Blog: poznámky, postřehy, dojmy, komentáře

Takže, milý deníčku: Petra Vášu a jeho někdejší Zkopce jsem měl kdysi moc rád. Když bylo mému synovi nějakých pět let, uměl s Vášou odzpívat celé to elpíčko. Což byla prča. Když v roce 2010 vyšla Vášovi a jeho současnému projektu deska Krása, bylo to skoro tak zázračné: méně kudrlinek, ale místy dokonale zahraný bigbít. Chytlavé a vtipné písničky, a když heavy, tak opravdu heavy. Zvlášť mne chytila píseň Legenda, kromobyčejný hit s jízlivě, avšak zároveň laskavě ironickým textem o skutečné postavě brněnské hudební scény, která se dala "na dráhu taxikáře"... Mucha. Poprvé jsem se o ní dočetl u Pavla Klusáka, jehož rozhledu a hudebního citu si nesmírně vážím. Že prý nový objev, děvče, jehož beze studu psané písně oblékla do pěkného hudebního kabátku doprovodná kapela složená ze zkušených brněnských muzikantů (mj. Petr Zavadil ze Syčáků).

Ta kapela Muchy podle nahrávek hrála fajnově, zdálo se mi. Písním, původně hraným solo na kytaru hlavní protagonistkou, dala nový rozměr. Ze samotné Nikoly jsem byl ale přeci jen rozpačitý: nerozuměl jsem, proč byli lidé nadšení z toho, ba často se mi zdálo JENOM z toho, ŽE zpívá třeba o polykání semene nebo o onanii. Nezdálo se mi totiž, CO (textově) o těchhle a jiných věcech zpívá. Syrově, s nasazením a asi takzvaně od srdce a ze zkušenosti, ale... tak nějak sprostě. Aby mi bylo rozumět, neurážejí mne ta slova. Dovedu si představit, že mladá ženská zpívá refrén "mrdá mi v hlavě, mrdá mi v hlavě", a je to silné, strhující, vzrušující, nebo dokonce roztomilé. Ale u Muchy se mi to vše zdálo trochu vyčpělé, jako samoúčelná provokace, která asi kdysi patřila k jejímu životu a k určitému typu publika, ale dnes už je spíš nepatřičná, jenom "stylová". A v neposlední řadě si člověk nad těmi specificky frustrovanými povzdechy ženské existence musel říkat: dobře Ti tak, děvče, asi si o to říkáš. Ten postoj a ta životní situace, které z textů čišely, mi zkrátka nebyly zrovna sympatické. Věk a jiné okolnosti mi už asi pro ně sebraly pochopení.

Z těch několika nahrávek, co jsem na internetu slyšel, jsem si tím vším ale nebyl docela jistý. Když tedy Mucha a Ty Syčáci hráli na podzim v Praze, chystal jsem se na ně, chtěl jsem to vidět. Nakonec jsme ale ten večer sami hráli s Fidlerem, tak z toho sešlo.

Pak Ty Syčáci vydali nové album. A vůbec se mi nelíbilo. Tatam byla přirozená živost a hravost, strhující energie, jemná ironie v textech. Zůstala, zdálo se mi, prázdná, poněkud mechanická a vlastně nevtipná cvičení s jazykem. Písně zmizely, místo nich nastoupily jakoby až příliš vykonstruované úryvky. Možná to byl pro mne nezvyk; a možná by to naživo bylo lepší, říkal jsem si.

Když jsem tedy o vánocích objevil, že obě kapely mají hrát mezi svátky v Poličce (která je asi 30 km od mého venkovského útočiště), neváhal jsem ani chvilku. A nelituju. Fakt jsem se bavil. To u mne na koncertech českých kapel není úplně běžné. Nadchnul mne hlavně kytarista Petr Zavadil, kterého sdílely obě kapely. Byla radost se na něj a jeho nástroj i jenom dívat; jeho hru jsem si opravdu vychutnával. Přesto jsem frflal. Obojí pochyby se mi vlastně potvrdily. Syčáci začali sadou písniček z desky Krása - a krása to fakt byla. Mělo to švih, spád, chytrost, nakažlivou energii živého bigbítu. Pak kytaristovi praskla struna a jako by to naznačilo další sled událostí: Váša ohlásil několik písní z nové desky. Ten koncert v tu chvíli doslova upadl, ztratil tah. Ani když se potom kapela vrátila ke starším flákům, se ten dojem docela nevytratil: na tu vlnu ze začátku se už jakoby nepodařilo naskočit. Nebyl to jen můj dojem. Úplně stejně to cítil kamarád, také ctitel Vášovy dávné tvorby, se kterým jsem na koncertě byl; a bylo to patrné i z reakcí publika (i když to se přece jen postupně víc a víc rozehřívalo a rozhodně bylo spokojené - což já celkově taky). Takže potvrzuju: nové album Syčáků s názvem Eldorádo se mi fakt nelíbí, a to ani naživo. Je pozoruhodné, jak titíž skvělí muzikanti mohou během jednoho večera zahrát ve dvou tak různých polohách.

Když jsem na plakátech viděl, že Ty Syčáci a Mucha hrají spolu, bral jsem to tak, že Váša velkoryse pomáhá Muše, když ji bere jako předkapelu (dávalo to ostatně smysl s ohledem na personální propojení obou kapel). Jak bláhový, nepoučitelný pohled! Jasně, bylo to úplně naopak. Syčáci rozehřáli publikum pro Muchu. A zatímco Vášovy písně znal v sále sotvakdo, s Muchou, jejíž první deska je venku snad pár týdnů, zpívali skoro všichni: "chlapi sú, chlapi sú... kokoti!" A místní děvčata se pod pódiem mezi písněmi neúnavně dožadovala u zpěvačky, kdy že už přijde na řadu ta s tím mrdáním. Z publika občas někdo křiknul něco vulgárního a Nikola Mucha náležitě vracela zpět: "Polib mi piču". Punková energie vířila sálem. Se vším všudy: s krásnou divokostí, syrovostí a provokativností, ale i s klopýtavostí, rozpolceností, nepřesností (bubeník, ten byl pro mne velikým a překvapivým zklamáním) a pózou - tedy s kvalitami, které mi kdysi šly spolknout lépe. Ta kapela Mušiny písně opravdu hudebně rozsvítila, byla radost sledovat, jak se bigbítová smršť může kloubit s rafinovanou a nekonvenční kytarovou hrou. Ale zdálo se mi to, a nebo to tak opravdu bylo, že třeba Zavadil si koncert zdaleka neužíval tak jako se Syčáky? A pokud to tak bylo, bylo to pochopitelnou únavou, a nebo vnitřními rozpaky nad tím, z čeho jsou vlastně lidi v sále tak rozrajcovaní...?

Ano, publikum bylo nadšené, a i já se vlastně dost bavil. Nicméně zatím snad nejsilněji jsem pocítil, jak se mi cosi jako punková kultura (pro kterou jsem měl vždycky slabost) tak nějak odcizila, zproblematizovala - dokonce i tehdy, když jsou na pódiu skvělí muzikanti (ještě jednou, s výjimkou bubeníka) a člověka fyzicky neohrožují nalití hoši s čírama... Ale podobně bych mohl psát i o undergroundu.