Blog: sociologie

Václav Bělohradský, který kdysi tak pěkně obhajoval skrupule, ve své nedávné obhajobě poněkud bezskrupulózního presidentského kandidáta použil pojem „simulakrum“ (Podzámčí volí pankáče ze zámku, Právo, 19.1.2013). Zeman je pro Bělohradského poctivým „obrazem zraňující reality“, kdežto jeho protivník pouze „útěšným simulakrem“ – falešným výtvorem médií. „Z kampaně Schwarzenberg for president,“ píše filosof, „dělá simulakrum pečlivé vyškrtnutí toho, že je stranickým kandidátem, předsedou TOP 09, že jeho zvolení je referendem o politice této vlády.“

Tohle vidění je pro mne překvapivé. Jestli totiž někdo neváhal dotknout se zraňujících skutečností, byl to především Schwarzenberg. Ten nejenže neuhnul před vypočítavou narážkou soupeře a trval na nevděčném a neútěšném stanovisku o povaze poválečného odsunu, ale během jediného pořadu, který jsem měl tu sílu shlédnout, také přiznal hned tři svoje politické chyby. Na rozdíl od Miloše Zemana, který sám sebe do nebe vychválí, i když se „omlouvá“ za nepodloženou pomluvu. Pokud to muselo být, Schwarzenberg se natvrdo nedistancoval dokonce ani od svého místopředsedy Kalouska. Slyšel jsem, jak ho během kampaně hájí coby schopného ministra a přehnaně nenáviděného politika. Zeman žádným obrazem zraňující reality nebyl, on prostě zákeřně a cíleně zraňoval, kde mohl. Přímo i nepřímo. A pokud postavil svou kampaň tak, jako by se chtěl stát předsedou vlády, ačkoli kandidoval na post čestného, nadstranického a formálního představitele státu, zabralo to nejspíš hlavně na ty, kteří tomuto rozdílu nerozumí. S ohledem na to vše se podle mne Schwarzenbergova vládní příslušnost a zodpovědnost připomínaly v celé kampani až dost.

To ale jen na okraj, k – řekněme – empirické stránce Bělohradského rozboru. Mně nyní jde o hlavně o to simulakrum. O teorii. O pojem převzatý z díla Jeana Baudrillarda, francouzského filosofa a sociologa. Kdo jiný než Václav Bělohradský u nás pohotově sáhne pro pojem z francouzské soudobé filosofie či sociální teorie a vlivně ho v politickém komentáři vztáhne k nějaké konkrétní, palčivé situaci? (Neříkám, že Bělohradský byl první nebo jediný, kdo si v téhle souvislosti na simulakrum vzpomněl. Jen že pro Bělohradského je to typické a že to umí udělat způsobem, který zanechává stopu.) Něco takového beru v zásadě jako zásluhu. Ony totiž tyto na první pohled dost odtažité pojmy mají nemalý politický smysl – často ne jednoznačný, leckdy opomíjený, ale hluboký. Jsem pro, aby citlivost vůči nejednoznačnostem a politice obyčejného, která s těmito pojmy bývá spojená, osvěžovala nejrůznější politické řeči, které mezi sebou vedeme; a naopak, abychom svoje sociologické a filosofické znalosti neustále testovali v debatách, ve kterých je něco praktického v sázce.

Jenže Bělohradského zásluha je v tomto konkrétním případě dost sporná. Pojem simulakrum totiž Bělohradský vykládá způsobem, který se mi zdá povrchní, laciný a zavádějící. Svými úvahami o simulakru nemíří někam trochu jinam než Baudrillard, ale přímo proti němu. Připadlo mi to tak hned, jak jsem se o simulakrovém argumentu Bělohradského poprvé doslechl; a ověřil jsem si to po pár dnech, když jsem si vzal k ruce celý text dotyčného článku a výtisk drobné Baudrillardovy knížky Simulations s vlastními letitými poznámkami (New York: Semiotext(e), 1983; odkazy na strany v následujícím textu se týkají právě této knihy).

