Objevy roku 2009
Califone: All My Friends Are Funeral Singers
2009, Dead Oceans [DOC028]
Místy hodně akustické, kytary, piano, velmi příjemný zpěv. Ale zároveň se do prolínají všelijaké elektronické ruchy a hukoty. Výsledkem jsou půvabné, dost melancholické písně, pevně zakořeněné v americkém folk-blues, ale všelijak ho na všechny strany překračující. Krásné album a výborná kapela (soustředěná kolem člověka jménem Tim Rutili).
Them Crooked Vultures: Them Crooked Vultures
2009, Interscope Records [B0013783-02]
Tohle mne opravdu potěšilo. V téhle kapele se sešli tři pánové, ostřílení borci: Dave Grohl, který bubnoval s kdekým, ale proslavil se kdysi především hraním s kapelou Nirvana; zpěvák a kytarista Josh Homme, hlavní postava Queens of the Stone Age; a konečně John Paul Jones, někdejší basista legendárních Led Zeppelin. Skvěle zapadli dohromady a má to neuvěřitelný šmak. I když zpěvák je výtečný, zatímco Jones velmi nenápadný, pro mne je v téhle kapele slyšet především odkaz "zeppelínů", jako snad v žádné kapele od doby, kdy LZ přestali hrát. Přitom je to hudba, která stojí zcela na vlastních nohou. Zejména začátek desky působí jak zjevení, bigbít, jak má být, nezkažený novotami a módami, a přitom znějící velmi svěže.
Ahleuchatistas: Of The Body Prone
2009, Tzadik [TZ 8066]
Řezavá elektrická kytara, basa a bicí - nic víc, žádný zpěv. Složité, neučesané a divoké kompozice, plné virtuozity. Takovíhle byli Ahleuchatistas vždycky, ale na jejich posledním albu je podle mne tenhle recept nejlepší, nejzajímavější. A vyznívá nejméně samoúčelně. Krásný, plný zvuk. Odehráno s nebývalým zanícením. Bývají zařazováni někam mezi Freda Frithe (s Massacre), Captaina Beefhearta, Roberta Frippa či Naked City. V dubnu 2010 mají hrát v Českých Budějovicích - to by asi stálo za to.
PJ Harvey & John Parish: A Woman A Man Walked By
2009, Island Records [B0012811-02]
Předchozí deska PJH, White Chalk, byla dost ceněná. Já jí ale nepřišel na chuť. Přišlo mi to jako trochu bezkrevná deska, s "tenkým" zpěvem jedné polohy. Tady se ale, po letech opět s Johnem Parishem, dostává PJ Harvey do polohy, ve které mne bere: divoženka, drsná holka, expresivní rockerka. Úvodní "Black Hearted Love" je hit.
Dirty Projectors: Bitte Orca
2009, Domino [WIGLP229]
Zábavný, libý, a přesto nepodbízivý pop. Nebo indie nebo co. Možná dosud nejlepší deska téhle kapely, resp. projektu Dave Longstretha. Hned vstupní Cannibal Resource vzbudí pobavený úžas nad umně a nápaditě propletenými zpěvy a elektrickou kytarou. A nad tím, jak je celá písnička vystavěná. Něco neslýchaného prostě. Nezaměnitelného.
Humcrush: Rest at worlds end
2008, Rune Grammofon [RCD 2081CD]
Skrze tuhle desku jsem objevil celou kapelu Humcrush - resp. norské duo bicí a klávesy (doplněné nejrůznější elektronikou). Stale Storlokken hraje na klávesy v mých oblíbených Elephant9 a také spoluzakládal poměrně známé Supersilent (ti tuším hráli i v Česku). Kdyby mi někdo hudbu Humcrush popisoval, asi by mne nezlákal. Klávesy a elektroniku vlastně moc rád nemám - s výjimkami. A tohle je asi jedna z těch výjimek :). Ta hudba je chvílemi divoká, chvílemi rozjímavá, občas podivně futuristická a je požitek ji poslouchat. Oba hráči jsou skvělí - ne jako techničtí exhibicionisti, ale jako soustředění tvůrci hudby. Všechny nahrávky jsou prý z živých vystoupení, čemuž se člověku nechce věřit.
Arthur Russell: World of echo
2005 (orig. 1986), Audika [AU-1002-1]
Písně téhle desky pocházejí z let 1980-86. Jejich nedávné opětovné vydání odráží oživený zájem o už dost dávno zesnulého muzikanta Arthura Russella, jejich autora. Já o něm nevěděl, dokud se o něm nezmínil Pavel Klusák na svém
blogu
. Na desce se zpívá, hraje na čelo, možná na elektrickou kytaru, a na echo (efekt, který vytváří zvukový prostor plný ozvěny). Odtud taky název. Na ten echo-efekt se tu opravdu hraje, pracuje se s ním všelijak. Krásné jsou právě náhlé chvilkové přechody z prostorového zvuku romantického zpěvu, který se proplétá se vzdycháním čela, do téměř syrového zvuku, jako by z nejtěsnější blízkosti, díky čemuž se Russell člověka doslova naléhavě dotkne... Nedávno jsem ráno venčil psa a někomu to hrálo nade mnou z okna, to bylo fajn.
Akron/Family: Love is simple
2007, Young God Records [YG34]
Když se v prosinci 2008 a lednu 2009 psalo o objevech loňského roku, skoro všichni velebili kapelu Fleet Foxes. Akron/Family jsou v něčem založení podobně, ale líbí se mi daleko víc. Směs divného folku, psychedelie, písničkářství, post-rocku, world music, a mnoho dalšího, místy jako kdyby člověk slyšel několik dekád staré Deja Vu (Crosby, Stills, Nash & Young), a to vše hrají a drnkají mladý americký kluci, kteří by možná mohli být vnuci těchhle legend. Zatímco Fleet Foxes mi přijdou jako zdařilé, stylově čisté retro, Akron/Family ukazují podobnou hudební polohu jako živoucí a žitou, naprosto současnou tvorbu. Téhle desce jsem opravdu propadl, je plná nádherných míst. Ale závěrečné Love, Love, Love (Reprise), se často nemůžu dočkat a vyloženě se na ní těším.
Drumbo: City of refuge
2008, Proper Records [PRPCD024]
Tohle je spíš nadšeně zbrklé přivítání, než zhodnocení po zralé úvaze. Už jsem to ani nečekal. John French, někdejší bubeník nejlepších sestav Beefheartova Magic Bandu, přišel s novou deskou. Poté, co na nějakou dobu začátkem tisíciletí vzkřísil Magic Band, aby spolu s ním znovu nahrál (a na koncertech zahrál) některé z nejlepších Beefheartových fláků, zburcoval své někdejší spoluhráče k tomu, aby ho doprovodili v souboru jeho vlastních, původních kousků. Není to docela vyrovnané album, ale některé písně jsou opravdu skvělé. Díky Frenchovi Beefheart "žije" a má se dobře.
