Věda, technologie a společnost: blog

Před nedávnem jsem psal o tom, jak Václav Bělohradský nepěkně naložil s pojmem simulakrum. Významně podle mne přispěl svým textem k tomu, že se z toho slova během presidentských voleb stala jakási nadávka – označení nepravosti, odsudek. U Baudrillarda, který pojem simulakra do soudobé sociální teorie zavedl a ze kterého (nikoli z Platona) Bělohradský podle mne vychází, tomu tak ale není. Baudrillard se chce pomocí úvah o simulakrech odpoutat od představy skutečnosti jako nějaké prvotní přirozené danosti a obrazů jako něčeho, co je od této skutečnosti odvozené. Bělohradský si však slovo simulakrum vzal do úst, aby přesně tu nostalgii, proti které Baudrillard brojí, nepřímo stvrdil a upevnil. Obraz jednoho presidentského kandidáta nazval simulakrem, aby vyjádřil, že tento obraz neodpovídá skutečnosti, že se odtrhl od reality a že se vyprázdnil. Schwarzenberg podle něj není tím, za koho se vydává.

Sociologickým pojmům, které byly zavedeny proto, abychom si udržovali kritický odstup od skutečnosti jako něčeho samozřejmého a na našem jednání nezávislého, se tohle děje často: ve známost a širší použití vejdou pouze za cenu, že tohle své poslání zradí a zesměšní. Třeba pojem sociální konstrukce. Kdysi se začal používat, abychom si začali všímat toho, jak všelijak je skutečnost uskutečňovaná; jak se rodí a udržuje drobnými a nenápadnými příspěvky z mnoha stran, v interakci. Svým způsobem se ten pojem stal během času úspěšným. Rozšířil se nejen do sociologických učebnic, ale i do běžného slovníku. Jenže díky tomu nyní typicky znamená něco dost jiného než kdysi. Naznačuje, že co je sociálně konstruované, je vlastně „jen jako“, „pouze konstruované“ (a nikoli skutečné), chiméra existující toliko v představách, nepravda (co pouze vypadá jako pravda). A tenhle vulgární, ale svým způsobem sexy výklad si rychle osvojila i celá řada sociologů, kteří se ke konstruktivismu vážně a vášnivě hlásí. Konstruktivismus zparchantěl. Komu záleží na tom, na čem kdysi záleželo zakladatelům tohoto oboru, raději to slovo dnes obchází. Nechce totiž, aby byl spojován s představou skutečnosti, která je tím méně skutečná, čím více skutků ji zakládá.

Nebo pojem genderu. Původně měl zproblematizovat samozřejmost, se kterou mluvíme o mužích a ženách. Jsou totiž situace, kdy taková samozřejmost není na místě a kdy chceme překročit uvažování mužskosti či ženskosti jako nějakých (biologických) daností. Dnes tento pojem dává jméno celému oboru, široce se ujal. To ale mimo jiné díky tomu, že když chceme mluvit o tom, jak v našem dotazníku odpovídali žáci a žákyně, kluci a holky, říkáme, jak je to „z hlediska genderu“. Což je absurdní. Gender kdysi svým způsobem představoval námitku vůči sousloví „kluci a holky“; vztyčený prst, namířený proti rychlosti a snadnosti, se kterou se to sousloví uplatňuje. Byla to výzva k tomu, aby se tematizovalo jemné předivo, ze kterého klukovství a holčičkovství, mužskost či ženskost, každodenně vytváříme, často bezděčně. Dnes slovo gender ono samozřejmé sousloví „ženy a muži“ nebo „hoši a děvčata“ jednoduše nahradilo. Stalo se prostě dalším způsobem, jak tyhle kategorie vyslovit - nepřímo, a tedy tak nějak správněji. Dokonce i tehdy, pokud spornost mužství a ženství zrovna nijak tematizovat nechceme. Pojem genderu je ve svém širokém uplatňování a vlivu prázdný, ba doslova zvrácený.

