Prověřeno časem
Co se nevešlo do "objevů" za jednotlivé roky za posledních cca 20 let. Často vykopávky; a nahrávky, na kterých jsem jako bubeník vyrostl. Vybráno téměř namátkou. Aktualizováno a výrazně doplněno koncem roku 2025. Pořadí položek nic neznamená. Nejsou to žádná "doporučení", nebo dokonce argumentovaná hodnocení; spíš jde o osobní vyznání, jakási osobní posluchačská historie.
After Dinner: After Dinner
1984, Recommended Records [RR C20]
Japonci. Tady si získala jméno zpěvačka Haco.
Art Bears: Hopes And Fears
1978, Recommended Records [Re 2188]
Frith, Cutler, Cooper, Krause a spol. Rock in opposition. Všechny jejich tři hlavní alba jsou klasika (tedy ještě o rok pozdější Winter Songs a The World As It Is Today, 1981). Studené, syrové, zneklidňující, a přece podmanivé.
Derek Bailey & Han Bennink: Post Improvisation, Vol. 2: Air Mail Special
1999, Incus [CD 35]
Derek Bailey, kytara. Han Bennink, bicí. Samorosti. Dva velikáni volné improvizace. Mám od obou naposlouchané velké množství desek. Několikrát nahrávali i spolu. Na téhle desce (a ještě na jedné) nahrávali na dálku, posílali si záznamy poštou a ten druhý je nějak dotáhl. Nejde to poslouchat pořád, to v tomhle žánru není možné, ani vhodné. Ale když je ta pravá chvíle, přijde osvěžení a podrbání.
Les Batteries: Noisy Champs
1986, Ayaa [DT 0486]
Tři bubeníci (mj. Hayward a Chenevier), kteří si občas vypomáhají i dalšími nástroji. Poslouchal jsem hodně, hned jak to vyšlo (díky, Pavle!) a myslím, že to velmi ovlivnilo způsob, jak sám na bubny hraju. Neumím to ale blíž vysvětlit. Jen takový pocit.
Black, Dunn, Noriega & Speed: Endangered Blood
2011, Skirl Records [SKIRL RECORDS 015]
Podle názvu téhle desky si pak začali říkat: Endangered Blood. Dva saxofony, basa, bicí. Teplý, bohatý zvuk, zpěvné jazzové melodie. Byl jsem na nich za hranicemi v Rakousku, když na jedné spíš venkovské štaci hráli repertoár téhle desky.
Terry Bozzio, Gerald Preinfalk & Alex Machacek: Delete & Roll
2002, Next Generation Enterprises [NGE 021]
Bicí, dechy (mj. basklarinet) a elektrická kytara.
John Cage: Sonatas And Interludes For Prepared Piano
1951, Dial Records [19/20]
Setkal jsem se s tímhle dílem začátkem 80. let - v různých provedení. Zhruba ve stejné době jako s nahrávkami indonézských gamelanů, které mi učarovaly podobně. Všelijak upravené nástroje, včetně bubnů, pak byly dlouho mou vášní.
Captain Beefheart and the Magic Band: Lick my decals off, baby
1970, Straight Records [STS-1063]
Ne docela snadno sehnatelná a méně známá deska, avšak spolu s Trout mask replica opravdový klenot té doby. Neuvěřitelně nespoutaná hudba. Zevrubné info o desce zde
.
Captain Beefheart and the Magic Band: Dog at the radar station
1980, Virgin Records [VA 13148]
A ještě do třetice Beefheart, z pozdější doby. Jen několik málo let před tím, než se stáhnul do ústraní, k malování. Nová kapela, trochu jiná poloha než jinde ("modernější"), ale vše, co je na Beefheartovi k milování, tu člověk najde v té nejlepší podobě. Zevrubné info o desce zde.
Captain Beefheart and his Magic Band: Trout mask replica
1969, Straight Records [STS-1053]
Captain Beefheart, co říct... Zevrubné info o desce zde. V červnu 2004 se mi poštěstilo, že jsem navštívil koncert (na pár let) obnoveného The Magic Band v londýnském klubu The Garage: slzy mi tam vyhrkly do očí, když ti houževnatí pařízci spustili pecky z tohoto stařičkého alba - bez Beefhearta sice, ale bubeník John French ho ve zpívaných skladbách nahradil opravdu skvěle.
