Věda, technologie a společnost: všechny publikace

Toto je něco jako doprovodný text k jinému mému textu ("Věda a politika, vpravo, vlevo", v tisku). Zatímco je možné oba tyto dokumenty číst nezávisle na sobě, nedává moc smysl číst zde předkládaný text bez předchozího přečtení jiného článku, na který oba zmíněné texty reagují, a sice Baršova elaborátu o Bruno Latourovi a o mém vztahu k němu ("Pragmatická sociologie emancipace: Latour vs. Boltanski", v tisku). Zatímco v článku "Věda a politika, vpravo, vlevo" polemizuji s tím, jak si Barša představuje političnost a angažovanost vědy, zde jen poměrně „technicky“ řeším řadu jednotlivých nesmyslů, které Barša vrší na moje konto: ukazuji, v čem a jak ulítl. Krátce, ve všem. Vymýšlí si a do úst mi vkládá blbosti.

According to Latour, religion and science have nothing in common. The two are successful (or failing) in quite different ways. Religiousness is not aimed at fact-making, but at presence-making, he says. To critically reconsider these ideas, I discuss the case study of Marian apparitions in Litmanová. The study suggests a more complicated picture by not focusing on pure and ready-made religion, but rather on religion in the making, a kind of “almost-religion.” It shows how the reality of apparitions, initially of quite unclear status, was becoming more and more religious. Fact-making and fact-checking clearly belonged to this trajectory and have never stopped being relevant. Nonethless, together with how the apparition was progressively becoming truly religious (or religiously true), Latourian presence-making was gaining in importance.

Jestliže spolu odborníci, dokonce i v rámci jednoho oboru, navzájem zcela souhlasí, je to obecně spíše výjimka. Jedním hlasem má o covidu mluvit vláda, ne vědci. Vědci svůj způsob mnohohlasého uvažování nezmění jen proto, že se za ně politici budou chtít schovávat... Hodně věcí se mění, většinou dost nevratně. Ale nic jako pravda či realita se nehroutí, neimploduje. Jen začínáme vidět, že to nikdy nedrželo pohromadě tak samozřejmě a jednoznačně, jak jsme si mysleli.

S kolegou Petrem Pokorným jsme přes léto sepsali text nazvaný „Lítáme v tom“. Pojednává o komplikovaných vztazích mezi vědou, politikou a angažovaností, a to na obecnějším pozadí sporů o klimatickou politiku/klimatická fakta. Čekali jsme v odpověď nejrůznější konfrontace a nedorozumění. Konfrontace přišla: na Vondrovu knihu, krátce po vydání, vyšla v Deníku Referendum recenze od Radka Kubaly. Náš text a naše pozice zesměšňuje a hrubě desinterpretuje. V tomto textu vysvětluji, v čem je Kubala mimo, asi trochu příznačně.

V roce 2013 vyšla kniha Bruno Latoura s názvem An inquiry into modes of existence: An anthropology of the moderns (AIME). Latour v této knize nanovo a zeširoka vysvětluje svůj přístup, úzce spojený s tzv. teorií aktérů-sítí (ANT). Snaží se napravit nejrůznější dosavadní nedorozumění kolem tohoto přístupu a připravit půdu pro „diplomatičtější“ vyjednávání o tom, co jako badatelé o světě kolem nás říkáme. Bez kontextu Latourova celoživotního díla je však tato kniha málo srozumitelná a sdělná. A také naznačuje, že pozdní Latour někdy poněkud nevyzpytatelně (a možná dokonce nezáměrně) ustupuje ze svých někdejších pozic. Ze světa v pohybu se v AIME tak trochu stává svět řádků a sloupců jakési tabulky.

Bruno Latour patří mezi nejcitovanější autory v sociálních vědách. Renomé získával především jako sociolog vědy, nikdy se ale nebránil přesahům do ostatních oborů. Napsal řadu empiricky podložených studií – o laboratorních vědeckých praktikách, o technologických inovacích, o fungování správního soudu nebo o Luisi Pasteurovi a jeho době. V posledních letech na sebe upozorňuje tím, že promlouvá o antropocénu (někdy píše o „novém klimatickém režimu“). Pozoruhodné je, že jeho obrat k novému tématu je často spojován s údajným obrácením názorovým. V tomto textu se toto obrácení, jakož i jeho obecnější souvislosti, kriticky rozebírám.