Konference, semináře, přednášky

Bruno Latour před časem přišel s pojmem „módů existence“. Ty je třeba chápat jako důležitý doplněk k tomu, jak se tzv. teorie aktérů-sítí (ANT) šíří ze sociologie vědy do různých dalších oblastí sociálně-vědného studia. Jedním z těchto módů je i RELIGION, dlouhodobý předmět Latourova zájmu. Když prý budeme jako sociologové náboženství ctít zbožnost jakožto specifický modus existence, vyhneme se nemístné sociologizaci předmětu svého studia, stejně jako zavádějícím srovnáním, např. s vědou. Ačkoli tohle považuji za podstatný argument, mám výhrady k tomu, jak Latour s módy existence zachází a jak je vymezuje. Pokusím se tyhle svoje pochyby předvést na příkladech ze svého bádání o zjeveních Panny Marie v Litmanové na Slovensku.

O antropocénu dnes mluví laici i odborníci, napříč obory. Skrze tento pojem se nejčastěji vyjadřuje, že žijeme v epoše, ve které se člověk stal zásadní a hlavní silou, která formuje podobu planety. Věc je ale složitější a také zajímavější. Přesněji (a sociologicky) vzato: stala se takovou, příspěvky z mnoha stran. Nastíním, co všechno a proč se dostalo do hry, a nabídnu tak zjemněnou definici antropocénu. Vysvětlím, v čem může být taková definice "dobrá", a tedy jaký má nejen odborný, ale i politický smysl.

In our project “Vulnerable residents in fragile residences: An inquiry into tensions of residential care” we focus on a double object: people and buildings. More precisely, we study (a) caring of people and (b) maintenance of their residences IN RELATION. There are many reasons for such a focus. I want to discuss one specific motivation related to the politics of critique in STS. How to be effectively critical? How to confront “bad things” and help “good things” happen? To be critical of something, we often try to show it as obviously and objectively stupid, irrational, and absurd. If we eventually associate “bad things” (such as climate change denial, technocracy in politics or resistance toward humanization of residential care) with some rationality, meaningfulness, and relevance, we risk being accused of standing on the wrong side and of unacceptable “relativization”... I believe that this way of being critical is unfortunate, since it underestimates our enemies. It implies that “bad things” are based on weak fundaments. As social scientists we should instead try to support our warnings by showing “bad things” as making relatively good sense in a number of ways, being well-integrated into rather reasonable and routinely accepted arrangements – this is, after all, why they are such a difficult enemy: strong, widespread and persistent. Studying objects in relation, such as in our research, where divergent or even contradictory values are at stake, can be taken as a useful heuristic tool for being critical in this more effective way.

Francouzský sociolog a myslitel Bruno Latour už několik let píše o antropocénu (nebo, jako to sám někdy nazývá, o "novém klimatickém režimu"). Jeho příklon k tomuto tématu je spojován s údajným obrácením názorovým: ten, kdo vědu vždycky jen kritizoval, ji prý začíná bránit. Zároveň to vypadá, jako by se Latour po mnoha letech naplno přihlásil k politické levici a intelektuálnímu aktivismu. Pěkným příkladem budiž jedna z jeho posledních knih: Down to Earth: Politics in the New Climatic Regime (Polity, 2018). Chci tento posun rozebrat a soustředit se přitom na to, v čem uvedená kniha opouští pole opatrné sociologické analýzy a vlastně zrazuje celou intelektuální tradici, kterou Latour zakládal a skoro celý život rozvíjel.

"Environmentální hnutí nabývají zejména v západním světě na nebývalé síle. Protesty za záchranu klimatu, biodiverzity, volání po okamžitých opatřeních ke snížení ekologické stopy. Do toho přibývají reakce států, samospráv a korporací, které se předhánějí v příslibech ekologizačních opatření. Podaří se tento trend udržet při zachování svobodné společnosti? Nebo už se dávno řítíme do nového totalitního řádu, založeného na ideologii záchrany planety před environmentální katastrofou, které bude potřeba podřídit úplně všechno?" (Facebook pořadatele, Paralelní Polis)

When studying mediations by which a fragile and untrustworthy personal experience of two children in Litmanová, 1990, gradually turned into a widely recognized and shared, authentic religious miracle or a true religious phenomenon, one quickly gets somewhat more complicated picture of religiousness than the one offered by Latour in his numerous writings on the topic. On one hand, the apparition in Litmanová was enacted in many ways as making the Blessed Mother present, here and now, to all the worshippers – to Latour’s joy, one would say. On the other hand, equally frequently, the apparitions were articulated, examined and recalled as matter-of-fact historical events, i.e., false or true according to quite different sets of criteria than those imagined by Latour for his religious mode of existence. The two modalities not only co-existed (our interviewees often switched quite smoothly between them in their accounts), but they did their work together, they constituted each other. Nonetheless, Latour’s point about the nature of religion does hold – in a way: it can be observed in our data that while matter-of-fact articulations of the apparition were prevailing and decisive in the beginning of the entire story, their importance decreased as the religious authenticity of the apparition was becoming more and more established. Thus, Latour’s characterization of religion makes sense only if we look at it in its ready-made, accomplished form. If we want to understand religion in the making, however, the picture is much less pure.

