Kalendář

Dále účinkují: Pjér Lašéz - baskytara, kytara, zpěv; Zdeněk Konopásek - bubny, činely a další nástroje; Viktor Zborník - světla. Ve Čtyřech dohodách odhaluje Don Miguel Ruiz zdroj omezujících názorů, které připravují o radost a vedou ke zbytečnému utrpení. Čtyři dohody založené na staré toltécké moudrosti, nabízejí silný kód chování, který dokáže rychle proměnit náš život v nový prožitek svobody, opravdového štěstí a lásky: nehřešte slovem, neberte nic osobně, nevytvářejte si žádné domněnky, dělejte vše, jak nejlépe dovedete.

Dále účinkují: Pjér Lašéz - baskytara, kytara, zpěv; Zdeněk Konopásek - bubny, činely a další nástroje; Viktor Zborník - světla. Ve Čtyřech dohodách odhaluje Don Miguel Ruiz zdroj omezujících názorů, které připravují o radost a vedou ke zbytečnému utrpení. Čtyři dohody založené na staré toltécké moudrosti, nabízejí silný kód chování, který dokáže rychle proměnit náš život v nový prožitek svobody, opravdového štěstí a lásky: nehřešte slovem, neberte nic osobně, nevytvářejte si žádné domněnky, dělejte vše, jak nejlépe dovedete.

Jaroslav Dušek - slova, akce, zpěv, tanec; Pjér Lašéz - baskytara, kytara, zpěv, slova; Zdeněk Konopásek - bubny, činely a další nástroje; Viktor Zborník - světla

Dále účinkují: Pjér Lašéz - baskytara, kytara, zpěv; Zdeněk Konopásek - bubny, činely a další nástroje; Viktor Zborník - světla. Ve Čtyřech dohodách odhaluje Don Miguel Ruiz zdroj omezujících názorů, které připravují o radost a vedou ke zbytečnému utrpení. Čtyři dohody založené na staré toltécké moudrosti, nabízejí silný kód chování, který dokáže rychle proměnit náš život v nový prožitek svobody, opravdového štěstí a lásky: nehřešte slovem, neberte nic osobně, nevytvářejte si žádné domněnky, dělejte vše, jak nejlépe dovedete.

Dále účinkují: Pjér Lašéz - baskytara, kytara, zpěv; Zdeněk Konopásek - bubny, činely a další nástroje; Viktor Zborník - světla. Ve Čtyřech dohodách odhaluje Don Miguel Ruiz zdroj omezujících názorů, které připravují o radost a vedou ke zbytečnému utrpení. Čtyři dohody založené na staré toltécké moudrosti, nabízejí silný kód chování, který dokáže rychle proměnit náš život v nový prožitek svobody, opravdového štěstí a lásky: nehřešte slovem, neberte nic osobně, nevytvářejte si žádné domněnky, dělejte vše, jak nejlépe dovedete.

The problem of uniqueness in sociology is often seen as a problem of methodology. It refers to research configurations in which we deal only with a few cases or even with a single case so that it becomes impossible using standardized statistical tools and generalizing our findings to cover some wider population. In such situations, we mobilize “qualitative methods”. I will briefly comment on their practical relevance and on the nature of knowledge they bring about. Uniqueness, however, can also be taken as a substantive sociological issue. There are sociologists (including myself) who consider uniqueness as an omnipresent and irreducible feature of social reality – a feature that should be taken seriously. This implies a radical redefinition of the sociological perspective and of basic sociological questions. The redefinition is often misunderstood though. While we must understand and deeply respect that everything happens only once, and at one place, it is equally serious that we take account of things made durable, repeatable, and standardized or generalized on a mass scale and daily basis. It is not a paradox: the former should be taken as a theoretical-methodological precondition of the latter.

Vůbec první koncert kapely, oživené po mnoha letech od nahrávání CD "Zjevení pravd", v hospodě Nad Viktorkou. Sestava: Pjér Lašéz, zpěv a kytary; Zdeněk Konopásek, bubny a činely.

Představa přirozeného světa byla Husserlem nastolena jako součást úvah o krizi evropských věd. Jak se vědecká práce mění v "pouhý provoz", ztrácí se z ní cit pro otázky smyslu - tedy povědomí o vlastních mimo-vědeckých základech a snaha o zasazení do nějakého celku. S ohledem na toto vymezení se přirozený svět často bere jako něco, od čeho se objektivující svět vědy odtrhává a vzdaluje - přirozený svět a věda se stavějí proti sobě. Tuto představu zproblematizoval pěkně mimo jiné Michal Ajvaz a já v tomhle na něj svým způsobem navážu. Budu mluvit o sociálním konstruktivismu, který s Alfredem Schutzem v zádech tematizoval objektivaci jako všudypřítomnou součást běžného života, tedy každodenního světa lidí. Takovou "obyčejnou objektivací" vlastně rozšiřujeme oblast samozřejmého, netematizovaného a daného, a zároveň celostného a významuplného. Prostředky tzv. sociálního konstruování zkrátka skutečnost naturalizujeme. Jak se má tato naturalizace k představám přirozeného světa (tak, jak jsme se jim - téměř výlučně ve vztahu ke světu objektivující vědy - věnovali)?