Už na to někteří poukázali (například Jakub Jirsa): že Schwarzenberg je neskutečným a podivně vypreparovaným mediálním výtvorem, zatímco Zeman nikoli, lze uhájit jen těžko. Zejména, když tím hlavním argumentem je, že někdo něco v kampani účelově potlačil, anebo naopak zvýraznil. To tak v kampaních bývá a ani Baudrillard by z toho neudělal nic objevného. Se simulakrem tohle nemá co dělat. Simulakrum nevzniká, protože se to někomu hodí. Protože chce někdo někomu věšet bulíky na nos s novináři v zádech. Pro Baudrillarda představa simulakra vystihuje obecné, široce a neosobně založené souvislosti toho, jak v éře technologického zprostředkování, miniaturizace, statistického modelování a mediálních masáží zacházíme se skutečností. Rozhodně pro něj simulakrum není žádná nadávka. A zcela jistě nemá smysl mluvit o tom, že jeden (kandidát) simulakrem je, zatímco druhý je obrazem, který odkazuje k nějaké nemanipulované zkušenosti – zejména to nedává smysl v rámci presidentských voleb, jichž se oba tito kandidáti účastní, do kterých obě protivné strany nasypaly spoustu peněz a pro které jejich štáby zmobilizovaly množství marketingových poznatků.

Sám Baudrillard opakovaně zmiňuje situaci voleb (a právě nikoli jednotlivých kandidátů) jako příklad toho, o co mu jde. Jeho pointou však není, že se ve volbách či průzkumech veřejného mínění něco mediálně předstírá či falšuje. Takhle jednoduše už dnes podle něj se skutečností v době simulaker zacházet nejde. Skutečnost, jak ji obvykle chápeme, simulakry opravdu v jistém smyslu nahrazována je; ale nikoli tak, jak to vyznívá u Bělohradského: simulakra nejsou jednoduše popřením skutečnosti, jejím zfalšováním, její atrapou, nějakým odtržením se od ní. Pokud někdo upozorňuje, že obsah nějakého obrazu se vyprázdnil či zdeformoval a že ten pak už neodpovídá skutečnému obsahu, ponechává vlastně „princip reality nedotčený“ (str. 5), a míjí tak hlavní Baudrillardův argument. „Zatímco representace se pokouší vstřebat simulaci do sebe tím, že ji vykládá jako falešnou representaci, simulace zase pohlcuje celou konstrukci representace coby simulakrum par excellence“ (str. 11).

Aby Baudrillard radikálnost nových poměrů dostatečně zdůraznil, aby nešlo jeho teze vykládat tak, jak to nakonec bohužel dělá Bělohradský, opakovaně zpochybňuje samozřejmou primárnost toho, co je zobrazováno, a odvozenost obrazů. Velkými písmeny proto hned na druhé straně své práce křičí, že simulakrum je to, co předchází skutečnost. Samozřejmě a pohotově rozlišovat mezi representací a skutečností, mezi „(odvozenou) mapou a (prvotním) územím“ (str. 2) přestává podle něj dávat smysl. „Problémem už nejsou nějaké falešné representace skutečnosti (ideologie), ale spíš samotné zakrývání faktu, že skutečnost už není skutečná, a (problematická je) tedy snaha o záchranu principu reality“ (str. 25) – trochu temně řečeno, ale Baudrillard tu kriticky míří přesně na to, co za pomoci pojmu simulakra předvádí Bělohradský.

Jinak řečeno, pojem simulakra nás vede k opatrnějšímu zacházení s dnešním světem, neboť povaha skutečného se nenápadně proměnila. Zkomplikovala se. Ti, kdo varují, že nějaké vyobrazení je ve vztahu k zobrazované skutečnosti zavádějící (a vlastně už nic nerepresentuje), nebo že nějaký obraz ztratil kontakt se zkušeností, tuto proměnu zastírají. Pokud něco Baudrillard kritizuje, pak především tuto mocenskou snahu udržovat představu skutečnosti, jako by se nic nedělo.

