1. Autor přizývá dvě opice, neboť sám si není dost

Autor: Hej, vy dva, pojďte sem na chvíli!

Chlup[3] a Judy[4] [sborem]: Co po nás chceš, ty uzurpátore malých dětí a čtenářů?

Autor: Chci přepsat jeden svůj text. Potřebuju v debatě s vámi rozpustit mohutný houf poznámek pod čarou, který se mi nashromáždil během psaní první verze.

Mirek[5]: Dobrá řeč! Už jsem to četl, tu první verzi. Text je opravdu přetížen patovými poznámkami. Tak polovina by jich mohla a měla jít přímo do textu. A jestli nedáš do textu alespoň poznámku číslo 60, nebudu už tvůj kamarád a dám ti do kapsy něco nemravného!

Autor: Ano, lidé neradi čtou poznámky pod čarou. Rozptyluje je to. Lidé vlastně poznámky pod čarou běžně ani nečtou. Vím to od jednoho kolegy na katedře.

Chlup: Aha, takže my máme teď zachraňovat, co tys kdysi zpackal!

Autor: Tak nějak.

[chvíle rozpačitého ticha]

Judy: Poslyš, a cos to vlastně všechno napěchoval do těch svých poznámek? Já asi budu těžko schopná nějak s tebou disputovat o detailech tvých abstraktních teorií. Já toho ani nikdy moc nepřečetla a mnoho o té tvé vědě nevím... to snad spíš tady Chlup. [Chlup, zřetelně polichocen, naoko protestuje] Vážně nevím, jak bych ti tady mohla být prospěšná.

Autor: Neboj, Judy. To, co mi obvykle tolik nafukuje moje footnotes nejsou ani tak odkazy na literaturu nebo detaily pro hnidopichy; hlavním důvodem je spíš potřeba nejrůznějších odboček a alternativních vysvětlení, potřeba nějak zrelativizovat a usměrnit tvrzení hlavního textu. Mívám prostě čas od času chuť vymanit se z přísné linearity a monologičnosti sociologického argumentu.

Judy: Už to začíná...

Autor: Po vás jenom chci, abyste spolu se mnou četli původní verzi tohoto textu a snažili se tomu, co jsem nedávno napsal, nějak porozumět. Já se budu taky snažit, slibuju.

Chlup: Dobrá, zkusím to s tebou. Mám pro sociologii slabost, jak jistě víš. Jsem svým způsobem nešťastně zamilován: já ji miluji, ale ona je ke mně vytrvale chladná... Jedna věc mi ale vrtá hlavou. Kde's našel k něčemu takovému odvahu? Uvědomuješ si vůbec, co si troufáš? Vždyť ty tu chceš klábosit se dvěma opicemi, a jak to tak vypadá, ještě snad i s člověkem z dopisu, a pak to celé vydávat za vědecký článek! Víš, že je tak v sázce například pověst celé fakulty?

Autor: Já to vím, ale jak to víš ty?

Chlup [tajemně]: Mám své zdroje.

Autor: ???

Chlup: No jistě, mám zaručené informace. Vím taky například, že jestli v tomhle článku budeš zase ohrožovat vědecký statut sociologie, přestanou tě už nadobro někteří lidé zdravit.

Judy: Nech toho, Chlupe! Zdenku, prosím tě, neber ho vážně, on tě jen tak blafuje. Vždyť ho znáš, je někdy úplně hroznej... Radši tu s vámi zůstanu. Kdoví, co byste spolu zplodili!

Autor [v duchu, pro sebe]: Tak vida, začátek bychom měli.

[čteme všichni pospolu]

"Je to už skutečně hora sociálně-vědných prací, které nějak pojednávají o biografii či autobiografii.[6] Suma téhle literatury přitom narůstá zvlášť rychle v několika málo posledních letech. Přichází další vlna obliby, zdá se. A jak už je obvyklé u každého pohybu v našem životě, u něhož jsme - osláblí na duchu - v pokušení mluvit o 'pokroku' či 'vývoji', snoubí se i zde rozhojňování neuvěřitelné banálnosti s pozoruhodnou sebe/reflexí; a napříč, fascinujícího s nudou. Přirozeně. Čím je ale dán a k čemu odkazuje tento v různých podobách se vracející zájem sociologů o biografii? Jaká je sociologická relevance životopisného vyprávění?... Přiznejme to rovnou: možných vysvětlení a s nimi souvisejících historií je vlastně strašně moc. Vyberu tady jenom pár momentů, které se mi zdají zajímavé z hlediska vývoje biografických studií během několika posledních let.

Liz Stanley (1993) ve svém nedávném článku poukázala na dva obecně uznávané momenty historické lokalizace počátků sociologického zájmu o autobiografie a biografie:

1. většina historických exkursů na téma (auto)biografie sociologii začíná u monumentálního spisku Thomase a Znanieckého (1918-20), který tito autoři založili na využívání nejrůznějších osobních dokumentů tehdejších polských imigrantů do U.S.A.;[7]

2. (auto)biografie je něco, co má klíčový význam pro život lidí právě v těch společnostech, které přivedly na svět také moderní sociální vědy; auto/biografie, tak jak ji vnímáme dnes, je  spjata s nástupem osvícenského pojetí individuality, resp. s příchodem moderních industriálních společností..."

2. Potvrzuje se, jak dobře Judy udělala, když zůstala

Judy: Počkat! Co tímhle myslíš? Snad ne to, že si lidé dříve nevyprávěli o svém životě, a pokud ano, pak že to pro ně nemělo žádný význam?

Autor: Pokusím se to vysvětlit. Biografie byla sociologickými teoretiky identifikována především jako temporální dimenze identity, popř. "já", self.[8]

Judy: Prosím tě...

Autor: Promiň. Řeknu to jinak. Autobiografie nebo biografie je vlastně vyprávěná identita. V životopise vypráví člověk o tom, kým je. A dělá to tak, že vypráví, jak se tím, kým je, stal; vypráví sledy událostí a okolností, které podle něj podstatným způsobem formovaly a formují jeho "já".

Judy: Ale takhle to snad bylo vždycky, ne? Vezmi si třeba takové Konfese Sv. Augustina...

