Věda, technologie a společnost: blog

Upozorňuji, že tento text je delší než pár odstavců, na které reaguje. To proto, že jeho smyslem není prvořadě nějaká obrana či náprava, ale snaha vysvětlit a dotáhnout příslušné argumenty. Pokud to někoho obtěžuje, nemusí číst dál.

S kolegou Petrem Pokorným jsme přes léto sepsali text nazvaný „Lítáme v tom“. Pojednává o komplikovaných vztazích mezi vědou, politikou a angažovaností, a to na obecnějším pozadí sporů o klimatickou politiku/klimatická fakta. Text jsme dali dohromady na základě pozvání, abychom přispěli do sborníku Alexandra Vondry (Musí být ekologie alarmistická?, Books & Pipes 2020). Deklarovaným posláním této knížky je vrátit téma ekologické politiky do debat politické pravice, která toto téma dlouhodobě zanedbávala. Zároveň náš příspěvek navazoval na debaty, které jsme s Petrem v té době už několik měsíců vedli. Oba jsme se především podíleli na velké knize o antropocénu (Pokorný & Storch, eds.: Antropocén, Academia 2020). Dále jsme, v návaznosti na to, probírali můj článek pro časopis Vesmír, ve kterém jsem se kriticky vyjádřil o knize Bruno Latoura Zpátky na zem (Down to earth, Polity 2018; vyšlo též česky v nakladatelství Neklid 2020). Latour, francouzský sociolog vědy, je pro mě dlouhodobě důležitým autorem. Svůj text o antropocénu jsem o nejrůznější jeho práce zásadním způsobem opíral. V poslední patové poznámce toho textu jsem však nemohl nezmínit, že výše uvedená Latourova kniha o politických souvislostech „nového klimatického režimu“ pro mne byla zklamáním. Článek pro Vesmír jsem vlastně psal jako rozvedení a vysvětlení téhle patové poznámky. Zde probíraný text na tohle všechno navazuje. Má podobu jakéhosi dialogu, několika prázdninových e-mailových výměn mezi mnou, sociologem vědy, a Petrem Pokorným, paleoekologem.

Rozpravu jsme odpíchli od vyhrocených projevů nesouhlasu, ba osobních útoků, kterým Petr Pokorný čas od času čelí, když se ve svých odborných přednáškách pro veřejnost dotkne současné klimatické politiky a jejích vědeckých předpokladů. Tyto útoky svou formou a razancí přesahují hranice běžné odborné diskuse. Petr mne jako sociologa vědy vybízí, abych mu pomohl této situaci porozumět. Připadá mu, že se k věci vyjadřuje korektně, podloženě a s rozvahou, a vzhledem k tomu se mu podobné reakce zdají nemístné. Já se ve své odpovědi tyto reakce pokouším ukázat jako pochopitelné a celý rozhovor se potom točí kolem toho, jak je to s angažovaností a politickými postoji tvůrců vědeckých faktů složité a nejednoznačné. Pointa celého textu směřuje k tomu, že vědci – ať už stojí na jakékoli straně – by měli hledat odhodlání a praktické postupy k tomu, aby v rámci svých odborných vystoupení otevřeněji zaujímali stanoviska, kterým říkáme „politická“. Shrnu-li to, možná ještě výstižněji než v knize: s něčím takovým mají podle mne víc potíží konzervativněji založení badatelé, jako třeba Petr, neboť onu druhou stranu varujících a plašících mají sklon vnímat jako nepatřičně zpolitizovanou, čemuž se pak chtějí sami vyhnout. Takže, ve vztahu ke kolegovi, ale i k obecnému poslání celého sborníku, jsem povzbuzoval zejména s pravicí tak či onak sympatizující vědce, aby se nezdráhali politický rozměr své vědecké práce přijmout a vyjádřit – byť je to většinou hodně komplikované a choulostivé. A co jsme takto v textu doporučili, zkusili jsme rovnou taky (u)dělat. Oba jsme v tomto dialogu svoje politické sklony přiznali.

Šli jsme tedy s kůží na trh a čekali jsme v odpověď nejrůznější konfrontace a nedorozumění. Konfrontace přišla. Na Vondrovu knihu, krátce po vydání, vyšla v Deníku Referendum recenze od Radka Kubaly. Je plná jízlivostí a ironie. Jestli takhle má vypadat pravicová ekologická politika, nemusí se prý levice bát. Kubala autorům knihy vyčítá, že si konstruují falešné slaměné panáky, do nichž se pak lacině trefují; a dále, že nabízená řešení nejsou nijak nová a objevná, natožpak pravicová. Rýpnutí si konzervativci jistě zaslouží, neboť téma dlouhou dobu opravdu trestuhodně zanedbávali, ba sami sebe často stavěli vůči ochraně tzv. životního prostředí do opozice. Ostatně rozumím-li dobře, přesně to ponouklo Vondru k téhle ediční akci. Nechci s autorem recenze polemizovat o celé knize, pořád ještě jsem si nestihl přečíst všechny příspěvky, které knihu tvoří. Rozhodně ale musím zareagovat na to, jak autor pojednává o textu, na kterém jsem se podílel.

