Věda, technologie a společnost: konference, semináře, přednášky
|
«- « 1 2
3 4 5 6 7 » …
-»|
1. 11. 2019
:::: Zdeněk Konopásek: Religion in action: How private apparitions may become true/real
Příspěvek na workshopu s Tanyou Luhrmann, CEFRES Library, Na Florenci 3, Praha 1
When studying mediations by which a fragile and untrustworthy personal experience of two children in Litmanová, 1990, gradually turned into a widely recognized and shared, authentic religious miracle or a true religious phenomenon, one quickly gets somewhat more complicated picture of religiousness than the one offered by Latour in his numerous writings on the topic. On one hand, the apparition in Litmanová was enacted in many ways as making the Blessed Mother present, here and now, to all the worshippers – to Latour’s joy, one would say. On the other hand, equally frequently, the apparitions were articulated, examined and recalled as matter-of-fact historical events, i.e., false or true according to quite different sets of criteria than those imagined by Latour for his religious mode of existence. The two modalities not only co-existed (our interviewees often switched quite smoothly between them in their accounts), but they did their work together, they constituted each other. Nonetheless, Latour’s point about the nature of religion does hold – in a way: it can be observed in our data that while matter-of-fact articulations of the apparition were prevailing and decisive in the beginning of the entire story, their importance decreased as the religious authenticity of the apparition was becoming more and more established. Thus, Latour’s characterization of religion makes sense only if we look at it in its ready-made, accomplished form. If we want to understand religion in the making, however, the picture is much less pure.
8. 6. 2019
:::: Zdeněk Konopásek, Dana Hradcová, Michal Synek & Radek Carboch: Zranitelní obyvatelé v křehkých obydlích
Příspěvek na 21. pracovní konferenci Biografu, 7. - 9. června 2019, Mohelno
Ve svém příspěvku chceme představit a probrat výzkum, na kterém začínáme pracovat. Zaměřujeme se v něm na složité a často nejednoznačné okolnosti spojené s poskytováním pobytových sociálních služeb pro lidi označené za postižené. Podoba těchto služeb se v Česku v posledních letech váhavě a nejednoznačně proměňuje. Mluví se o deinstitucionalizaci, ale až příliš mnoho lidí dále žije v ústavech. Mnohé z těchto institucí jsou umístěny v bývalých zámcích, klášterech či historických vilách. O klientech na jednu stranu prohlašujeme, že by měli žít co nejnormálnější životy, na druhou stranu jim k tomu nabízíme staré, odloučené a těžko přizpůsobitelné budovy, hodně nepodobné těm, které běžně obýváme.
Jde o budovy, které jsou podobně křehké, zranitelné/zraňované, opuštěné, jakoby neužitečné a chabě propojené s okolím jako jejich stávající obyvatelé. Tyto architektonické objekty mají jistou – byť často nikoli zvláště velikou – historickou nebo kulturní hodnotu, zároveň však pro ně leckdy není vhodné využití a chátrají. Snaha takové budovy chránit velí vracet těmto objektům původní podobu a zacházet s nimi šetrně; jsou-li v nich ale ubytováni staří, nesvéprávní či handicapovaní, nutné úpravy a údržba vypadají jinak (viz např. https://goo.gl/c8mF4L – “Život na zámku v 21. století. Pod vzácnými malbami mají postele děti i senioři“, Aktualne.cz, 17. 2. 2019). Často jde o složité kompromisy poškozující obě strany. Sledovat je v jejich praktických provedeních i důsledcích znamená lépe rozumět „materialitám péče“. Uvědomíme si, že na kvalitě péče se podepisuje také uspořádání prostoru, ve kterém lidé pracují a žijí. Vidíme pak, že péče odehrávající se uvnitř nějak postavených budov či místností se vlastně odehrává tak trochu podle nich a skrze ně. V případě starých, někdy památkově chráněných objektů, si zároveň snáze udržíme ponětí o tom, že toto “programování” uživatelů skrze architekturu nikdy není přímočaré: vždy je ve hře vícero logik či hodnot, které mohou být v napětí.
Nejen o klienty pobytových služeb, ale i o budovy ústavů je třeba se starat (a to i o ty nově postavené). Vztahy mezi údržbou obydlí a pečováním o jeho obyvatele jsou hlavním předmětem našeho bádání. Tuto praxi chceme etnograficky popsat jako průsečík odlišných a často protichůdných, nikoli však nesouvisejících a úplně separátních logik a hodnotových rámců. V čem a jak si péče a údržba překážejí, navzájem se vylučují? Kde a jak se nabízí prostor pro to, aby si nepřekážely, anebo dokonce aby se podporovaly navzájem? Jak přeformulovat a přetvořit napětí mezi staráním se o lidi a staráním se o věci takovým způsobem, aby se jejich potkávání stalo základem pro lepší pobytovou péči?
