. Antropocénní obrat, jak jsem se ho pokusil stručně popsat, má v řadě ohledů na co navazovat. Za opatrnější zacházení s dualitami jako příroda-společnost, věda-politika nebo celek-část se už přimlouvala celá řada myslitelů. Mnozí badatelé opakovaně poukazovali na záludnosti toho, jak se udržuje a působí dělba území mezi přírodními a sociálními vědami a jak zrádná je představa ryzí přírody bez člověka, resp. kultury jako ryze lidského a jakoby až netělesného výkonu. Nad představou antropocénu, který tohle vše v sobě nějak zahrnuje, mohou proto mnozí ohrnout nos: tohle přece není nic nového! Případně, s ještě doznívající pachutí po postmoderně na jazyku: jen další módní pojem, jehož sláva brzy pomine! S veškerou úctou k uvedeným pochybám lze ale namítnout, že tentokrát tu cosi nového přece jenom je. U zrodu debat o antropocénu totiž už nestojí takřka výlučně filosofové a humanitní vědci, tak často vysmívaní či bagatelizovaní ze strany přírodovědců. Naopak, stočit pozornost k člověku a jeho praktikám ve vztahově-složitě založeném světě nyní vybízejí prvořadě zástupci přírodních věd – antropocén je původem jejich představa, vyjadřuje jejich úžas. S pojmem, který naráží na periodizaci dějin Země a významně se opírá o empirickou přírodovědu, dostávají ony staro-nové filosofující vhledy mocného potenciálního spojence a příležitost k důslednějšímu uplatnění. Debata o antropocénu je může držet při z/Zemi.


Poznámky

[1] Aby vynikla ta rozmanitost, zmíním vedle celé řady pokusů o identifikaci počátku antropocénu, o kterých už jsme slyšeli, ještě tohle: „1610 be recognized as the beginning of the Anthropocene — the moment when humans began to alter Earth’s processes. In a paper published in the journal Nature this month, scientist point out that in 1610, the dramatic drop in population allowed about 65 million hectares of farmed land in the Americas to return to forest. The growth of so many trees all at once sequestered enough carbon dioxide to cause a measurable difference in the atmosphere. The world momentarily became cooler“ (http://europe.newsweek.com/did-anthropocene-begin-deaths-50-million-native-americans-313319?rm=eu).

[2] Přesto už se objevují pokusy pojem antropocénu kanonizovat – viz např. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1893560-vedci-chteji-prepsat-ucebnice-v-roce-1950-nastal-antropocen-vek-vlady-lidi-nad-planetou.

[3] Jako když studium uměleckých textů přispělo k „objevení“ materiality psaní, nesamozřejmosti autora literárního díla a dynamiky struktur, ze kterých povstává význam, a najednou se – v odezvě na tenhle průlom – otřáslo všechno, protože jsme začali jakožto „textům“ rozumět všemu okolo sebe (identitám, institucím, krajině atd.).

[4] „We have always been post-anthropocene, říká v narážce na slavnou Latourovu knihu Claire Colebrook (https://syntheticzero.net/2014/04/25/we-have-always-been-post-anthropocene-claire-colebrook/).

[5] Sociologové, někteří, tohle znají. Pojem sociálního řádu, zásadní pro celý obor, dlouho jako by souvisel s něčím velkým, nad-individuálním, s „celou společností“. Řád byl záležitostí makro-struktur; toho, co nás obklopuje. Objevili se ale sociologové, kteří tohle obrátili na hlavu. Ukázali, že řád je (znovu)zakládán v každé jednotlivé interakci, v takřka neviditelném a rutinním organizování každodennosti. V takových mikro-rovinách se něco jako sociální řád rodí a v nich je také udržován. Že je patrný a funkční také ve velkých měřítkách (a že máme pocit, jako že nás řídí něco tak velkého jako Společnost), je bez téhle úrovně nemyslitelné.

[6] Klíčové je to i proto, abychom se tématu mohli chopit také prostředky vědních oborů, pro něž je skutečnost „teď a tady“ základní, jako třeba sociologie.

[7] „Against this background, ‘the Anthropocene’ resembles an attempt to conceptually traverse the gap between the natural and the social – already thoroughly fused in reality – through the construction of a bridge from one side only, leading the traffic, as it were, in a direction opposite to the actual process: in climate change, social relations determine natural conditions; in Anthropocene thinking, natural scientists extend their world-views to society“ (Malm & Hornborg 2014: 66).

[8] České slovo skutečnost pěkně vystihuje, že realita se uskutečňuje, rodí a udržuje skrze skutky.


Literatura

ASAFU-ADJAYE, J. / BLOMQVIST, L. / BRAND, S. / BROOK, B. / DEFRIES, R. / ELLIS, E. et al. (2015): An ecomodernist manifesto: www.ecomodernism.org

BONNEUIL, C. / FRESSOZ, J. B. (2016): The shock of the anthropocene: The Earth, history and us. London: Verso

DAVIS, H. / TURPIN, E., eds. (2015): Art in the anthropocene: Encounters among aesthetics, politics, environments and epistemologies. London: Open Humanities Press

LATOUR, B. (1993): We have never been modern. Harvard University Press

LATOUR, B. (2016): Does the body politic need a new body? Yusko Ward-Phillips lecture", University of Notre Dame, 3.11. 2016

MALM, A. / HORNBORG, A. (2014): The geology of manking? A critique of the Anthropocene narrative. The Anthropocene Review, 1 (1): 62-69

MEDUNA, P. (2017): Antropocén Svatého Jana. Rukopis – podklad k příspěvku na pondělním semináři „Kde jsme se to ocitli“


Obrázek z fotogalerií

Více viz Fotogalerie...

Nejbližší vystoupení/akce

14. 12. 2017 -

Jaroslav Dušek: Čtyři dohody (Ostrava)

Divadelní představení

15. 12. 2017 -

Jaroslav Dušek: Pátá dohoda (Ostrava)

Divadelní představení

7. 1. 2018 -

Jaroslav Dušek: Čtyři dohody (Brno)

Divadelní představení

Více viz Kalendář...

Poslední publikace/nahrávky

KONOPÁSEK, Z. / SONERYD, L. / SVAČINA, K. (in press): Lost in translation: Czech dialogues by Swedish design. Science & Technology Studies

Původní odborný článek

KONOPÁSEK, Z. (2017): Rozpaky nad inovacemi: ATLAS.ti, verze osmá. Biograf, 65-66 (v tisku)

Recenze

KONOPÁSEK, Z. (2017): K fenoménu Antropocén: Poznámky na okraj mezioborové debaty. Blog Zdeňka Konopáska, 22. 7. 2017. Dostupné na adrese http://zdenek.konopasek.net/index.php?m=16&b=16&i=3609

Ostatni
Více viz Díla...

Osobní stránky Zdeňka Konopáska - http://zdenek.konopasek.net, technická realizace Jakub Konopásek ©