Sociální politika: konference, semináře, přednášky

Ve svém příspěvku chceme představit a probrat výzkum, na kterém začínáme pracovat. Zaměřujeme se v něm na složité a často nejednoznačné okolnosti spojené s poskytováním pobytových sociálních služeb pro lidi označené za postižené. Podoba těchto služeb se v Česku v posledních letech váhavě a nejednoznačně proměňuje. Mluví se o deinstitucionalizaci, ale až příliš mnoho lidí dále žije v ústavech. Mnohé z těchto institucí jsou umístěny v bývalých zámcích, klášterech či historických vilách. O klientech na jednu stranu prohlašujeme, že by měli žít co nejnormálnější životy, na druhou stranu jim k tomu nabízíme staré, odloučené a těžko přizpůsobitelné budovy, hodně nepodobné těm, které běžně obýváme.
Jde o budovy, které jsou podobně křehké, zranitelné/zraňované, opuštěné, jakoby neužitečné a chabě propojené s okolím jako jejich stávající obyvatelé. Tyto architektonické objekty mají jistou – byť často nikoli zvláště velikou – historickou nebo kulturní hodnotu, zároveň však pro ně leckdy není vhodné využití a chátrají. Snaha takové budovy chránit velí vracet těmto objektům původní podobu a zacházet s nimi šetrně; jsou-li v nich ale ubytováni staří, nesvéprávní či handicapovaní, nutné úpravy a údržba vypadají jinak (viz např. https://goo.gl/c8mF4L – “Život na zámku v 21. století. Pod vzácnými malbami mají postele děti i senioři“, Aktualne.cz, 17. 2. 2019). Často jde o složité kompromisy poškozující obě strany. Sledovat je v jejich praktických provedeních i důsledcích znamená lépe rozumět „materialitám péče“. Uvědomíme si, že na kvalitě péče se podepisuje také uspořádání prostoru, ve kterém lidé pracují a žijí. Vidíme pak, že péče odehrávající se uvnitř nějak postavených budov či místností se vlastně odehrává tak trochu podle nich a skrze ně. V případě starých, někdy památkově chráněných objektů, si zároveň snáze udržíme ponětí o tom, že toto “programování” uživatelů skrze architekturu nikdy není přímočaré: vždy je ve hře vícero logik či hodnot, které mohou být v napětí.
Nejen o klienty pobytových služeb, ale i o budovy ústavů je třeba se starat (a to i o ty nově postavené). Vztahy mezi údržbou obydlí a pečováním o jeho obyvatele jsou hlavním předmětem našeho bádání. Tuto praxi chceme etnograficky popsat jako průsečík odlišných a často protichůdných, nikoli však nesouvisejících a úplně separátních logik a hodnotových rámců. V čem a jak si péče a údržba překážejí, navzájem se vylučují? Kde a jak se nabízí prostor pro to, aby si nepřekážely, anebo dokonce aby se podporovaly navzájem? Jak přeformulovat a přetvořit napětí mezi staráním se o lidi a staráním se o věci takovým způsobem, aby se jejich potkávání stalo základem pro lepší pobytovou péči?

Představíme výzkumný projekt, kterému se chceme příští tři roky věnovat. Důraz na deinstitucionalizaci a komunitní péči je od roku 2007 součástí strategie rozvoje sociálních služeb v Česku. Přesto mnoho lidí stále žije v ústavech. V našem výzkumu se zaměřujeme na specifické napětí obsažené v pobytových službách pro lidi označené za postižené: napětí mezi péčí o obyvatele, kteří mají vést „normální“ život, a péčí o obydlí, jež se mají ekonomicky vyplácet nebo jejichž „kulturní“ hodnota má být zachována. Navazujeme při tom na bádání o materialitách péče a chceme hledat možnosti, jak lépe zvládat konflikty a vícečetnosti v každodenní péči a údržbě.

In our study of social services for people with learning difficulties we focus on efforts aiming at their emancipation, i.e. at making them as independent on institutions and professionals as possible. Emphasis is being put on what is called "autonomous decision-making" about one's life - what to do, what to buy, where to go and when. These decisions are to be based on authentic and unrestricted expression of clients' desires and passions. Professionals are instructed and trained to move from making decisions on behalf of their (passive) clients to providing sensitive support for the activity of decision-making, performed preferably by the clients themselves. But how to make clients to "decide for themselves", co-creating a world for them, which would resemble the world of all other people? How to de-attach them from professional assistance? Sometimes it may seem that a simple redistribution of passivity and activity among professionals and their clients suffices. Even the official instructions and guides often imply that the less support from the others is offered, the more free and autonomous ("normal") decision is made by the client - an ideal, desirable, but not always achievable situation. However, a closer look at the emancipating practices reveal that: (a) a lot of carefully orchestrated professional action, including enormous amount of paperwork, is mobilized to make one do things; (b) it is the quality of particular attachments - and not a reversal of activity/passivity - what makes a desirable difference. Misunderstandings about this may bring about perverted results.