Toto je něco jako doprovodný text k jinému mému textu (Konopásek 2023). Zatímco je možné oba tyto dokumenty číst nezávisle na sobě, nedává moc smysl číst zde předkládaný text bez předchozího přečtení jiného článku, na který oba zmíněné texty reagují, a sice Baršova (2023) elaborátu o Bruno Latourovi a o mém vztahu k němu. Tady totiž poměrně „technicky“ řeším řadu jednotlivých nesmyslů z Baršova textu: ukazuji, v čem a jak ulítl. Je to přímá reakce na Baršu, nic víc.
+ + +
Obrátili se na mne před nedávnem z redakce brněnských Sociálních studií, zda bych nechtěl zareagovat na chystaný článek Pavla Barši (2023). Současně jsem dostal rukopis toho článku. Pojednával o Bruno Latourovi, francouzském sociologovi, filosofovi a politickém mysliteli. V článku Barša Latoura vysvětloval a také hájil. Hájil ho před útoky levicových revolucionářů a pravicových konzervativců. Latour prý „nemá chuť zařadit se do etablovaných ideologických táborů“. A tak ho aspoň do téhle scenérie neomylně zasazuje Barša, a sice kamsi „mezi“, do bezpečného středu.
Normálně bych na takový článek nereagoval. Latoura dnes „vysvětluje“ celá řada autorů. Jenže Baršovi se stalo, že skoro celý závěr jeho teoretické stati není věnován ani tak samotnému Latourovi (natožpak Boltanskému, jak by snad naznačoval název Baršova článku), jako spíš mně a tomu, co já o Latourovi údajně a mylně říkám. V těchto pasážích se Barša opírá o jediný můj kratší článek z poslední doby (Konopásek 2020a), ve kterém jsem kriticky představil Latourovu knihu Zpátky na zem [Down to Earth, 2018] a zároveň jsem na jejím příkladě uvažoval o složitých vztazích mezi politickým a intelektuálním radikalismem. Latourovi tam prý zle vyčítám jeho političnost, nesmyslně ho odkazuji zpět do sféry jakési čisté, akademické vědy a zavrhuji ho kvůli příklonu k levici.
Do Sociálních studií jsem nakonec nabídl text, ve kterém ukazuji, že ačkoli se Barša k Latourovi jakoby hlásí, brání ho přede mnou, tak mu vlastně nerozumí (Konopásek 2023). Umí ho nějak charakterizovat, jako to dnes dovede i celá řada dalších. Ale neumí to, co Latour říká, přeložit do konsistentního stanoviska vůči „obyčejně složité“ skutečnosti. Teorii prvoplánově uchopí a jakž-takž pochopí, ale neví pak, co si s ní počít. Takže se mu obratem rozpadá v hrsti. V obhajobě Latoura se především dovolává toho, jak vědu a politiku nelze stavět proti sobě, jenže nakonec přesně to sám dělá. Političnost vědy pro něj totiž znamená, že přesnost, pečlivost a jemnost vědeckého diskursu lze kdykoli snadno a bez následků opustit ve jménu nápravy světa. Ta prý vyžaduje jiný jazyk, jiné uvažování. Pro mne (a taky pro Latoura řekl bych) ale ve vztahu mezi vědou a politikou šlo vždycky o něco jiného. Z jednoho do druhého takhle jednoduše a hladce utéct nelze. Nedává to smysl – ani vědecky, ani politicky. Vykřikovat politická hesla a psát odborné články jsou pochopitelně dvě dost různé věci. Jenže zároveň tak těsně propojené, že se bez vzájemných zřetelů neobejdou.
Rozsah mojí reakce byl editorem předem striktně omezen. Abych mohl vyjasnit, co o vztahu vědeckého a politického dlouhodobě říkám, musel jsem nakonec pominout, co jsem na toto téma nikdy neřekl, ačkoli mi to Barša ve své stati připisuje. Je to až k nevíře, ale prakticky všechno, co mi v závěru své stati Barša vkládá do úst, aniž by to jakkoli doložil, je totiž nesmysl. Leckdy mi dokonce podsouvá i úplný opak toho, co tvrdím. Jako by neuměl číst. Nebo spíš nechtěl.
