Moc a politika: blog

Právě jsem na webu zahlídl diskusi, zda by náhodou volební účast neměla být povinná - předvolební evergreen. U toho anketa. Skoro tři čtvrtiny lidí podle ní soudí, že taková povinnost by měla být zavedena. Hm... Já se po mnoha letech tentokrát k volbám chystám. Ale už dopředu je mi z toho nevolno a výsledky ankety mne vyloženě pobuřují. Vzpomněl jsem si na svůj starší článek, který jsem napsal před volbami v roce 2002 a který tehdy vyšel v MF Dnes, 7. června, str. A/9. Tady je jeho původní verze (v tisku vyšel text s drobnými úpravami). Nemůžu si pomoct, podepsal bych to i dnes.

+ + +

Dejme smysl volební neúčasti

Nevím koho volit. Takže ani nevím, jestli k volbám vůbec půjdu. Podobné věty dnes člověk slyší z mnoha stran. Když je lidé říkají, řada z nich přitom uhýbá očima. Jako by se styděli. Jako by svoje rozpaky brali coby občanské selhání.

Patřím k nim - k těm, co si nemůžou vybrat. K volbám jít nechci, už minule jsem nebyl. Hlavu z toho ale těžkou nemám. Za daných okolností považuji svou neúčast ve volbách za výraz občanské odpovědnosti. Nevolit má pro mne svůj smysl. Přesto takový krok nese pečeť marného činu. Ne snad sám od sebe, ale spíš vzhledem k panujícím volebním pravidlům. Ta totiž vyjadřují následující logiku: mysli si, co chceš, avšak do volebních výsledků budeš započítaný podle toho, co si ve svém úhrnu myslí ostatní. Jako nevolič jsi pro volební systém "sklo". Ne že bys nebyl, ale jako bys nebyl. Tvůj hlas tu v konečném přepočtu sice je, avšak tvoje zvažování, tvůj politický vkus, tvůj volební čin ne-volby se jaksi nepočítají.

Miloš Čermák (LN, 5.6.02) tenhle problém navrhuje řešit volbou některé z "malých stran". Mě by se líbilo něco jiného. Uvítal bych taková volební pravidla, která by neúčasti ve volbách dávala větší, ba dokonce pozitivní smysl. Stačila by vlastně jenom jedna docela malá a jednoduchá úprava volební matematiky.

Navrhuji, aby neúčast ve volbách byla propříště vykládána jako hlas pro prázdné poslanecké křeslo. Pro neobsazenou parlamentní lavici. Jinak řečeno: nevolím-li, neznamená to, že dávám svůj hlas tak trochu všem, aby si ho mezi sebou nějak rozebrali; já ho prostě nedávám nikomu. V systému zastupitelské demokracie zůstane můj podíl na moci neobsazený. Co by to prakticky znamenalo? Technicky vzato pouze to, že by v parlamentu s dvěma stovkami lavic nakonec zasedlo třeba jen 142 poslanců. Nebo 82. Anebo 188. Podle míry volební účasti. Celkový počet poslanců by odpovídal počtu aktivně volících.

Co by tohle znamenalo politicky? Mnoho. Ale na druhou stranu skoro nic. Právě v tom je kouzlo celé věci. Parlament by především normálně fungoval. 142 nebo 82 nebo 188 zvednutých rukou by pro dané volební období znamenalo 100 procent poslaneckých hlasů. Zákony by se schvalovaly, poslanecké kluby by jednaly. Avšak účastníci i případní diváci parlamentního dění by měli neustále před očima výraz reálné politické podpory, o kterou se parlament opírá. Pohled do poloprázdného jednacího sálu by nabyl nového významu. Připomínal by poslancům i občanům, že formálně stoprocentní parlament není stoprocentní co do politické legitimity. A dělal by to podle mne lépe než průzkumy veřejného mínění rutinně publikované na stránkách denního tisku.

Jak by to vypadalo z hlediska nevolících? Ti by se samozřejmě museli smířit s tím, že o věcech veřejných budou rozhodovat zastupitelé, které nechtěli a nevolili. Jenže to by přece pro ně nebylo nic nového. Nové a příjemné by bylo teprve to, že by se tak dělo zřetelněji. Že by tato okolnost byla přiznaná. Změna drobná, ale podstatná: nevolit by i takhle bylo formou rezignace a politické pasivity; nicméně nepostrádalo by to jistou důstojnost, ba dokonce i svůj malý, neukradený politický význam.

Co političtí ignoranti? Lidi, kteří nevolí nikoli z přesvědčení, ale z nezájmu? Tedy občané, se kterými nešvar volební neúčasti někteří politici tradičně spojují, a na které možná v koutku své mysli spřádají bič ve formě jakési volební povinnosti? No i ti by najednou přece volili (nikoho), a to se skutečným politickým dopadem. Navrhovaná úprava totiž dělá z volební neúčasti respektovanou a svým způsobem plnohodnotnou formu volebního chování. Je vlastně rafinovaným způsobem, jak zajistit, aby se voleb účastnili opravdu všichni, stoprocentně, a to aniž bychom se museli uchýlit ke komickému přikazování nebo donucování.

Nejde ale jenom o lepší smysl volební neúčasti. Navrhovaná změna by zároveň osvěžila smysl volební účasti. Vždyť by už pak ve volební matematice nešlo jenom o poměry, ale i o absolutní čísla. O každý jednotlivý hlas, a ne jen o relativní většinu. Říct, že ta či ona strana má bezpečně víc než strany ostatní, by ke skutečnému vítězství nestačilo. Opravdovým triumfem by totiž už nebylo mít více poslanců než političtí protivníci, ale spíš co nejvíce zaplnit parlament.

Že to zároveň znamená riziko, že se parlament docela vyprázdní? Že ho pak ovládne hrstka despotů, kteří budou těžit z obecné volební pasivity? Nebo, připusťme to, že se jednou vypraví k volbám jeden jediný občan a zvolí ostatním sám sebe? No ale o to přeci jde. Reálná existence takových rizik k politice vždycky patřila a patří. Dává jí nebanální obsah a závažnost.

Možná to celé někomu zní jako dobrý vtip. Jenže já to myslím vážně. Říká se dnes, že politické strany bojují o každý jednotlivý hlas. Dobrá tedy, zde je ten můj: pokud se některá ze současných stran věrohodně chopí výše načrtnuté reformy volebních počtů a veřejně slíbí, že ji bude prosazovat, změním své rozhodnutí a přijdu dát této straně do volební urny svůj hlas. Smysl svojí letošní volební účasti podmiňuji tím, že se najdou politické síly, které budou ochotny se zasazovat za lepší smysl volební neúčasti.