Publikace, nahrávky a jiné výstupy

"Písničkář Oldřich Janota na novém albu Sešité jemně přinutí posluchače uvědomit si, že poezie i hudba se vyvinuly z magických obřadů dávnověku. Janota se stále více noří do oživování nejniternějších pocitů, tak těžko polapitelných a tak hluboce oslovujících - když se to povede. Jeho hlavní básnickou zbrojí jsou přírodní motivy: stromy, řeka, mraky, skály, les, květy a jejich barvy; ty hrály v Janotově poetice odjakživa významnou roli (...) Snad nejzajímavějším poznatkem z tohoto alba je posun Janoty jako interpreta: od deklamace textů přešel k melodiím a zpěvu. Sešité má dvě roviny. Po několika obdobích hraní s fascinujícími hudebními tělesy v minulosti je spojení Oldřicha Janoty s dalšími hudebníky vždycky vzrušující záležitostí. Vynalézavá, melodická hra na bicí (v tvorbě skupin Půlnoc, Domácí kapela či Despondancing) se stala v devadesátých letech českou specialitou - na desce Sešité ji nezaměnitelně předvádí i Zdeněk Konopásek. Působivé trio, schopné pohybovat se od skočného renesančního zvuku až po moderní vážnou hudbu, tu doplňuje violistka Veronika Hánová. V jedné skladbě zazní klavír dávného Janotova přítele a spoluhráče Luboše Fidlera. Pět písní, natočených na zámku v Hukvaldech jen za doprovodu kytary a větru, se hudebně od předchozí desky už tolik neliší. Snad lze jen říci, že více než deset let práce na adaptování minimalistických a repetitivních rytmicko-harmonických vzorců pro kytaru stále přináší své čerstvé a lahodné ovoce. I když to třeba pokaždé nejsou plné sklady. Album Sešité je zprávou o nikdy nekončícím hledání Oldřicha Janoty. Klobouk dolů." (A. Neuman, MF Dnes, 13.5.1997) [hudební ukázky zde]

Přeloženo z původního článku: FISCHER-ROSENTHAL, W. (1995): The problem with identity: Biography as solution to some (post)modernist dilemmas. Comenius, (15): 250-265

Based on a business élite subsample of biographical interviews, the article explores the ways in which respondents who had had high executive positions in the communist state sought to imbue that fact as well as their post-revolutionary wealth acquisition with a sense of post-revolutionary legitimacy. a) They dissociated themselves from the communist regime by claiming that oppressive power was located in other offices than the ones they occupied; b) they presented their careers as ones which enabled them to accumulate expertise relevant to doing well in the market economy; c) they presented themselves as ancestrally linked to the first-republic bourgoisie and personally connected with the current (supposedly liberal-democratic) government; d) they drew on the collective memory of previous revolutions to dismiss their militant critics.

The presented essay has been inspired by numerous writers who have one thing in common: they distrust of conceptual dualisms and incommen-surabilities that lie behind the modern social science thinking. That is why the dividing lines between knowledge and power, sociology and society, methods and ethnomethods, or truth and falsity are not approached here as part of the solution (as a resource of explanations) but as part of the problem (as things to be explained). It is argued that sociologists construct the authoritativeness of their knowledge in such a way that they arrange a power play, a plain superiority in numbers. They do so deftly and unnoticeably, yet unwittingly, under the guise of ascetic recluses distanced far away from ordinary life. The argument is illustrated by the case of "objective hermeneutic", a qualitative research strategy of German origin, used typically within so called biographical research. I claim that the case of objective hermeneutic (and the case of qualitative methodologies in general) is only particularly obvious and vivid demon-stration of what is much less obvious and visible elsewhere, throughout the field of social science.