Autor: Ano, ale až moderní doba dodává takto založené temporální dimenzi "já" mimořádný význam, a to všeobecně, v masovém měřítku, vlastně pro každého z nás. Moderní doba z nás ze všech dělá Svaté Augustiny, mnohokrát za život, ba co hůř, často v několikerém smyslu najednou. Vezmi si třeba Giddense a jeho knížku o modernitě a identitě, četla jsi?

Judy: Ne. Proč bych měla?

Autor: No, Giddens na mnoha místech téhle své nedávné knihy (Giddens 1991) zdůrazňuje roli permanentní biografické praxe jednotlivců pro budování jejich moderní identity. Giddens ukazuje, jak je moderní "já" reflexivně konstruováno skrze aktivní a intenzívní "dialog s časem". Vůbec, i podle celé řady dalších autorů je to právě tenhle časový, tedy biografický rozměr, co charakterizuje reflexivně budovanou moderní identitu a odlišuje ji principiálně od konvencionální identity předmoderní. Dnes už život prostě není uchopitelný jenom jako trvající přítomnost - od lidí se namísto toho všeobecně očekává, že budou mít nějaké ponětí o svém individuálním životním běhu jako celku. Lidé si ve svém sebe-vědomí musí neustále udržovat rozpracované jakési přemosťování od "toho, co platí teď", k "tomu, co platilo", a k "tomu, co teprve - patrně - platit bude", a to v podobě přiměřených a relativně koherentních biografických perspektiv - takhle to zase píše Kohli (1986a). A docela pregnantně to formuluje taky Fischer-Rosenthal (1993): jestliže v tradičních společnostech mohla být něčí identita docela dobře založena na jednoduchých a fixních vztazích příslušnosti k nějaké skupině, pak ve vysoce dynamických moderních společnostech, které jsou zabydleny individualizovanými, vysoce sebe-vědomými aktéry, už něco takového není dost dobře možné. Identitu je dnes třeba budovat naléhavěji než dříve na nějaké "temporálně citlivé" matrici, která člověku umožní být pořád sebou samým, a přitom stále někým jiným. Takovou matricí je právě biografie. V tomto smyslu jsou biografické kulturní konvence a životopisný žánr, jako forma realistického, individualizovaného reflexivního sebe-vyprávění (narozdíl od nereflexivního, kolektivně generovaného sebe-identifikačního vyprávění v rámci tradičních komunit, třeba formou mýtů), relativně novými produkty moderní doby.

Judy: Hezky's to řekl. I když místy snad trochu složitě.

Autor: Takže přesvědčena?

Judy: Ne tak docela, abych řekla pravdu.

Autor: Ale tak je to v těch knížkách! Já jsem to fakticky četl, Judy!

Judy: ... [ošívá se]

Autor [zoufalým hlasem zpochybněného badatele]: Věř mi!

Judy: Nevím, mně se zdá, že lidé jsou během doby pořád mnohem víc stejní, než jak říkáš. Řekla bych, že tu pointu o moderní době moc vyhrocuješ.

Chlup: Nerozumíš vědě, Judy! A srandě.

Autor [po několika vteřinách zamyšlení]: Zato ale vlastně docela dobře rozumí modernitě, Chlupe.

Chlup: Myslíš?

Autor [pochmurně]: Hmm.

Chlup: Protože má za muže mě! Nedávno jsem cosi o modernitě taky napsal. Judy to sice ještě nečetla, ale vysvětloval jsem jí několikrát hlavní myšlenku. Jmenuje se to "Modernita a non-modernita. O úloze neosobnosti v dějinách" (1993). Píšu tam, že moderní doba začíná tehdy, když už je v našem každodenním životě nakumulováno tolik neosobnosti, že zprostředkovaný sociální vztah (resp. zprostředkovanost sociálních vztahů) se stává naléhavým problémem. Přichází tak doba, kdy už běžně nestačí, aby taťka rozuměl mamce, ale kdy je zároveň nezbytné, aby taky trochu porozuměl svému manželství!

Autor: Je to svérázné vysvětlení, ale myslím, že ti rozumím. V jednom textu, na kterém zrovna pracuji ("Struktura aktérem, aneb sociologie v době textů"), mám něco podobného.  Chci tam ukázat, jak se nejrůznější formy neosobnosti, tj. nejrůznější "věci"[9], staly v moderní době nebývale vlivnými sociálními aktéry. Rozumíš, neosobnost v tomhle pojetí není esencí nějaké struktury, ale funguje vlastně jako aktér! Jeden aspekt toho, čemu obvykle říkáme "instituce", můžeme přitom chápat jako texty, kterými lidé s touto neosobností komunikují...

Chlup: K ďasu, máš pravdu! Dovolíš-li, rozpracuji tuhle ideu ve svém příštím díle "Socialismus jako první stadium postmodernismu"!

Judy [rázně]: Tak to by, hoši, stačilo, ne? Nechcete pokračovat v původním směru debaty?

Olina[10]: To je fakt. Jestli ti, Zdenku, můžu doporučit něco všeobecného, tak bys měl mnohem víc diskutovat tady s Judy.