Billy Cobham: Crosswinds
1974, Atlantic [SD 7300]
Nemohu opomenout. Kdysi to vyšlo jako LP v socialistickém Československu a přitáhlo mne to k bubnování. Tehdy - jako malý kluk, který tužkami bubnoval na okenní parapety - jsem samozřejmě nejvíc žasnul nad Storm, bubnovým sólem. Dnes doceňuji i všechny ostatní věci.
Chick Corea: Children's Songs
1984, ECM Records [ECM 1267]
Coreu jsem s jeho Return To Forever poslouchal od mala, na to se nedá zapomenout. Zvláštní vztah mám ale k jeho pozdějším Dětským písním - křehkým klavírním miniaturám. Před pár lety jsem si na ně vzpomněl a rozhodl jsem se, že si jejich autora a interpreta opět po čase pustím. Druhý den jsem se dozvěděl, že zhruba v čase, kdy jsem si tu hudbu den předtím pustil, Chick Corea zemřel.
Elvis Costello: When I Was Cruel
2002, Island Records [586 775-2]
Těžko se mi vybíralo. Nezaměnitelný hlas a chytlavé písně. Costello má řadu krásných desek a skoro každé má několik jasných hitů: např. Watching The Detectives; Radio, Radio; No Action; I Can't Stand Up (For Falling Down); nebo (What's So Funny 'Bout) Peace, Love And Understanding - tu zpívá v památné karaoke scéně Bill Murray ve filmu Ztraceno v překladu. Nakonec volím jako celek jedno z novějších alb. Elvis is king!
Crosby, Stills, Nash & Young: Déja Vu
1970, Atlantic [SD 7200]
Znám fakt od dětství. Hluboko zaryto. Skvěle se poslouchá v autě.
Miles Davis: On The Corner
1972, Columbia [PC 31906]
Není to už jazz v klasickém slova smyslu. Spíš proud kolotání, hrkání a kvílení, ze kterého čiší svoboda od potřeby ukázat se nebo vejít se do nějakých zavedených forem. Všechno špičkoví muzikanti.
Bob Drake: The Shunned Country
2005, Crumbling Tomes Archive [CTA SC01]
Mistrovské dílo se zvláštní atmosférou: miniaturní písně dlouhé někdy sotva pár vteřin, jako když jdete za soumraku podél zdi venkovského hřbitova a z každého hrobu slyšíte jiný popěvek.
Bob Drake: 13 songs and a thing
2003, Crumbling Tomes Archive [CTA 13]
Bob Drake je nejen muzikant, který hraje skoro na všechno, ale taky zvukový mistr, který stojí za velkým množstvím pozoruhodných nahrávek alternativní scény. Jeho hlasový projev si lze občas splést s Jonem Andersonem z Yes (třeba na desce 5uu's, se kterými hrával a která tu snad taky někde je).
Dunaj: La La Lai
1996, Rachot Behémót [R 000 9]
Prostě dobrá kapela. Když prší, slyším to.
Encore Plus Grande: Total Bliss
1987, Inoui Disques [06911]
Kapela kolem francouzského bubeníka Guigou Cheneviera. Bláznivé a exaltované písně, plné zvratů.
Brian Eno & David Byrne: My Life in the Bush of Ghosts
1981, Sire Records Company [SRK 6093]
Z téhle hudby jde hlava kolem. Eno je kouzelník.
Ellery Eskelin: Quiet Music
2006, Prime Source [CD 4010]
Saxofonista s tehdejší klasickou sestavou s Jimem Blackem za bicími a Andreou Parkins na klávesy. A tentokrát ještě s hlasem Philippe Geldy. Skvěle nahrané. Moc rád mám i jejich další desky z první dekády tisíciletí: Arcanum Moderne (2000) nebo The Secret Museum (2003).
Fire! Orchestra: Ritual
2016, Rune Grammofon [RCD 2182]
Jazzový orchestr a vynikající zpěvačky (jedna z nich Mariam Wallentin, která dělá i svou vlastní zajímavou hudbu). Orchestr je založený na jádru mých oblíbených Fire!, takže hypnotické, repetitivní motivy. Je to pěkná jízda.
