Ostatní témata: blog

Představovat ve zkratce svou práci poukazem k nějaké vědní disciplíně nebo škole, je strašně ošidné. Říct, že jsem prostě sociolog, se zdráhám, protože s mnoha kolegy-sociology se v podstatných věcech neshodnu. Nemluvě o tom, že někdy se za svůj obor dokonce upřímně hanbím. Abych tedy před různými druhými i sám před sebou obhájil, co dělám, jako něco rozumného, musím pečlivě vysvětlovat: jaká sociologie ze mne sociologa dělá? Podstatná část takového vyjasňování se v mém případě nutně týká dnes dosti rozšířeného pojmu "sociální konstrukce" (a tzv. konstruktivistického přístupu).

Konstruktivisté vycházejí z předpokladu, že svět není jednoduše daný, ale všelijak "dělaný"; a že je tedy vždycky výsledkem nějakého střetávání, nějakého jednání, nějakého působení vespolek – a to i tam, kde to tak na první pohled vůbec nevypadá. Skutečnost je prostě uskutečňovaná. Mluví se o sociální konstrukci dětství, trhu, autorství, národa, nebezpečí, citů, nemoci, ale také třeba přírody, vědeckých faktů nebo horského kola. Naznačuje se tak, že do všech těchto skutečností, do jejich podstaty i do toho, jak vypadají, je složitě a často sotva postřehnutelně vepsáno, co dennodenně děláme a jak s těmito skutečnostmi zacházíme.

Jak mezi laiky, tak mezi sociology je dosti rozšířené přesvědčení, že konstruktivismus je jedna škola, jeden přístup – a že je tedy možné ho šmahem zatratit... a nebo přijmout. Jenže to je omyl. Pod nálepku konstruktivismu se totiž běžně shrnují dost různá, někdy dokonce protichůdná stanoviska. O tom, kdo či co je subjektem (činitelem, hybatelem, původcem) konstruování, prostě mezi konstruktivisty vůbec nepanuje shoda, stejně jako o tom, co všechno se konstruuje (tedy co je objektem nebo výsledkem sociální konstrukce). A sporné jsou i další věci, dost zásadní.

Pro někoho má například dobrý smysl se ptát: je to či ono reálné, anebo konstruované? Což vlastně znamená: je to tak opravdu, anebo jenom jako? Je to skutečnost, nebo pouhá konstrukce – a tedy jakýsi výmysl, fikce, falešná domněnka? Pro mne je tato buď-a-nebo logika zvrácená, zavádějící. Konstruovanost a reálnost, jak už asi tušíte, nechápu jako protiklady, ale jako dvě různá označení pro totéž. Svět je konstruovaný, a tak reálný. Mluvit o "pouhých" sociálních konstrukcích nedává smysl. Pokud studujeme národ, nemoc či bicykl jako něco konstruovaného, neznamená to, že tato jsoucna považujeme za vykonstruovaná – za skutečnost nějak méně hodnotnou nebo tak či onak podezřelou. O sociální konstrukci nesmyslů, chimér a balastu nemá moc cenu se bavit. Snažíme se přece hlavně porozumět věcem, na kterých záleží.

Když se řekne, že skutečnost je konstruovaná, tedy kolektivně utvářená, a nikoli jednoduše daná, řada lidí snadno podlehne dojmu, že tím pádem jde o skutečnost jaksi subjektivní. A že ti, kteří mají za to, že nějak konstruované je všechno, vlastně popírají existenci či důležitost objektivní reality. Podle mne je to opačně. Rozumný konstruktivista netvrdí, že žádná na lidech nezávislá skutečnost není. Jen zkouší vysvětlovat a předvádět, odkud se taková skutečnost bere a jak je možná. Že je nám každému svět dán vždy jen subjektivně, zevnitř a jedinečně, je pro takového konstruktivistu pouze součást zápletky, sama o sobě nezajímavá. Pozoruhodný problém hodný studia je tedy teprve toto: jak je při tomhle potenciálně nekonečném množství subjektivních pohledů na věc možné, že celkem úspěšně sdílíme jeden svět – dostatečně určitý, pevný, nesporný, pevně daný a trvalý, na individuální vůli převážně nezávislý... čili objektivní?

Hle to nedorozumění: někdo třeba tvrdí (nebo naopak vášnivě popírá), že matematické konstrukce jsou pouhé sociální konstrukce, věc dohody a ryze lidského pohledu na věc, a že tedy prý neexistují objektivně – podobně prý jako třeba jízdní řád nebo ústavní soud. Jenže copak si jízdní řád můžeme vycucat z prstu? Co je na těch pečlivě propočítaných a navzájem provázaných údajích s časy a zastávkami arbitrárního a nezávazného, nebo dokonce subjektivního? Může snad jízdní řád nebo ústavní soud vypadat libovolně? Může si je každý "udělat po svém"? Každou chvíli jinak?

Jinou podobu v zásadě téhož nedorozumění představuje tato typická námitka vůči konstruktivismu: "Říkáte, že přírodní zákony jsou pouhými sociálními konstrukcemi, jakýmisi institucemi či konvencemi? - tak zkuste vyskočit v pátém patře z okna a nezlámat si vaz!" Smrtelné důsledky nerespektování "tvrdé" reality přírodních zákonů zde mají zdůraznit nesouměřitelnost mezi "měkkou" skutečností sociálních institucí a zvyklostí a, řekněme, fyzikou. Jenže nerespektování společenských dohod může být stejně fatální: zkuste například projíždět křižovatky na červenou...

Celé to nedorozumění má dost možná na svědomí také velký důraz, který konstruktivisté kladou na jazyk a mluvení. Něco konstruovat jako by pro ně znamenalo něco o něčem říct – cokoli, co se namane, prostě jen tak. Ten řekne tohle, ten zase támhleto. Jenže jazyk je pro konstruktivisty mého ražení zajímavý nikoli jako nástroj subjektivního a suverénního vyjádření se, ale spíš jako podivuhodná usazenina dlouhodobého a rozptýleného potýkání se navzájem, s lidmi i věcmi, a tedy jako sociální konstrukt a zároveň prostředek sociálního konstruování par excellence, který vůbec nemůžeme používat libovolně a jako suverénní sólisté…

Co tedy znamená, když sociolog prohlásí, že je něco sociálně konstruované? Neříká to popravdě skoro nic o předmětu jeho zájmu, spíš o jeho zvláštní perspektivě – o odhodlání vidět současný stav věcí jako výsledek nenápadné práce mnoha rukou. Jako něco, co nějak nastalo. A právě takhle je založená sociologie, kterou mám rád, kterou považuji za užitečnou a ke které se hlásím.