Bělohradského a některé další nadzvedla knížecí punková placka s čírem. Přišlo jim vylhané, absurdně nasimulované, když si konzervativní šlechtic půjčuje image anarchie a vzpoury. Jenže to je zrovna hezký příklad, na kterém lze celé to nedorozumění ukázat. Sex Pistols, na jejichž styl placka naráží, totiž sotva mohli být znásilněni tak, jak Bělohradský soudí: hle, autentická anti-monarchistická vzpoura překroucená k nepoznání českou kulturní a akademickou frontou druhé dekády nového tisíciletí… Ve skutečnosti byli Sex Pistols v hlubokém rozporu s vlastní revoltou proti establishmentu od samého začátku a základu. Je to dobře známá historie. Tahle kapela z nemalé části vznikla a fungovala jako cynická marketingová provokace. Což ovšem neznamená, že si ji dodnes spojujeme s divokostí a anarchií mylně a bez důvodu. Oni ti hráči nepochybně byli (i bez svého manažera) hrubí a vzteklí, brali drogy a chlastali a nějakého knížete by při prvním setkání okamžitě a spontánně, dost možná i brutální fyzickou silou, poslali někam. Jenže takových kapel byla vždycky spousta. Jestliže se právě Sex Pistols stali opravdovou ikonou punkové rebelie, bylo to neobejitelně také díky tomu, že se jejich drzost, amatérismus a vztek úspěšně propojily s tou nejpragmatičtější komercí. Singl, kterým Sex Pistols prorazili a který je doslova udělal, vydala v roce 1976 firma EMI, jasná součást hudebního establishmentu, a nikoli nějaké obskurní, malé a nezávislé vydavatelství. A ten skutečný skandál, který stál na počátku úspěchu skupiny, nepředstavovala ani tak samotná píseň Anarchy in the UK, ale její uvedení v celonárodním televizním vysílání. Vedle Sex Pistols existovalo a existuje velké množství dalších kapel, které ztělesňovaly odpor vůči všemu usedlému a oficiálnímu – avšak pokud se establishmentu vzpíraly důsledněji, skoro nikdo si na ně dnes už nevzpomene a jimi inspirované placky si v ironické nadsázce na klopu nepřipne. Jestliže tedy nynější telefonní operátor použije ve své reklamě bývalý hit od punkové skupiny The Clash (souputníků Sex Pistols, podobné legendy), není to nějaké náhlé zpronevěření se. Není to, přesně a jemně viděno, jakési vyprázdnění a odtržení se od referentu. Není to nahrazení skutečnosti obrazem, který je vycucaný z prstu a zcela nepřiměřený. Jen se tak přiznává moment marketingu tam, kde byl vždycky, od samého základu a jakoby už předem. PRECESSION OF SIMULACRA, jak píše Baudrillard (str. 2). Že se tím docela emotivně oslovují lidé, kteří byli teenageři před 30 lety, patří k věci. Stejně jako – v případě Schwarzenberga a jeho placky – fakt, že punk měl u nás tradičně postavení kultury, která nesmírně štvala normalizační komunisty, jejichž připomínkou je pro mnohé dodnes pan Šlouf. (Stojí rovněž za zmínku, že John Lydon, který pod jménem Johnny Rotten kdysi vystupoval jako frontman Sex Pistols, si před pár lety vydělal na comeback svých post-punkových Public Image Ltd. úspěšnými televizními reklamami na máslo Country Life. Že by Lydon náhle ustřelil a zradil ve zralém věku sám sebe? Nikoli, udělal to, co k jeho revoltě patřilo vždy… To mimochodem píšu jako někdo, kdo sám Sex Pistols kdysi hltal a napodoboval se psím obojkem na krku a Public Image Ltd obdivuje pro jejich nespoutanost a skutečné hudební novátorství dodnes. Že rozumím simulakrové logice punkové anarchie mi kupodivu nebrání v tom, abych se nechal znovu a znovu strhnout těmi nahrávkami nebo obrazy. Mělo by snad?) – Chci říct: jak se za těchto okolností vážně rozhořčovat a znechucovat nad tím, že kníže znásilnil a naruby převrátil odkaz punkových rebelů? Vypustit z úst v podobné souvislosti slovo "simulakra", a chtít tak náležitě učenecky zvolat "podvod!", je nedorozumění. Ten pojem nás totiž učí pochopit, že takhle bychom se v dnešní době nadarmo ukřičeli... Kritiku a nesouhlas je třeba založit jemněji.