Fred Frith: Cheap At Half The Price
1983, Ralph Records [FF 8356]
Fred Frith je mimořádný muzikant a má mnoho poloh. Tohle jsou písničky. Skvělé. Všechny nahrané podoma pouze Frithem.
Fred Frith: Prints (Snapshots, Postcards, Messages and Miniatures, 1987-2001)
2002, ReR Megacorp/Fred Records [ReR/FRA 02]
Písně z pozdějšího období, tuším, že Frithova poslední písňová solo-deska. Teda, jsou to spíš "písně" než písně. Zlomky, útržky, otisky...
Satoko Fujii: Bell the Cat!
2002, Tokuma Japan [TKCB-72369]
Hvězdná sestava, no. Vedle japonské pianistky tu hraje na kontrabas Mark Dresser a na bicí Jim Black, můj oblíbenec. Nějak si všichni navzájem sedli.
Philip Glass & Robert Wilson: Einstein On The Beach
1979, CBS Masterworks [M4K 38875]
Opravdu nadčasové, včetně jevištního provedení. Několikahodinová minimalistická "opera".
Milford Graves: Grand Unification
1998, Tzadik [TZ 7030]
Svobodnej a pozoruhodnej bubenickej duch, novátor, a to od samotných počátků v 60. letech. Celý svůj život pojal jako umělecké dílo a experiment. Chápal, že rytmus z povahy věci nemůže být mechanicky přesný. Stejně jako rytmus srdce. Když v roce 2021 umřel, vyšla řada článků o něm, které stojí za to si projít.
Jon Hassell & Brian Eno: Fourth World Vol. 1 - Possible Musics
1979, Editions EG/Polydor [EGED 7]
Nezaměnitelný zvuk trumpety, prohnaný přes různé krabičky. Takhle má vypadat etno-hudba. Nikoli nápodoba, ale tvůrčí inspirace.
Hudba gamelanů z ostrovů Jáva a Bali
1978, Supraphon [1 17 2561-63]
Měl jsem několik kompletů lidové hudby světa, které v 70. letech vydával Supraphon. Afrika, Indie, a taky právě tyhle gamelany. Ty jsem sjížděl asi nejvíc. Tyto gongové orchestry mají speciální ladění a každý hráč obsluhuje jen omezený počet "pokliček", takže vše je založené na vzájemné souhře. Krásně to zní.
Joe Jackson Band: Beat Crazy
1980, A&M Records [AMLH 64837]
Joe Jackson - důležitá postava pro způsob, kterým jsem na přelomu 70. a 80. let nasával tzv. novou vlnu. JJ patří k těm, jejichž hlasový projev okamžitě poznáte. Žádnej lacinej fešák, krásnej oškliveček.
Joe Jackson: Look Sharp!
1979, A&M Records [AMLH 64743]
Jedno z prvních dvou jeho alb, klasika. Joe Jackson je pro mne spolu s The Police nebo XTC klíčovou postavou britské nové vlny. Krátké a jednoduché písničky, které ale vůbec není snadné zahrát a u kterých okamžitě člověk ví, kdo je hraje.
Janota, Fidler, Richter: High Fidelity
2001, Indies Records [MAM 135-2]
Záznamy vybraných písní z koncertů z 80. let. Pro mne naprosto zásadní, nadčasová hudba. A to i v osobním smyslu slova: se všemi jsem měl to štěstí hrát, ale bohužel jen s každým zvlášť - v téhle konfiguraci to ale bylo naprosto magické. Nějaké nahrávky z téhle doby (a téhle sestavy) jsou též na albu Abys nerozbila láhev, které je součást kompletu Ultimate nothing (2016). Kdybych měl z české tvorby vybrat JEDNU zásadní věc, bylo by to tohle. Škoda, že se nepodařilo zachytit a vydat nic studiově.
Jethro Tull: Heavy Horses
1978, Chrysalis [CHR 1175]
První deska, kterou jsem od Jethro Tull koncem 70. let slyšel a dodnes ji mám hodně rád. Ty akustické kytary a kterak se pojí s flétnou a Andersonovým hlasem!