Něco podobného se dělo a děje celému mému oboru bádání – sociologii vědy. Zkoumat vědu sociologicky dlouho znamenalo všímat si toho, co do „správné vědy“ vlastně nepatří: předsudků, omylů, podvodů, vlivu peněz a institucionálních uspořádání. Sociologicky šlo vysvětlovat leda vědecký neúspěch. To tehdy, pokud se podařilo poukázat na všelijaké „sociální síly“, které dostaly „čistý rozum“ pod tlak. Někdy koncem 70. let došlo v sociologii vědy k převratu. Intelektuální výzvou se stalo měřit pravdě i omylu stejným metrem. Sociologové si začali všímat také, ba především, vědeckého úspěchu – tedy zrodu vědeckých faktů, ustavování vědecké pravdy. Výsledek? Pro mnoho lidí se z nich stali útočníci na vědu, zrádci racionality. A i v tomto případě se mezi samotnými sociology vědy našli tací, kterým tahle pověst vyhovovala: o jejich oboru se totiž díky takové pověsti více mluvilo, řadu lidí oslovovala, stala se „političtější“ nebo aspoň „smysluplnější“...

Nebylo a není lehké se s něčím podobným vypořádat. Je příjemné mít ohlas, oslovovat spřízněné a provokovat protivníky. Avšak je zoufale nesnadné si přitom udržet cit pro nejednoznačnosti, složitosti a opatrné posuzování. Pokušení je všudypřítomné, setrvalé. Dodnes mi blízcí kolegové z jiných vědních oborů prokazují vstřícný respekt, když nadhodí: „poslyš, tohle by tě jako sociologa vědy mohlo zajímat“ – a začnou vyprávět o nějakém novém vědeckém podvodu nebo nešvaru. Berou mne jako sociologa vědy, nicméně v pojetí, od kterého se distancuju, kde můžu.

Přesně tohle také podle mne provedl s pojmem simulakrum Bělohradský. Vykostil ho a otočil naruby. Použil ho proti smyslu, na němž tak záleželo tvůrci jeho soudobého významu. Neodolal jsem a vztáhnul jsem už tehdy tu situaci k otázce politického uplatnění soudobé sociologické teorie. V závěru svého komentáře jsem zmínil příklad hesla, které před nějakou dobou viselo na brněnské Fakultě sociálních studií. To heslo bylo možná silné politicky, ale strašně slabé sociologicky. A já se divil: kde jinde než na škole, kde studují sociologové (a další sociální vědci), by se mělo sociologické uvažování brát vážně? Do důsledku? Poctivě? Důkladně?

Seknul jsem se ale. Ono heslo jsem v tom svém nedávném komentáři neocitoval přesně. Vybavilo se mi něco jako „Chceme skutečné vědění, ne výkon moci“. Pamatoval jsem si, že autoři dali moc do opozice k něčemu, co je podle současných sociologů z povahy věci mocenské; a že například Michel Foucault, kterého jinak na naší fakultě studenti citují jak zběsilí, by z takového pojetí moci musel být v rozpacích. Pár dnů po zveřejnění onoho komentáře se mi ozval jeden z výrobců zmíněného transparentu. Pilný a bystrý student, kterého jsem shodou okolností měl v jednom loňském kursu. Vyměnili jsme si pár e-mailů a já se ho dovolil, zda na jejich obsah mohu na tomto místě odkázat. Pomůže mi to totiž dotáhnout o kousínek dál úvahy, které začaly tím nešťastným simulakrem.