Co chtěl Jean Baudrillard pojmem simulakra vyjádřit, už popravdě dávno zčásti zevšednělo. A co zůstalo podstatné, umíme dnes většinou říct přiléhavěji a méně okázalými slovy. Baudrillardovo dílo a jeho simulakrum sám jako sociolog nějak výrazně nepotřebuji, není mi úplně blízké. Jenže ani tak mne zrovna netěší, že tento klíčový pojem vykládá Bělohradský, dost nepokrytě vedený záští vůči současné vládě, laciným a podle mne zavádějícím způsobem. Co mohlo být zásluhou, obrací se v pachuť na jazyku. Díky podobným pointám totiž sociologie hrubne. Posiluje se pocit, že je vlastně jedno, co přesně my sociologové říkáme. Stačí se zahalit do obtížně srozumitelných pojmů a slavných jmen…

Málokdo na tohle slyší tak dobře jako studenti. Že je sociální teorie prázdné plkání na efekt, berou dnes nezřídka jako samozřejmost. V rámci loňského „Týdne neklidu“ u nás v Brně na fakultě vyvěsili studenti ve svém spravedlivém rozhořčení transparent „Chceme skutečné vědění, ne výkon moci“ (nepamatuji si už bohužel doslova, ale za obsah ručím). Mohu chápat jejich nelibost nad vládní politikou vůči vysokým školám, ale z toho sloganu mi bylo šoufl. Michel Foucault je mezi budoucími sociology na téhle škole jedním z nejcitovanějších autorů. Proslul mimo jiné tím, že ve svém díle rozkryl mocenskou, ba politickou povahu vědění; a pravdivé, systematizované a neosobní poznatky ukázal jako klíčové „nosiče“ moderní moci. Nad tím studentským sloganem by nejspíš upadl do rozpaků. Jedna věc je, že studenti tomuto obtížnému autorovi málokdy rozumí a všelijak jeho úvahy ve svých diplomkách a bakalářkách przní. Ještě horší ale je, že když jde o to postihnout jádro nějakého podstatného politického stanoviska, bez uzardění a zaváhání svého oblíbeného Foucaulta mladí sociologové zcela zapřou – jen aby se nemuseli vyrovnávat s jemnostmi a nejednoznačnostmi, kvůli kterým stojí dodnes za to tohoto autora číst. Politické rozhořčení jako by se vylučovalo s teoretickou poctivostí, s citem pro opatrnou a složitější argumentaci.

Je nelehké (ale o to cennější) dostat autory jako Foucault nebo Baudrillard na politický transparent. Nebo do novin, kde se přetřásají věci, na kterých záleží. Dobře to vím. Až budu příště vysvětlovat záludnosti takové snahy, Bělohradského teze o Schwarzenbergovi-simulakru (stejně jako navazující diskuse) si mohu vzít jako výmluvný příklad.

P.S.: Prošel jsem si několik dostupných reakcí na Bělohradského text. Kromě již zmiňovaného Jirsy například tady nebo tady. Je příznačné, že ať už autoři s Bělohradským více či méně souhlasí, beze zbytku přebírají jeho zavádějící pojetí simulakra. Ba hůř. Jestliže Bělohradský se aspoň tu a tam v náznaku dotýká podstaty toho, o co Baudrillardovi šlo, v podání autorů navazujících reakcí už z tohoto pojmu zůstává leda karikatura. Na kost oholená nadávka. A je jedno, že třeba i obrácená proti samotnému Bělohradskému: sám jsi simulákrum!