Ve svém příspěvku chceme představit a probrat výzkum, na kterém začínáme pracovat. Zaměřujeme se v něm na složité a často nejednoznačné okolnosti spojené s poskytováním pobytových sociálních služeb pro lidi označené za postižené. Podoba těchto služeb se v Česku v posledních letech váhavě a nejednoznačně proměňuje. Mluví se o deinstitucionalizaci, ale až příliš mnoho lidí dále žije v ústavech. Mnohé z těchto institucí jsou umístěny v bývalých zámcích, klášterech či historických vilách. O klientech na jednu stranu prohlašujeme, že by měli žít co nejnormálnější životy, na druhou stranu jim k tomu nabízíme staré, odloučené a těžko přizpůsobitelné budovy, hodně nepodobné těm, které běžně obýváme.
Jde o budovy, které jsou podobně křehké, zranitelné/zraňované, opuštěné, jakoby neužitečné a chabě propojené s okolím jako jejich stávající obyvatelé. Tyto architektonické objekty mají jistou – byť často nikoli zvláště velikou – historickou nebo kulturní hodnotu, zároveň však pro ně leckdy není vhodné využití a chátrají. Snaha takové budovy chránit velí vracet těmto objektům původní podobu a zacházet s nimi šetrně; jsou-li v nich ale ubytováni staří, nesvéprávní či handicapovaní, nutné úpravy a údržba vypadají jinak (viz např. https://goo.gl/c8mF4L – “Život na zámku v 21. století. Pod vzácnými malbami mají postele děti i senioři“, Aktualne.cz, 17. 2. 2019). Často jde o složité kompromisy poškozující obě strany. Sledovat je v jejich praktických provedeních i důsledcích znamená lépe rozumět „materialitám péče“. Uvědomíme si, že na kvalitě péče se podepisuje také uspořádání prostoru, ve kterém lidé pracují a žijí. Vidíme pak, že péče odehrávající se uvnitř nějak postavených budov či místností se vlastně odehrává tak trochu podle nich a skrze ně. V případě starých, někdy památkově chráněných objektů, si zároveň snáze udržíme ponětí o tom, že toto “programování” uživatelů skrze architekturu nikdy není přímočaré: vždy je ve hře vícero logik či hodnot, které mohou být v napětí.
Nejen o klienty pobytových služeb, ale i o budovy ústavů je třeba se starat (a to i o ty nově postavené). Vztahy mezi údržbou obydlí a pečováním o jeho obyvatele jsou hlavním předmětem našeho bádání. Tuto praxi chceme etnograficky popsat jako průsečík odlišných a často protichůdných, nikoli však nesouvisejících a úplně separátních logik a hodnotových rámců. V čem a jak si péče a údržba překážejí, navzájem se vylučují? Kde a jak se nabízí prostor pro to, aby si nepřekážely, anebo dokonce aby se podporovaly navzájem? Jak přeformulovat a přetvořit napětí mezi staráním se o lidi a staráním se o věci takovým způsobem, aby se jejich potkávání stalo základem pro lepší pobytovou péči?

Představíme výzkumný projekt, kterému se chceme příští tři roky věnovat. Důraz na deinstitucionalizaci a komunitní péči je od roku 2007 součástí strategie rozvoje sociálních služeb v Česku. Přesto mnoho lidí stále žije v ústavech. V našem výzkumu se zaměřujeme na specifické napětí obsažené v pobytových službách pro lidi označené za postižené: napětí mezi péčí o obyvatele, kteří mají vést „normální“ život, a péčí o obydlí, jež se mají ekonomicky vyplácet nebo jejichž „kulturní“ hodnota má být zachována. Navazujeme při tom na bádání o materialitách péče a chceme hledat možnosti, jak lépe zvládat konflikty a vícečetnosti v každodenní péči a údržbě.

Co dělá kvalitativní výzkum kvalitativní? Co je to ta "kvalita" ("kvalitativnost")? Jaká jsou kritéria validity, platnosti, čím tyhle výzkumy vlastně "platí"?

Bruno Latour občas zmiňuje, že ANT by možná bylo lépe nazývat sociologií překladu. To proto, že skrze pojmy jako síť a aktér (spojené pomlčkou) často uniká to hlavní - skutečnost jakožto vždycky trochu nevyzpytatelné uskutečňování. V příspěvku rozeberu hlavní nedorozumění okolo pojmu translace. Budu přitom využívat empirických příkladů z případové studie publikované nedávno pod názvem "Lost in translation: Czech dialogues by Swedish design" (Konopásek, Soneryd & Svačina, 2018), která rozebírá aplikaci původně švédského modelu pro dialog s veřejností v českém prostředí. Zvláštní pozornost budu věnovat politickému a kritickému rozměru takové analýzy.