Tak tedy, heslo ve skutečnosti znělo: "Chceme skutečnou diskuzi, ne výkon moci" (a omlouvám se za nepřesnost). Jeho poselství bylo zřejmé. I mně, jasně. Studenti – nejen od nás z fakulty – byli nespokojení s tím, jak tehdy Ministerstvo školství zohledňovalo námitky akademické obce vůči chystaným reformám. Úředníci se tvářili, že o diskusi stojí. Dokonce prý tehdy chtěli uspořádat nějaký „kulatý stůl“. Jenže, jak už to bývá, bylo to jen naoko. Diskuse byla podle studentů pouze kašírovaná, ne opravdová, hodná toho jména. Snad prý nad sociologickým smyslem onoho transparentu tehdy někteří studenti i zapochybovali, ale nakonec v té různorodé skupině převládlo mínění, že to „vzhledem k ‚mediálnímu a politickému provozu‘ bude vhodné heslo“. Teorii je prý zkrátka vhodné nějak zjednodušit a vyostřit, jinak bychom nejspíš zůstali „paralyzovaní a neschopní vlastně [něco] říct“.

Děkuji oběma vyfoceným za souhlas k použití fotky; a Petrovi též za upozornění na nepřesnost, jakož i za příležitost k sepsání tohoto textu.

Takže co s tím?

Na pointě té své námitky nemusím měnit nic. To heslo sice dává srozumitelný politický smysl, jenže soudobé sociální vědy zrazuje. Ty totiž s pojmem moci zacházejí jinak: moc je pro ně podstatným způsobem všudypřítomná, rozptýlená, obyčejná, vztahově založená, často navenek odpolitizovaná. Je stopovatelná prakticky v každé situaci, v každém společném konání. Teoretici i empiričtí badatelé nás učí vidět, že moc (zdaleka ne jenom vlastní) nějak vykonávám jakýmkoli gestem, slovem nebo činem – dobrým i zlým –, stejně jako mlčením a nicneděláním. Rozhodně moc nepředstavuje žádnou sociální patologii. Představa diskuse, ve které se žádná moc „nevykonává“, je neskutečná, nerealistická. Výkonem moci je, pokud se diskusi vyhýbám, ale stejně tak když usiluji o partnerský dialog. A výkonem moci je nepochybně a celkem srozumitelně také to, když jsem s úrovní politické diskuse nespokojený a burcuji k odporu své přátele a kolegy transparentem „Chceme skutečnou diskuzi, ne výkon moci“.

To vše samozřejmě neznamená, že dnešní sociologové nevidí nebo nechtějí vidět, když někdo z titulu svého mocenského postavení okázale pohrdá politickými protivníky; když si něco vynucuje hrubou silou či pouze formálními, případně nelegitimními pravomocemi; nebo když se někdo chová pokrytecky a naoko se hlásí k principům, které sám nedodržuje. To všechno jde i v soudobé sociologii pojmenovat. Ctít jemnosti a nejednoznačné souvislosti přece neznamená zavírat oči před sviňárnami, nešvary či nespravedlnostmi. Nemělo by. Pokud bychom totiž na něco takového přistoupili (nebo spíš v okamžiku, kdy na to přistupujeme, což je bohužel docela často), děláme ze sebe jako sociologové šašky a tlučhuby – a je jedno, jestli kvůli nějaké teorii zapřeme praktické skutečnosti, na kterých dotčeným účastníkům záleží, anebo naopak, jako to učinil ten transparent.

Chápu, že autorství transparentu bylo kolektivní. Že ohledy na sdělnost a údernost vykonaly svou práci. A že jeho konečné znění možná navrhl někdo, kdo o Foucaultovi nebo jiných podobných autorech v životě neslyšel (proč ale potom ta speciální formulace „výkon moci“?). I přesto mi však vadí, že ten transparent potom vesele visel v aule školy, která studenty prakticky na všech svých oborech učí jakoukoli rozpravu nahlížet právě coby mocenský výkon, ať jde o terapeutický rozhovor, televizní interview, volební kampaň, odbornou konsultaci nebo nějaký obecnější typ řečí, které hýbou společností.