3. První verze se nechce kamarádit s Druhou verzí a Autor to musí urovnávat

Autor [cítí se napaden]: Tak pozor, jsme mnohem blíž našemu tématu, než si patrně obě myslíte! Směřuji totiž k otázce institucionalizované vědní disciplíny jménem sociologie a jejího sepětí s fenoménem moderní biografie. Obojí je produktem moderního věku a mezi obojím existuje mnohem více souvislostí, než se obvykle soudí. Jestliže biografie je klíčovou syntetickou formou individualizované sebe-reflexe moderních jednotlivců, pak sociologie je důležitou součástí generalizované institucionalizované sebe-reflexe moderních společností.[11] Moderní společnosti jsou právě ty společnosti, v nichž jsou lidé masově přitlačeni a vedeni k tomu, aby měli svoje vlastní biografie. Právě v moderních společnostech se lidé navzájem pojímají jako aktivní a sebe-vědomé subjekty (a to i vůči sobě samým a vlastním biografiím). [znejistí, na okamžik se zarazí, ale hned zase pokračuje] Problém je ovšem v tom, že lidé si zrovna tohle sebepojetí navzájem moc nevěří. Co si budou povídat. Ví svoje. Proto je v dané souvislosti důležitější vlastně jiná věc. Totiž to, že tento obraz o sobě - tj. obraz aktivních, sebereflexivních, individualizovaných subjektů - lidé institucionálně zprostředkovávají těm věcem, které sami stvořili a se kterými ve světě žijí: například organizacím, právním institutům, vědním disciplínám, vlastnímu jazyku či stolním svítidlům. Všechny tyto věci jim onen nesmysl o autonomním a svobodném individuu v podstatě "věří", resp. berou ho za bernou minci a chovají se podle něj. Tím tento obraz dokonce pomáhají upevňovat. To proto, že lidé se do značné míry podle svých věcí zařizují a vidí se jejich očima neméně než očima druhých lidí[12]. Aby soužití s touto "druhou přírodou" lépe spolkli a aby snáze uvěřili tomu, co se odehrává před jejich unavenými zraky, pojmenovávají lidé své ne-lidské výtvory "struktura". Nu, a dilema "aktér vs. struktura" pak tvoří jádro problému, z něhož se vlastně narodila sociologie. Ta se totiž od počátku tematicky konstituuje různými verzemi studia sociálního řádu a toho, "jak je sociální řád možný". Tato otázka tlačí od té doby, co se samozřejmost sociálního řádu zdá rozbita zrodem aktivního a svobodného individua.[13]

Judy: No a co?

Autor: No a nic. Jenom jsem ti chtěl osvětlit, jak se to má se vztahy mezi biografií (tak jak ji známe dnes), sociologickou disciplínou a projektem modernity. Měl to být takový úvod. Články mají své úvody.

Judy: Aha, děkuju.

První verze textu: Já taky děkuju. Ta ostuda! Líp už jsi to fakt zamotat nemohl! Nechceš tohle celé nazvat "Auto/biografie a sociologie, aneb N-tá Perverze?".

Druhá verze textu, právě řečená Perverze: Tak pozor! Nemysli si, že ty sama jsi na tom nějak líp! Jen se na sebe podívej! ...Ke všemu nechápu, kde bereš tu drzost mluvit tak, jako by ses považovala za Velkou Pramáti všech dalších  Konopáskových textů, které se na tebe kdy odkáží; anebo za onen Velký Originál, který všechno, co přijde po něm, odsunuje do role něčeho vždy již pouze od sebe odvozeného. Ostatně, nebýt mne, těžko bys kdy mohla takhle reptat.

Autor [chlácholivě]: Ale no tak, no tak, děvčata! Nechte toho a dovolte mi dokončit celý tenhle začátek. Volně tě cituji, První verze: Uvedené dva momenty historické lokalizace počátků sociologického zájmu o autobiografie a biografie se dobře hodí jako východisko pro rozčlenění bezprostředně následující části textu na dva zvláštní oddíly. Každý z momentů totiž implikuje trochu jiné akcenty, pokud jde o roli fenoménu autobiografie či biografie v sociologii.

1) Pojetí biografického materiálu jako empirie náležející do kategorie "osobních dokumentů", tedy datových útvarů typu korespondence, deníků aj., zakládá tradici (auto)biografie jako specifického datového zdroje. Sběr životopisných vyprávění je v této tradici chápán jako užitečný způsob jak se dostat k řadě jinak nedobytných informací.[14]

2) Naproti tomu, odkaz k souvislostem mezi konstituováním širokého intelektuálního zájmu o (auto)biografii na jedné straně a nástupem klíčových myšlenkových projektů moderní doby na straně druhé nás dovádí spíš k životopisnému vyprávění jako samotnému tématu či předmětu sociologického zkoumání.

Zcela nepochybně spolu oba momenty úzce navzájem souvisí - a to tak těsně, jako třeba metodologie s teorií. To nelze zanedbat. Proto bude zapotřebí ještě krátký třetí oddíl tohoto textu. Závěrečný, čtvrtý oddíl je pak pokusem o rekapitulaci, a snad i o jistou pointu.

A. POVAHA AUTO/BIOGRAFIE[15] JAKO SOCIOLOGICKÉHO "DATA"

[čteme opět všichni pospolu]

"Jak může sociolog pracovat s obyčejným životopisným vyprávěním, chápe-li ho jako zvláštní druh údaje o fenoménech, které studuje? Co si může s takovým empirickým materiálem počít?

Toto je asi nejbanálnější způsob rozumění auto/biografii jako datovému zdroji: životopisné vyprávění je rafinovaným obchvatem, jímž lze v jinak standardním sociologickém výzkumu doplnit dotazníkové údaje o informace intimnějšího, niternějšího, či prostě 'jemnějšího' charakteru. Někomu druhému adresovaná výzva k vyprávění o jeho životě nebo některých jeho stránkách je tak vlastně jakousi otevřenou otázkou, která má doplnit, případně zkontrolovat to, co už máme jako sociologové v podstatě nějak podchyceno. Každá učebnice sociologických metod a technik je ochotna něco takového akceptovat. A není divu, je to nesmírně praktické. Respondent se rozpovídá či rozepíše a řekne i to, co by jinak nesdělil; možná dokonce - bezděčně - připomene sociologovi něco, na co se při přípravě standardizovaných otázek dočista zapomnělo. Výzkumníkovi potom stačí 'přeložit' si celý životopisný text do náležitých analytických kategorií, a nebohého příslušníka výzkumného vzorku tak dokonale informačně vytěžit.

Tím ovšem praktičnost takto chápaného biografického přístupu zdaleka nekončí. Když je nejhůř, může zafungovat pár sebraných životopisných výpovědí jako nenápadná inspirace k tomu, aby sociolog řekl o své věci něco rozumného a neautického; popřípadě, aby vůbec něco řekl. Jako prémii pak navíc výzkumník získává všeobecné uznání a vážnost za to, že se neuzavírá alternativním ('kvalitativním') metodologickým přístupům...

