Kalendář

V Česku, stejně jako v dalších evropských zemích, se už řadu let uvažuje o výstavbě hlubinného úložiště jaderného odpadu. Hlavní pozornost se u nás v poslední době soustředila na vyjednávání s dotčenými obcemi. Dělo se tak pod patronací několika evropských projektů, podle (aspoň navenek hlásaných) zásad „zapojování veřejnosti do rozhodování“ a za přispění speciální metodiky, se kterou byl spojovaný úspěch podobných jednání ve Švédsku. Vypadá to však, že tato jednání jsou nyní ohrožena. Ochota jednat nedávno opadla, nedůvěra vzrostla. A prosazovat se začíná opět silové, technokratické řešení. Jak tomuto selhání rozumět? Podle nás se na něm jemným, ale zásadním způsobem podepsalo to, že převládla tendence řešit „sociální“ a „technické“ stránky věci jako dvě různé sady otázek, v různých obdobích a na různých místech.

V našem výzkumu se zabýváme přípravou hlubinného úložiště vysoce radioaktivního odpadu v České republice. Hlavní pozornost přitom věnujeme tomu, jak se hledá a vyjednává místo, kde by takové úložiště mohlo být. Zajímavou úlohu v celém procesu sehrál (a sehrává) specifický postup projednávání této agendy s veřejností. Jde o metodiku, jakousi „sociální technologii“, která je zasvěceným známá pod jménem RISCOM a která se původně objevila ve Švédsku. S ohledem na to, že Švédům se (na rozdíl od mnoha jiných) místo pro úložiště již v podstatě podařilo vyjednat, o RISCOM začal být brzy zájem i v mezinárodním měřítku. Pod záštitou Evropské komise a v rámci několika evropských projektů se RISCOM zavádí zejména ve Střední/Východní Evropě, v bývalých komunistických zemích. Má se za to, že tato technologie veřejných rozprav pomůže dosáhnout dohody a posílí demokratickou povahu příslušného socio-technického rozhodování. Představitelé mezinárodních projektů, kteří se u nás RISCOM snaží zavádět, formálně vykazují úspěch: podle nich se v Česku i jinde mimo Švédsko tento model „zapojování veřejnosti“ osvědčil. Jenže nedávno se u nás situace podivně vyhrotila. Vývojem událostí došlo k tomu, že jednání mezi zúčastněnými stranami je v České republice v troskách. Ochota jednat opadla, nedůvěra vzrostla. Správa úložišť radioaktivních odpadů, hlavní představitel státu v těchto otázkách a zároveň osvojitel RISCOMu, je podle všeho před zrušením. Situace je sice zatím dost nepřehledná a otevřená, nicméně celkově to vypadá na jakýsi návrat k technokratickému a spíše autoritativnímu řešení. Ve svém příspěvku se pokusíme tuto situaci sociologicky rozebrat a vyhodnotit úlohu importované sociální technologie. Ukážeme, že v jistém smyslu RISCOM uspěl a prospěl: pomohl přivést obě hlavní strany k jednacímu stolu poté, co jednání začátkem minulého desetiletí docela zkrachovala. Zároveň ale RISCOM svým způsobem přispěl k tomu, že se jednání rychle vyprázdnila a vyčerpala; že se z jednání dotčených stran stal „dialog pro dialog“; a že až příliš jednostranný důraz na vyjednání „sociálních podmínek“ pro úložiště (souhlasu místních obyvatel) vedl k frustraci na obou stranách a k dalšímu krachu snahy o nesilové řešení. Souvislosti tohoto nejednoznačného případu podle nás pěkně dokladují jedno dosti rozšířené nedorozumění ohledně pojmu „socio-technický“ – pojmu, se kterým původně přišla studia vědy a technologií (science and technology studies, STS), ale který se s pomocí nešťastných významových posunů záhy rozšířil do sféry občanského aktivismu a tzv. zapojování veřejnosti do rozhodování o technicky složitých otázkách.

Po mnoha letech, kdy byla jeho práce známá jen malému okruhu badatelů z oblasti vědních studií, se Bruno Latour stal široce uznávaným a diskutovaným autorem. Tento nárůst pozornosti doprovázejí mnohá nedorozumění ohledně Latourova díla - a nositeli těchto nedorozumění už nejsou prvořadě jeho kritici, ale naopak ti, kteří se k němu hlásí. Pokusím se ukázat, v čem jsou dnešní "latourovské" řeči o hybriditě, non-humans či sítích zavádějícími zlomky vytrženými z kontextu toho, na čem Bruno Latourovi záleží.