Není pravda, ani náhodou, že svůj obor a jeho perspektivy nutně musíme zrazovat, abychom sami sebe neparalyzovali jakožto politické aktéry. To heslo šlo přece bez velké újmy na jeho politickém poselství napsat mnohokrát jinak. Třeba: Chceme opravdovou diskusi, ne silové řešení; nebo: Taky chceme změnu – bavte se s námi o tom! … Byla by taková hesla výrazem naší neschopnosti něco říct a za něčím si stát? Byla by málo srozumitelná? Myslím, že nikoli. Ve srovnání s heslem, které si budoucí sociální vědci pověsili ve vlastní škole, by ale uvedené alternativy byly citlivější pro významovou složitost a jemnost, bez kterých se klíčové pojmy současné sociologie neobejdou. Na tom, jakými slovy se co říká, prostě záleží. V sociálních vědách možná víc než v kterýchkoli jiných.

Neříkám, že ti, kdo transparent na naší škole vyvěsili, jsou slabí v sociologické teorii, že si ji nepouštějí k tělu nebo že ji prostě nemají rádi. Student, který mne upozornil na nepřesnou citaci, ostatně svůj kladný vztah k teorii hájil. Ujišťoval mne ve svém e-mailu, že proti teorii nic nemá, naopak ho baví „prohrabovat [se] v nejednoznačnostech a složitostech teorií, jak spolu souvisí nebo si odporují“. Věřím. Jenomže já tu nemířím na nějakou neznalost teorie, ale spíš na to, že pod tlakem událostí a v zájmu nějakého snadného praktického úspěchu udržujeme k teorii vlastního oboru až příliš nezávazný vztah. Nesedí mi představa, podle které si sociolog může svůj způsob uvažování volit jako rukavice či ponožky – podle barvy a nálady, než ráno vyjde z domu; a když na to přes den přijde, klidně i zapomenout, že s sebou nějaké mám. Trápí mne, pokud vidím, že někdo je sociologem-interakcionistou jenom v diplomce nebo v odborném článku, ale nikoli už třeba v proslovu, kterým chce účinně oslovit co možná hodně lidí. Proboha, copak chceme v odborném textu něco jiného? A jakou hodnotu by pak naše odbornost prakticky vykazovala, kdyby měla smysl jen pro sebe sama?

Ještě jinak řečeno, vadí mi učebnicová teorie. Neboť kde jinde než v učebnicích pěstujeme představu dobrého teoretika jako někoho, kdo se vyzná v celé řadě teorií a kdo má ke každé příležitosti nějakou teorii po ruce? Rozhled po literatuře a schopnost porozumět různým perspektivám jsou samozřejmě fajn věci. Nebrojím proti nim. Ale rozhodně by mi neměly nahrazovat schopnost, odhodlanost a připravenost ručit za způsob uvažování, který v rámci nějaké školy, nějaké intelektuální tradice dlouhodobě a soustavně pěstuji. Když totiž přistupuji ke své sociologické perspektivě školsky, jako k jedné z možných, nevytváří se žádný tlak na to, abych se o tuto teorii opravdu staral, abych za ni spoluzodpovídal, abych ji neúnavně „testoval“ v nejrůznějších praktických situacích, abych si vůči ní udržoval ostražitost. Jakmile se ukáže nějaký lacinější postup, mohu ji přece opustit. Vyměnit za jinou. (Takže pak během Týdne neklidu Foucaultem a teorií diskursu silně poznamenaná škola vypadá náhle díky onomu transparentu jako instituce, kde nečtou nic než Habermase.)

Nezávazný, lehkonohý vztah k obecnému sociologickému zázemí tedy vede k tomu, že si jako sociologové zvykáme na nespoutané žvanění. Co nedovolí jedna myšlenková tradice, dovolí jiná. Přepnutí je bezbolestné. A je-li to ve jménu angažovanosti a v zájmu oslovení širokého publika, platí to dvojnásob. Vykecáme se ze všeho. Ze slov, co říkáme či neříkáme, se svět nezboří. Je to přece jenom sociologie, ne?... Líp už cestu k bezvýznamnosti a vyprázdnění vlastního oboru dláždit nemůžeme.