Blog: poznámky, postřehy, dojmy, komentáře

Kamakura patří k našim největším japonským zážitkům. Během prvního výletu se nám v téhle oblasti tak zalíbilo, že jsme se tam museli vrátit ještě jednou. Kamakura je zhruba 50 kilometrů jižním směrem od Tokya, kousek od moře. Poobakrát jsme z vlaku vystoupili na malém nádražíčku v Kitakamakuře, zastávku před samotnou Kamakurou. Odtamtud jsme se okolními kopci a údolími, v jejichž zeleném poklidu jsou ukryty desítky dřevěných buddhistických chrámů a šintoistických svatyní, protoulali až do města a k moři, odkud jsme se vraceli zpátky. Jednou jsme šli západní obchůzkou, která začínala u chrámu Engaku-ji a končila u velké bronzové Buddhovy sochy v Kotoku-in, podruhé pak obchůzkou východní, přes Kencho-ji (asi nejvýznamnější ze všech zdejších chrámů) a nádherný Zuisen-ji se starými sakurami.

Mezi jednotlivými údolími jsme se přesouvali po lesních pěšinách, z velké časti "hřebenovkách". V korunách stromů, které poskytovaly přece jen jistou úlevu v těch parných dnech, burácely cirkulárky cikád. Narozdíl od chrámových komplexů (a drtivé většiny míst v Japonsku vůbec) tu bylo celkem liduprázdno. Všude kolem houštiny, vylézající propletence kořenů, strmá stoupání a klesání, světýlka probleskujícího slunce - scenérie jak ve starých samurajských filmech... Tu a tam člověk ve strži pod hluboko pod sebou zahlédl střechy domků. Příměstská zástavba se vlévala některými údolíčky až sem. Jak někde u Berounky.

Velké dřevěné chrámové stavby byly nádherné. Hnědá, černá, zlatá a bílá se vynořovaly z všudypřítomné zeleně a sotva se toho člověk mohl nabažit. Asi nejsilnější zážitek máme ale ze šintoistické svatyně Sasuke Inari. Když jsme červenými prapory vyzdobenými schody vystoupali na plošinku uprostřed strmého lesnatého svahu, všude okolo byly na mechovatých kamenech rozesety nárůdky malých, zubících se porcelánových lištiček, s malými kamennými domečky a svatyňkami. Půvabné, kouzelné místo.