Led Zeppelin: Physical Graffiti
1975, Swan Song [SSK 89400]
Nemůžu je opomenout, ačkoli vybrat z jejich alb to nejlepší je strašně těžké. Byla to jedna z největších kapel vůbec. Poslouchám dodnes. A dojímá mne pořád, jak se po smrti Bonhama jasně rozhodli to prostě zabalit. Jak to bez něj nešlo.
Low: Drums And Guns
2007, Sub Pop [SPCD 736]
Krása pomalosti. Kapela dvou životních partnerů (ona, bubenice, před pár lety už navždy odešla).
Magma: Mekanik Destruktiw Kommandöh
1973, Vertigo [6499 729]
Nezaměnitelné. Temné, repetitivní, chvílemi orffovsky extatické. Na tuhle podobu Magmy o mnoho let později navazuje Koenji Hyakkei japonského bubeníka Tatsuya Yoshidy, který přidává ještě zběsilost a jakousi těkavost.
Albert Marcoeur: Celui ou y'a Joseph
1984, CDM/Harmonia mundi [LDX 74796]
Pozoruhodný francouzský samorost. Nezaměnitelný.
The Wailers (& Bob Marley): Burnin'
1973, Island Records [ILPS 9256]
Je dodnes nedoceněné, jak moc reggae zacloumalo moderní populární hudbou. Marley je mezi klasiky tohoto žánru mimořádný. Pouštíme si ho doma k žehlení. Na každém jeho albu máme nějakou zvláště oblíbenou. Na tomhle zastřelil šerifa; ale zapomněl picnout taky zástupce.
Billy Martin & G. Calvin Weston: Percussion Duets
1995, Amulet Records [AMT001]
Dva prvotřídní bubeníci. Hravé to je.
Czeslaw Niemen: Katharsis
1976, Polskie Nagrania Muza [SX 1262]
Vinyl jsem si kdysi dávno kupoval v prodejně Polské kultury u Václaváku. Niemen má řadu krásných alb (zvláštní vztah mám třeba k o rok staršímu Aerolitu). Katharsis nakonec volím proto, že předvádí, jak může být elektronická, syntetizátorová hudba, kterou jinak dost nemám rád, půvabná a vášnivá. Když na to přijde, Niemen nádherně zpívá; tady zpívá málo, ale o to víc účinkuje, když se jeho hlas ozve.
Jim O'Rourke: Eureka
1999, Drag City [DC162CD]
"Ženy celého světa, převezměte vládu! Protože když to neuděláte, svět se přiblíží svému konci a nepotrvá to dlouho." Tohle Jim zpívá jako jediný text křehké, zpěvné písně pořád dokola. Vedle písní se věnuje hlukovým plochám a dalším experimentům.
OOIOO: Gold and Green
2000, Shock City [SHOCKCITY007]
Pěkná ukázka japonské psychedelie, líbí se mi řada jejich desek, např. Kila, Kila, Kila (2003).
John Parish & Polly Jean Harvey: Dance Hall At Louse Point
1996, Island [314-524 278-2]
Podle mne nejlepší deska PJ Harvey. John Parish je pan kytarista, mistr jednoduchosti - má i svoje dost půvabné sólové desky (v pražské Akropoli jsem před lety byl na jeho koncertě), ale písničky na téhle desce s PJ jsou opravdu vybrané: syrové i chytlavé, jemné i drsné, propracované i nedbalé. Snad prý teď tihle dva chystají novou desku, už aby byla. Poslední desku PJ s názvem White Chalk někteří dost chválili, mně ale mnohem víc sedí tohle.
Evan Parker, Derek Bailey, Han Bennink: The Topography Of The Lungs
1970, Incus [INCUS.1]
Hlukově improvizační hudba na bubny, saxofon a elektrickou kytaru. Provedená třemi špičkovými hráči žánru. Nádhera, ale nejde to bez přípravy. Tohle se napřed musíte naučit mít rádi.
Pere Ubu: New Picnic Time
1979, Chrysalis [51.1248]
Zpěv Davida Thomase na téhle desce mne vždycky baví. Pere Ubu ve své nejlepší podobě.