9. 5. 2019
:::: Zdeněk Konopásek, Radek Carboch, Dana Hradcová & Michal Synek: Péče a údržba - dvojí starost pobytových služeb
Přednáška v rámci čtvrtečních seminářů CTS, Husova 4, Praha 1, 3. patro (seminární místnost)
Představíme výzkumný projekt, kterému se chceme příští tři roky věnovat. Důraz na deinstitucionalizaci a komunitní péči je od roku 2007 součástí strategie rozvoje sociálních služeb v Česku. Přesto mnoho lidí stále žije v ústavech. V našem výzkumu se zaměřujeme na specifické napětí obsažené v pobytových službách pro lidi označené za postižené: napětí mezi péčí o obyvatele, kteří mají vést „normální“ život, a péčí o obydlí, jež se mají ekonomicky vyplácet nebo jejichž „kulturní“ hodnota má být zachována. Navazujeme při tom na bádání o materialitách péče a chceme hledat možnosti, jak lépe zvládat konflikty a vícečetnosti v každodenní péči a údržbě.
30. 11. 2018
:::: Zdeněk Konopásek: Co je translace, sociologicky vzato
Příspěvek pro konferenci ČSS, Hradec Králové, 28-30. listopadu 2018
Bruno Latour občas zmiňuje, že ANT by možná bylo lépe nazývat sociologií překladu. To proto, že skrze pojmy jako síť a aktér (spojené pomlčkou) často uniká to hlavní - skutečnost jakožto vždycky trochu nevyzpytatelné uskutečňování. V příspěvku rozeberu hlavní nedorozumění okolo pojmu translace. Budu přitom využívat empirických příkladů z případové studie publikované nedávno pod názvem "Lost in translation: Czech dialogues by Swedish design" (Konopásek, Soneryd & Svačina, 2018), která rozebírá aplikaci původně švédského modelu pro dialog s veřejností v českém prostředí. Zvláštní pozornost budu věnovat politickému a kritickému rozměru takové analýzy.
25. 7. 2018
:::: Zdeněk Konopásek, Michal Synek & Radek Carboch: Making clients to decide for themselves: turning people with learning difficulties into "modern subjects"
Příspěvek pro EASST konferenci "Meetings – Making Science, Technology and Society together" v Lancasteru (UK), 25-28. července 2018
In our study of social services for people with learning difficulties we focus on efforts aiming at their emancipation, i.e. at making them as independent on institutions and professionals as possible. Emphasis is being put on what is called "autonomous decision-making" about one's life - what to do, what to buy, where to go and when. These decisions are to be based on authentic and unrestricted expression of clients' desires and passions. Professionals are instructed and trained to move from making decisions on behalf of their (passive) clients to providing sensitive support for the activity of decision-making, performed preferably by the clients themselves. But how to make clients to "decide for themselves", co-creating a world for them, which would resemble the world of all other people? How to de-attach them from professional assistance? Sometimes it may seem that a simple redistribution of passivity and activity among professionals and their clients suffices. Even the official instructions and guides often imply that the less support from the others is offered, the more free and autonomous ("normal") decision is made by the client - an ideal, desirable, but not always achievable situation. However, a closer look at the emancipating practices reveal that: (a) a lot of carefully orchestrated professional action, including enormous amount of paperwork, is mobilized to make one do things; (b) it is the quality of particular attachments - and not a reversal of activity/passivity - what makes a desirable difference. Misunderstandings about this may bring about perverted results.