Samozřejmě, životopisné vyprávění vůbec nemusí být pouhým doplněním standardních metod. Existuje spousta argumentů pro metodologicky naprosto autonomní postavení takové ne-kvantifikující sociologie. Pozoruhodný pokus prolomit běžně přetrvávající přesvědčení, že kvalitativní výzkum je pouze předběžnou, exploratorní záležitostí vůči kvantitativnímu výzkumu, popř. jeho zajímavým doplňkem, podnikli ve svých dnes již klasických textech Glaser a Strauss (1965, 1967). Tihle dva ukázali, že tzv. kvalitativní výzkum vůbec nemusí být cosi samo o sobě metodologicky nesvéprávného a nedostačivého. Poukázali dokonce na marnost, ba paradoxní výsledky většiny pokusů dodávat výzkumným závěrům vědecké vážnosti kombinováním 'kvalitativního' a 'kvantitativního' přístupu podle logiky: jeden inspiruje k teorii, druhý ji spolehlivě testuje.[16]

Jestliže ovšem uznáme svéprávnost specifické metodologické logiky 'kvalitativního' výzkumu, pak to znamená pro biografický přístup asi toto: auto/biografické vyprávění nesupluje těžkopádný dotazník, a není ani pouhým souborem i jinak - i když obtížněji - získatelných dat. Auto/biografie nemusí být jen čistě technickým prostředkem, který pomáhá rozšiřovat okruh získatelných údajů. Analýza a interpretace životopisných vyprávění není pouhou alternativní cestou k těm tématům a zjištěním, která tradičně pěstuje ortodoxní sociologie založená na standardizovaných empirických zdrojích. Zájem o auto/biografii nastoluje místo toho především takové sociologické problémy, pro něž obvykle chybí v sociologii náhodných výběrů a statistické reprezentativity přiměřené základní pojmy i teoretické koncepty.[17]

Dostali jsme se tedy zatím k pojetí, podle kterého životní příběhy - tak, jak je v 'kvalitativní' sociologii obvyklé - zprostředkovávají obecně sociologicky zajímavou a z jiných úhlů pohledu neviditelnou a neuchopitelnou tematiku. Avšak zvláštní, jedinečnou povahu auto/biografie jako sociologického 'data' nelze takovým závěrem stále ještě dostatečně postihnout. Nelze totiž dost dobře předpokládat, že auto/biografické vyprávění je neutrální médium, vypovídající o fenoménech existujících jakoby mimo ně samotné; nelze předpokládat, že životopisný text je pro výzkumníka jakýmsi čistým průhledem do světa 'na druhé straně', do nějaké reality, která samozřejmě a přirozeně existuje vně (mimo) tento text sám a naprosto nezávisle na něm.[18] Takové předpoklady totiž v případě 'dat' auto/biografické povahy okamžitě způsobují vážné epistemologické problémy.

Abychom se těmto problémům dostali na kloub, podívejme se napřed na sociologii, která pracuje se standardizovanými empirickými zdroji. Tam běžně opravdu nezbývá než se na výše uvedené předpoklady jazyka a lidských sdělení jako neutrálního komunikačního média spolehnout. Tyto předpoklady jsou zabudovány do samých základů logiky hromadného šetření."

4. Téměř nic se neděje, všichni se snaží, jak mohou, až z toho nakonec Autor znervózní

Judy: Poslyš, šetři mě. Varovala jsem tě, že té tvé sociologii moc nerozumím. Tohle pro mne opravdu nemá cenu. Jestli co nejdřív neuvedeš nějaký názorný příklad, já odcházím a víc mě tu neuvidíš!

Autor: Dobrá. Uvedu příklad. Představ si, Judy, výzkumníka, který se ve svém dotazníku či standardizovaném rozhovoru dotazuje respondenta, zda chodí do kostela pravidelně, občas, anebo vůbec ne. Nutně přitom předpokládá, že jedna z možných odpovědí "odpovídá skutečnosti".

Judy: Jak to myslíš, že "výzkumník předpokládá, že jedna z možných odpovědí odpovídá skutečnosti"? Jako že očekává na svou otázku pravdivou odpověď?

Autor: Nevím, jestli se to dá říct takhle jednoduše. Jádro problému je v tom, jak výzkumník "pravdivost odpovědi" - tedy vztah "toho, co je říkáno", k "tomu, co je" - chápe. Sociolog prostě běžně považuje za skutečnost to, co by například zjistil sám, kdyby měl možnost denně na svého respondenta neviditelně dohlížet a kontrolovat neustále, co dotyčný dělá a kam chodí. Výzkumník předpokládá, že sociologicky použitelná volba jedné z nabízených odpovědí je - za předpokladu upřímnosti dotazovaného - otázkou přesných kritérií jím samotným nabízené kategorizace. Sociolog je tak ten, kdo ví, na co se zeptat, a kdo také zná v zásadě všechny možné odpovědi. Neví-li přesně, co zjišťovat, popřípadě nezná-li v zásadě všechny možné odpovědi, je to jeho chyba a profesionální nedostatek. Vyplněná kolonka v dotazníku je neutrálním médiem žádané informace. To, na co se výzkumník ptá a na co respondent odpovídá, je něco, co - podle mínění obou - existuje mimo tyto otázky a odpovědi.

Judy: Nevím, jestli ti rozumím.

Chlup: Je to prosté, Judy. Tento pán ti chce vysvětlit logiku uvažování člověka, jímž sám není (to tak sociologové občas dělají). Tvrdí, že statisticky orientovaný sociolog uvažuje běžně například takto: v tomto textu autor debatuje s jakýmisi opicemi; nepíše tedy (vážně) o tom, co opravdu je nebo bylo - on si na nás pouze (bohapustě) vymýšlí; neboť i kdyby tyto opice nebyly z plyše, ale z masa a kostí, i kdyby mu ve chvíli, kdy píše tyto řádky, skutečně obě seděly na klíně či za krkem, pořád zůstává holým nesmyslem, aby opice kafraly do sepisování sociologického článku. Pro takového čtenáře existuje vlastně jediný způsob, jak mne a tebe snést a přitom považovat čtení tohoto textu za jakž takž smysluplný a seriozní podnik: udělá z nás (experimentální) "formu" psaní a oddělí nás tak od toho, o čem myslí, že celá tahle debata je, tj. od jejího "obsahu". Jinými slovy, nejsi potom skutečnou součástí sociologického argumentu či sociologicky argumentovaného světa, ale pouze součástí toho, jak je to, o čem text je nebo čím text argumentuje, prezentováno čtenáři. Všimni si: sociologický problém či smysl tohoto textu existuje v rámci takového uvažování v podstatě mimo text sám, mimo tvoje, moje, Mirkovy a Zdenkovy otázky a odpovědi. Jakési CO existuje mimo příslušné JAK.