Soudný čtenář by si nakonec mohl udělat obrázek sám. Stačí si pozorně přečíst onen článek pro časopis Vesmír. Jenže to samé by bývalo mělo stačit i Baršovi. A nestačilo. Proto raději vypomůžu. Proberu základní Baršovy teze o tom, co k Latourovi říkám, a budu je konfrontovat se skutečností – s tím, co jsem opravdu napsal nebo řekl. Ojediněle se může přitom stát, že zopakuji něco z hlavní reakce pro Sociální studia; v drtivé většině se ale budu věnovat tomu, co v této reakci nezaznělo.
+ + +
Barša mi obecně podsouvá, že chci Latoura skolit. Doslova tak to píše: „skolit“. Přehlédl, že můj polemický text se týká jedné jediné Latourovy knihy, a že dokonce ani tu neodsuzuji šmahem. V textu pro Vesmír výslovně upozorňuji na to, čím je tato Latourova kniha důležitá a zajímavá. V závěru toho pojednání pak uvádím, že chci Latoura svým způsobem zachránit, obhájit, a že mi na něm záleží.
Ano, dotyčná kniha se mi opravdu nelíbí. Napsal jsem, celkem jasně, z jakých důvodů (jsou jiné, než o jakých píše Barša – viz dále). Ale Latoura obecně ctím a je mi blízký. Je to patrné prakticky ze všech mých textů za posledních třicet let. Mnoho se na tom nezměnilo ani v poslední době. Text pro Vesmír byl jakýmsi rozvedením a vysvětlením závěrečné patové poznámky v pojednání o pojmu „antropocén“, které vyšlo krátce předtím (Konopásek 2020b). V něm jsem se o Latoura, a to i o jeho práce z poslední doby, nepřehlédnutelně a přiznaně opíral. V závěrečné poznámce a v následném článku jsem se od něj v jednom specifickém ohledu distancoval. To platí. Ale k čemu by mi byl Latour „skolený“, probůh?
Připomenu dále, že zhruba ve stejné době jsem pracoval na původním článku o náboženské pravosti mariánských zjeveních. V něm sice v jednom konkrétním ohledu (opět) s Latourem polemizuji, ale (opět) vlastně jen proto, abych jeho pohled obhájil (Konopásek 2022)… Myslí Barša vážně, že mít výhrady k některým argumentům oblíbeného autora znamená chtít ho „skolit“?
Barša mne líčí jako „pistolníka“, co střílí od boku a přestřeluje. Že něco přeženu a neřeknu dobře, se mi asi občas stane. Ale kdo mne jako sociologa jen trochu poznal, ví, jak moc mi záleží na každé větě a jakou práci si dávám s tím, abych psal opatrně a přesně. (Barša by sice možná řekl rozbředle a ve světě politiky nepoužitelně – s tím ale právě polemizuji v hlavním textu své odpovědi, viz Konopásek 2022a.) Když občas kolegové přírodovědci použijí sousloví „exaktní vědy“ pro matematiku nebo fyziku, ohrazuji se: my, co nemáme rovnice a vzorečky, se přece taky snažíme postupovat exaktně! Jsme stejně vyhroceně exaktní jako vy, jen jinak. Pipláme se s každým slovem, vážíme několikrát každou slibnou tezi. Víme totiž, že když na tohle rezignujeme, moc nám toho v ruce nezůstane. (Mluvím o sociologii a za sociology, ačkoli je mi jasné, že mnozí kolegové by o takovou obranu nejspíš nestáli. Se slovy a větami zacházejí jinak.) Proto beru Baršova slova o pistolníkovi, zvláště pokud jsou založena na zaslepeném čtení a hrubých faulech, téměř za urážku hodnou omluvy. Nebo přinejmenším za hloupou ránu od boku, úplně naslepo.
+ + +
Latourovi prý zásadně nerozumím například v tom, že píšu o jeho „náhlém názorovém obratu“, který spočívá v radikálním odmítnutí neoliberální globalizace. Kniha Zpátky na zem prý žádný takový obrat nepředstavuje, jen „praktickou realizaci možnosti, kterou Latour teoreticky evokoval již od osmdesátých let“. Dle Barši tedy pomateně vidím přeryv tam, kde je ve skutečnosti hladká souvislost.
