Blog: poznámky, postřehy, dojmy, komentáře

Nějak se mi nedaří častěji se přispívat novinkami a jinými příspěvky. Ty podstatné věci se vzpírají rychlé akci. Tak aspoň něco lehčího před prázdninami: na YouTube se objevil záznam dalšího povedeného koncertu ze série NPR Music Tiny Desk Concerts. Před časem jsem tu psal o vynikajícím vystoupení Tune-Yards na tomhle civilním a miniaturním "podiu", dneska je to jiná prima ženská: Juana Molina. Znal jsem ji už z nějakých studiových nahrávek, ale takhle namačkaná mezi regály se svými dvěma kumpány je prostě šik... Ach, proč vůbec člověk chodí na debilní monster-koncerty, a ne výlučně na takovéhle malinké akce téměř do soukromí?

Před týdnem jsem byl v Hradci Králové na Jethro Tull, abych tu hudbu svého mládí viděl aspoň jednou naživo. Letní kino Širák (či tak nějak), věkový průměr publika kolem padesáti. Jasně, Jethro Tull patří prostě minulosti, je to hudba desek pašovaných do komunistickýho Československa, tak jiná než to, co se tady hrálo. Z legendárních původních sestav hrál vlastně jen Anderson, frontman s příčnou flétnou, pohled na něj byl pořád působivý. Měl s sebou svůj stín, mladého zpěváka, který mu měl pomáhat fyzicky vydržet náročné vystoupení; a udělané to měli vkusně: tenhle mládenec nikdy nezpíval celou píseň, jen se docela přirozeně tu a tam vystřídali v některých frázích, někdy něco smysluplně dali dvojhlasem. Nebyla to zkrátka křeč. Vlastně bych si to docela užil. Nebýt těžké křeče z druhé strany. Nebýt namachrovaných debilů ve sněhobílých mikinách, pořadatelské ochranky, kteří během celého koncertu prudili tím, že neustále okřikovali každého, kdo se kvůli čemukoli zvednul z lavice, zejména aby se pohupoval do rytmu. Do prostoru před lavicemi, do tzv. "kotle", se nesmělo vůbec. Deštníky byly rovnou na vchodu preventivně zabavovány, jakékoli foťáky s výměnným objektivem prohlášeny za "profesionální" a lidi se s nimi museli vracet domů nebo je nechat v autě. Všude místa plno, nebylo co rozbít, publikum umírněné a v zásadě vstřícné. Při promítání Angeliky tam musí být víc nablito než při takovémhle staromilském bigbítu. Při přídavku už lidi nechtěli tohle strpět a spontánně si stoupali, hrnuli se dopředu. Ochranka na ně řvala, fyzicky jim bránila... skutečná 70. bolševická léta. Proč, probůh, pořádají bigbítové koncerty, když jim jde o Ein Kessel Buntes?