Autor: Přesně, Chlupe. Sám bych to lépe neřekl... Mimochodem, když tě tak poslouchám, říkám si, že by tě možná některými svými tezemi potěšil pan Brown (1977) ve své knížce A Poetic for Sociology. Na straně 66 je tam např. hezky analyzována jedna oblíbená strategie positivisticky orientovaných sociologů (právě tu jsi mi nyní připomněl): tím, jak tito autoři při práci s empirickým materiálem striktně oddělují CO od kvalifikujícího PROČ a JAK, stlačují na úplné minimum vůli mezi "pravdou" a "nepravdou", "dobrým" a "špatným" při konstrukci svého sociologického argumentu; a dosahují tak - jako autoři svých textů - mimořádně autoritativní a superiorní pozice vůči svému publiku. To je docela blízko tomu, co jsi měl před chvílí na mysli, ne?... [zarazí se] Jenže, obávám se, Chlupe, asi trochu předbíháme.

Judy: Taky se obávám. Jste oba příliš rozbíhaví, pokud mohu soudit. Přidrž se, prosím tě, raději té původní situace, kterou jsi prve nastínil.

Autor: Myslíš tu situaci, v níž respondent zprostředkovává sociologovi informaci o své účasti na náboženském životě?

Judy: Přesně tu.

Autor: No, na té situaci jsem chtěl jenom ukázat, že procedury standardizovaného dotazování předpokládají zhruba toto: Pokud respondent výzkumníkovi "dobře rozumí" a pokud je "upřímný", informace získaná přímo (permanentní výzkumníkovou kontrolou respondentova chování) a informace získaná nepřímo (výzkumníkovým dotazem u permanentního a samozřejmého svědka tohoto chování, totiž u respondenta samotného) by se neměly lišit. Sociologovo dotazování a respondentovy odpovědi jsou podle nejobecnějších předpokladů, o nichž je řeč, činnostmi naprosto nezávislými na respondentových návštěvách kostela.

Chlup: Rozuměj, Judy, to, jestli dotyčný navštěvuje kostel zřídka, často, anebo vůbec ne, přece vůbec nezávisí na tom, jestli se ho na to někdy zeptá nějaký sociolog!

Autor: Ano, a to pak také dává jasnou logiku kritériím "pravdivosti" respondentovy odpovědi. V logice dotazníku slova jsou jen slova a skutečnost je skutečnost. Rozdíl mezi "pravdivým" a "falešným" (problém validity) se zdá být jasně a samozřejmě artikulován. Případné nejasnosti v tomto směru jdou na vrub nedorozuměním či neupřímnosti.

Chlup [triumfálně]: Jak prosté!

Poznámka 22 z První verze: Vidím, že přichází moje chvíle! Vůbec to totiž není tak prosté. Ve standardizovaných procedurách hromadného šetření lze problematičnost vztahu jazyka a reality pouze lépe schovat. Neruší tam tolik. Alespoň na první pohled. Její tichou existenci v rutinizovaných praktikách hromadných šetření však moc hezky dokládá například D.R. Maines (1993) ve svém nedávném článku o možnostech "narativní sociologie". Analyzuje podrobně, mimo jiné, co všechno vlastně musí respondent/výzkumník dělat v okamžicích formulace/analýzy odpovědí, na jejichž základě se rodí sociologická informace. Z tohoto pohledu se pak ukazuje, že deklarované snahy sociologů vyhnout se spekulativnímu charakteru výsledků vlastní práce vedou k dosti paradoxnímu výsledku: rostoucí standardizace a kvantifikující rigoróznost výzkumných postupů, stejně jako podezřívavé metodologické rozlišování mezi tím, co lidé "říkají" (což je vždy subjektivní a vědecky nečisté), a tím, co "dělají" (což je jediným možným základem pro formulování opravdu vědeckých závěrů), vede ve skutečnosti k tomu, že se sociolog musí nevyhnutelně a ve vysoké míře uchylovat k vlastním spekulacím o studovaných fenomenech. Past spočívá v tom, že sociolog nikdy nemůže být pouhým "zjišťovačem událostí", ale vždy musí být nakonec především interpretátorem sociálního světa; někým, kdo tomu, co lidé "dělají", přisuzuje nějaké významy. Jenže tím se také sociolog sám nakonec nevyhnutelně stává jedním z těch, kteří (podle jeho vlastní logiky vždy poněkud podezřele) cosi pouze "říkají".

Autor: Ano, je to tak. Celý náš problém použitím standardizovaných procedur výzkumu nemizí, jenom tolik nekřičí.

Mirek: Myslím, že s tím kvantitativním výzkumem je to mnohem horší, než si myslíš, nebo spíš, než říkáš. Troufám si to tvrdit právě proto, že kvantitativní výzkum je něco, co jsem dělal po většinu svého profesionálního života. Mám to všechno sepsané ve své poslední knížce![19]

Chlup [výbojně]: Správně, Mirku, je třeba to říct naplno! Celá ta věc totiž pěkně křičí i v případě těch nejzavedenějších způsobů hromadných šetření. Jenže my jsme si zvykli tohle křičení neslyšet! [rozjařen skoro řve] Dokonce to vypadá, že sami často zesilujeme hlas jenom proto, abychom neslyšeli!

Judy [honem skáče svému chlupatisku do rozvášnění - zná ho už léta]: Nu, a v biografickém výzkumu je snad tohle jiné?

Autor: Myslím, že ano. Problém jazyka, křehké vztahy mezi "pravdou" a "ne-pravdou", mezi "slovy" a "skutečností" jsou ve výzkumné situaci, v níž pracuje sociolog-biograf, mnohem více obnaženy. Přesah výše popisované logiky do využívání auto/biografických vyprávění jako empirických zdrojů sociologického poznání vyvolává prostě okamžité a velmi očividné potíže.

První verze: Nechte mě pokračovat! Prosím! Prosím! Vy mluvíte pořád a já skoro vůbec! Nechtě mě teď pokračovat!

Autor: Budiž. Ale uprav se trochu.

Chlup [výhružně]: A běda, jestli to zkazíš!

