Sociální politika: vedené práce

Ve své práci se chci zaměřit na změny v pojetí péče, ke kterým dochází v souvislosti s procesem transformace sociálních služeb. Zajímá mne vztah mezi jejich implementací a hlavními cíli transformace, jimiž jsou integrace uživatelů do „běžného života“ a ohled na jejich individuální potřeby, svobody a práva. Prostřednictvím etnografického výzkumu zaměřeného na každodenní život uživatelů chci zjistit, jak jsou změny v praxi uskutečňovány. Budu se zajímat o vztah mezi tzv. normalitou a jejím opakem, jenž budu nazývat ne-normalitou. Budu zjišťovat, jak jsou tyto kategorie konstruovány a jak je jejich vzájemný vztah zjednáván v běžných, každodenních činnostech a interakcích uživatelů. S ohledem na mocenské využívání duálního konceptu ne/normality (a z něho odvozených disciplinačních nároků) chci pomocí takto koncipovaného výzkumu prohloubit porozumění obecnějším procesům vylučování a integrace.

Stravování a stolování představuje významný aspekt sociální služby „domov pro osoby se zdravotním postižením“ a široké pole pro snahy o zlepšování (institucionální) péče o lidi znevýhodněné společenskými konstrukty fyzické/kognitivní jinakosti. Jídlo je nejen záležitostí, na jejímž prvořadém významu se shoduje většina klientů i zaměstnanců domovů, ale tvoří i důležitou součást provozu pobytových zařízení, dotýkající se všech klíčových oblastí, včetně řízení a organizace práce, časového harmonogramu či systému kontroly kvality. Stravování a stolování patří k nejdůležitějším součástem života a nabízejí široký prostor pro rozvoj základních dovedností a samostatného rozhodování, jakož i pro množství nejrůznějších příjemných i nepříjemných zážitků spojených s jídlem. Ačkoli mnoho lidí zabývajících se problematikou sociálních služeb považuje jídlo za věc tak prostou a samozřejmou, že ani nestojí za řeč (tak např. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR odmítá certifikovat program na zlepšování stravování v sociálních službách s odůvodněním, že podobné programy nespadají do jeho kompetence, a široce užívaná učebnice aktivizace lidí s „mentálním postižením“ kapitolu o jídle vůbec neobsahuje), téma jídla přímo či nepřímo souvisí s celou řadou klíčových oblastí péče. Intervence týkající se režimů stolování obvykle přinášejí systémové změny zasahující celou řadu jiných režimů, včetně režimu zdravotní péče, režimu vzdělávání a „aktivizace“ aj.. Témata a otázky řešené v rámci institucionálního stravování lidí s dis/abilitou a snah o jejich zlepšování tak indikují a osvětlují mnohá klíčová témata institucionální péče jako celku. Budu se ptát, jak se různé podoby ne/způsobilosti uskutečňují v institucionalizovaných repertoárech stolování, jak jejich potkávání a střetávání na tomto poli zneschopňuje/uschopňuje jednotlivé aktéry sociálních služeb a jakým způsobem ovlivňuje jejich potěšení z jídla a stolování. Hlavním předmětem mého zájmu budou institucionalizované režimy sociálních interakcí (péče), jejich uspořádání, socio-materialita, působnost a trvalost, spolu s možnostmi formulování a zavádění alternativních režimů. Svými poznatky ze specifické oblasti institucionální péče o lidi znevýhodněné společenskými konstrukty fyzické/kognitivní jinakosti chci přispět k řešení obecnějších otázek tvorby a upevňování sociálního řádu skrze procesy rozlišování – „oddělování věcí a lidí prostřednictvím segregace a diskriminace“.

This thesis is about a public-housing project called holobyty (i.e. "low-standard-flats"). As such, it is a case study of one single project realised in a district of Prague. Two main discourses subjecting holobyty housing have been identified. That of "segregation", and that of "necessity". Both framed by general questions: who invented and built holobyty and what the holobyty are, offer rather different answers. First one proposes holobyty be a grim housing block, where the municipality is letting rent-deliquent families, mostly Roma, live for free; second one implies that the external factors of debt and local government responsibility are the very causes for the holobyty existence. My aim in this work is to contribute to the holobyty debate by offering a detailed ethnography (or topography) of a single project. This work develops an analytical framework informed by sociology of socio-technical innovations. My argument is that the holobyty have always been a collective effect. Following the project revealed how many different actors – economic, social, moral, technical, and juridical – actively participated in the holobyty co-production. Second argument puts it that a messiness and ambiguity of the project is not (as often claimed by others) a matter of a lack of constitution, and makes it difficult to realise the project, but rather it is the very means of its realisation (or de-realisation), of its development. And, as seen in practice, it opens up spaces for alternative modes of functioning.

Problému byrokracie se v sociologickém bádání věnovala značná pozornost. V teoretickém úvodu pojednávám přístup Weberův a dalších funkcionalisticky zaměřených autorů pojednávajících o byrokracii a organizacích. Poměrně málo prozkoumaná je však oblast každodenních interakcí nejnižších úředníků s klienty. Jedním ze způsobů, jak je tuto oblast možno zkoumat, je použití konverzační analýzy, kterou jsem se nechala inspirovat ke studiu institucionálních interakcí na jedné pražské pobočce úřadu práce. Po teoretickém úvodu následuje nástin fungování úřadu a popis kontextu interakcí. Dále jsem se věnovala analýze asymetrií mezi klienty a úřednicemi. Používala jsem přitom zúčastněného pozorování a analýzu přepsaných nahrávek rozhovorů mezi jmenovanými účastníky. Analýza interakcí poukazuje na značné asymetrie mezi účastníky, co se týče iniciativy v utváření promluv a témat v interakcích a kvality a množství vědomostí (informací) v daném kontextu, které se podílejí na utváření identit klientů a úřednic. Analýza též ukazuje způsob, jakým vůdčí funkce úřednice v určování témat rozhovoru způsobuje omezování prvků aktivní politiky zaměstnanosti ve prospěch pasivních praktika udržování evidence klientů.