Podařilo se mi opět skloubit výjezd do zahraničí s hudebním požitkem. Přitom to dlouho nevypadalo moc dobře. Japonskou alternativní hudbu mám moc rád a docela dobře ji znám (alespoň jsem si to myslel) - jenže všichni moji oblíbenci měli být během mého pobytu v Tokyu pryč a nebo prostě zrovna nehráli. Prošel jsem v předstihu programy všech klubů, které jsem znal z doslechu nebo nahrávek koncertů, jenže nic jsem na těch pár dnů nenašel. Až v Shinjuku Pit Inn jsem zahlédl pro páteční večer, 27. srpna, koncert jakéhosi "unbeltipo". Když jsem rozkliknul nabídku, zpozorněl jsem. Unbeltipo, které jsem do té doby vůbec neznal, je kapela kytaristy Tsuneo Imahori - toho znám z různých spoluprací (mimo jiné s bubeníkem Tatsuya Yoshidou, který v tuhle chvíli hraje kdesi v Číně a v Rusku); a na baskytaru hraje Mitsuru Nasuno, člen improvizujících Altered States (které vedl Uchihashi Kazuhisa, jiný vynikající kytarista), Korekyojinn nebo World Heritage (oba tyto projekty jsou spojené opět s Tatsuya Yoshidou, neuvěřitelně činorodým hudebníkem-bubeníkem) nebo Ground Zero (John Zorn). Bylo rozhodnuto, Unbeltipo musím v Japonsku vidět a slyšet.
Na webu klubu jsem se dočetl, že je vhodné zamluvit si předem lístek. Telefonem nebo e-mailem. Napsal jsem tedy anglickou rezervaci a netrpělivě jsem čekal odpověď. Ta nepřicházela. Ani přes urgence. Už jsem byl v Tokyu, a odpověď stále nikde. Ale už jsem tušil: na vlastní oči a uši jsem se tu přesvědčil, že opravdu málokdo v Japonsku mluví aspoň trochu anglicky. Poprosil jsem tedy člověka v recepci hotelu, zda by mi do klubu nezavolal a vstupenky nepojistil. Dobře, že se stalo, e-maily skončily bůhví kde.
V pátek večer se pak ukázalo, jak to s rezervacemi vlastně je. Na každé rezervované vstupence je nejen název koncertu a datum a čas, ale také jakési číslo. V půl osmé, když se do klubu začalo pouštět, jakýsi chlapík před dveřmi začal tato čísla vyvolávat. Pěkně od jedničky, jedno za druhém. Každého jednotlivě uvedl do malého sálku, k baru - v ceně vstupenky je drink, který všichni hned nafasovali. S pitím si pak vybrali místo a usedli. Ano, sedělo se. Ale ne jen tak ledajak. Sedělo se v něčem, co připomínalo školní lavice. Seděli jsme ve škamnách. Celý klub ostatně velikostí školní třídu připomínal - vzadu bar, v předu malé podium a mezi tím asi deset řad lavic s uličkou uprostřed. Sklapovací sedačky a deska stolu, na kterou si člověk mohl odložit ty sklenky a jiné věci. Atmosféra výchovného koncertu. Lidi velmi spořádaně sedali, skoro nikdo se s nikým nebavil, tu a tam někdo koukal do mobilu. Seděl jsem asi v páté řadě, před sebou pixlu japonského piva Kirin a foťák v pouzdře - fotit se nesmělo.
Řeknu to rovnou: byl to pro mne jeden z nejlepších koncertů vůbec, určitě nejvýtečnější koncert letošního roku, možná několika posledních let. Jasně, podepsala se na tom ta mimořádná příležitost. Zajít na něco venku, v "domácím prostředí", je vždycky něco extra. Ale kapela byla prostě skvostná, hráli nádherně. Ta hudba mi seděla. Kdybych to uměl a měl s kým, takhle nějak bych sám chtěl hrát.
