V srpnu jsem jel na konferenci do Tokya. To nás doma ponouklo k tomu, že jsme se rozhodli praštit přes kapsu a krátkou pracovní cestu jsme protáhli na soukromé letní prázdninové cestování po té daleké zemi. Nelituju.
Nešlo o žádné sociologicky zaměřené pobývání, japonské společnosti teď rozumím stejně málo jako před pár týdny. Neměli jsme s sebou žádného domorodého průvodce, nebydleli jsme v soukromí - prachobyčejný turismus. Ale nebyl to turismus organizovaný. Program jsme si podle knih a dalších zdrojů připravovali sami. Naprosto klíčovou úlohu v tomhle měla moje žena, za což jsem jí byl vděčný, protože jsem se před odjezdem potřeboval soustředit na přípravu konferenčního příspěvku. Jezdili jsme si tedy kam jsme chtěli a kdy jsme chtěli. Používali jsme paušální třítýdenní jízdenku pro spoje Japan Railways - asi jsme s ní nějak zvlášť neušetřili, ale nemuseli jsme prostě řešit náklady na jednotlivé cesty. Trochu nám pomáhalo, že můj syn Jakub vládne základní japonštinou, tak jsme nebyli úplně ztracení - Japonci totiž anglicky nijak zvlášť nemluví a latinkou psané nápisy jsou zejména mimo Tokyo dost výjimkou. Chytli jsme téměř tropické počasí, vlhká vedra kolem 35 stupňů. Už bylo spíš po hlavní turistické sezóně, takže i když je v Japonsku pořád kolem plno lidí, ty největší cestovatelské návaly nás nejspíš minuly. Během tří týdnů jsme měli vlastně jen čtyři základny - v Tokyu, v Kyotu, v Beppu a v Okayamě - a odtamtud jsme podnikali různé výlety.
Zaměřili jsme se na zahrady, chrámy a staré stavby vůbec; tu a tam jsme se pokusili o výlety do přírody. Takže, telegraficky: Tokyo (frmol, běs, muzea, jídlo - z toho jsem se ale z velké části ulil, protože jsem několik dnů trávil na konferenci), Nikko (komplex starých chrámů mezi obrovitými stromy, jedno z "nej" míst starého Japonska), Kawaguchiko (v podstatě omyl, pokus o pohled na Fuji, ale vyklubalo se z toho podivné a nepěkné rekreační místo u jezera), Kamakura (asi největší zážitek, celá řada chrámů v překrasných údolích, mezi kterými jsme se přesunovali pěšky po hřebenech zalesněných kopců), Nagano (velký a starý chrám), Matsumoto (hrad), Hakone (horké sirné prameny na svahu hory), Kyoto (město, císařský palác a vily, hrad, chrámy - je toho tam spousta), Nara a Horyuji (jedny z nejstarších dřevěných chrámů, ten v Naře ze 7. století - viz fotka - je údajně největší celo dřevěná stavba světa), trochu perverzně-lázeňské městečko Beppu (horké prameny), sopečný kráter Aso (z něho jsme bohužel moc neměli, byl to jediný den s hnusným počasím - lilo a byla v té výšce hustá mlha, nebo spíš jsme byli v mracích), Okayama (zahrady, hrad), Adachiho muzeum s překrásnými zahradami a nedaleké Tottori (veliká duna na pobřeží, kde se natáčel můj oblíbený film Písečná žena)...
Jak mi čas dovolí, připravím z těch cest nějaké fotogalerie. Tahle přestručná informace má být vlastně jen takovým příslibem těch chystaných obrázků.
Chrám v Naře, 7. století, údajně největší dřevěná stavba světa
