Dnes ráno se v Lidovkách objevil článek Hackerský útok na globální oteplování. V minulých dnech prý došlo k úniku dat ze serveru jednoho klimatologického střediska ve Velké Británii. Někomu se podařilo získat vědeckou korespondenci a další dokumenty, které nasvědčují o "manipulaci s fakty, možnostech omezení vlivu 'oteplovacích skeptiků' a dalších ve vědě eticky velmi pochybných postupech" (Lidovky.cz). Rozsáhlý soubor se nezadržitelně šíří po Internetu, o jeho obsahu se jistě i u nás brzy něco bližšího dozvíme. A pan president Klaus bude jistě tuto aféru opakovaně připomínat: podívejte, na jakých švindlech a na jakém politikaření věrozvěsti člověkem způsobených klimatických změn stavějí...
Já ty tisíce e-mailů studovat nemůžu a nechci. Dovedu si nicméně představit, o co asi jde. Přesto jsem neodolal a během snídaně trochu zaklikal. Dostal jsem se ke komentáři na webu Realclimate.org s názvem The CRU hack z 20. listopadu 2009. Kromě toho, že se v něm autor pohoršuje nad neetickým zveřejňováním soukromé korespondence, upozorňuje, že v těch e-mailech vlastně nebylo nic opravdu pozoruhodného, jen běžné šarvátky, pochyby, rozpory. Žádná přiznání velkých podvodů, celosvětové konspirace, nebo dokonce odvolání teze o oteplování. Ocituji jeden odstavec (překlad je můj):
"Místo toho (tj. místo překvapivých odhalení velkých vědeckých konspirací a podvodů) se nám otevře pohled na to, jak vědci mezi sebou skutečně jednají [interact], přičemž jejich spory ukazují, že vědecké společenství vůbec není tak jednolité, jak si lidé někdy představují. V těchto e-mailech vidíme lidi, kteří konstruktivně spolupracují na vylepšení společných publikací; všelijak spřátelené vědce, kteří se shodnou na mnoha otázkách onoho 'velkého problému', ale kteří spolu občas nesouhlasí v drobnostech a vášnivě se o nich spolu přou. Vidíme vědce, kteří dávají průchod pocitům marnosti nad tím, jak je jejich práce představována v politických debatách, a kteří si stěžují, když jsou zprávy v médiích zavádějící; vědce, kteří nelibě nesou, když musejí svůj badatelský čas věnovat přemedializovaným nesmyslům. Nic z toho by nemělo být šokující."
Tak tohle mne pobavilo. Nemáme se prý divit, že věda se uskutečňuje skrze nějaké reálné interakce; že není čistá a jednohlasá a že fakta vznikají "konstruktivním úsilím" a skrze vzájemné nesouhlasy... Jenže když něco takového říkají sociologové vědy, tedy když se snaží propojit vědecké úspěchy s porozuměním právě takovýmhle stránkám "vědy v akci", ozve se velmi často ze strany vědců potrefený jekot. Jako že tu někdo útočí na vědu; že nevýznamné podružnosti vydává zavádějícím způsobem za cosi podstatného pro porozumění tomu, jak věda pracuje, účinkuje, funguje; nebo že přeceňuje úlohu sporů, nesouhlasů a nejednoznačností a nechápe "vnitřní konsistenci" vědeckých pravd.
Neříkám tu, že dokumenty uniklé z onoho klimatologického ústavu vlastně neodhalují nic podstatného, jenom obyčejné praktické fungování vědy (jak se snaží naznačit autor citovaného blogu). I v tomto obyčejném a praktickém provozu, nahlíženém "konstruktivisticky" či "relativisticky", lze totiž nesouhlasit, hájit pravdu či morální stanovisko - psal jsem o tom dost podrobně také zde. Některé souvislosti a podrobnosti z oné vědecké korespondence skutečně mohou to či ono klimatologické stanovisko oslabit, znevěrohodnit. Možná by ale věda byla vůči podobným skandálům odolnější a v takovýchto situacích méně křehká a zaskočená, kdyby se k obyčejnostem svého praktického fungování znala/přiznávala i jindy, než teprve tehdy, když jí v nějaké konkrétní rozepři teče do bot a když si odborná protistrana ještě ráda přisadí.
KONOPÁSEK, Z. (2024 - v tisku): Sbohem příteli, naše cesty se rozešly: O interpretativní analýze, počítačích a programu ATLAS.ti. Biograf (78), 56 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/
Diskusní příspěvek
KONOPÁSEK, Z. (2024): Ať spolu vědci dál nesouhlasí. In: Š. Kučera, ed: Jen další konec světa: 33 rozhovorů o antropocénu, "věku člověka", vedl Štěpán Kučera. Brno: Druhé město. Str. 116-122
kapitola v knize
KONOPÁSEK, Z. & ŘÍHA, C. (2024): Letáčky. In: E. Fulínová & A. Kvíčalová, ed: Antropocennosti: Malý průvodce světem antropocénu. Praha: Academia. Str. 73-83