6. 10. 2016
:::: Zdeněk Konopásek: Latour o “modech existence”
Přednáška v rámci čtvrtečních seminářů CTS, Husova 4, Praha 1, 3. patro (seminární místnost)
V roce 2013 vyšla zatím poslední autorská kniha Bruno Latoura s názvem An Inquiry into Modes of Existence: An Anthropology of the Moderns. Latour v této knize nanovo a zeširoka vysvětluje svůj přístup, úzce spojený s tzv. teorií aktérů-sítí (ANT). Snaží se napravit dosavadní nedorozumění a připravit půdu pro „diplomatičtější“ vyjednávání své pozice. Začíná u základního východiska ANT, totiž že sociální vědci by měli postupovat tak, že budou sledovat sítě vztahů - tedy jak se něco prakticky pojí dohromady s něčím jiným – a budou si přitom udržovat odstup od velkých pojmů sociální teorie, často dualistických (společnost a příroda, subjekt a objekt atd). Zdůrazňuje ale, že tohle nestačí. Jinak se totiž tato propojení ustavují v právních sporech, jinak ve zbožném konání, jinak v rámci organizování, jinak při (znovu)utváření světa, jak je, a ještě jinak ve vědě, které se dosud Latour věnoval nejvíce. Ve světě jde zkrátka o celou řadu různých věcí, na nichž záleží (hodnot), a máme-li toto respektovat, musíme ctít rozmanitost „modů existence“, jakýchsi tónin bytí. Latour tyto mody docela systematicky, byť bez nároku na úplnost předvádí, vysvětluje jejich jedinečnost, ukazuje, v čem se liší a jak se navzájem kříží a proplétají, aniž by šly jednoduše převádět jeden na druhý… Kam tím vším míří a proč? Pokusím se o výklad této nelehké knihy a její zasazení do širších souvislostí.
24. 9. 2015
:::: Zdeněk Konopásek: Co všechno děláme, když "papírujeme"
Presentace v rámci čtvrtečních seminářů CTS - blok příspěvků na oslavu 25. výročí CTS, Husova 4, Praha 1, 3. patro (seminární místnost)
Mnohé činnosti moderního člověka provází rozsáhlé papírování, považované za nezbytnou součást koordinovaného úsilí a prostředek navyšování výkonu. Zatímco v mnoha běžných situacích je papírování přijímáno jako samozřejmost a stává se takřka neviditelným, k jeho posilování dochází všude tam, kde má působit jako nástroj změny. Výsledky takového bujení úředničiny jsou často sporné. Navrhovaným výzkumem chceme prohloubit porozumění sociální praxi papírování ve dvou specifických prostředích, ve kterých se zúčastnění aktéři snaží o významnou změnu a snaží se přitom reagovat na sílící požadavky transparentnosti, efektivity, profesionalismu atd. Chystáme tedy kvalitativní empirickou studii papírování jakožto nástroje a/nebo překážky zlepšování: 1) institucionální péče o lidi s disabilitou a 2) participativního plánování rozvoje měst. Aniž bychom opomíjeli specifika obou těchto oblastí, chceme se také zaměřit na obecnější rysy a teoretické souvislosti intenzivního papírování, a přispět tak k lepšímu pochopení byrokratického vykazování coby komplexní a společensky významné praxe. (Anotace společného projektu)
11. 12. 2014
:::: Zdeněk Konopásek: Ztraceno v překladu: nové demokratické způsoby na postupu
Přednáška v rámci čtvrtečních seminářů CTS, Husova 4, Praha 1, 3. patro (seminární místnost)
Ve snaze o demokratičtější vyjednávání místa pro plánované úložiště jaderného odpadu byl před pár lety do ČR importován švédský model pro vedení dialogu s veřejností s názvem RISCOM. Co se vlastně s tímto modelem dělo na cestě ze Švédska do českého prostředí? A jaké byly výsledky tohoto přenosu/překladu? V příběhu RISCOMu se protíná hned několik vzájemně propojených okolností: (1) ambice udělat z této procedury pod záštitou EU mezinárodně použitelný postup; (2) zvláštní zablokovaná situace, která nastala v ranných fázích přípravy českého hlubinného úložiště; (3) nutně krátkodobý a omezený úspěch českého dialogu podle švédského předpisu. Celý případ ukazuje křehkost a nejednoznačné výsledky organizovaného šíření občanské participace v rámci socio-technických inovací, a to napříč národními a jinými kontexty. Skrze takto šířené postupy má demokratická politika sklon se depolitizovat - tedy vyprazdňovat, technizovat a instrumentalizovat. (Příspěvek vychází ze společného výzkumu socio-technických souvislostí přípravy a budování hlubinných úložišť jaderného odpadu, kterému jsme se v posledních třech letech věnovali s Karlem Svačinou, a shrnuje společný nedávno dokončený článek, na němž se navíc podílela i Linda Soneryd z University v Göteborgu.)