První verze [nadechne se, ukloní se a spustí]: Při sbírání životních příběhů se výzkumník ptá pouze minimálně; zpočátku pouze vybízí ke vzpomínání a povídání a konkrétnější otázky odsouvá až na co nejpozdější dobu.[20] Role aktivně intervenujícího (výzkumníka) a pasivně reagujícího (respondenta) se v situaci, kdy se rodí životopisné vyprávění, podivně obracejí. V takovém narativním interview je to totiž vypovídající subjekt, kdo se posléze stává pánem hry. Ano, kdo přijde a ponejprv "vyruší", je sice výzkumník - asi jako když jdeme neohlášeni na návštěvu a zaklepeme na dveře; avšak po tomto vyrušení výzkumník tichne a nechává se vtáhnout do hostitelova vyprávění. Ten svým povídáním konstruuje svět, který je relativně nezávislý na tom, jak vidí svět naslouchající sociolog (což odlišuje situaci životopisného vyprávění od pouhého dotazování). Kdo takovou situaci v roli výzkumníka zakusil, ví, že často se člověk ocitá v bezradnosti na co a jak se dál zeptat. Je to pochopitelné: vždyť sociolog-biografik teprve nad přepisem magnetofonových nahrávek hledá otázky, na něž vypravěč svým povídáním odpovídal.[21]

Rozdíl mezi "fikcí" a "realitou" zdaleka není samozřejmý. Fikce a styl hrají důležitou roli v tom, jak se z tohoto vyprávění vynořuje "narativní identita" jeho autora. Ta je tvůrčí syntetickou prezentací "já", v níž jsou integrovány různé historické okamžiky života dotyčného.[22]

Za těchto okolností se ovšem stává naléhavě problematickou "vědecká hodnota" auto/biografií, neboť jejich pravdivost, pojímaná podle dualistické karteziánské logiky, je nesmírně křehká. Jak upozorňují nesčetní autoři, auto/biografie je vždy do jisté míry interpretující, hodnotící (bilancující) rekonstrukcí minulosti z hlediska současných okolností a výhledů do budoucnosti.[23] Ale jak potom odlišit sebe/stylizaci od přísné faktické reference k minulým událostem? - neboť, tradičně, jenom tyto "minulé události", objektivně vzaty, jsou pro sociologa věrohodnou matérií "pravdy"; jakákoli sebe/stylizace je pro výzkumníka tak leda eliminace-hodným informačním šumem... Jak odlišit vědomou sebe/stylizaci od selhání paměti? Jak odlišit sebe/stylizaci bezděčnou a záměrnou? Je opravdu výpovědní hodnota auto/biografie omezena výlučně na sféru "subjektivního", anebo lze počítat i s možností získat nějaké spolehlivé "objektivní" informace o daném člověku, jeho sociálních vztazích a aktivitách?...

Asi tedy nestačí vidět sociologickou relevanci životopisného vyprávění jenom tak, že životopis může být občas užitečným zprostředkovatelem informací o "realitě", která jako by sama byla přirozeně a jednoznačně vně vyprávění samotného. Takové pojetí nevyhnutelně vede k debatám o problému "pravdy" v (auto)biografii[24], o vztahu mezi "formou" a "obsahem" životních příběhů[25], o možnostech "objektivní" interpretace "subjektivního", či - jak to výstižně formuloval J.P. Roos (1991) - o vztazích mezi "story" (příběhem), "life" (životem) a "society" (společností), coby vrcholech bermudského trojúhelníku metodologie biografického přístupu. Jádro problému je v tom, že zatímco realita je chápána jako něco "vně" životopisného vyprávění (toto vyprávění o ní pouze referuje), informace o ní jsou příliš silně zakořeněny "uvnitř" subjektivní svévole auto/biografické konstrukce.

Autor: Dost, dost! To stačí! Poslední slovo téhle části článku chci já. Jinak by to ještě vypadalo, že už si tady se mnou všichni děláte co chcete. To nemohu dopustit. Sám se proto teď obrátím rovnou na čtenáře a jako pozorný autor ho připravím na další:

Milý čtenáři, nyní už je nejvyšší čas vložit do textu další mezititulek, nebo propásneme poslední šanci tak smysluplně učinit. Právě takovými otázkami, o nichž mluvila před chvílí První verze, se totiž plynule dostáváme k dalšímu avízovanému problému - k problému auto/biografie jako předmětu sociologickému zkoumání.

B. AUTO/BIOGRAFIE JAKO "PŘEDMĚT" SOCIOLOGICKÉHO ZKOUMÁNÍ

[pokračuje] Abychom se dostali dál, musíme poněkud reformulovat původní otázku "O čem všem je a může být auto/biografie?". K jejímu přeformulování nás vedou pochybnosti o sociologické či vědecké spolehlivosti informací, které auto/biografie (pojímána jako transparentní datový zdroj) obsahuje. Aby mohla sociologie s auto/biografiemi nějak přesvědčivě empiricky zacházet, musí se napřed nějak vyrovnat s jejich zvláštní povahou. To může udělat jenom tak, že bude věnovat pečlivou analytickou a teoretickou pozornost auto/biografii jako sociálnímu produktu. Je třeba se proto nyní zeptat takto: Co to je ta auto/biografie (vlastně za "datum")? Kde se vůbec bere, kdo a jak ji dělá? Jaké povahy je a jak se s ní vůbec - vzhledem k této povaze - může zacházet?.

5. Judy udělí pánům lekci o kritériích vědeckého úspěchu

Judy: Takže, co to je ta auto/biografie? Povídej!

Autor: Řekl jsem, předběžně (v jakési poznámce před chvílí), že pod pojem "auto/biografie" zahrnuji vlastně veškeré formy životopisného psaní či povídání, které se kolem nás vyskytují. "Životopisnými" nazývám všechny takové narativní výpovědi, které jsou tématicky organizovány okolo jedinečných historií nějakých individuálních životů. Řekl jsem také, že žánrové a jiné rozdíly, které lze mezi jednotlivými přístupy k auto/biografickému materiálu identifikovat, nejsou na obecné rovině podstatné.

Judy: Dobrá, ale proč to lomítko? Proč "auto-lomítko-biografie"? Není to trochu krkolomné?

