Moc a politika: blog

Dnes jsem konečně zpracoval pár obrázků z dubnového výletu do Litmanové. Byla to výzkumná cesta na místa, kde se v první polovině 90. let po pět roků zjevovala Panna Maria dvěma mladým dívkám.

Jako sociolog se (spolu s Jendou Palečkem) v současné době zabývám tím, jak se prakticky zvládá neurčitost v posuzování náboženských zjevení nebo démonických posedlostí. Mluví-li někdo o tom, že měl zjevení nebo že je posedlý ďáblem, může to být chápáno jednak jako příznak duševní nemoci, ale stejně tak dobře jako výpověď o významných duchovních skutečnostech. Jak se stane, že je to "nakonec" buď jedno, a nebo to druhé? Co všechno se při hledání stanovisek a odpovědí dostane do hry? V čem vlastně spočívá pravda takového zjevení nebo démonického působení?

Události v Litmanové jsou vděčným materiálem pro naše studium. A je na nich také pěkně vidět typické nedorozumění, které se výše uvedených otázek týká.

Režisér-dokumentarista, Vítek Janeček, nedávno natočil o litmanovské vizionářce a její zkušenosti docela zajímavý film. Ivetka a hora. Ten film příliš nevoněl Tomáši Pivodovi. Průchod své nevoli dal tento kinofil, filosof a tlumočník ve své recenzi Janečkova dokumentu, která vyšla v časopise A2. Píše tam, mimo jiné:

"Proč ve filmu nevystupuje nikdo z 'opačného' názorového tábora? Třeba psycholog, psychiatr, filosof, fyzik nebo přírodovědec? Je z jejich pohledu vůbec možné, aby k takovéto události došlo? Jaká je skutečná povaha fenomenality tohoto fenoménu? Stane se každý, kdo prohlásí, že viděl Boha či ďábla, předmětem Janečkova zájmu?"

Pivoda patrně soudí, že pravda o onom zjevení Panny Marie spočívá v tom, co se událo na pasece hory Zvir v oněch inkriminovaných okamžicích začátkem devadesátých let. Nebo ještě spíš v tom, co se tehdy honilo hlavou Ivetce a Katce, oběma vizionářkám; či možná ještě přesněji v tom, jak v danou chvíli fungovala nervová spojení jejich mozků. Pivoda otevřeně přiznává, že zjevení rozumí jako něčemu, co si vlastně každý může vymyslet a co bez dobrozdání zmíněných vědců nelze nijak osvědčit... Jenže Janeček přece netočil film o Ivetce, protože je ochotný každému uvěřit cokoli. Točil o ní, protože jejímu zážitku očividně uvěřilo velké množství dalších lidí; protože se pro mnoho ostatních stal tento zážitek významný a skutečný. Něco takového, mělo by dojít Pivodovi, se jen tak každému nestane...

Jinými slovy, pravda zjevení je osvědčovaná nikoli nějakým "vnitřkem" klíčového okamžiku, ve kterém se děvčata dostávala do vytržení, ale především vším tím, co docela pozorovatelně následovalo. To není jen sociologická ekvilibristika. V Litmanové jsme to během naší návštěvy slyšeli z úst hned několika církevních autorit: pravda zjevení se pozná především podle ovoce, které nese. Sociologie s teologií si tu - možná pro někoho překvapivě - podávají ruce.