30. 10. 2013
:::: Zdeněk Konopásek: Konstruktivismus, sociologie plná nedorozumění
Přednáška pro odbornou veřejnost; Brno, FSS MU
10. 10. 2013
:::: Zdeněk Konopásek & Karel Svačina: On the way to technical democracy: Czech dialogues by Swedish model
Příspěvek pro 4S konferenci v San Diegu (USA, Kalifornie), 9-12. října 2013
Technology transfer is intricate business with uncertain results. Our paper takes this well-known STS lesson as a starting point for a study in public deliberation. We will critically discuss the story of how a (social) technology for organizing public dialogues was transferred to the Czech Republic. This technology, called RISCOM, originally appeared during public debates about geological repository for high-level nuclear waste in Sweden. After some time it entered the international arena: under the auspices of European Commission and within several European projects it was proposed as something that would facilitate – and democratize – the processes of siting geological repositories. As such it is being implemented in several East European countries and in the Czech Republic in particular. On the one hand, RISCOM served well the Czech situation in that it helped to bring all the main actors to a discussion table after previous negotiations had completely crashed. On the other hand, it seems that RISCOM substantially failed from a broader perspective. Our study shows that it “succeeded” only at the cost of losing much of its specific original characteristics. As such, it became associated with only too general appeals to dialogue, the attractiveness of which lived but shortly. RISCOM also contributed to the increasing focus on dialogue per se, which ultimately lead to frustration and impatience on both sides. This recently resulted in the shift towards more authoritative decision making and another crisis of mutual trust. All in all, this import of democratic technology turned out to be somewhat counterproductive.
13. 6. 2013
:::: Zdeněk Konopásek & Karel Svačina: Jak najít bezpečné místo pro jaderný odpad a neotrávit přitom demokracii: příspěvek ke studiu socio-technické komplexity
Přednáška v rámci čtvrtečních seminářů CTS, Husova 4, Praha 1, 3. patro (seminární místnost)
V Česku, stejně jako v dalších evropských zemích, se už řadu let uvažuje o výstavbě hlubinného úložiště jaderného odpadu. Hlavní pozornost se u nás v poslední době soustředila na vyjednávání s dotčenými obcemi. Dělo se tak pod patronací několika evropských projektů, podle (aspoň navenek hlásaných) zásad „zapojování veřejnosti do rozhodování“ a za přispění speciální metodiky, se kterou byl spojovaný úspěch podobných jednání ve Švédsku. Vypadá to však, že tato jednání jsou nyní ohrožena. Ochota jednat nedávno opadla, nedůvěra vzrostla. A prosazovat se začíná opět silové, technokratické řešení. Jak tomuto selhání rozumět? Podle nás se na něm jemným, ale zásadním způsobem podepsalo to, že převládla tendence řešit „sociální“ a „technické“ stránky věci jako dvě různé sady otázek, v různých obdobích a na různých místech.
9. 6. 2013
:::: Zdeněk Konopásek & Karel Svačina: Vyjednávání místa pro úložiště v Čechách: Jak importovaná demokratická metodika může přispět k rozvratu snah o nesilové řešení (Hoješín u Seče)
V našem výzkumu se zabýváme přípravou hlubinného úložiště vysoce radioaktivního odpadu v České republice. Hlavní pozornost přitom věnujeme tomu, jak se hledá a vyjednává místo, kde by takové úložiště mohlo být. Zajímavou úlohu v celém procesu sehrál (a sehrává) specifický postup projednávání této agendy s veřejností. Jde o metodiku, jakousi „sociální technologii“, která je zasvěceným známá pod jménem RISCOM a která se původně objevila ve Švédsku. S ohledem na to, že Švédům se (na rozdíl od mnoha jiných) místo pro úložiště již v podstatě podařilo vyjednat, o RISCOM začal být brzy zájem i v mezinárodním měřítku. Pod záštitou Evropské komise a v rámci několika evropských projektů se RISCOM zavádí zejména ve Střední/Východní Evropě, v bývalých komunistických zemích. Má se za to, že tato technologie veřejných rozprav pomůže dosáhnout dohody a posílí demokratickou povahu příslušného socio-technického rozhodování. Představitelé mezinárodních projektů, kteří se u nás RISCOM snaží zavádět, formálně vykazují úspěch: podle nich se v Česku i jinde mimo Švédsko tento model „zapojování veřejnosti“ osvědčil. Jenže nedávno se u nás situace podivně vyhrotila. Vývojem událostí došlo k tomu, že jednání mezi zúčastněnými stranami je v České republice v troskách. Ochota jednat opadla, nedůvěra vzrostla. Správa úložišť radioaktivních odpadů, hlavní představitel státu v těchto otázkách a zároveň osvojitel RISCOMu, je podle všeho před zrušením. Situace je sice zatím dost nepřehledná a otevřená, nicméně celkově to vypadá na jakýsi návrat k technokratickému a spíše autoritativnímu řešení. Ve svém příspěvku se pokusíme tuto situaci sociologicky rozebrat a vyhodnotit úlohu importované sociální technologie. Ukážeme, že v jistém smyslu RISCOM uspěl a prospěl: pomohl přivést obě hlavní strany k jednacímu stolu poté, co jednání začátkem minulého desetiletí docela zkrachovala. Zároveň ale RISCOM svým způsobem přispěl k tomu, že se jednání rychle vyprázdnila a vyčerpala; že se z jednání dotčených stran stal „dialog pro dialog“; a že až příliš jednostranný důraz na vyjednání „sociálních podmínek“ pro úložiště (souhlasu místních obyvatel) vedl k frustraci na obou stranách a k dalšímu krachu snahy o nesilové řešení. Souvislosti tohoto nejednoznačného případu podle nás pěkně dokladují jedno dosti rozšířené nedorozumění ohledně pojmu „socio-technický“ – pojmu, se kterým původně přišla studia vědy a technologií (science and technology studies, STS), ale který se s pomocí nešťastných významových posunů záhy rozšířil do sféry občanského aktivismu a tzv. zapojování veřejnosti do rozhodování o technicky složitých otázkách.
