Blog: poznámky, postřehy, dojmy, komentáře

Americká kapela Wilco mne vyloženě nevzrušuje, ale rozhodně vyčnívá nad více či méně známé představitele všelijaké té nezávislé pop music. Hrají nevšedními aranžérskými fígly a zvukovou vypiplaností kořeněné písničky, často založené na kostře dobromyslných a docela vlezlých popěvků, ve kterých se akustické kytary mísí s hluky a vazbami elektrických kytar. Spolupracovali s nimi nebo s nimi hrají někteří mí oblíbenci-experimentátoři-improvizátoři (Jim O'Rourke, Nels Cline), takže jsem se nakonec vypravil, abych to viděl.

Napřed to vypadalo, že Wilco jen věrně odehrají poslední desku, plus nějaké další hity. Téměř nezúčastněně, skoro jakoby nafrněně; i úvodní představení muzikantů proběhlo stylizovaně a snad z nějaké nahrávky, bez toho, aby frontman nějak přímo oslovil publikum. Hra bezchybná, prostě jako z desky, jen zvuk jsem čekal o něco lepší - jak se to občas na koncertech podaří. Bigbítovej rambajs je krásnej, ale možná stačilo malinko ubrat volume :)... Během večera se pak kapela rozehřívala, Jeff Tweedy se dokonce trochu rozmluvil, a koncert končil s vřelostí na obou stranách dlouhatánským přídavkem a vyloženě koncertními verzemi písní.

Dobré to tedy bylo, peněz nelituju. Zvlášť hezké bylo sledovat i očima, co člověk na nahrávce často jen tuší: to puntičkářství, tu jemnou práci se zvukovými detaily, tu alchymii míchání tradice amerického country s novátorskými postupy elektronického hlučení (a nebo jen s pěkně našlápnutým bigbítem). Tahle propojování, tyhle překryvy nejrůznější poloh jsou většinou u Wilco hodně jemné, obdivuhodně organické. Nepůsobí tedy samoúčelně, vykonstruovaně, nuceně. A když někdy ten chaotický rámus vlítne do tiché písničky náhle a rabijácky, stane se tak s takovou samozřejmostí a ladností a krásou, že ani potom se člověk neošije. Jako když si člověk pohvizduje pěší cestou po nějaké venkovské silnici a náhle se kolem přežene kamion... a ono to k sobě tak nějak patří. Fakt pěkné. Líbil se mi samozřejmě Nels Cline, je to kytarový mág a fajn objekt na koukání. No a bubeník: v kapele, která neustále pracuje s hlasitostí, se dobrý paličkář prostě ukáže. Tenhle předváděl bohatý rejstřík způsobů hraní. Na rozdíl od mnoha jiných hrál (!) a užíval si každý jednotlivý úder. Mazlil se s tím. Dokonce i tehdy, když do toho bezhlavě řezal.

Dvě lehká zpruzení. Češtinu jsem ten den v Arše zaslechl pouze u šatnářek, výčepního a pak cestou ven ze sálu. Možná jsem měl jenom smůlu, ale všude okolo mne, kam až jsem zaslechl, zněla jenom angličtina. To by samo o sobě nebylo zlé, kdyby často nešlo o bujaré partičky zdejších amíků, kteří si s českými a slovenskými kolegyněmi vyrazili na americkou kulturu. Už u "předkapely" (John Grant, piáno + zpěv) se blbě chichotali kdykoli v textu zaznělo "fuck" nebo "shit" a neustále měli potřebu žvanit. Nevadí mi, že to tak mají. Chápu, že se jdou prostě bavit. Ale rušilo to.

Za druhé, focení. Kapela sama (i v tisku) vybízí fanoušky, ať si její koncerty nahrávají a sdílí. Ale jen prý audio, ukázalo se. Žádné video, ba ani žádné focení. Ani z telefonu. Hudry hudry. Není přitom moc jasné proč. Kdyby chtěli zakázat focení s bleskem, což je fakt dost rušivé, dalo by se zatrhnout to blýskání. Proč by si ale člověk nemohl na bigbítovém koncertě pořídit bez blesku obrázek, kterých nacvakáme běžně plno? Že by si hudebníci tak nějak z principu nepřáli být foceni bez náležitého a specificky uděleného souhlasu? Proč pak ale jejich štáb těsně před začátkem zhusta (a bez jakéhokoli našeho dovolení) snímkoval naplněnou Archu, tedy nás, kterým bylo focení zapovězeno? Že by jednosměrka jakási? Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že když lidi hodně na koncertech fotí, je to otravné pro ty druhé v publiku. Výhled na kapelu je potom zamřížovaný zvednutýma rukama, ve kterých lidé třímají světélkující krabičky, někdy celou věčnost. Je to trochu otrava. Chápu to. Je ale řešením nahradit ty ruce policajtským ksichtem, který neustále brousí v úzké uličce mezi pódiem a publikem, stoupá si na špičky a bezmocně gestikuluje na lidi, co na zákaz kašlou? Neustále zvednuté ruce s foťákama a mobilama mi vadí, jasně; ruší i příležitostné focení, k němuž v Arše ten večer navzdory zákazu docházelo - je to ale rušení, které v zásadě chápu a které je výrazem stejného fanouškovstí jako pořizování zvukových nahrávek z publika (a je to samozřejmě také rušení, kterého se lze dopouštět s většími či menšími ohledy na ostatní). Sám rád fotím a někdy i na koncertech. Jenže toho hlídačského panáka nechápu. Jeho rušení bylo krajně nepříjemné, nepřehlédnutelné, znechudující; na ten koncert prostě nepatřilo (a to jsem nestál v těch úplně předních řadách, to by mne snad z něj trefil šlak)... Nevím, kdo si toho pitomce vymyslel, ale snad se tahle kontraproduktivní praxe nerozmohne.