V pátek jsem konečně dodělal kus práce, který mne už dlouho trápil, včera jsem umořil den na poněkud marném výročním jednání České asociace petanque klubů, tak jsem si dnes v podvečer trochu pohověl. Mimo jiné jsem uzavřel přehled nahrávek, které mne v loňském roce nejvíce upoutaly.
Nemám na sestavení takového přehledu žádný systém. Jen se tak bez záruky na úplnost ohlížím a vybavuju si, co jsem s chutí poslouchal. Je to nakonec vlastně trochu frustrující, protože nejde o nic ohromujícího, jen o pár alb, na kterých člověk z nějakého důvodu ulpěl. Tak k tomu přidám několik poznámek o tom, co se do hlavního přehledu nedostalo.
Začátkem roku jsem pro sebe objevoval desky akordeonisty Larse Hollmera, parádní kousek je např. "Nationsjazz" z desky Sola: Lars Hollmer's Global Home Project. Prozkoumával jsem ostatní nahrávky pro mne do té doby zcela neznámých Akron-Family (deska Love is Simple z předloňska je pro mne jedním z objevů roku); dostalo mne třeba jejich "Moment" z půleného alba Akron/Family & Angels Of Light z roku 2005. Připomněl jsem si také po mnoha a mnoha letech víc jak čtvrt století staré album punkových Ruts (The Crack, 1979), které jsem měl kdysi velmi rád. Dodnes mi tahle kapela přijde jako jedna z nejméně doceněných projektů té doby. Když se tahle muzika může prokládat třeba free jazzem Petera Brotzmanna, jako třeba na desce Full Blast (2009), hodí se to podobně jako švestkové víno po ostrém a výrazném čínském jídle: dobře se tak zneutralizuje to, co by jinak dlouho zůstávalo a těžklo v ústech. Opravdu hodně jsem poslouchal kapelu Humcrush - jejich Honrswoggle z r. 2006 je snad ještě lepší než o dva roky pozdější album, které jsem nakonec jako novější dal do svého výběru. Na všech serverech pro alternativní muziku se samozřejmě hodně psalo o vydání The 40th Anniversary Henry Cow Box Set, obsáhlé sbírky nahrávek skutečné legendy, kapely Henry Cow - vrátil jsem se při té příležitosti k jejich nahrávkám, které jsem poprvé poslouchal z pomačkaných magnetofonových pásků někdy začátkem 80. let.
Na jaře mne okouzlili The Bad Plus svými jazzovými coververzemi slavných rockových či popových hitů. Jejich "Lithium" (Nirvana) z desky For All I Care, je ukázkou toho, jak lze minimálním rytmickým zásahem výrazně ozvláštnit a "nakopnout" i velmi jednoduchou písničku, kterou si člověk jinak než v syrovém originálním podání ani nedovede představit. Stále mne baví některé věci bubeníka Zacha Hilla (album Astrological Straits, 2008; nebo projekt Bygones) - i když dlouho se to poslouchat nedá. Není divu, že v tom množství nahrávek, na kterých se tenhle člověk podílí, se jen nelehko udrží originalita a úroveň.
V létě a na podzim mne držely nahrávky Elleryho Eskelina, jazzového saxofonisty, který hodně spolupracuje s mým oblíbeným bubeníkem Jimem Blackem a klávesistkou/akordeonistkou Andreou Parkins (za pozornost stojí i její samostatné projekty, jako třeba Cast Iron Fact z roku 1996; poslední deska Alasnoaxis, tedy kapely Jima Blacka, s názvem Houseplant mne naopak trochu zklamala - přesto bych tuhle partu někdy hodně rád viděl naživo). Nahrávky Eskelina jsme např. poslouchali s Honzou Štolbou v autě cestou na společné hraní v Mostě a bavilo nás to velmi. O prázdninách jsem si připomínal také různé sólové desky Davida Thomase, jehož někdejší kapele Pere Ubu vyšla letos výborná archivní živá nahrávka London Texas. Skvělé mi dodnes přijde Thomasovo More Places Forever (1985) s účastí Chrise Cutlera a Lindsay Coopera. Vracel jsem se také ke skladbám Terryho Riley, jehož A Rainbow in Curved Air nebo Persian Surgery Dervishes z přelohu 60. a 70. let jsou stále výtečné.
Dvě pěkné desky podzimu, obě vydané v roce 2009: The Fiery Furnaces I'm Going Away a Tyft Smell The Difference. A do toho připomínka SKA hudby, kterou jsem tak obliboval a také sám hrál jako mladinkej novovlnej hošík se psím obojkem na krku: The Specials, The Beat, The Selecter. Nebo hudba, kterou jsem už generačně vlastně pořádně nestihl a jejíž sílu si člověk připomněl až z jakéhosi televizního dokumentu na ČT, Otis Redding. Jeho živá nahrávka In Person At The Whisky A Go Go z roku 1968 má šmrnc.
A pak zas, už na začátku zimy, zcela čerstvě vydané věci: Jim O'Rourke The Visitor (velmi rád mám jeho Eureku z roku 1999, v zásadě popové, ale rafinované album, které s ním hrají veteráni alternativní scény); Korekyojinn Swan Dive nebo, ze stejného šuplíku, třetí soubor improvizací Tatsuya Yoshidy a Uchihashi Kazuhisy; a také nová deska kapely DarkBlueWorld, které vévodí "brechtovská" zpěvačka s nezaměnitelným hlasem: The Perilous Beauty Of Madness či Digital Primitives Hum, Crackle & Pop, směsice jazzu, amerického folku, blues a africké hudby.
