Chris Corsano je jeden z mých oblíbených bubeníků. Už jako mladičký začal hrát s free-jazzovými legendami, často o několik generací staršími (Paul Flaherty, John McPhee). Jeho hudba není obecně zrovna přístupná a baví asi jen hrstku lidí.
Staré fousáče tu a tam nahradí samorost Jandek nebo křehká slečna na střeše lisabonského činžáku, ale událost je to podobně komorní a nekompromisní:
Přesto Corsana tak nějak zná daleko širší publikum. Pozvala si ho totiž kdysi do studia Björk na natáčení alba Volta (One Little Indian 2007) a Corsano ji pak doprovázel naživo také během navazujícího turné. Björk mne zrovna tímhle albem nijak nestrhla, ale nesmírně u mne stoupla svým rozhledem, vkusem a kuráží, když ke svému popu povolala zrovna tohoto holohlavého mladinkého improvizátora.
Je ale pravda, že Corsano byl vždycky dost široce rozkročený - a i to mne na něm nesmírně baví. Roky například spolupracuje s Thurstonem Moorem (Sonic Youth) a když je člověk vidí, jak spolu řádí na pódiu, je jim vděčný za to, že tak nějak v téhle čím dál sterilnější době udržují tradici skutečného rockového běsnění.
Chris Corsano ale natáčí taky pozoruhodná sólová alba. Není jen paličkář, je to vynalézavý a originální hudebník. Skvělá je podle mne i jeho poslední deska s názvem "Cut" (Hot Cars Warp Records 2012). Jeho bubny a další používané zdroje zvuku tam všelijak chrčí, zvoní, chrastí, vrčí, houkají, piští. Chvílemi javánský gamelan, chvílemi tovární hala. V jednom rozhovoru Corsano přiznává, že by rád uměl hrát tak rychle, aby se údery jeho paliček slévaly do tónů...
A nebo, naživo, zde:
Tak co, není to úžasný muzikant, kterého stojí za to sledovat v různých jeho hudebních experimentech a podobách?