Těžko to popsat. Dlouhé skladby se rozvíjely velmi zvolna, v rytmicky často složitých strukturách, až náhle tyhle rafinované studie propukaly v nadupané bigbítové pasáže, ve kterých jako by člověk zaslechl Franka Zappu nebo Yes (v těch nejlepších podobách), ale taky Jimmyho Hendrixe, Milese Davise, King Crimson nebo už zmiňované Altered States - nikdy ale ne na moc dlouho, ne jen tak; hned se zas ty jízdy dostávaly do všelijakých smyků a nárazů, a startovaly do dalších podobných variací, leckdy jakoby na několikrát, přičemž kapela měnila tempo plynule a všelijak nečekaně. Všechno do sebe nicméně nádherně zapadalo, hudba odsýpala, jako kdyby si ji někdo s gustem a chutí snil, úprkem dopředu a do stran... Nezřídka se hrálo rytmicky tak složitě a zajímavě, že jsem to vůbec nestíhal dešifrovat. Ve chvílích, kdy kapela spustila nějaký nářez (a bylo jich, jak jsem říkal, moc a moc, jeden střídal druhý, bylo to jako gejzír, jako listování nějakým divokým almanachem), dávala svoje inspirační zdroje do kapsy... nemohu si pomoct, fakt: hráli s takovou suverenitou, tak rafinovaně, a přitom tak muzikálně (s takovým citem a s tolika různými rejstříky), že si prostě nevzpomínám na něco podobného. Neuvěřitelný nářez, neustále jakoby dekonstruovaný - rozkládaný, studovaný, zbavovaný samozřejmosti - a rozvíjený do nových a nových podob. Bylo to strhující, a přitom v nejlepším smyslu slova alternativní. Kytarista hrál svébytně a vynalézavě. Nevybavuju si srovnání. Basista a bubeník na jeho kytaře viseli očima: bylo zřejmé, kdo je hlavní tvůrce skladeb. Nicméně Tsuneo Imahori z hudby nijak netrčel, nebylo to žádné sólování s doprovodem. Vynikající.
Zvláštnost: mezi většinou skladeb Imahori něco prohodil. Občas, a s postupem času stále častěji, se z krátkých poznámek stávaly delší proslovy; přidával se basista a nakonec i bubeník... prostě spolu ti brýlatí pánové takovým zvláštním stydlínovsko-sebeironizujícím způsobem klábosili, vtipkovali. V některých chvílích víc jak pět minut v kuse. Nerozuměl jsem samozřejmě ani slovo, ale bavil jsem se. Bylo to vtipné a milé i tak. Protože bylo zřejmé, že hudebníci se baví taky.
Ale ještě daleko větší zvláštnost, aspoň pro mne: i když hudebníci těmihle vsuvkami vyprovokovali pár lidí z publika k pochechtávání a jakési účasti, lidi v hledišti působili dost chladně. Potlesk za jednotlivými skladbami nebyl delší jak 4-5 vteřin, bez jakéhokoli hlasového či jiného doprovodu - přítomní prostě vlažně zaplácali a tím to končilo. Překvapilo mne to, protože jsem z nějakých videí viděl, jak to japonská mládež v rockových klubech dovede roztočit. Tohle byl sice především jazzový klub, avšak kapela to rozjížděla tak, že u nás si nedovedu představit nic jiného než nadšené hýkání, bouření, několikaminutové potlesky. Tady ale ne. Nemyslím, že se to lidem nelíbilo. Jen je to v Japonsku holt v některých ohledech dost jiné. Když se kapela rozloučila, lidé unyle a bez hlesu tleskali trochu déle, což vyústilo v nádherný přídavek. A pak konec.
Cesta na poslední vlak na Ikebukuro, ulice před půlnocí plné lidí, jako kdyby se vyvalili odněkud z fotbalového stadionu - ale asi jen chtěli stihnout ten vlak. Snažil jsem se v tlačenici na nádraží neupustit dvě cédéčka, co jsem si v klubu koupil, a zaříkával jsem se, že tenhle zážitek musím co nejrychleji nějak popsat, než mi ho překryjí jiné věci. No tak tady to je.
(Psáno hned druhý den po koncertě, ještě v Japonsku, doma pak nepatrně upraveno a doplněno o obrázky.)