Naší kapitole jsou věnovány celé čtyři odstavce recenze, zdaleka nejvíc prostoru ze všech. Na první pohled to nevypadá špatně. Ty čtyři odstavce totiž tvoří větší část oddílu „Silné stránky knihy“. Ano, svým způsobem Kubala naši kapitolu chválí. Dělá to například slovy, že moje (jmenovitě Konopáskovy) pasáže „alespoň lehce překračují intelektuální prázdnotu většiny ostatních kapitol“. Skvělé. Mohlo by mě blažit, že jsem se přes Kubalovu laťku intelektuální prázdnoty tak-tak přehoupl. Jenže na základě čeho autor recenze soudí? Podle mne je se svým stručným líčením naší kapitoly hodně mimo, podsouvá nám nesmysly a v lepším případě bohapustě nálepkuje.

Naše kapitola Kubalovi připomíná „kolektivní terapii“, neboť Pokorný si prý v ní léčí rány z toho, jak jej svět neprávem utiskuje. Přitom rozhovory s ním, s Pokorným, namítá Kubala, najde člověk skoro ve všech hlavních novinách. Nemá tedy co žehrat… Jenže Pokorný, musím namítnout, se nechce léčit. Chce v rozpravě se sociologem vědy lépe porozumět tomu, jak fungují vědecká fakta a vědecké argumenty v politicky vyhrocených střetech. Nestěžuje si, že nemá v médiích prostor. Zato zmiňuje, jak kvůli jeho odborné argumentaci, kterou v naší kapitole stručně vysvětluje, chodí na rektorát univerzity udání a požadavky, aby ho škola exemplárně potrestala a propustila; a jak na první pohled čistě vědecká vystoupení vedou k tomu, že ti, kteří s ním nesouhlasí (a kteří mají v tuto chvíli oporu v poměrně širokém celosvětovém vědecko-politickém konsensu), zpochybňují místo věcných argumentů jeho osobní morální integritu a vědeckou čest. Něco takového se pochopitelně nevylučuje s tím, že o jeho vyjádření je v médiích, anebo třeba v českém Senátu zájem. Je to ale zauzlení, které otevírá prostor pro řadu otázek, jimž se následně věnujeme. Jestli se jim věnujeme s nějakou nepatřičnou tendenčností a se zkraty v uvažování, to je samozřejmě k diskusi. Nicméně autor recenze uvádí de facto jediný náš (můj) údajný faul. A je v tom zcela vedle.

Připisuje mi tezi, že Bruno Latour zradil sám sebe (a mne zklamal) proto, že ve své nedávné knize argumentoval vyhroceně a otevřeně se přihlásil k levici. To je ovšem od Kubaly zlovolná mystifikace. Nic takového jsem nikdy neřekl, ani v dialogu s Pokorným, ani ve svém článku pro Vesmír. Citovaných pár slov totiž není důvodem, proč tu práci kritizuji, ale celkem věcnou a široce sdílenou charakteristikou knihy. Kdo je schopen číst, musí to uznat. Latourovi vyčítám jiné věci a jejich vysvětlení věnuji dost prostoru; je to pro argument celé naší kapitoly dost důležité. O nich ale Kubala mlčí. Podle něj tedy nejen říkám něco, co neříkám, ale zároveň to podstatné, co říkám, vlastně neříkám. Autor recenze to tak potřebuje. Staví na tom zdánlivě věcný protiargument: Konopáskovi prý nevadí publikovat u pravičáků (u Vondry), ale rozčiluje se nad tím, když se Latour přihlásí k levici; chybí mu asi sebereflexe a soudnost. Jenže Kubala tu pálí mimo. Já Latourovi jeho levicové angažmá nijak nevytýkám, byť ho zmiňuji. Jeho „vyložením karet na stůl“ se naopak inspiruji. Celá naše kapitola o tom je. Píše se v ní, že mezi vědou a politikou neexistuje nějaká jednoznačná a pevně daná hranice, že věda a politika se zvlášť v poslední době nepominutelně prolínají a že na rozlišování mezi tím, co děláme „vědecky“, a co „politicky“, musíme znova a znova s nejistým výsledkem pracovat. V tom jsem se s Latourem vždy shodl a platí to i teď. Latourovi tedy nevytýkám obrat k levici, ale to, že kvůli tomuto obratu, kvůli nutkání ostře se ohradit vůči politickým stanoviskům, se kterými nesouhlasí, podkopal vlastní celoživotní úsilí – svůj vlastní specifický sociologický přístup ke světu. Jako by nyní mohlo platit buď jen jeho politické přesvědčení, anebo jeho sociologie; ne však obojí. To platí především pro ty pasáže knihy, ve kterých líčí politické souvislosti nového klimatického režimu – tedy pro jádro knihy. Proti tomu, jak pojednává planetu Zemi a vztahovou podstatu pojmu „prostředí“, nic nemám (někteří tohle uvádí jako ukázkovou actor-network theory). Jenže latourovský pohled na Zemi nestačí: o politice už Latour psal mnohokrát, dost zajímavě, a přitom vždy ostře odmítal, aby se „politika“ popisovala jiným typem řeči než „příroda“ – přesně tohle ovšem v této Latourově knize fatálně nastalo… Jak v článku pro Vesmír, tak v rozhovoru s Pokorným tohle vše dost podrobně argumentuji a vysvětluji. Takže prostě nemůže být mýlky. Kubala fauloval, nejspíš záměrně (číst snad umí). A neodpustil si přitom narážky na osobní integritu a vědeckou čest, když opakovaně naznačoval, že si s Pokorným takzvaně nevidíme do pusy a druhým upíráme to, co sami sobě dovolujeme.

