24. 9. 2015
:::: Zdeněk Konopásek: Co všechno děláme, když "papírujeme"
Presentace v rámci čtvrtečních seminářů CTS - blok příspěvků na oslavu 25. výročí CTS, Husova 4, Praha 1, 3. patro (seminární místnost)
Mnohé činnosti moderního člověka provází rozsáhlé papírování, považované za nezbytnou součást koordinovaného úsilí a prostředek navyšování výkonu. Zatímco v mnoha běžných situacích je papírování přijímáno jako samozřejmost a stává se takřka neviditelným, k jeho posilování dochází všude tam, kde má působit jako nástroj změny. Výsledky takového bujení úředničiny jsou často sporné. Navrhovaným výzkumem chceme prohloubit porozumění sociální praxi papírování ve dvou specifických prostředích, ve kterých se zúčastnění aktéři snaží o významnou změnu a snaží se přitom reagovat na sílící požadavky transparentnosti, efektivity, profesionalismu atd. Chystáme tedy kvalitativní empirickou studii papírování jakožto nástroje a/nebo překážky zlepšování: 1) institucionální péče o lidi s disabilitou a 2) participativního plánování rozvoje měst. Aniž bychom opomíjeli specifika obou těchto oblastí, chceme se také zaměřit na obecnější rysy a teoretické souvislosti intenzivního papírování, a přispět tak k lepšímu pochopení byrokratického vykazování coby komplexní a společensky významné praxe. (Anotace společného projektu)
11. 12. 2014
:::: Zdeněk Konopásek: Ztraceno v překladu: nové demokratické způsoby na postupu
Přednáška v rámci čtvrtečních seminářů CTS, Husova 4, Praha 1, 3. patro (seminární místnost)
Ve snaze o demokratičtější vyjednávání místa pro plánované úložiště jaderného odpadu byl před pár lety do ČR importován švédský model pro vedení dialogu s veřejností s názvem RISCOM. Co se vlastně s tímto modelem dělo na cestě ze Švédska do českého prostředí? A jaké byly výsledky tohoto přenosu/překladu? V příběhu RISCOMu se protíná hned několik vzájemně propojených okolností: (1) ambice udělat z této procedury pod záštitou EU mezinárodně použitelný postup; (2) zvláštní zablokovaná situace, která nastala v ranných fázích přípravy českého hlubinného úložiště; (3) nutně krátkodobý a omezený úspěch českého dialogu podle švédského předpisu. Celý případ ukazuje křehkost a nejednoznačné výsledky organizovaného šíření občanské participace v rámci socio-technických inovací, a to napříč národními a jinými kontexty. Skrze takto šířené postupy má demokratická politika sklon se depolitizovat - tedy vyprazdňovat, technizovat a instrumentalizovat. (Příspěvek vychází ze společného výzkumu socio-technických souvislostí přípravy a budování hlubinných úložišť jaderného odpadu, kterému jsme se v posledních třech letech věnovali s Karlem Svačinou, a shrnuje společný nedávno dokončený článek, na němž se navíc podílela i Linda Soneryd z University v Göteborgu.)
10. 12. 2014
:::: Umění a věda: prostor, nebo dialog mezi estetikou, sociálními vědami, neurologií a technologií?
Veřejná diskuze k tématům „výzkumu“ v umění a vědě pořádaná Dustinem Breitingem a Milošem Vojtěchovským (IIM a Centrum audiovizuálních studií FAMU). Další účastníci: Hosté diskuzního setkání: Andrej Boleslavský (umělec a programátor) a Mária Jůdová (studentka CASU), Magda Stanová (umělkyně), Givan Béla (umělec a kurátor), Pavel Ctibor (fyzik a básník), Dustin Breiting (kurátor a teoretik umění), Jan Trejbal (architekt a umělec).
