Kalendář

Ve svém příspěvku chceme představit a probrat výzkum, na kterém začínáme pracovat. Zaměřujeme se v něm na složité a často nejednoznačné okolnosti spojené s poskytováním pobytových sociálních služeb pro lidi označené za postižené. Podoba těchto služeb se v Česku v posledních letech váhavě a nejednoznačně proměňuje. Mluví se o deinstitucionalizaci, ale až příliš mnoho lidí dále žije v ústavech. Mnohé z těchto institucí jsou umístěny v bývalých zámcích, klášterech či historických vilách. O klientech na jednu stranu prohlašujeme, že by měli žít co nejnormálnější životy, na druhou stranu jim k tomu nabízíme staré, odloučené a těžko přizpůsobitelné budovy, hodně nepodobné těm, které běžně obýváme.
Jde o budovy, které jsou podobně křehké, zranitelné/zraňované, opuštěné, jakoby neužitečné a chabě propojené s okolím jako jejich stávající obyvatelé. Tyto architektonické objekty mají jistou – byť často nikoli zvláště velikou – historickou nebo kulturní hodnotu, zároveň však pro ně leckdy není vhodné využití a chátrají. Snaha takové budovy chránit velí vracet těmto objektům původní podobu a zacházet s nimi šetrně; jsou-li v nich ale ubytováni staří, nesvéprávní či handicapovaní, nutné úpravy a údržba vypadají jinak (viz např. https://goo.gl/c8mF4L – “Život na zámku v 21. století. Pod vzácnými malbami mají postele děti i senioři“, Aktualne.cz, 17. 2. 2019). Často jde o složité kompromisy poškozující obě strany. Sledovat je v jejich praktických provedeních i důsledcích znamená lépe rozumět „materialitám péče“. Uvědomíme si, že na kvalitě péče se podepisuje také uspořádání prostoru, ve kterém lidé pracují a žijí. Vidíme pak, že péče odehrávající se uvnitř nějak postavených budov či místností se vlastně odehrává tak trochu podle nich a skrze ně. V případě starých, někdy památkově chráněných objektů, si zároveň snáze udržíme ponětí o tom, že toto “programování” uživatelů skrze architekturu nikdy není přímočaré: vždy je ve hře vícero logik či hodnot, které mohou být v napětí.
Nejen o klienty pobytových služeb, ale i o budovy ústavů je třeba se starat (a to i o ty nově postavené). Vztahy mezi údržbou obydlí a pečováním o jeho obyvatele jsou hlavním předmětem našeho bádání. Tuto praxi chceme etnograficky popsat jako průsečík odlišných a často protichůdných, nikoli však nesouvisejících a úplně separátních logik a hodnotových rámců. V čem a jak si péče a údržba překážejí, navzájem se vylučují? Kde a jak se nabízí prostor pro to, aby si nepřekážely, anebo dokonce aby se podporovaly navzájem? Jak přeformulovat a přetvořit napětí mezi staráním se o lidi a staráním se o věci takovým způsobem, aby se jejich potkávání stalo základem pro lepší pobytovou péči?

Představíme výzkumný projekt, kterému se chceme příští tři roky věnovat. Důraz na deinstitucionalizaci a komunitní péči je od roku 2007 součástí strategie rozvoje sociálních služeb v Česku. Přesto mnoho lidí stále žije v ústavech. V našem výzkumu se zaměřujeme na specifické napětí obsažené v pobytových službách pro lidi označené za postižené: napětí mezi péčí o obyvatele, kteří mají vést „normální“ život, a péčí o obydlí, jež se mají ekonomicky vyplácet nebo jejichž „kulturní“ hodnota má být zachována. Navazujeme při tom na bádání o materialitách péče a chceme hledat možnosti, jak lépe zvládat konflikty a vícečetnosti v každodenní péči a údržbě.