Autor: Pojem "auto/biografie" jsem přebral z prací jedné feministické socioložky z Manchesteru, Liz Stanley (1992, 1993). Její argumentace se mi zdá v tomto bodě docela rozumná. Na první pohled, onen podivný slovní tvar "auto/biografie" zpochybňuje konvenční žánrové rozlišování mezi "biografií" a "autobiografií". To je přece jasné!

Judy: Počkat, tady snad nejde o žádné žánry! To přece musí být naprosto jasné, jestli píšu o svém vlastním životě nebo o životě někoho druhého! Co je na tom nejasného?

Autor: Řekl bych, Judy, že ty se teď mýlíš a Stanley má pravdu. Jen si to uvědom. Je přece naprosto výjimečné, neobsahuje-li autobiografické vyprávění i celou řadu kratších nebo delších biografických fragmentů týkajících se životů nějakých druhých lidí - těch, kteří nějakým důležitým způsobem figurovali v životě vyprávějícího (nejčastěji pochopitelně rodičů, sourozenců, prarodičů, ale i přátel, životních partnerů či vzdálenějších příbuzných). Jen si to představ: kdybys měla napsat svůj životopis, nebyla by podstatná část takového povídání vlastně Chlupova biografie?

Chlup [vyděšeně]: Ale nebudeme to teď zkoušet, že ne?

Autor: A vezmi si to také z druhé strany. Vyprávíme-li o životě někoho druhého, pak je toto naše vyprávění podstatným způsobem profilováno naší vlastní životní zkušeností, naším vlastním autobiografickým pozadím.

Judy: To máš asi pravdu. Dalo by se patrně říci, že každá biografie je hned v dvojím smyslu "něčí": je nejen o někom, ale také někým psaná.

Autor: Přesně tak. To ale není všechno. Celou věc můžeš i obrátit. Nejen že psaní biografie je dotčeno životopiscovou autobiografií, ale také životopiscova autobiografie bývá poznamenána intenzivní biografickou prací. Psaní o životě někoho druhého může podstatně měnit způsob, kterým vnímáš sama sebe.[26]

Judy: Ano. Proto bych - už kvůli Chlupovi - nerada někdy psala životopis tvojí ženy.

Chlup [ještě vyděšeněji]: To skutečně radši nikdy nezkoušej! Vidím, že zájem o biografie se může stát sociologovi osudným. Vůbec jsem netušil, do čeho všeho se s vámi můžu zaplést!

Autor: Abych to uzavřel: Z hlediska poststrukturalistické terminologie jde o intertextualitu mezi mým vyprávěním o mém vlastním životě (autobiografií) a mým vyprávěním o životě druhých (biografií).

Judy: Možná si to plně neuvědomuješ, ale nejsem zasloužilá poststrukturalistka. Co taková "intertextualita" prakticky znamená?

Autor: Především to, že striktní separování jednoho životopisného žánru od druhého zkresluje naše porozumění každému zvlášť. Přísné rozlišování mezi autobiografií a biografií se prostě někdy nevyplácí.

Judy: Dobrá, tohle beru. Zdá se mi ale, daleko obecněji, rozumíš, že si s nějakým precizním rozlišováním vůbec moc velkou hlavu neděláš. Jen si to přeber: ta tvoje definice auto/biografie se kupříkladu vůbec neomezuje na skutečností podložená, faktická životopisná referování, ale nechává dokořán otevřené dveře fikci, výmyslu, ba lži. Jsem připravena akceptovat, že v jakémkoli běžném vypravování, třebas i v tom, které je zamýšleno v principu jako maximálně autentický a upřimný životopisný text, se nejde dost dobře vyhnout jemným odchylkám od pravdy, drobným omylům či mystifikacím. Chápu, že naše paměť a potřeba neustálé sebestylizace si s námi nepěkně zahrávají. Ale vždyť ty tou svojí definicí připouštíš dokonce i celou autobiograficky či biograficky stylizovanou výslovně "fiktivní" či "literární" produkci! A za něco takového můžeš považovat skoro každý druhý román nebo film!

Autor: Naprosto správně, Judy. Ani tady se, myslím, nevyplatí honem dopředu čárat nějaké tlusté a pevné dělicí linie. Víš, nejde jen o slabost paměti či její úslužnost tlakům okamžité situace. Daleko podstatněji a nevyhnutelně je fikcionální charakter jakékoli auto/biografie produktem "tělesnosti" životopisných výpovědí, tj. produktem strukturálních konsekvencí jejich narativní formy. Forma vyprávění, kterou na sebe životopisné konstrukce berou, nezbytně - mimo jiné - předpokládá nějakou "refiguraci temporální zkušenosti" vyprávějícím subjektem,[27] a tedy, řekněme, jakousi "kreativní intervenci" vyprávějícího do časového uspořádání událostí bezprostředně zakoušeného světa.[28]

Chlup: Perverte!

Autor [pokračuje]: Není ovšem třeba argumentovat pouze z této strany. Celá věc nemusí končit zjištěním, že představa nějaké absolutně realistické reprezentace či dokonale věrného a neutrálního otisku skutečnosti v životopisných vyprávěních je iluzí. Je možné v tuto chvíli odkázat i na nesmírně hustou síť vztahů vzájemného ovlivňování a prolínání mezi těmi životopisnými texty, které samy sebe otevřeně deklarují jako fikci, a těmi auto/biografiemi, o jejichž autentičnosti panuje neotřesitelný všeobecný konsensus.

Judy: Můžeš to rozvést?

Autor: Jistě. Pro jakoukoli aktivitu, a tedy i pro biografickou praxi, hrají důležitou roli kulturně zprostředkované vzory. Možná se mnou budeš souhlasit, když řeknu, že náš přístup k "autentickým" životopisným materiálům je vlastně relativně velmi omezený. Nejrůznější "fiktivní" životy a jejich prezentace v podobě literárních či filmových postav jsou proto významným zdrojem našich představ o životech a životních vyprávěních těch druhých. Životy ostatních ve svém úhrnu představují jednak kulturní konvenci o čem a jak má taková sdělná a akceptovatelná biografická (sebe)interpretace být a jednak poskytují, v jednotlivých případech, i příklady porušování této konvence.[29] Z této pozice lze pak docela dobře porozumět tomu, co tvrdí o životopisném vyprávění Bruner (1987:12-13): "mimeze mezi 'životem' a vyprávěním je obousměrnou záležitostí: totiž, tak jako umění napodobuje život v Aristotelském smyslu, tak - podle Oscara Wildea - život napodobuje umění. Vyprávění napodobuje život, život napodobuje vyprávění. 'Život' je v tomhle smyslu úplně stejnou konstrukcí lidské představivosti jako jakékoli 'vyprávění'".