Jenže z mého textu je jasně patrné, že o názorovém obratu u Latoura píšu proto, že o něm píšou mnozí druzí. Doslova: „jeho obrat k novému tématu [totiž antropocénu] je často spojován s údajným obrácením názorovým“, kurzíva přidána, str. 512). Trpný rod a slovo „údajný“ by soudnému čtenáři měly naznačit, že sám od zmíněného obratu udržuji spíš opatrný odstup.
Podotýkám ve své stati, že onen obrat se dle některých týká toho, že Latour konečně přestal na vědu útočit a místo toho ji brání; nebo toho, že začal psát o politice. S oběma těmito výklady ale jasně nesouhlasím. A připomínám, že stejně váhavý je vůči nim sám Latour, pro kterého představa, že snad kdysi na vědu „útočil“, je nepřijatelná… Přesně takhle o celém tom tzv. názorovém obratu píšu, a tím jej hned zkraje stavím nikoli jako nějaké vysvětlení, ale spíš součást problému. Doslova: „[Latour] přiznává, že k jakémusi důležitému posunu u něj došlo. V tomto krátkém textu se chci tomuto posunu věnovat.“ (str. 512). A po stručném představení obsahu knihy na to navazuji v úvodu k samotnému kritickému rozboru a ptám se: „co je tedy všechno jinak?“ (str. 513).
V celé druhé polovině textu na tuto otázku hledám odpověď. Snažím se popsat, i s příklady, co přesně je jinak. O tom, že by se Latourovo „obrácení“ mělo týkat vztahu ke globalizaci, jak píše Barša, není v celém mém textu ani slovo. Fakt, nic. Zkontrolujte si to. Naopak návaznostem mezi Latourovým předchozím dílem a jeho současnými pracemi o antropocénu či klimatickém režimu věnuji v diskutovaném krátkém textu celý odstavec (str. 512). Barša ho nevidí?
+ + +
O kousek jinde Barša tvrdí, že problém prý podle mne, Konopáska, spočívá v tom, že se Latour ve své nedávné knize příliš vzdálil od toho, čemu nejvíc rozumí, tedy od sociologie vědy. Ano, takový posun je celkem prokazatelný. Mluví o něm mnozí. Že tentokrát zabrousil do pro něj nezvyklé polohy, ve které není úplně doma, přiznává ostatně v úvodu knihy sám její autor. Říká tam, jistě v nadsázce, nicméně aspoň zpola vážně, že knihu psal schválně trochu neotesaně a že vlastně ani není žádný pořádný politolog (Latour 2018: 2).
Jenže problém podle mého nespočívá v tom, že by se Latour znenadání pustil do nového, neprobádaného terénu. Takhle jsem to nikdy nenapsal. Vím ostatně, že Latour se vrhá na nejrůznější nová a nová „témata“ celý život. Spíš jde o to, že ačkoli je úloha vědy a její praktické postupy pro klimatickou politiku úplně zásadní věcí, Latour, proslulý sociolog vědy, se právě těmto otázkám ve své nedávné knize v podstatě vyhýbá. „Vědecká pravda tu je hotová a samozřejmá, fakt klimatických změn je daný,“ psal jsem (str. 513). Co bývalo dlouhá léta předmětem latourovské sociologie vědy (ale také to, co by z povahy věci mělo zajímat každého, kdo se stará o současnou klimatickou politiku), se dostalo kamsi před závorku. Jako kdyby to překáželo.
A nejde jen o předmět zájmu vědních studií, tedy o vědu. Jde také o specifický přístup, který dnes ke studiu vědy a politiky díky Latourovi nerozlučně patří, o tzv. teorii aktérů-sítí (ANT, actor-network theory). Když je ve Zpátky na zem řeč o Zemi, Gaie, o jejích „kritických zónách“, ANT vypadá být celkem blízko. Když se však Latour pouští do popisu „politických souvislostí nového klimatického režimu“, tedy do hlavního tématu knihy, jeho slovník a přístup se výrazně mění. Princip, že světu přírody a světu lidí (kultuře, politice) má sociologie/antropologie měřit stejným metrem, identifikovat je v rámci jedněch a těch samých sítí, je tatam. V knize Nikdy jsme nebyli moderní (Latour 1993), a ještě dlouho poté, šlo u Latoura o naprosto klíčový princip. A ten je v knize Zpátky na zem pryč: to, jak píše o kritických zónách, a to, jak pojednává o současné světové politice, jsou dva různé a těžko souměřitelné typy promluvy. V tomhle posun nastal. A sám Barša ho vlastně zdráhavě připouští, když poznamenává, že u pozdního Latoura se začínají objevovat „figury ideologického diskursu konvenčně pojaté makropolitiky“.