The Police: Reggatta De Blanc
1979, A&M Records [AMLH 64792]
Stewarta Copelanda považuji za jednoho z nejpozoruhodnějších rockových bubeníků. Komu nestačí studiové nahrávky, doporučuji koncertní videozáznamy The Police, aby člověk porozuměl lépe tomu, co a jak se svým jazzovým držením paliček vlastně hraje. Úžasné jsou rozvolněné improvizované pasáže některých písní, např. The Bed Is Too Big Without You nebo Shadows In The Rain. Pro mne velmi důležitá bubenická inspirace, byť to nemusí být na první pohled znát: řadu jeho partů vůbec nejsem schopen přehrát.
Public Image Ltd: First issue
1978, Virgin [V 2114]
Moc se mi líbí všechna tři první alba Public Image Ltd.; a všechna další už naopak hodně, hodně málo. To první je v některých ohledech stále ještě hodně blízko punku, nicméně stylu a zvuku Sex Pistols už dost odskakuje - nejsilnější pojítko je typický zpěv Johna Lydona (aka Johnnyho Rottena). Už jen málo punkových či post-punkových desek z téhle doby zní dodnes současně, první nahrávky PIL mezi ně patří. Divoké, strhující, úchylné, velmi svobodné.
Lou Reed & John Cale: Songs For Drella
1990, Sire Records Company [7599 26205-2]
Tahle pocta Warholovi se mi popravdě líbí víc než staří Velveti. Příjemně civilní sveřepost a svéhlavost.
The Residents: Duck Stab/Buster & Glen
1978, Ralph Records [RR 0278]
Mám moc rád prakticky všechna ranná alba The Residents, až někam po Intermission (1982); pak, když to začalo být až příliš dokonalé, už tolik ne. Mezi jejich oblíbence určitě patřil mj. Harry Partch.
The Residents: Eskimo
1979, Ralph Records [RZ 7906]
K poslechu je třeba svetr a teplé ponožky.
Terry Riley: A Rainbow In Curved Air
1969, Columbia [MS 7315]
Pro mne jedno z prvních setkání s americkým minimalismem - a zrovna jedno s nejtrvalejším dopadem.
SBB: SBB
1974, Polskie Nagrania Muza [SXL 1142]
První ze série ranných alb s charakteristickými obaly. Polské trio s mimořádným šmrncem a dlouhatánskými písněmi. Dodnes tuším hrají, je nádhera rozpoznávat v jejich dnešních stařeckých rysech ty někdejší mladé dravečky.
Scorch Trio: Scorch Trio
2002, Rune Grammofon [RCD2025]
Raoul Bjorkenheim (elektrická kytara), Ingebrigt Hacker Flaten (kontrabas) a Paal Nilssen-Love (bicí) - jejich první deska. Světoběžník z Ameriky a dva mladí Norové. Zjevení. Nahráli to prý během pouhých dvou dnů, bez jakýchkoli dohrávek či střihání. Bujná, bohatá a strhující hudba. Jako by se Jimmy Hendricks pustil do psychedelického free-jazzu. Traduje se historika, jak v New Yorku Sting vešel do obchodu Tower Records a tam zrovna hrála docela nahlas tahle deska. "Co je to za šílenou hudbu? Musím to mít!," řekl prý Sting a okamžitě si album koupil.
Skeleton Crew: Skeleton Crew
2005, ReR Megacorp/Fred Records [ReR/FRO 08/09]
Kytarista Fred Frith a čelista Tom Cora (zemřel v roce 1998), později ještě se Zeenou Parkins. Štastné sdružení, které bohužel trvalo jen velmi krátce. Hudebníci hrají každý hned na několik nástrojů, někdy současně (tak tomu bývalo i na koncertech), a ještě zpívají neodolatelné popěvky. Vlastně bych měl uvést hned dvě alba: Learn to talk (1984) a Country of blinds (1986) - obojí vyšlo u vydavatelství Rift a RecRec Music; pro jednoduchost ale uvádím tohle dvojcédéčko, na kterém obě tato starší alba vychází doplněná o několik málo bonusů. Naprostá špička.
Slapp Happy & Henry Cow: Desperate Straights
1975, Virgin [V 2024]
Henry Cow, legenda RIO (rock in opposition); přímo na ně navázali třeba Art Bears a nepřímo mnozí další. Na tomhle pěkně melodickém, jakoby "brechtovském" albu, se dali dohromady s kapelou Slapp Happy. Šťastné spojení.
