Blog: poznámky, postřehy, dojmy, komentáře

Zatímco v Ostravě zuřily Colours, v Praze se sešla trochu divnější parta. Agosto Foundation tu pod názvem Vs.Interpretation uspořádala symposium a festival věnovaný improvizaci. Vlastně dost mimořádná událost: i když se v posledních letech u nás hodně změnilo a improvizované hudbě se začíná věnovat řada mladých umělců (že se jí už dlouho, stranou zájmu, věnují mnoho let leckteří postarší matadoři, ponechme teď stranou) a dost se o ní i píše (třeba v HisVoice), jde v Česku pořád o hodně okrajovou záležitost. Organizátorům se podařilo sezvat velmi slušné množství pozoruhodných performerů a teoretiků improvizace ze zahraničí a v programu je zkombinovali s vybranými domácími projekty - tohle promíchání se podařilo přesvědčivěji pokud jde o "festival" (hudbu), méně už pokud jde o "symposium" (slova). Jako performeři se tu ze zahraničí představili např. Pauline Oliveros, David Rothenberg, George E. Lewis, Phill Niblock, Lukas Ligeti, Joelle Leandre; a z českých umělců pak třeba Ivan Palacký, Lucie Vítková nebo Iva Bittová. Čtyři a půl dne plné hudebních a někdy i divadelních vystoupení a přednášek. (Všechny fotky jsou dost mizerné, jen z mobilu, pardon.)

Zdaleka jsem nestihl a nebyl schopen pojmout všechno, nicméně aspoň telegraficky: Osobním zklamáním byl pro mne Pražský improvizační orchestr: nudné, opatrnické a sterilně-akademické vystoupení, u kterého člověk skoro pochyboval o životnosti celé jedné velké větve improvizovaného hraní. Pak ale přijde koncert z podobného soudku, ale jakoby z jiné planety: Joelle Leandre (kontrabas), Pauline Oliveros (elektronikou nakopnutá tahací harmonika) a George E. Lewis (počítač, trombon)... a ukazuje se, že i klasickou "vážnou" hudbou inspirovaná improvizace může být strhující, bravurní a skutečně živá, plnokrevná. Rozdíl několika úrovní či řádů. Takové velké rozdíly v úrovni vystoupení jsem ovšem zaznamenal i mezi jinými performery a je pravda, že nešlo vždycky o rozdíl mezi českým a zahraničním. Mimořádným zážitkem pro mne byl koncert Dawn of Midi. Jejich album "Dysnomia" dobře znám, zařadil jsem ho mezi nejzajímavější nahrávky roku 2013, a tak jsem se těšil na živé provedení. Nechápu sice, co tohle pozoruhodné trio dělalo na festivalu, který byl věnovaný improvizaci, protože jejich hudba je nota po notě napsaná a pečlivě secvičená (zmiňované album provedli na koncertě přesně tak, jak ho nahráli), ale mne jejich vystoupení potěšilo. Je fakt, že pokud by člověk tu hudbu poslouchal "živočišně", bez studijního soustředění, snadno by mohl podlehnout dojmu, že jde o volně improvizovanou plochu - tak to už s improvizací občas bývá: co se zdá pečlivě připravné, je někdy improvizované, a naopak.

Sám jsem se účastnil nejen jako divák, ale takzvaně aktivně. Jednak jsem byl součástí "českého" diskusního panelu, a to spolu s Ivanem Palackým, Pavlem Klusákem, Tomášem Rullerem, Tomášem Procházkou a Ewanem McLarenem - klábosili jsme volně o tom, co vlastně improvizace je, čím je zvláštní, atd. A pak jsme měli hrát s Nočním ptákem poslední den konference na závěrečném session ve Školské 28. Můj spoluhráč Luboš Fidler ale nakonec nemohl do Prahy přijet a tak jsem se chystal k solo vystoupení na svou akustickou bicí soupravu. To taky nakonec proběhlo, ale jinak, než jsem čekal, daleko zajímavěji. Na místě mi totiž navrhl Salim Washington, americký a dnes v Jižní Africe působící saxofonista/flétnista, který měl hrát v programu těsně přede mnou, abych se k němu na bubny přidal - má prý bubny rád (jeho syn je ostatně bubeník). Zahráli jsme čtyři kusy, první dva ve dvou, pak ještě dva spolu s Jeffrey Goldbergem na klávesy. Salim se zdál ze společného hraní nadšený, takže jsem mu nabídl, ať se v následujícím mém "solovém" setu ke mně opět přidá, bude-li chtít. Což se stalo a výsledkem byl možná nejlepší společný kus. Bylo to celé nesmírně milé, zábavné a dle ohlasů soudím i docela povedené společné vystoupení. Moc často se mi něco takového nestane. Tady jsme, já a Salim, pár minut poté: