Moc a politika: všechny publikace

Pavel Barša svůj text "Pragmatická sociologie emancipace: Latour vs. Boltanski" pointuje úvahami o tom, že Latourovi není blízká ani revoluční levice, ani krajní konzervatismus. Pomáhá si přitom zejména tím, že ho brání před tím, co jsem nedávno napsal o jedné Latourově knize. Podle Barši v tomto textu Latourovi vyčítám jeho politické angažmá. Kritizuji ho za příklon k levici a odkazuji ho do sféry čisté, akademické vědy. Avšak přestřelil jsem prý… Problém je v tom, že mi Barša vkládá do úst, co jsem nikdy neřekl. Latourovi jsem nikdy nevyčítal politický rozměr jeho textů. Už vůbec jsem mu nevyčítal levicovost. A rozhodně mi nejde o to ho „skolit“. Ještě bizarnější ale je, že ten, kdo mi falešně podsouvá kritiku Latoura kvůli tomu, že se ukázal jako „levičák“, mne otevřeně kritizuje kvůli tomu, že jsem se ukázal jako „pravičák“ (je to totiž právě tahle škatulka, která dle Barši vysvětluje moje omyly a mou údajnou nenávist vůči Latourovi). V textu se snažím obhájit, že cit pro jemnost a ambivalence není nic výlučně akademického a že „relativistické“ uvažování je ještě něco jiného než jen výhodné palivo pro konzervativní agendu (jak naznačuje Barša).

Regulace výstavby v chráněných územích s cílem zachování krajinného rázu je důležitou agendou orgánů ochrany přírody. Agenda vyvolává mezi občanem-stavebníkem a úřadem řadu pnutí. V článku přinášíme výsledky projektu TAČR, který jsme představili před dvěma lety. Výstupem projektu je webová aplikace, která místní kvality krajinného rázu a principy, resp. regulativy z nich plynoucí, pojednává kontextově citlivým způsobem a přístupnou formou. Vychází z Preventivních studií hodnocení krajinného rázu, která AOPK ČR pro jednotlivé CHKO pořizuje. Webové rozhraní umožňuje generovat tisknutelný dokument přímo na míru. Aplikace by měla přispět k lepšímu pochopení diferencovaného přístupu – proč je obdobný stavební záměr v některých částech CHKO nežádoucí a v jiných částech CHKO nepředstavuje problém.

Jedním z návrhů, kterak přistoupit k řešení tzv. klimatické krize, je globální uhlíková daň. Vypadá na první pohled jako zázračně jednoduchý a soběstačný nástroj. Přesto budí překvapivě málo pozornosti. Je tomu tak (mimo jiné) proto , že se prosazuje jako vyhroceně nepolitické řešení, a to nejen prvoplánově, tedy v tom smyslu, v jakém to sami autoři tohoto konceptu přiznávají. Protože dnešní doba k nejrůznějším deklarovaně nepolitickým řešením obecně tíhne, často pod tlakem existenčního ohrožení a s oporou ve vědecké argumentaci, vyplatí se případ GUD globální uhlíkové daně podrobněji prozkoumat.

Toto je něco jako doprovodný text k jinému mému textu ("Věda a politika, vpravo, vlevo", v tisku). Zatímco je možné oba tyto dokumenty číst nezávisle na sobě, nedává moc smysl číst zde předkládaný text bez předchozího přečtení jiného článku, na který oba zmíněné texty reagují, a sice Baršova elaborátu o Bruno Latourovi a o mém vztahu k němu ("Pragmatická sociologie emancipace: Latour vs. Boltanski", v tisku). Zatímco v článku "Věda a politika, vpravo, vlevo" polemizuji s tím, jak si Barša představuje političnost a angažovanost vědy, zde jen poměrně „technicky“ řeším řadu jednotlivých nesmyslů, které Barša vrší na moje konto: ukazuji, v čem a jak ulítl. Krátce, ve všem. Vymýšlí si a do úst mi vkládá blbosti.

Posláním chráněných krajinných oblastí je nejen chránit přírodu, ale také uchovávat hodnoty krajiny. Krajinu velmi ovlivňuje vzhled sídel. Jde tedy o usměrňování staveb a vývoje struktury obcí tak, aby byly respektovány lokální historické a kulturní zvyklosti. Krajina by zkrátka měla držet místní ráz a příjemně působit jak na obyvatele, tak návštěvníky. Otázkou zůstává, jak tento veřejný zájem naplňovat co nejúčinněji a zároveň tak, aby usměrňování výstavby bylo vnímáno jako vítaná služba státu. Článek představuje první fázi projektu aplikovaného výzkumu, ve které nás, tým sociologů, urbanistů, architektů a ochranářů, mj. zajímá „jak se dělá rozhodování“, tedy jaká je cesta od předpisu k aplikaci v praxi, a jak současný stav vylepšit.

Jestliže spolu odborníci, dokonce i v rámci jednoho oboru, navzájem zcela souhlasí, je to obecně spíše výjimka. Jedním hlasem má o covidu mluvit vláda, ne vědci. Vědci svůj způsob mnohohlasého uvažování nezmění jen proto, že se za ně politici budou chtít schovávat... Hodně věcí se mění, většinou dost nevratně. Ale nic jako pravda či realita se nehroutí, neimploduje. Jen začínáme vidět, že to nikdy nedrželo pohromadě tak samozřejmě a jednoznačně, jak jsme si mysleli.

S kolegou Petrem Pokorným jsme přes léto sepsali text nazvaný „Lítáme v tom“. Pojednává o komplikovaných vztazích mezi vědou, politikou a angažovaností, a to na obecnějším pozadí sporů o klimatickou politiku/klimatická fakta. Čekali jsme v odpověď nejrůznější konfrontace a nedorozumění. Konfrontace přišla: na Vondrovu knihu, krátce po vydání, vyšla v Deníku Referendum recenze od Radka Kubaly. Náš text a naše pozice zesměšňuje a hrubě desinterpretuje. V tomto textu vysvětluji, v čem je Kubala mimo, asi trochu příznačně.