The Slits: Cut
1979, Island Records [ILPS 9573]
Punk? Ale jo. Jenže vůbec ne! Ona se ta děvčata s tehdejšími punkery dost kamarádila, ale zároveň jejich energii vedla dál úplně specifickým způsobem, vydatně okořeněným reggae, ještě dřív a zajímavěji než to pak občas dělali třeba The Clash. Z celého punkového hnutí tohle možná zestárlo nejmíň. Velmi současná a zajímavá hudba.
Snakefinger: Greener Postures
1980, Ralph Records [SN-8053-L]
Estetika The Residents. A taky osobní přízeň. Spolupráce na některých deskách. Milovali jsme to. Dodnes je to jedinečné, originální.
Jan Spálený: Edison
1978, Supraphon [1 13 2267]
Tohle je pozapomenutá koncepční česká deska. Naposlouchal jsem se jí kdysi dost a dost. Hudba na slova Vítězslava Nezvala. Těžko to k něčemu přirovnat, mimořádný počin.
Chris Speed: Emit
2000, Songlines Recordings [SGL-1532-2]
Chris Speed je klarinetista a saxofonista, kterému na téhle desce hrají tehdy obvyklí souputníci: bubeník Jim Black a basista Skuli Sverrisson; a krom toho trumpetista Cuong Vu. Mám takovouhle podobu jazzové hudby hodně rád - je měkoučká, velmi barevná, živá, se závany lidových hudebních tradic.
David Sylvian: Blemish
2003, Samadhisound [sound-cd 001]
Sylvian začínal v kapele Japan. Sólovou dráhu začal albem Brilliant Trees (1984). Postupem času se zatoulával do neblbých meditativních poloh jako třeba na téhle desce, kde se mihne mimo jiné i kytarová hra velikána Dereka Baileyho.
Talking Heads: Remain In Light
1980, Sire Records Company [SRK 6095]
Ze všech jejich desek mne popravdě zaujala snad jen ta druhá (Fear Of Music, 1979), a pak tahle - ta ale opravdu hodně. Bylo to jako zjevení. Etnická hudba pronikala do popmusic, spojovala se s ní v podivuhodných podobách. Brian Eno byl opět u toho... Viděl jsem je kdysi dávno hrát tyhle věci na německé televizi, na Rockpalastu, a žasl jsem. Adrian Belew tam vazbil kytarama jak blázen, kvílelo to a šlapalo. To bych chtěl ještě někdy vidět.
Thinking Plague: In This Life
1989, ReR Megacorp [ReR tpCD]
Jedna z kapel, ve kterých účinkoval jinde tady uváděný Bob Drake (a jejíž alba jako zvukový mistr míchal). RIO okruh (rock in opposition), americká větev. Objevil jsem ji docela pozdě, až někdy kolem přelomu milénia.
This Heat: Deceit
1981, Rough Trade [Rough 26]
This Heat vydali Deceit jako druhé album. Jsou to písně. Jedenáct kousků, které jsou divné a ponuré, ale ne temné a nezpěvné. Více o albu lze najít třeba na Wikipedii.
This Heat: This Heat
1978, Piano [THIS-1]
Jedna z NEJ. Naprostý originál. Ano, předběhli takříkajíc dobu. Hlukové plochy, občas skoro písně. This Heat byli vlastně dost okrajová kapela, ale - jak jsem opakovaně četl - ovlivnili spoustu slavnějších souputníků. Jejich první dvě desky (obě tu jsou) zní dost odlišně, a vlastně i ta třetí řadová (Repeat 1993) je zase úplně jiná. Přesto všechny ty nahrávky pojí cosi společného.
Tipographica: Floating Opera
1997, Sistema [SICD-1]
Japonská kapela. Málo známá, ale klenot. Prvotřídní muzikanti. Těkavá, eratická, komplexní a ryze instrumentální hudba, nic k jednoduchému tanci.
Vltava: Šťastnej jako trám
1996, Monitor-EMI [660421-2331]
Vltava byla kdysi asi nejlepší česká skupina - první tři alba jsou mimořádná. První dvě obsahují myslím řadu písní ještě z konce 80. let (aspoň co si pamatuji z živého provedení kdesi na Opatově); zejména mezi těmito dvěma alby těžko vybrat to lepší. Půvabná poetika.