22. 5. 2013
:::: Zdeněk Konopásek: O sociologickém smyslu actor-network theory: Na čem vlastně Latourovi záleží, když mluví o hybridech, non-humans a sítích?
Přednáška pro workshop "Bruno Latour a jeho "actor-network theory", pořádaný Sekcí sociologické teorie Slovenské sociologické společnosti, Bratislava, Slovensko; 13.30-17.00 v zasedací místnosti Filozofického ústavu SAV (Klemensova 19, IV. posch., č. dv. 94)
Po mnoha letech, kdy byla jeho práce známá jen malému okruhu badatelů z oblasti vědních studií, se Bruno Latour stal široce uznávaným a diskutovaným autorem. Tento nárůst pozornosti doprovázejí mnohá nedorozumění ohledně Latourova díla - a nositeli těchto nedorozumění už nejsou prvořadě jeho kritici, ale naopak ti, kteří se k němu hlásí. Pokusím se ukázat, v čem jsou dnešní "latourovské" řeči o hybriditě, non-humans či sítích zavádějícími zlomky vytrženými z kontextu toho, na čem Bruno Latourovi záleží.
30. 4. 2013
:::: Zdeněk Konopásek, Radim Marada & Csaba Szaló: Diskuse na téma "Mravenečci v tajuplném světě symbolů aneb o vztahu ANT a kulturní sociologie (je-li nějaký)"
Diskuse pořádaná sdružením "Sociologické nástupiště", FSS MU v Brně, Joštova 10
30. 11. 2012
:::: Zdeněk Konopásek: Religion in action: When theology meets Latourian science studies (Brno)
In his writings about religion Bruno Latour argues that we should understand religion in its own terms (“religiously”) while seeing it as something “local, objective, visible, mundane, unmiraculous, repetitive, obstinate, and sturdy”. When talking about religion, we should avoid, Latour insists, turning our attention “to the far away, the above, the supernatural, the infinite, the distant, the transcendent, the mysterious, the misty, the sublime, the eternal”. Only then we can reframe the relationship between science and religion in a new, mutually meaningful and acceptable way. In my presentation I will use empirical data on Marian apparitions in Litmanová (Slovakia) to come with a sympathetic critique of such a position. I fully subscribe Latour’s general principles of non-reductionist STS as well as many his specific arguments on religion. I also share Latour’s “political” interest in exploring how to talk about religion in a way that would be meaningful for both agnostics and the faithful. However, I will argue that it is misleading to insist that religion must be understood exclusively in terms of presence-making practices, as Latour does. It will be demonstrated that something like quasi-scientific fact-making is not alien to (true) religious talk. On the contrary, it appears an important element of what Latour himself might call “religion in action” – i.e., religion not ready made and undisputed (as is the case in iconographic analyses of religious art), but uncertain, collectively performed, attempted and more or less achieved. In fact, it will be shown that overall Latourian sensitivity for reality in the making seems deficient in his own work on religion and makes it somewhat puzzling and not quite convincing. And yet: if we rearticulate the relationship between presence-making (of religion) and fact-making (of science) in a more subtle way, Latour’s main point about how to understand the truth of religion can still be kept. Even more it can be made more sound and elaborated, both empirically and theoretically.
|
«- « 1 2
3 4 5 6 7 » …
-»|
? - recenze vyjde v časopise Biograf