Pod názvem Blixt se nedávno dali dohromady tři superhráči: americký jazzový kytarista s finskými kořeny Raoul Björkenheim
, mimo jiné člen mých oblíbených The Scorch Trio; švédský fenomenální bubeník Morgan Agren, který proslul v sestavě Mats/Morgan; a konečně Bill Laswell, opravdový veterán newyorské nezávislé scény, basista, hudební producent a světoběžník. Loni spolu natočili desku, kterou jsem si dost oblíbil. Když jsem začátkem července zjistil, že mají zanedlouho vystoupit ve Wroclawi v rámci filmového festivalu Nowe horyzonty, zajásal jsem. Ta vzdálenost se dá ujet a už jsem dlouho nikde nebyl.
Pozoruhodné bylo, že skoro celý koncert byl plně improvizovaný - podobně jako to dělají japonští rockoví improvizátoři Altered States. Jen letmo se během těch skoro dvou hodin mihly dva nebo tři motivy, které jsem dobře znal z nahrávky. Ale jen jako odpich pro další improvizaci. Pár povědomých taktů a dost. Hned frrr jinam. Hecovali se všelijak ti tři, jako by si zkoušeli, co jde (a někdy i co nejde). Každý hrál to svoje, s přiměřeným citem pro ty ostatní - s přiměřeným (!): tedy ne že by za každou cenu neustále hledali ten nejoblejší soulad, nějakou stoprocentní souhru; naopak, uvědomíte si (snad teprve, když to vidíte), že jako by taková hudba byla opravdu zajímavá teprve tehdy, když je v té souhře jistá nedbalost, když je v ní cítit jakési přetahování a pnutí, když muzikanti společnému tvaru neotročí, když mu neobětují sami sebe. Hrál tam Björkenheim, Agren a Laswell, každý to, čím je prosluslý. Hráli spolu, jasně; ale byli to nezaměnitelně tihle tři. Ta řeřavá, někdy až hendrixovská kytara, hodně uvolněná, jak když Pollock cákal na svoje plátna; bicí nejen svižné a vrstevnaté, ale skutečně vynalézavé, místy opravdu výbušné a chytré (i při té improvizaci), jindy záměrně klopýtavé, destruktivní, s mnoha přesahy přes doby počítané oběma kytaristy; a Laswellova basa, která zpěvavě duněla, až šimrala na prsou, a nebo v akordech dlouze drnčela jak boží cirkulárka...
Dvě věci, za prvé: Je to okrajová, na první pohled vlastně těžko vstřebatelná hudba - ostrá, syrová, divoká, komplikovaná, nezvyklá, bez zpěvu... Bylo zřejmé, že nebýt to součást hlavního večerního programu filmového festivalu, přijde sotva zlomek publika, jak to s touhle "menšinovou" hudbou bývá. Ale zároveň bylo krásně vidět, že i takováhle hudba, dáte-li jí šanci, je podmanivá. Publikum bylo nadšené. Hned přede mnou stála menší, téměř bělovlasá stará paní, tipoval bych ji na zasloužilou členku nějaké té festivalové komise. Vedrala se tam dopředu někdy v půlce, ale ve chvilce se dostala do varu. Křepčila, výskala a drmolila nynynynyny do jednoho z těch rytmů, které byly zrovna ve hře, jako kdyby na ní přišel v jednu chvíli orgasmus. Ta hudba, co tam duněla, rozhodně nepatřila k tomu, co si ta paní běžně pouští k poslechu. Ale dokázala jí strhnout, nadchnout - jen když k tomu byla příležitost z obou stran: tedy když organizátoři prokázali odvahu a místo nějakých polských MIG21 pozvali k hudebnímu okořenění jako hlavní hvězdu večera tyhle z řetězu utržené divočáky; a když ta paní měla onen den skoro k půlnoci chuť se bavit a nechat se ofouknout trochu jinak než obvykle... Ti nespoutatní a vlastně dost těžko stravitelní Blixt prostě byli jednoznačně úspěšní na akci, pro niž byli volbou vlastně dost bláznivou. Kéž by bylo více takových odvážných dramaturgů, jako byli ti ve Wroclawi.
A za druhé, nedá mi to, opět k tomu jazzu a rocku. Kytarista i bubeník hrávají jazz. Ne příležitostně, dost systematicky. A skvěle. Bylo to znát i na koncertu Blixt. Místy to vlastně byl jakýsi jazz. Chvílemi. A chvílemi to zase byla prvosignální bigbítová řežba, byť nikoli prvoplánová, třeba jako když King Crimson spustili ve svých nejlepších dobách 21st Century Schizoid Man. Pořád ale, byť všelijak lomeně, ta hudba byla divoce rocková svými vibracemi, svým tónem či srdcem. A tohle založení bylo krásně vidět i na hudebnících: Björkenheim, kterého i Wikipedie uvádí jednoznačně jako jazzmena, se ve svých skoro-šedesáti na pódiu pohyboval jak rocker. Ale ne tak, jako když distinguovaní jazzoví hráči na závěr večera předvádějí, že umějí i "ten bigbít", protože to je přece celkem primitivní hudba, kde stačí jen přidat na hlasitosti. Tohle bylo něco jiného. Člověk pozoroval hráče, na kterém bylo vidět, jak se v něm snoubí různé hudební tradice s týmiž kořeny. Nemám na mysli nějaký jazzrock, nabubřelou jazzovou kolonizaci rocku. Mluvím o otevřené hudební duši, která si nemusí vlastní hudební identitu stvrzovat tím, že okázale pohrdá jinými hudebními kánony... Jiný takový příklad: jen si pusťte živou nahrávku At The Mountains Of Madness Zornovy Electric Massady (pěkně na plné koule, ať vás ta úderná smršť smete) a podívejte se, co to hraje za muzikanty - půlka jsou členové skvělé a plnokrevně jazzové Massady, druhá půlka další spolupracovníci na v zásadě jazzových předchozích Zornových projektech. Když to slyšíte, člověk by tomu ani nevěřil. Jak je to možné? ... Inu tak, že jsme si nějak nechali vnutit debilní žánrové představy. Je nesmírně osvěžující aspoň tu a tam nahlédnout, jak jsou svazující a blbé.
