Marc Ribot přijel do Prahy už podruhé. S bigbítem v Akropoli jsem ho nedávno minul, jazzové kombo jsem si ujít nenechal. Ribot hraje na kytaru a kromě svých sólových projektů, pro které mám velkou slabost, hrál během let po boku celé řady skvělých muzikantů: například Toma Waitse, Elvise Costella, Johna Zorna, Johna Lurieho nebo Laurie Anderson. Je to kytarista drsoň, mistr neučesané a syrové hry. Do Prahy zavítal tentokrát s kontrabasistou Henry Grimesem a bubeníkem Chadem Taylorem. Taylor proslul svům působením v nejrůznějších sestavách freejazzových Chicago Underground a spoluprací s kdekým (včetně, kupodivu, Glena Hansarda a Markéty Irglové, které ale popravdě zrovna nemusím). Zatímco hudbu Marca Ribota nebo Chicago Underground Ensembles sleduju a miluju, basistu Grimese jsem neznal. Hrál výtečně, bylo úžasné ho sledovat ... a z jeho životního příběhu, z jeho zázračného comebacku, se člověku skutečně tají dech. Venca Neckář nechť promine.
Henrymu Grimesovi je dnes snad 76 let. Je to půvabný stařík s plachým pohledem a lehce schouleným, jakoby bezdomoveckým držením těla. Ten člověk se na skoro 35 let kdysi úplně ztratil, aby byl nalezen a znovu objeven v roce 2002.
Zamlada hrál Grimes s největšími jazzovými legendami: Albertem Aylerem, Donem Cherrym, Colemanem Hawkinsem, Stevem Lacym, Charlesem Mingusem, Sonny Rollinsem, Pharoah Sandersem, Archie Sheppem nebo Cecilem Taylorem. Byl špička, vyhledávaný a ceněný hráč. Nahrál v té době víc jak padesát alb. Koncem 60. let se ale všechno zašmodrchalo. Grimes se vypravil do Kalifornie, kde měl domluvené nějaké hraní. Když tyhle kšefty skončily, chtěl v Los Angeles nechat opravit svůj kontrabas, poničený tím, jak ho předtím vozili na střeše auta. Opravář hudebních nástrojů si řekl cenu, na kterou Grimes neměl. Za pár babek tedy svou basu opraváři prodal - asi doufal, že ji bude moci získat zpět, až si našetří... tím však jako hudebník zmizel ze světa. Přežíval od té doby s pomocí sociálních dávek v jednom malém pokoji zapadlého losangeleského hotýlku a živil se po stavbách nebo jako údržbář. Po večerech psal rukou poesii a filosofické úvahy. Na nástroj od té doby nesáhl, byl bez telefonu, bez auta, bez kontaktu se světem hudby. Netušil například, že jeden z jeho nejvýznamnějších někdejších spoluhráčů, Albert Ayler, je dávno po smrti. V roce 2002, po téměř pětatřiceti letech, ho v těchto poměrech objevil jeden sociální pracovník a velký jazzový fanoušek. Bylo to velké překvapení. Několik uznávaných encyklopedií jazzu totiž o Grimesovi už dávno psalo jako o zemřelém.
Věci se daly do pohybu. Basista William Parker věnoval Grimesovi kontrabas a po několika málo týdnech sžívání se s novým nástrojem, začal Grimes opět vystupovat - a opět s vrcholnými hráči: Rashiedem Ali, Fredem Andersonem, Marilyn Crispell, Davem Douglasem, Joem Lovano, Davidem Murray, Williamem Parkerem, Cecilem Taylorem... a taky s Marcem Ribotem. Od té doby nejen koncertuje, ale také vede workshopy, užívá stipendijních pobytů, sbírá ocenění, publikuje své básně, založil vlastní kapelu. V 70 letech začal hrát na housle. A minulý týden zahrál s Ribotem v Praze. Skvělé to bylo.