Právě tohle vede některé komentátory k tomu, že považují Zpátky na zem za Latourovu první otevřeně politickou knihu (ve svém eseji v tomhle duchu cituji např. rozhovor s Mirandou, Latour & Miranda 2019). Politika z knihy prostě trčí dost tradičním způsobem. Způsobem, který je pro Latoura nezvyklý. Ano, jak ve svém článku sám připomínám, Latour psal o politice vždycky. Jenže hodně jinak.
+ + +
Barša mi vyčítá, že se se kriticky pozastavuji nad Latourovým vstupem do politické arény. Říkám prý, že svou politickou angažovaností zradil svoje „lepší, čistě akademické já“, a požaduji, aby se vrátil „do oblasti čisté vědy, tj. ‚kontemplace‘“. Jenže Latour je prý jiný, než myslím, vysvětluje Barša. Nikdy se nesnížil k tomu, aby „předstíral politickou neutralitu [nebo] oddělení svých akademických analýz od silných hodnotících postojů, včetně těch politických“…
Ach, bože. O Latourovi jsem psal hodně, ale najděte prosím kdekoli v mých textech pasáž, kde to, co mi tady připisuje Barša, byť jen naznačuji. Naopak, zejména v poslední době jsem se o nemožnosti nějaké „čisté“, politikou nezasažené vědy vyjadřoval opakovaně a velmi jasně (Konopásek 2020b, 2021; Pokorný & Konopásek 2020), typicky s odkazem na práce Latoura a jeho kolegů. Nic takového, co tvrdí Barša, samozřejmě neříkám ani v dotyčném recenzním eseji. Naopak, připomínám tam doslova: „[Latour] vždycky upozorňoval, že hranice mezi vědou a politikou vůbec není samozřejmá a že vědecká práce je ‚čistě vědecká‘, tedy ‚nepolitická‘ jen zdánlivě“. A když tohle zmiňuji, beru to jako Latourovu zásluhu, nikoli hambu. Těžko to číst jinak. Latourovi zkrátka nevytýkám, že je politický, ale že je lacině politický – tak, že by to do něj na základě jeho dřívějších textů člověk neřekl.
Mimochodem: když Barša popisuje, jaké nesmysly o Latourovi říkám, používá mnohokrát slovo „akademický“ („čistě akademické [já]“, „akademický latourismus“, „akademická kontemplace“, „akademická čistota“, „akademická analýza“, „akademická cesta“). Jenže slovo „akademický“ se v mém textu o Latourově knize nevyskytuje ani jednou. Má to svoje důvody, podobně jako Baršovo docela důsledné přimknutí se k tomuto pojmu. Stejně tak nechápu, odkud Barša odvodil, že vzhlížím k jakési „čisté vědě“, navíc „kontemplativní“. O „čistotě“ se ve svém textu zmiňuji dvakrát – pokaždé odmítavě. O kontemplaci nemluvím vůbec… Možná by nebylo od věci, kdyby Barša svoje úvahy o tom, co údajně tvrdím, aspoň trochu dokládal. Tomuhle se říká „cucat si něco z prstu“.
+ + +
Barša jde ale ještě dál. To hlavní, co mi prý na Latourovi vadí, není jen samotná političnost, ale také politický obsah, který jeho kniha nese. Podle Barši „paušálně přiřazuji pozdního Latoura k levici“. A to přiřazení je záludné a svévolné, protože není levice jako levice…
Že jsou mezi příznivci politické levice významné rozdíly, to nepopírám. Popírám ale, že bych kdy Latourovi vyčítal, že se z něho stal levičák. Jistě, zmiňuji ve svém článku, že jeho kniha je jako „otevřeně levicová“ často vnímaná, ba vítaná. Všímám si také, jak tohle politické vyznění knihy posiluje to, na koho Latour odkazuje a jak se oproti starším dílům proměňuje jeho slovník. Jenže, těmihle slovy knihu především věcně charakterizuji (hlavní polemická část přichází teprve vzápětí). Snažím se tak doložit, že pokud je kniha některými levičáky nadšeně přijímaná, není to bez důvodu.
