Kalendář

Evropský projekt na ochranu biodiversity Natura 2000 byl založený na upřednostňování ryze odborných hledisek. Jakékoli jiné zřetele měly být až druhotné. V České republice se (na rozdíl třeba od Francie) tohle podařilo poměrně hladce naplnit. Jak tomuto úspěchu vědecky pojatého ochranářství rozumět, výsledkem jaké kolektivní praxe vlastně byl? Při bližším pohledu na mapovací fázi přípravy tohoto projektu zaujmou nejrůznější ne-dost-čisté vědecké postupy, často vyplývající z napětí mezi různými (jen částečně se překrývajícími perspektivami a přístupy). Jenže ty, pokusím se ukázat, bychom neměli chápat jako nějaké selhání či slabou stránku vědecky založených principů Natury 2000, ale naopak jako takové kvality sociálního jednání, které společnému úsilí mnoha různých aktérů dodávají na robustnosti a přidávají mu šanci na úspěch – a to dokonce právě jakožto výrazně odborně založenému projektu. Natura 2000 je z tohoto hlediska krásným případem pro sociologické studium vědy a vědeckosti.

Věda je prý hybnou silou pokroku. Jenže to je zavádějící klišé. Věda sama o sobě samozřejmě žádnou "hybnou silou" není. V Česku dnešní doby to zvlášť dobře vidíme třeba na tom, jaké zoufalé úsilí se vynakládá na to, aby věda byla uvedena do pohybu (či dokonce udržena při životě) jinými než vědeckými prostředky a silami - administrativním ovládáním, ekonomickými tlaky či poněkud zvrácenou logikou mezinárodního soutěžení. Součástí výše uvedeného klišé je i to, že o vědě jako hybné síle průšvihu se moc nemluví, ačkoli "pokrok" lze často od pozvolné cesty do maléru odlišit jen stěží. Věda, která se jindy cítí být hybnou silou pokroku, pak předvádí pozoruhodný úhybný manévr a prohlašuje se za něco docela jiného než za autonomní sílu, která (sama) něčeho dosahuje. Stává se součástí složitě propletených vztahů - hospodářských, náboženských, politických, technických, kulturních... a tyto souvislosti něco dělají a k něčemu tlačí vždy jen pohromadě a nejednoznačně. Se silami pokroku už to tak je: jsou výsledkem toho, že o světě vědy, techniky, politiky či ekonomiky mluvíme rozeklaným jazykem, jednou tak, jindy onak, podle okolností. Možná bychom to měli zkoušet i jinak.