Ostatní témata: všechny publikace

Pavel Barša svůj text "Pragmatická sociologie emancipace: Latour vs. Boltanski" pointuje úvahami o tom, že Latourovi není blízká ani revoluční levice, ani krajní konzervatismus. Pomáhá si přitom zejména tím, že ho brání před tím, co jsem nedávno napsal o jedné Latourově knize. Podle Barši v tomto textu Latourovi vyčítám jeho politické angažmá. Kritizuji ho za příklon k levici a odkazuji ho do sféry čisté, akademické vědy. Avšak přestřelil jsem prý… Problém je v tom, že mi Barša vkládá do úst, co jsem nikdy neřekl. Latourovi jsem nikdy nevyčítal politický rozměr jeho textů. Už vůbec jsem mu nevyčítal levicovost. A rozhodně mi nejde o to ho „skolit“. Ještě bizarnější ale je, že ten, kdo mi falešně podsouvá kritiku Latoura kvůli tomu, že se ukázal jako „levičák“, mne otevřeně kritizuje kvůli tomu, že jsem se ukázal jako „pravičák“ (je to totiž právě tahle škatulka, která dle Barši vysvětluje moje omyly a mou údajnou nenávist vůči Latourovi). V textu se snažím obhájit, že cit pro jemnost a ambivalence není nic výlučně akademického a že „relativistické“ uvažování je ještě něco jiného než jen výhodné palivo pro konzervativní agendu (jak naznačuje Barša).

Regulace výstavby v chráněných územích s cílem zachování krajinného rázu je důležitou agendou orgánů ochrany přírody. Agenda vyvolává mezi občanem-stavebníkem a úřadem řadu pnutí. V článku přinášíme výsledky projektu TAČR, který jsme představili před dvěma lety. Výstupem projektu je webová aplikace, která místní kvality krajinného rázu a principy, resp. regulativy z nich plynoucí, pojednává kontextově citlivým způsobem a přístupnou formou. Vychází z Preventivních studií hodnocení krajinného rázu, která AOPK ČR pro jednotlivé CHKO pořizuje. Webové rozhraní umožňuje generovat tisknutelný dokument přímo na míru. Aplikace by měla přispět k lepšímu pochopení diferencovaného přístupu – proč je obdobný stavební záměr v některých částech CHKO nežádoucí a v jiných částech CHKO nepředstavuje problém.

Toto je něco jako doprovodný text k jinému mému textu ("Věda a politika, vpravo, vlevo", v tisku). Zatímco je možné oba tyto dokumenty číst nezávisle na sobě, nedává moc smysl číst zde předkládaný text bez předchozího přečtení jiného článku, na který oba zmíněné texty reagují, a sice Baršova elaborátu o Bruno Latourovi a o mém vztahu k němu ("Pragmatická sociologie emancipace: Latour vs. Boltanski", v tisku). Zatímco v článku "Věda a politika, vpravo, vlevo" polemizuji s tím, jak si Barša představuje političnost a angažovanost vědy, zde jen poměrně „technicky“ řeším řadu jednotlivých nesmyslů, které Barša vrší na moje konto: ukazuji, v čem a jak ulítl. Krátce, ve všem. Vymýšlí si a do úst mi vkládá blbosti.

According to Latour, religion and science have nothing in common. The two are successful (or failing) in quite different ways. Religiousness is not aimed at fact-making, but at presence-making, he says. To critically reconsider these ideas, I discuss the case study of Marian apparitions in Litmanová. The study suggests a more complicated picture by not focusing on pure and ready-made religion, but rather on religion in the making, a kind of “almost-religion.” It shows how the reality of apparitions, initially of quite unclear status, was becoming more and more religious. Fact-making and fact-checking clearly belonged to this trajectory and have never stopped being relevant. Nonethless, together with how the apparition was progressively becoming truly religious (or religiously true), Latourian presence-making was gaining in importance.

Posláním chráněných krajinných oblastí je nejen chránit přírodu, ale také uchovávat hodnoty krajiny. Krajinu velmi ovlivňuje vzhled sídel. Jde tedy o usměrňování staveb a vývoje struktury obcí tak, aby byly respektovány lokální historické a kulturní zvyklosti. Krajina by zkrátka měla držet místní ráz a příjemně působit jak na obyvatele, tak návštěvníky. Otázkou zůstává, jak tento veřejný zájem naplňovat co nejúčinněji a zároveň tak, aby usměrňování výstavby bylo vnímáno jako vítaná služba státu. Článek představuje první fázi projektu aplikovaného výzkumu, ve které nás, tým sociologů, urbanistů, architektů a ochranářů, mj. zajímá „jak se dělá rozhodování“, tedy jaká je cesta od předpisu k aplikaci v praxi, a jak současný stav vylepšit.

V roce 2013 vyšla kniha Bruno Latoura s názvem An inquiry into modes of existence: An anthropology of the moderns (AIME). Latour v této knize nanovo a zeširoka vysvětluje svůj přístup, úzce spojený s tzv. teorií aktérů-sítí (ANT). Snaží se napravit nejrůznější dosavadní nedorozumění kolem tohoto přístupu a připravit půdu pro „diplomatičtější“ vyjednávání o tom, co jako badatelé o světě kolem nás říkáme. Bez kontextu Latourova celoživotního díla je však tato kniha málo srozumitelná a sdělná. A také naznačuje, že pozdní Latour někdy poněkud nevyzpytatelně (a možná dokonce nezáměrně) ustupuje ze svých někdejších pozic. Ze světa v pohybu se v AIME tak trochu stává svět řádků a sloupců jakési tabulky.