Ani náhodou levicovost knihy nekritizuji. Výslovně dokonce píšu: „Nejde […] o to, jak výrazně se [Latour] tentokrát přihlásil k levici. Podstatné je, jak moc z toho, na čem celý život pracoval, zůstává nyní stranou“ (str. 514). Vysvětluji to pak podrobněji a ukazuji na příkladech, jak je Latourovo chápání politiky v téhle knize sociologicky vyprázdněné a ploché. Latourovi nezazlívám, že se přiklonil k levici, ale to, že v rámci této své politické radikalizace nezvládl udržet kontinuitu se svou vlastní sociologií a intelektuální tradicí. Předvádím to na okolnostech, které s levicovostí nebo pravicovostí nemají (přímo) co do činění. Kdo umí číst, musí to vidět.
+ + +
Zatímco mi Barša vyčítá, že Latoura příliš paušálně a svévolně přiřazuji levici, celou svou úvahu nakonec pointuje tím, že mne samotného přiřadí ke konzervativní pravici. A udělá tak, řekl bych, dost paušálně a svévolně. Vysvětlím proč.
Prý jsem se „v posledních letech začal objevovat ve společnosti českých pravičáků jako je Alexandr Vondra“. Právě teprve s ohledem na to dává moje kritika Latourovy knihy smysl. Všechno, co lze uvést na Latourovu obhajobu, musí přece Konopásek „jako největší český znalec Latoura vědět“, soudí Barša. Latourovu politickou radikalizaci podle něj zatracuji především coby „konzervativní pravičák“. Hm.
Možná bych měl Baršu upozornit, že zhruba ve stejné době, kdy jsem se tak šeredně zaprodal Vondrovi, poskytl jsem velký rozhovor pro Salon, čtvrteční kulturní přílohu deníku Právo (Konopásek 2021). Takže tam jsem se asi zase „začal objevovat“ vedle některých významných českých levicových intelektuálů… Myslí to Barša fakt vážně? Mimochodem, v tom rozhovoru mluvím obsáhle o vztahu mezi vědou a politikou a o političnosti vědy. Úplně opačně, než jak vykládá moje stanoviska Barša: žádnou nostalgií po akademičnosti nebo čisté vědě tam netrpím.
Kapitola pro Vondrův sborník by ovšem přece jen mohla vypadat jako nahrávka na Baršovu smeč. Jenže nikoli prvořadě kvůli osobě editora. V té kapitole, kterou jsme s kolegou Pokorným stylizovali jako dialog sociologa vědy a přírodovědce a jejíž vznik byl inspirován mj. i mým recenzním esejem pro Vesmír a společnými diskusemi o něm, jsem se totiž (snad vůbec poprvé ve svých odborných pracích) k jakémusi konzervatismu přihlásil.
To však nejspíš Barša vůbec nemohl číst, jen o tom asi od někoho pohoršeného slyšel (byli takoví pohoršení – viz např. Kubala 2020; následně pak Konopásek 2020c). Kdyby totiž zmíněné pojednání četl, nemohl by přehlédnout, že tam ruku v ruce s tímhle „odkrytím politických karet“ celé to politické škatulkování výrazně problematizuji. Ukazuji, jak nejednoznačné příslušnosti k jednomu či druhému táboru jsou. Vysvětluji, jak jsou tyhle politické identity všelijak lomené a vůbec ne paušálně použitelné. A připomínám také, jak stanoviska politická bývají složitě provázaná se stanovisky sociologickými/vědeckými a jak se jedno všelijak rodí z druhého. Kdyby tyto moje úvahy Barša znal a bral vážně, sotva by mohl spřádat svoje teorie o tom, jak ze mne pravičáctví udělalo sociologického pomatence, který sice dobře rozumí, ale dělá, že nerozumí. Anebo jak levičácká radikalizace opravňuje Latoura zapomenout klíčové prvky vlastní vědecké práce, a to kvůli údajné nekompatibilitě politické a akademické promluvy.
