Blog: poznámky, postřehy, dojmy, komentáře

Před rokem, 15. dubna 2019, umřel Radomil Uhlíř. Vyšlo tehdy několik nekrologů, z nichž nejvíc se mi tehdy líbil Peňásův, "Poslední pražský bohém" (EchoPrime). Štvalo mne trochu, když o Radomilovi, mistrovi trapnosti, psali jen jako o "velkém herci malých rolí", byť v tom část pravdy samozřejmě byla. Šíře jeho záběru byla mnohem větší. On totiž také psal, zpíval, maloval. S jeho zpíváním (hulákáním, kňučením, funěním, hýkáním, řvaním, ryčením, drmolením, vytím...) jsem přišel do styku vydatně. Hrál jsem s ním, napřed v kapele Dvouletá fáma, pak v Kvartetu dr. Konopného, dlouhá léta. Nebylo to s ním, s Radomilem, vždycky lehké. Pokaždé to ale byl zážitek, leckdy mimořádný. Jeho texty byly skutečnou poesií, jakkoli se při nich člověk občas zakuckal smíchy.

Těsně před koronavirovou epidemií jsem se náhodou potkal s Vladimírem Drápalem, čili Lábusem, který vede vydavatelství neprodejné hudby Guerilla Records. U Guerilly vyšly už předtím dvě nahrávky Kvartetu dr. Konopného (na jedné jsem se podílel). Říkal, že by k prvnímu výročí Radomilovy smrti rád vydal něco zajímavého s jeho účastí - jestli o něčem nevím. Ihned mne napadla nahrávka koncertu Dvouleté fámy z roku 1989. Tu jsem měl vždycky moc rád. Když Olda Šíma (Black Point) před lety chystal archivní 2CD Dvouleté fámy, počítal se zařazením koncertu s Radomilem, který kdysi sám nahrál - ten se odehrál o rok dříve, šlo o premiéru kapely s Radomilem za mikrofonem, z roku 1988. Šímovi jsem se tehdy zmínil i o existenci nahrávky z roku 1989, s baskytaristou Josefem "Ferdou" Matouškem (zemřel taky předčasně, 11. listopadu 2016). Právě téhle nahrávce bych já už tehdy býval dal pro vydání přednost. Jenže bylo pozdě. Na kompilaci Black Pointu se proto na poslední chvíli dostalo jen pár písní z této pozdější nahrávky, jako bonus. Nyní se nabízelo vydat tenhle mimořádný koncert v celé jeho úplnosti. Lábus se nahrávkou rychle nadchnul, Šíma velkoryse souhlasil a koronavirus tak nějak umožnil v rychlosti všechno připravit (tedy alespoň mně to umožnil, nakolik jsem se na všech těchto věcech podílel). Šlo to ráz naráz: dohledat různé dobové dokumenty a fotky, sepsat průvodní text, doupravit zvuk, nachystat obálku... včera od Lábuse přišla zpráva, že CD je vyrobené. Díky, Lábusi!

Radomil se ve své pozdější muzikantské tvorbě přikláněl víc a víc k volné improvizaci. V jednom rozhovoru promluvil o svém působení v Dvouleté fámě s lehkým despektem: tehdy to byla do nemalé míry nacvičovaná hudba, se strukturovanými písněmi a danými (Radomilovými) texty. Takže pořád poměrně konvenční muzika... Od doby Dvouleté fámy jsem se i já hodně přiklonil k úplnému improvizování. Chápu tedy ten Radomilův odstup. Ale i tak je hudba Dvouleté fámy z tohoto období myslím dosti svébytná, nekompromisní a doteď živá. Věřím, že by to dnes Radomil s jistou samolibostí uznal. A bylo by škoda, kdyby tahle kapitola z jeho uměleckého života měla zapadnout. Ostatně Dvouletá fáma přešla do Kvartetu dr. Konopného takřka plynule - to dokládá například i to, že texty, které pro tehdejší Dvouletou fámu Radomil často psal přímo ve zkušebně, pak sám používal v Kvartetu (i jinde) ještě dlouhá léta. Nezapomenutelná je především básnická inscenace "Ženské komody", kterou v rámci cyklu Smělé verše vysílala ČT v roce 1993 (ano, i toto dílo se začátkem 90. let mohlo dostat do veřejnoprávního média, stojí za to si to připomenout):

Kdo chce slyšet podstatnou část zde inscenovaných básní v původním, "bigbítovém" provedení, má možnost. Je podle mne neméně ulítlé a zběsile krásné než tato Radomilova "chvilka poesie".