Blog: poznámky, postřehy, dojmy, komentáře

Jim Black hraje na bubny jako málokdo jiný. Je to jazzový hráč, ale jeho hra pravověrné jazzové posluchače asi moc nepotěší. Hraje nesmírně dynamicky a barevně. S rockovým nasazením. Když přitlačí, vůbec ty svoje bubny nešetří. Jeho hra má velmi specifický zvuk, který přiživují zvláštní tlumené činely (Black je často navíc hned po úhozu chytá, takže znějí jen chvilenku) a pestrá paleta úhozů - ta není jen slyšet, ale také vidět. Tohohle bubeníka stojí za to při hře vidět vidět: když bubnuje, tak vlastně tančí - tak, že kdyby nehrál tak zajímavě, citlivě a krásně, bylo by to skoro legrační.

Video: AlasNoAxis s Jimem Blackem

Jima Blacka sleduju už dlouho a dost mne ovlivnil. Miluju jeho desky s Ellery Eskelinem (saxofon) a Andreou Parkins (akordeon a elektronika); jeho hra ja albu "Bell The Cat" japonské pianistiky Satoko Fujii mne nepřestává bavit; moc mne baví nahrávky "Emit" nebo "Swell Henry", na nichž doprovází klarinetistu a saxofonistu jménem Chris Speed; se svou vlastní kapelou AlasNoAxis předvádí (hlavně naživo), že od jazzu je k rocku jen kousíček, a přitom vůbec nemusí jít o nějaké fusion či jazzrock... (Jim Black ostatně kdysi doprovázel na jednom turné i Laurie Anderson). Loni se tenhle bubeník objevil s kapelou Endangered Blood, v níž působí už zmíněný dlouholetý stálý Blackův spoluhráč, Chris Speed, spolu s basistou Trevorem Dunnem a druhým saxofonistou Oscarem Noriegou. Je to jazz, ale nemažou se s tím. Jejich loňská deska je pro mne jedna z nejlepších jazzových nahrávek poslední doby.

Jim Black tuším v Česku ještě nebyl, ačkoli Západní Evropu křižuje s různými projekty neustále. Tak trochu nepočítám, že by se u nás mohl v dohledné době objevit. Když jsem tedy zaznamenal, že Endangered Blood mají hrát dva koncerty v Rakousku, vyburcoval jsem se k tomu, že jsem se přes pracovní zastávku u Luboše Fidlera na Albeři vypravil do rakouského Ottensheimu, kousek od Linze.

Ottensheim je malé městečko. Koncert se konal v ubytovacím hostinci kousek od náměstíčka, kde byl v patře malý sál. Přišlo asi 40 lidí, vstupné bylo takřka poloviční oproti tomu, co jsem před pár týdny zaplatil v Praze za koncert Marca Ribota. U výčepu šlo dostat pivo, jablečný džus a zdarma vodu. Organizátoři, jak se ukázalo, v tomhle místě několikrát do roka pořádají koncerty amerických jazzových veličin a místní jsou asi zvyklí, že se vyplatí vyrazit. Nemyslím, že kdyby se hrálo v Linzi, bude návštěva větší...

Sledovat Jima Blacka při hře byl fakt zážitek, bavil jsem se báječně. Saxofonisti střídali klarinet a nejrůznější saxofony: docenil jsem Noriegu (naživo jsem viděl, kdy hraje který z dechařů), který chvílemi hrál velice jemně a krásně. A působil vůbec moc mile... Bylo asi lehce trhlé jet tak daleko a složitě kvůli dvěma a půl hodinám živého hraní, ale nelituju. A kdyby někdy hoši přijeli do Prahy, klidně za ně zaplatím i to výrazně dražší pražské vstupné.