Zároveň by při četbě téhle kapitoly mohl Barša pojmout podezření, zda s tou svojí interpretací mých stanovisek přece jen nepřehání. Kolegovi Pokornému tam totiž doporučuji úplný opak toho, z čeho mne podezírá Barša ve vztahu k Latourovi: navrhuji mu, že zapírat politické pozadí odborných stanovisek je vlastně kontraproduktivní. Netlačím ho k nějaké „čisté vědě“ či „akademické kontemplaci“, ale naopak k tomu, aby svou „politiku“ ve svojí „vědě“ zkusil přiznávat spíš více, otevřeněji (a přesně v tom jsem v onom textu také sám šel příkladem)…
+ + +
Jenže Barša moje texty číst nemusí, stačí naoko předstírat, že je četl. Jasno má i bez toho. Pistolník Konopásek chtěl Latoura skolit, ale přestřelil. Tak jo. Kdybychom měli zůstat u pistolnické metafory, řekl bych, že Barša tady vypálil zbrkle a úplně mimo. Nejspíš z nějakého leknutí, omylem – snad že stín podezřelý mihnul se ve dveřích. A zmateně se pak motá v smradu a kouři, které tím vyvolal.
Když jsem před lety začal učit v Brně, kolegové se často divili, že se s Baršou osobně neznám. Měli pocit, že k sobě tak nějak patříme, a to nejen proto, že jsme oba (také) (vlasatí) muzikanti. Mnohým se zdálo, že ta spřízněnost je hlubší, založená mimo jiné i na oblíbených textech či autorech. Na první pohled to tak možná vypadá – zvláště teď, když Barša na významných sociologických fórech promlouvá o Latourovi. Já mám ale pocit, že nejen v přístupu k sociálně-vědné argumentaci, ale také v pojetí politična, politické identity a rivality si těžko můžeme být vzdálenější.
KONOPÁSEK, Z. (2020a): Latour o antropocénu: Složité vztahy mezi intelektuálním a politickým radikalismem. Vesmír, 99 (6): 512-514
KONOPÁSEK, Z. (2020b): Antropocén: Více než jeden, méně než dva. In: P. Pokorný & D. Storch, eds.: Antropocén. Praha: Academia. Str. 30-48
KONOPÁSEK, Z. (2020c): Lítáme v tom, někteří beznadějně: Odpověď na recenzi Radka Kubaly. Blog Zdeňka Konopáska, 22. 12. 2020. Dostupné na adrese: http://zdenek.konopasek.net/index.php?m=16&i=4138&b=16 (naposledy navštíveno 5.8. 2022)
KONOPÁSEK, Z. (2021): Ať spolu vědci dál nesouhlasí: Rozhovor se Štěpánem Kučerou. Salon Práva, 28. 1. 2021. Str. 15
LATOUR, B. (1993): We have never been modern. Cambridge: Harvard University Press
LATOUR, B. (2018): Down to earth: Politics in the new climatic regime. Cambridge: Polity Press
LATOUR, B. / MIRANDA, C. (2019): Troubles dans l'engendrement. Revue du crieur (14): 61-73
POKORNÝ, P. / KONOPÁSEK, Z. (2020): Lítáme v tom: Dialog o klimatu na pomezí vědy, politiky a aktivismu. In: A. Vondra, ed.: Musí být ekologie alarmistická? Hledání realistických odpovědí. Brno: Books & Pipes. Str. 67-105
Zdeněk Konopásek, 14.8.2022; 23.2. 2024 upraveny odkazy na Sociální studia - online first
Bar u Emy. Jindřich Tolar (zpěv, kytary), Michal Fejt (zpěv, baskytara), Jaryn Janek (kytary, klávesy), Karel "Maso" Koštejn (bicí, zpěv) & Zdeněk Konopásek (bicí)
KONOPÁSEK, Z. (2024): Ať spolu vědci dál nesouhlasí. In: Š. Kučera, ed: Jen další konec světa: 33 rozhovorů o antropocénu, "věku člověka", vedl Štěpán Kučera. Brno: Druhé město. Str. 116-122