17. 7. 2014
:::: Improvisation from the perspective of current interdisciplinary approach (účast v panelové diskusi, spolu s Ivanem Palackým, Petrem Vrbou, Pavlem Klusákem, Tomášem Rullerem)
vs.Interpretation Symposium and Festival, NoD, Dlouhá 33, Prague 1
30. 10. 2013
:::: Zdeněk Konopásek: Konstruktivismus, sociologie plná nedorozumění
Přednáška pro odbornou veřejnost; Brno, FSS MU
10. 10. 2013
:::: Zdeněk Konopásek & Karel Svačina: On the way to technical democracy: Czech dialogues by Swedish model
Příspěvek pro 4S konferenci v San Diegu (USA, Kalifornie), 9-12. října 2013
Technology transfer is intricate business with uncertain results. Our paper takes this well-known STS lesson as a starting point for a study in public deliberation. We will critically discuss the story of how a (social) technology for organizing public dialogues was transferred to the Czech Republic. This technology, called RISCOM, originally appeared during public debates about geological repository for high-level nuclear waste in Sweden. After some time it entered the international arena: under the auspices of European Commission and within several European projects it was proposed as something that would facilitate – and democratize – the processes of siting geological repositories. As such it is being implemented in several East European countries and in the Czech Republic in particular. On the one hand, RISCOM served well the Czech situation in that it helped to bring all the main actors to a discussion table after previous negotiations had completely crashed. On the other hand, it seems that RISCOM substantially failed from a broader perspective. Our study shows that it “succeeded” only at the cost of losing much of its specific original characteristics. As such, it became associated with only too general appeals to dialogue, the attractiveness of which lived but shortly. RISCOM also contributed to the increasing focus on dialogue per se, which ultimately lead to frustration and impatience on both sides. This recently resulted in the shift towards more authoritative decision making and another crisis of mutual trust. All in all, this import of democratic technology turned out to be somewhat counterproductive.
13. 6. 2013
:::: Zdeněk Konopásek & Karel Svačina: Jak najít bezpečné místo pro jaderný odpad a neotrávit přitom demokracii: příspěvek ke studiu socio-technické komplexity
Přednáška v rámci čtvrtečních seminářů CTS, Husova 4, Praha 1, 3. patro (seminární místnost)
V Česku, stejně jako v dalších evropských zemích, se už řadu let uvažuje o výstavbě hlubinného úložiště jaderného odpadu. Hlavní pozornost se u nás v poslední době soustředila na vyjednávání s dotčenými obcemi. Dělo se tak pod patronací několika evropských projektů, podle (aspoň navenek hlásaných) zásad „zapojování veřejnosti do rozhodování“ a za přispění speciální metodiky, se kterou byl spojovaný úspěch podobných jednání ve Švédsku. Vypadá to však, že tato jednání jsou nyní ohrožena. Ochota jednat nedávno opadla, nedůvěra vzrostla. A prosazovat se začíná opět silové, technokratické řešení. Jak tomuto selhání rozumět? Podle nás se na něm jemným, ale zásadním způsobem podepsalo to, že převládla tendence řešit „sociální“ a „technické“ stránky věci jako dvě různé sady otázek, v různých obdobích a na různých místech.
9. 6. 2013
:::: Zdeněk Konopásek & Karel Svačina: Vyjednávání místa pro úložiště v Čechách: Jak importovaná demokratická metodika může přispět k rozvratu snah o nesilové řešení (Hoješín u Seče)
V našem výzkumu se zabýváme přípravou hlubinného úložiště vysoce radioaktivního odpadu v České republice. Hlavní pozornost přitom věnujeme tomu, jak se hledá a vyjednává místo, kde by takové úložiště mohlo být. Zajímavou úlohu v celém procesu sehrál (a sehrává) specifický postup projednávání této agendy s veřejností. Jde o metodiku, jakousi „sociální technologii“, která je zasvěceným známá pod jménem RISCOM a která se původně objevila ve Švédsku. S ohledem na to, že Švédům se (na rozdíl od mnoha jiných) místo pro úložiště již v podstatě podařilo vyjednat, o RISCOM začal být brzy zájem i v mezinárodním měřítku. Pod záštitou Evropské komise a v rámci několika evropských projektů se RISCOM zavádí zejména ve Střední/Východní Evropě, v bývalých komunistických zemích. Má se za to, že tato technologie veřejných rozprav pomůže dosáhnout dohody a posílí demokratickou povahu příslušného socio-technického rozhodování. Představitelé mezinárodních projektů, kteří se u nás RISCOM snaží zavádět, formálně vykazují úspěch: podle nich se v Česku i jinde mimo Švédsko tento model „zapojování veřejnosti“ osvědčil. Jenže nedávno se u nás situace podivně vyhrotila. Vývojem událostí došlo k tomu, že jednání mezi zúčastněnými stranami je v České republice v troskách. Ochota jednat opadla, nedůvěra vzrostla. Správa úložišť radioaktivních odpadů, hlavní představitel státu v těchto otázkách a zároveň osvojitel RISCOMu, je podle všeho před zrušením. Situace je sice zatím dost nepřehledná a otevřená, nicméně celkově to vypadá na jakýsi návrat k technokratickému a spíše autoritativnímu řešení. Ve svém příspěvku se pokusíme tuto situaci sociologicky rozebrat a vyhodnotit úlohu importované sociální technologie. Ukážeme, že v jistém smyslu RISCOM uspěl a prospěl: pomohl přivést obě hlavní strany k jednacímu stolu poté, co jednání začátkem minulého desetiletí docela zkrachovala. Zároveň ale RISCOM svým způsobem přispěl k tomu, že se jednání rychle vyprázdnila a vyčerpala; že se z jednání dotčených stran stal „dialog pro dialog“; a že až příliš jednostranný důraz na vyjednání „sociálních podmínek“ pro úložiště (souhlasu místních obyvatel) vedl k frustraci na obou stranách a k dalšímu krachu snahy o nesilové řešení. Souvislosti tohoto nejednoznačného případu podle nás pěkně dokladují jedno dosti rozšířené nedorozumění ohledně pojmu „socio-technický“ – pojmu, se kterým původně přišla studia vědy a technologií (science and technology studies, STS), ale který se s pomocí nešťastných významových posunů záhy rozšířil do sféry občanského aktivismu a tzv. zapojování veřejnosti do rozhodování o technicky složitých otázkách.