In our study of social services for people with learning difficulties we focus on efforts aiming at their emancipation, i.e. at making them as independent on institutions and professionals as possible. Emphasis is being put on what is called "autonomous decision-making" about one's life - what to do, what to buy, where to go and when. These decisions are to be based on authentic and unrestricted expression of clients' desires and passions. Professionals are instructed and trained to move from making decisions on behalf of their (passive) clients to providing sensitive support for the activity of decision-making, performed preferably by the clients themselves. But how to make clients to "decide for themselves", co-creating a world for them, which would resemble the world of all other people? How to de-attach them from professional assistance? Sometimes it may seem that a simple redistribution of passivity and activity among professionals and their clients suffices. Even the official instructions and guides often imply that the less support from the others is offered, the more free and autonomous ("normal") decision is made by the client - an ideal, desirable, but not always achievable situation. However, a closer look at the emancipating practices reveal that: (a) a lot of carefully orchestrated professional action, including enormous amount of paperwork, is mobilized to make one do things; (b) it is the quality of particular attachments - and not a reversal of activity/passivity - what makes a desirable difference. Misunderstandings about this may bring about perverted results.

V roce 2013 vyšla zatím poslední autorská kniha Bruno Latoura s názvem An Inquiry into Modes of Existence: An Anthropology of the Moderns. Latour v této knize nanovo a zeširoka vysvětluje svůj přístup, úzce spojený s tzv. teorií aktérů-sítí (ANT). Snaží se napravit dosavadní nedorozumění a připravit půdu pro „diplomatičtější“ vyjednávání své pozice. Začíná u základního východiska ANT, totiž že sociální vědci by měli postupovat tak, že budou sledovat sítě vztahů - tedy jak se něco prakticky pojí dohromady s něčím jiným – a budou si přitom udržovat odstup od velkých pojmů sociální teorie, často dualistických (společnost a příroda, subjekt a objekt atd). Zdůrazňuje ale, že tohle nestačí. Jinak se totiž tato propojení ustavují v právních sporech, jinak ve zbožném konání, jinak v rámci organizování, jinak při (znovu)utváření světa, jak je, a ještě jinak ve vědě, které se dosud Latour věnoval nejvíce. Ve světě jde zkrátka o celou řadu různých věcí, na nichž záleží (hodnot), a máme-li toto respektovat, musíme ctít rozmanitost „modů existence“, jakýchsi tónin bytí. Latour tyto mody docela systematicky, byť bez nároku na úplnost předvádí, vysvětluje jejich jedinečnost, ukazuje, v čem se liší a jak se navzájem kříží a proplétají, aniž by šly jednoduše převádět jeden na druhý… Kam tím vším míří a proč? Pokusím se o výklad této nelehké knihy a její zasazení do širších souvislostí.

Jak rozumět úspěchu/selhání konstruktivismu v sociologii? Na jednu stranu se stal samozřejmostí, učebnicovým pojmem. Na druhou stranu dnes nelze označení konstruktivismus brát vážně: označuje totiž tak různé, ba protichůdné přístupy, že bez bližšího vymezení vlastně nic neznamená. Tuto nejednoznačnost a vnitřní rozpornost naznačuje například to, že Berger s Luckmannem, autoři zakladatelské práce o sociálním konstruování reality, se dnes od konstruktivismu ostře distancují; nebo to, že představitelé výrazně „konstruktivistické“ sociologie vědy Bergerovu a Luckmannovu knihu prakticky ignorují, přičemž zároveň často ostře kritizují i současný konstruktivismus. Ohledně konstruktivismu zkrátka panuje velké množství nedorozumění a prvním krokem v jejich rozplétání musí být přiznání, že neexistuje žádný konstruktivismus, ale spíš celá řada konstruktivistických přístupů, leckdy navzájem sotva slučitelných. Ve svém příspěvku ukážu, v čem hlavní nedorozumění mezi různými konstruktivisty spočívaly a spočívají. Vyložím, v čem k těmto zmatkům přispěli sami Berger s Luckmannem a v čem byli, jak to sami dnes cítí, nepochopeni a znásilněni. Dále připomenu, jak vypadá konstruktivistické stanovisko současných vědních studií, zejména autorů z okruhu „teorie aktérů-sítí“ (ANT), abych mohl závěrem vysvětlit, proč je pro mne zrovna toto stanovisko (na rozdíl od ostatních) rozumné a sociologicky nosné – sám se totiž za jakéhosi konstruktivistu považuji.