Objevy roku 2013
Full Blast & Friends: Sketches and ballads
2011, Trost Records [TR107]
Freejazzová parta v čele s Peterem Brötzmannem (tenorsax), Kenem Vandermarkem (barytonsax) a Michaelem Wertmuellerem (bicí) - jedna z nejpěknějších nahrávek tohoto typu za minulý rok.
Raoul Björkenheim, Bill Laswell & Morgan Agren: Blixt
2011, Cuneiform Records [rune 335]
Málokterá superskupina dopadne tak dobře jako tihle divočáci. Björkenheim hraje v mém nesmírně oblíbeném Scorch Triu, Morgan Agren je světově uznávaný bubeník (známé jsou hlavně jeho nahrávky ve všelijak doplňovaném duu Mats & Morgan); a tenhle skandinávský tandem doplňuje legendární baskytarista, jehož basa duní a vibruje jako málokterá jiná. Výsledek jejich setkání je nabitý energií a jednoduše hráčsky bravurní. Improvizaci střídají rafinované riffy a rytmy - nic převratně nového, ale dokonale zvládnutý přesah alternativy, progresivního bigbítu a jazzu (pozor, neplést s jazzrockem :).
Ghédalia Tazartes: Granny Awards
2011, Alga Marghen [plana-T alga036]
Francouz tureckého původu tvoří pozoruhodné zvukové koláže plné pějících hlasů, dětského mrmlání, zvuků ze stařičkých desek i z rockového koncertu... ne nadarmo se mluví v souvislosti s jeho jménem o Jeanu Dubuffetovi: Tazartes je svébytný trhlík, dnes nenápadný dědek s kloboučkem (nar. 1947), v jehož nahrávkách jako by se snoubila infantilní debilita s vytříbenou a hluboko prožívanou krásou.
tUnE-yArDs: w h o k i l l
2011, 4AD [CAD3106]
Skvěle ulítlé, barvité a vynalézavé pop-pěvky. Plno perkusí, svěží a silný dívčí hlas. Směs všelijakých stylů a tradic, která drží pevně pohromadě a má svůj vlastní výraz. Stojí za tím vším děvče jménem Merrill Garbus.
PJ Harvey: Let England shake
2011, Island Records [2763025]
Asi nejlepší písňové album roku. Bohužel jsem musel zmeškat vystoupení PJ Harvey v Praze, to mne bude dlouho mrzet. Krásné, jímavé a i jako ucelený soubor působivé písně, hezky udělané klipy (co jsem viděl)... to je pop pro mne.
BB&C: The veil
2011, Cryptogramophone [CG144]
Tim Berne, Jim Black a Nels Cline - to je to BB&C. A tedy altsaxofon, bicí a všelijakými krabičkami živené kytary. Všichni tři sice jazzmani, ale hodně neortodoxní, s velmi širokým záběrem. Všichni tři mí oblíbenci. Nahrávka vznikla v Zornově klubu či centru pro nezávislou hudbu The Stone v roce 2009. Je to divoké, řízné, rozkročené do mnoha stran.
Ladě: Kalná
2011, Indies Scope Records [MAM 495-2]
Deska téhle české kapely mi osobně mezi jinými zasvítila tím, jak je osobitá; jak nesedí do zdejších poměrů a běžných škatulek. Je to takové malé zjevení.
Sidsel Endresen: One
2006, Sofa [SOFA 521]
K tvorbě téhle norské vokalistky jsem se dostal přes její nedávnou výbornou společnou desku s uskupením Humcrush (Ha!, 2011). Tohle je sólo hlas, kde předvádí, čím je výjimečná. Mumlání, mlaskání, sykání, hmmmhání, vzdychání v těžko popsatelné podobě... Kdybych slyšel tuhle charakteristiku, nejspíš se vyděsím - nemám rád experimenty za každou cenu a tato slova na to vypadají. Jenže Endresen si se svým tělem - s jazykem, s ústy, nosem a bránicí - nejenom hraje se strhujícím dětským objevitelským sebezaujetím a pohroužením, ale zároveň tak, že je to půvabné a krásné na poslech.