22. 5. 2013
:::: Zdeněk Konopásek: O sociologickém smyslu actor-network theory: Na čem vlastně Latourovi záleží, když mluví o hybridech, non-humans a sítích?
Přednáška pro workshop "Bruno Latour a jeho "actor-network theory", pořádaný Sekcí sociologické teorie Slovenské sociologické společnosti, Bratislava, Slovensko; 13.30-17.00 v zasedací místnosti Filozofického ústavu SAV (Klemensova 19, IV. posch., č. dv. 94)
Po mnoha letech, kdy byla jeho práce známá jen malému okruhu badatelů z oblasti vědních studií, se Bruno Latour stal široce uznávaným a diskutovaným autorem. Tento nárůst pozornosti doprovázejí mnohá nedorozumění ohledně Latourova díla - a nositeli těchto nedorozumění už nejsou prvořadě jeho kritici, ale naopak ti, kteří se k němu hlásí. Pokusím se ukázat, v čem jsou dnešní "latourovské" řeči o hybriditě, non-humans či sítích zavádějícími zlomky vytrženými z kontextu toho, na čem Bruno Latourovi záleží.
30. 4. 2013
:::: Zdeněk Konopásek, Radim Marada & Csaba Szaló: Diskuse na téma "Mravenečci v tajuplném světě symbolů aneb o vztahu ANT a kulturní sociologie (je-li nějaký)"
Diskuse pořádaná sdružením "Sociologické nástupiště", FSS MU v Brně, Joštova 10
30. 11. 2012
:::: Zdeněk Konopásek: Religion in action: When theology meets Latourian science studies (Brno)
In his writings about religion Bruno Latour argues that we should understand religion in its own terms (“religiously”) while seeing it as something “local, objective, visible, mundane, unmiraculous, repetitive, obstinate, and sturdy”. When talking about religion, we should avoid, Latour insists, turning our attention “to the far away, the above, the supernatural, the infinite, the distant, the transcendent, the mysterious, the misty, the sublime, the eternal”. Only then we can reframe the relationship between science and religion in a new, mutually meaningful and acceptable way. In my presentation I will use empirical data on Marian apparitions in Litmanová (Slovakia) to come with a sympathetic critique of such a position. I fully subscribe Latour’s general principles of non-reductionist STS as well as many his specific arguments on religion. I also share Latour’s “political” interest in exploring how to talk about religion in a way that would be meaningful for both agnostics and the faithful. However, I will argue that it is misleading to insist that religion must be understood exclusively in terms of presence-making practices, as Latour does. It will be demonstrated that something like quasi-scientific fact-making is not alien to (true) religious talk. On the contrary, it appears an important element of what Latour himself might call “religion in action” – i.e., religion not ready made and undisputed (as is the case in iconographic analyses of religious art), but uncertain, collectively performed, attempted and more or less achieved. In fact, it will be shown that overall Latourian sensitivity for reality in the making seems deficient in his own work on religion and makes it somewhat puzzling and not quite convincing. And yet: if we rearticulate the relationship between presence-making (of religion) and fact-making (of science) in a more subtle way, Latour’s main point about how to understand the truth of religion can still be kept. Even more it can be made more sound and elaborated, both empirically and theoretically.