Autor recenze mi ale podsouvá i další věci, které jsem neřekl. De facto mne totiž v závěru chválí za svoje vlastní (!) teze o zprávách IPCC (Mezivládního panelu) – teze, které já bych rozhodně nepodepsal a o kterých jsem se v tomto smyslu vůbec v naší kapitole nešířil... Ve světle předchozí dezinterpretace je to prkotina, ale příznačná. Stejně jako opakovaná obvinění z toho, že vytváříme či opakujeme „plno mýtů o ekologické politice a nepochopení klimatologie“ – aniž by byť i jen naznačil, jaké mýty opakujeme a v čem jsou nepatřičné. Odkaz Kubaly na článek Greenpeace o větrných elektrárnách nepočítám, protože s výjimkou Pokorného letmé zmínky o tom, že se začínají objevovat výzkumy o vlivu větrníků na létavé živočichy (což ani Greenpeace nepopírají), se v souvislosti s těmito zdroji energie v naší kapitole více rozepisuje o něčem, o čem článek Greenpeace vůbec nemluví.

Zkrátka, autor se blazeovaně vysmívá, neargumentuje, a když ano, tak na základě toho, co si vybájí. Místo věcných námitek dělá z nositelů jiných názorů ufňukance (kteří potřebují zaléčit malichernou bolístku), nebo pubertálního čtenáře Bravíčka (Latoura Kubala představuje coby mého „idola“). Jasně, ironie do intelektuálního sporu někdy patří. Musí se ale o něco opírat. Tady nemá o co. Kdyby byl býval autor recenze schopen přesvědčivé argumentace, kdyby si víc všímal toho, o čem a jak kapitola pojednává, možná by pro mne jeho jízlivosti nevyznívaly tak nemístně… Jenže on je patrně neadresoval ani tak nám, autorům, jako spíš svým souvěrcům, které ve čtenářích Deníku Referendum očekává. Poplácat se po zádech a uplivnout si směrem k těm druhým, to tuží kolektiv. (Aby bylo jasno, poučen nedorozuměními výše, Deník Referendum tímto nekritizuji. Nečtu ho sice pravidelně, ale některé články ano a třeba seriál nedávných reportáží o Bečvě jsem velmi oceňoval.)

Ještě jednou zdůrazňuji, že tímto textem přímo odpovídám jenom na ty pasáže recenze, které se týkají naší kapitoly s Pokorným. Za zbytek knihy si v tuto chvíli netroufám bojovat. Nemohu vyloučit, že mne některé další kapitoly knihy, až si je přečtu, vykolejí a otráví. Děje se často, že ti, co na první pohled vypadají jako nositelé či zastánci hodnot, které jsou mi blízké, říkají něco, co se mi protiví. Jsem na to zvyklý, s tím musí člověk žít a sociolog zvlášť. Každopádně však pochybuji o Kubalově přesvědčení, že jako „levicová“ (nebo „pravicová“) lze klasifikovat jednotlivá řešení. Pravo-levý chléb se typicky láme spíš s odkazem na větší a na první pohled ne vždy patrné celky (!) politických projektů, tedy na to, s čím vším se to které „technické“ řešení v danou chvíli pojí, takzvaně veze. Když se přeme o „přírodu“, přeme se o spoustu dalších věcí. I o tom jsme v naší kapitole psali, ale v případě Kubaly jako by hrách na zeď házeli.

Nefér argumentů se jistě ve sporech o klima či přírodu dopouštějí obě „strany“. Nemám problém to přiznat. Avšak ti, kdo se chovají tak, jako by CO2 byl joystick, kterým lze ovládat globální teplotní křivky (nadsázka:), až příliš často své protivníky obviňují z pavědeckosti a morálních poklesků, přesvědčeni o vlastní ryzosti a argumentační bezúhonnosti. Až je na to příště upozorním a oni mi budou říkat, že jen stavím falešného „slaměného panáka“, do kterého se pak lacině trefuji, Kubalova recenze mi poslouží jako další doklad, že pseudověda, mystifikace a prázdné plácání je i u nich smutnou skutečností.

Poznámka: Naše kapitola z knihy Musí být ekologie alarmistická (ed. Alexandr Vondra, Books & Pipes 2020) vyšla paralelně v časopise Kontexty, a to ve dvou částech – první část je volně dostupná zde - https://casopiskontexty.cz/litame-v-tom-i/

Zdeněk Konopásek, 22.12.2020