Tom Waits: The Black Rider
1993, Island Records [314-518 559-2]
Od Waitse asi tohle. Kousky jako Gospel Train nebo T'Aint No Sin jsou neodolatelné.
The Work: Rubber Cage
1989, Woof Records [WOOF 012], Ayaa [DT 1090], In-Poly-Sons [IPS 1289]
Nedoceněná kapela s Timem Hodgkinsonem v čele. Patřili do okruhu RIO (rock in opposition), zformovaní po rozpadu Henry Cow. A prý post-punk - nevím, no.
Robert Wyatt: Rock bottom/Ruth is stranger than Richard
1981, Virgin [VGD 3505]
Souborné vydání dvou nádherných desek, které původně vyšly v roce 1974 a 1975 - kdyby tato alba nevyšla takhle pohromadě, musel bych je obě uvést zvlášť. Robert Wyatt: nezaměnitelný, zastřený a naléhavý hlas hlas, melancholické melodie, jímavé a nevšední písně. Někdy velmi osobní, jindy otevřeně politické. Wyatt začal koncem 60. let bubnovat a zpívat se Soft Machine a po pádu z okna v roce 1973 zůstal na vozíčku s ochrnutýma nohama. A stvořil pak celou řadu pozoruhodných, silných alb.
XTC: Drums And Wires
1979, Virgin [V 2129]
Půvabnými, neotřelými, a přece zpěvnými písněmi dle mého srovnatelní s Beatles, jen mnohem méně známí (no dnes, jak jsem zjistil, už to skoro vyjde nastejno:). Zpěvák Andy Partridge patří mezi ty, které podle výrazu dobře poznáte. Poměrně záhy odmítl pokračovat v koncertování a XTC od té doby už jen nahrávali ve studiu. Spolu s Black Sea (1980) a English Settlement (1982) moje nejoblíbenější deska XTC.
Tatsuya Yoshida: A million years
1997, Magaibutsu [MGC-12]
Tatsuya Yoshida je japonský bubeník, zběsilec, co chrlí desky sólově, ve spolupráci s jednotlivými hráči (Kazuhisa Uchihashi, Satoko Fujii aj.) i v nejrůznějších stálejších seskupeních (Ruins, Koenjihyakkei, Korekyojinn, Acid Mothers Temple, Akaten, Seikazoku, Daimonji...). Tohle je jeho první oficiální studiová sólová deska. A moje nejmilejší.
The Young Gods: Knock On Wood - The Acoustic Sessions
2008, Play It Again Sam [PIAS 125 CDVD]
Young Gods mám rád od té doby, kdy jsem je poprvé viděl hned zkraje 90. let naživo. Údernost té hudby, doplněná jednoduchým, ale dobře sladěným svícením, mne tehdy nadchla. Miluju jejich první desky z té doby, hlavně The Young Gods (1987), L'Eau Rouge (1989) nebo TV Sky (1992). Tohle je unplugged verze většiny písní z té doby. Byl jsem na tom, když to takhle hráli v pražské Arše. Jeden z nejlepších překladů bigbítu do akustické podoby, co znám.
Zappa/Mothers: Roxy & Elsewhere
1974, Discreet [2DS 2202]
Jedna z mých nejoblíbenějších zappovin, dva bubeníci. Mám ji i na vinylu. V roce 2018 vyšla 7-disková kolekce The Roxy Performances, která tehdejší sérii vystoupení v Roxy mapuje. Má skvělý zvuk, tak doporučuju. Taky existuje filmový záznam jednoho z těch památných koncertů. Ke konci je tam v jednu chvíli na pódiu pěkný mazec.
Frank Zappa: Zappa in New York
1977, Discreet [2D 2290]
Jsou některé desky Franka Zappy, které mám moc rád. Není jich moc. Tohle živé dvojalbum za všechny. Skvělí hráči, výborný zvuk a - narozdíl od té křeče, o kterou pak už často později šlo - stále ještě plno dobré srandy. Black page drum solo, které tu hraje Terry Bozzio, neztrácí šmrnc a nepřestává ohromovat (i když už se na YouTube válí desítky videí nejrůznějších napodobenin). A dlouhá The purple lagoon na závěr vždycky potěší.