25. 10. 2012
:::: Zdeněk Konopásek: What is meant by saying that a controversy is socio-technical? Against simplified views of how to pursue democracy in technological societies (Praha)
During last several decades, science and technology studies (STS) have had developed a convincing view, which challenges the idea of something purely technical as well as the idea of science external to what we call society or politics. Instead, STS authors write about complex socio-technical controversies that are articulated within a kind of hybrid forums, i.e., assemblies consisting of various elements and mixing together the lay and the expert, science and politics, nature and culture. This view has had some impact on the official EU and national policies and ideologies aiming at “democratization of expertise” (Liberatore 2001), “technical democracy” (Callon et al. 2009), or “robust and sustainable knowledge society” (Felt & Wynne 2007). The STS notion of the socio-technical is taken as a support for various forms of public and stakeholder involvement in what traditionally used to be a matter of expert assessment and decision making. Especially after the painful European experience with GMO it has become commonplace that a “social (ethical, political, cultural) dimension” is taken more seriously. Formally organized public consultations and dialogues are taken as prevention against possible social conflicts. I want to argue, however, that a number of shortcomings occurred during this translation of STS lessons into the language and procedures of practical politics. Based on my recent experience with the EU project on socio-technical challenges for implementing geological disposal of nuclear waste I will clarify some typical misunderstandings about the STS perspective. Contrary to what is too often supposed, talking about an issue as socio-technical (in the STS sense of the term) does not simply mean that certain political aspects are debated besides/before/after the technical ones. Rather, it implies approaching all possible aspects as both social and technical. To take the notion of socio-technical seriously thus means debating the social and the technical together, at the same time and as a single thing. Such an approach, I will also insist, can hardly be achieved/embodied by means of inviting selected activists (representing “the social”) and engineers (representing “the technical”) to spend time together exchanging standpoints and perspectives in a “fair dialogue”. When meetings with similar design are organized (and they often are), it not only deviates from what can reasonably be argued from within STS, but it also makes the idea of democratic governance in the age of science and technology empty and perverted.
22. 10. 2012
:::: Zdeněk Konopásek & Karel Svačina: InSoTeC – including Czech Republic participation (Praha)
Vystoupení na Radioactive waste management forum on stakeholder confidence (FSC), Praha, 22-24. října 2012
InSoTeC (International Socio-Technical Challenges for Geological Disposal; 2011-2013) is an EC-sponsored project aiming to generate a better understanding of the complex interplay between the technical and the social. It broadens the stream of socio-political research on radioactive waste management to include research on social aspects of science and technology in this matter and on the technical translation of socio-political requirements.
20. 10. 2012
:::: Zdeněk Konopásek & Karel Svačina: Making the nuclear waste repository locally acceptable… or real? Site selection as a socio-technical process (Copenhagen)
We are studying the site selection process for the deep geological disposal of nuclear waste in the Czech Republic. We understand this as a socio-technical controversy. Talking about the “socio-technical” does not simply mean that social aspects are considered alongside technical ones. Rather, it means focusing on how they are managed as elements that cannot easily (and without costs) be separated. The current siting phase in the Czech Republic highlights public negotiations and political decision-making. Underneath this “political” surface, however, technical developments are also understood to be taking place. For instance, municipalities sometimes realize rather well that when preliminary research is being proposed on their territories, “just for the sake of later qualified decision”, it also implies bringing the reality of geological disposal in the locality a step closer. They sense that better knowledge elaborating on the safety case for a repository will not be feasible without constructing a “rock laboratory” on site. And this knowledge-production site not only (by definition) resembles the future disposal facility, but can easily be transformed into one. Making the technology socially acceptable implies making it simultaneously more real. On other occasions, nonetheless, the same people strictly separate the technical from the social, insisting upon the purely political nature of the current phase in the site selection process. By making the intricacies of such boundary work more visible and graspable, we hope to contribute to a better understanding of nuclear waste management as a delicate contemporary challenge.
18. 5. 2012
:::: Zdeněk Konopásek: O improvizaci v hudbě... a vůbec
Přednáška na 41. výjezdním zasedání CTS, 18.-20. května 2012
Improvizujeme prakticky pořád. Když se zdravíme a zapřádáme hovory, když lovíme sousta na talíři nebo když se oblékáme, když někam kráčíme a nevíme, jak dál. Většinou ale téhle každodenní improvizaci (jakožto improvizaci) nevěnujeme analytickou pozornost. I proto, že nepřipravené a spontánní jednání takřka bezešvě splývá s dobře popsatelnými naučenými rutinami, s téměř mechanickým sledováním předem daných pravidel či pokynů. Z toho důvodu má smysl prozkoumávat jemný a unikavý fenomén improvizace tam, kde je – aspoň místy – docela zřetelně a výslovně tematizován. Například v hudbě. Jako sociolog a jako často improvizující hudebník o tom něco zkusím říct; s pomocí obrázků, zvukových nahrávek a videozáznamů.
? - recenze vyjde v časopise Biograf