Kousek od naší vsi, kam jezdím, je rybník. Ten rybník se docela vtipně jmenuje Řeka (už dlouho, není to nějaký novodobý pokus o recesi). Jezdil jsem tudy občas na kole a mám ten krajinný kout moc rád. Například když sjíždím z kopce nad nedalekou obcí Hluboká, vždycky se zastavím v ostré serpentýně, abych se pokochal pohledem na tu vodní plochu v krajině.
U rybníka Řeka je tábořiště a restaurace s plovárnou. Je to taková ta stará dřevěná stavba, s kabinkami a teráskou. Kousek odtud je Štíří důl: úzké a ne moc přístupné údolíčko vyhrazené pro ochranu přírody. Jsou tam mloci a také mechové kvítí s roztomilým názvem šikoušek zelený. Když jsem u té staré plovárničky, vždycky si na tuhle přírodní rezervaci vzpomenu. Šikoušek totiž díky zvláštní ochraně možná přežije, ale ta plovárnička jako by měla na kahánku víc a víc. Upadalo to tam mnoho let. Ještě před deseti lety bývalo přes léto tábořiště skoro plné, na místě byl i malý obchod, po hladině plavaly loďky a šlapadla. Obchod zavřeli, restaurace byla při mých návštěvách stále častěji zavřená. Provozovatel vzdychal, že to nejde udržet... Skoro jsem tamtudy přestal jezdit. A nejen proto, že naděje na pivko před závěrečnými kilometry cestou domů byla mizivá. Člověku tam bylo teskno po světě, který mizí a ustupuje.
Nedávno jsem tam opět zamířil. Lesy kolem Radostína a Velkého Dářka, přes Synkův kopec a Ranská jezírka a pak ostrým sešupem dolů ke Starému Ransku. Pár desítek metrů k hrázi a už jsem tam byl, u rybníka jménem Řeka. Tam jsem si uvědomil, jak dlouho už jsem na tohle místo asi nezavítal. Plovárnička prokoukla. Ne nějak moc okatě, křiklavě. Ale ožila. Restaurace dostala nový název: Moře. Ujala se jí děvčata nějaká, prý už asi před třemi čtyřmi lety. Pomalinku (tedy nerychle a po malých kousíčkách - tedy přesně tak, jak je to v podobných případech třeba) to tam zvelebují. Restaurace uvnitř získala příjemný dětský kout, u kterého bych v křesle sám rád podřimoval. Přes sezonu je k dostání hned několik druhů piva. Ke kabinkám se přidělávají dřevěné terasy. Přes dřevěná žbrlení se větraly deky a peřiny - přeci jen už bylo září a končilo se. Kolem pobíhalo jen pár děcek, jejich matky a "tety" poklízely nebo odpočívaly, opodál se kdosi koupal, vedle mého bicyklu opřené ještě asi dva další.
To místo u rybníka Řeka potkalo to nejlepší, co mohlo. Žádná úřady zaručená ochrana kulturních či jakých památek nemůže udělat ten zázrak jako když ty staré objekty ožijí. Jasně, není zřejmé, na jak dlouho. Ale "teď" stačí, aspoň to. A co dělají ony mladé ženy, poblaží to místo stokrát víc než nějaká velká rekonstrukce či velkolepý podnikatelský záměř, třeba nějakých Holanďanů, kteří v tom kraji všelijak brousí... Sláva jim, najádám dneška, obyvatelkám vodních říší!
P.S.: Mají webové stránky, jak jsem právě zjistil. Jsou tam mimo jiné k vidění i obrázky z interiéru restaurace, kde jsem si sám fotit netroufl:) - reklamu jim tu moc rád udělám: http://www.morerybnikreka.cz
.