Judy: Chceš tedy říci, že nelze dost dobře pochopit, jak lidé píší o svých autentických životech, pokud nepochopíme, jak píší o životech smyšlených, a naopak?

Autor: Vidím, že mi začínáš rozumět.

Judy: To ještě neznamená, že s tebou začínám souhlasit. Pokračuj.

Autor: Je celá řada dalších tradičních rozlišení, o kterých by šlo podobně pochybovat.

Judy: Třeba?

Autor: Třeba rozlišení mezi klasickým životopisem a ostatními formami života-psaní. Není například vůbec nezbytné, aby auto/biografické vyprávění zahrnovalo časové či událostní rozpětí celého, kompletního života nějaké osoby. Tak třeba Martin Kohli (1981) píše, že "biografické texty" jsou takové texty, které zahrnují "biografické makro-elementy" - a to neznamená automaticky celý předcházející život, ale třeba jenom jeho podstatné části. Denzin v této souvislosti zdůrazňuje, že jde typicky o taková vyprávění, která se týkají "turning-point moments" (zvratových momentů) individuálního života.[30] Velice podobně je tomu s rozlišováním privátních a veřejných forem auto/biografie[31] a nebo...

Judy: Fajn. Stačí. Věřím ti. Věřím ti, neboť tě mám svým způsobem ráda. A začíná mě to ke všemu bavit. Ale teď na mě, kluci, chvilku počkejte, musím se vyčurat. [odchází]

Chlup [polohlasem k autorovi, poté, co Judy odejde]: Nic si z toho nedělej, tohle mi dělá pořád. Když už si někdy přečte něco z toho, co jsem napsal, nikdy neřekne: Máš pravdu, Chlupe. Nebo: Nemáš pravdu. Namísto toho mi dá pusu. Nebo ještě větší pusu.

Autor [zdrceně, polohlasem k Chlupovi]: Nikdy jsem netušil, že i ona je tak rafinovaně přísná.

6. Autor se cítí zoufale zhrzen a Judy musí číst

[chvilka mlčení a Judy se vrací]

Judy: Můžeme pokračovat! Jsem strašně zvědavá, kam se to teď od těchhle počátečních definicí vrtne.

Autor: Tak čti, tady máš! [přisunuje k Judy První verzi]

Judy: Co je? Stalo se něco? Proč mám číst? Mně se dobře povídalo a poslouchalo...

Autor: Mně se zase prve dobře psalo!

Judy [krčí rameny]: Dobrá. Myslíš odtud? [a začíná číst] "Tady ale, zdá se, něco nehraje. V souvislosti s tím, jak se sociologové zajímali především o možnosti využití nejrůznějších životopisných dokumentů coby zvláštního druhu datových zdrojů[32], docházelo k bohaté konceptuální diferenciaci nejrůznějších biografických forem a pozic. Považme jenom to množství termínů, pomocí kterých odlišují výzkumníci různé typy dat biografického výzkumu.  Každopádně se v této tradici pečlivě odlišovalo a odlišuje například mezi 'autobiografií' a 'biografií' (resp. mezi 'životním příběhem' a 'životní historií'), mezi 'literaturou' a 'autentickými dokumenty' či - jak už jsme viděli - mezi 'tím, co se (jako) říká' a 'tím, co se (skutečně) dělá'. Úsilí o takovouhle pečlivou diferenciaci a kategorizaci různých datových zdrojů je pochopitelné: forma přece ovlivňuje obsah, známá věc. Chceme-li tedy, my, sociologové 'venku', dostat co možná nezkreslenou informaci o tom, co se děje 'uvnitř' (subjektu), musíme věnovat maximální pozornost specifičnosti cest a způsobů přenosu.

Situace se podivně obrací ve chvíli, kdy se sociologové začínají intenzivně zajímat o života-psaní jako sociální fenomén. Podívejme se jen na pojem auto/biografie a la Stanley. Veškeré diferenciační úsilí klasických metodologů biografického přístupu jako by bylo zmařeno. Náhle jedno neoddělitelně prolíná s druhým: autobiografie s biografií, realita s fikcí, literatura s životem. Ano, hrubě prolamovány jsou i hranice, o nichž nás prve ani nenapadlo, že a jak byly v souvislosti s popsanou konceptuální diferenciací konstituovány: hranice mezi (tradičně aktivním) psaním a (tradičně pasivním) čtením, hranice mezi (prostým) sdělením a jeho (rozumově nadřazenou) interpretací nebo hranice mezi 'tím, co označuje' (např. jazykem) a 'tím, co je' (realitou).[33] Z hlediska, v němž převažovalo pojetí životopisu jako prostého datového zdroje, byly všechny tyto hranice velmi striktní a navýsost samozřejmé. Avšak těm výzkumníkům, kteří obrátili svoji pozornost k životopisu jako k sociálnímu fenoménu, a učinili tak z něj předmět sociologického zkoumání sám o sobě, se tytéž hranice zdají mnohem méně striktní a rozhodně problematické: není čtení životopisu stejně tak aktivní činností jako jeho psaní?; není snad životní příběh, tak jak je sdělován výzkumníkovi-interpretátorovi, už sám o sobě bytostnou interpretací?; není auto/biografie tak trochu sama o sobě? čili: neexistuje realita životopisného vyprávění do jisté míry jen realitou auto/biografického textu samotného?; anebo z druhé strany: nežijeme náš život do jisté míry jen jako jeho narativní konstrukci?"

Chlup: Počkat! Chceš tedy naznačit, že existuje určitý zásadní rozpor mezi klasickou, řekněme "kvalitativní" tradicí biografické sociologie a tou epistemologickou inovací, která stála u zrodu oné poslední velké vlny zájmu sociálních badatelů o životopisný materiál?

Autor: Ano, myslím si to. Pokračuj, Judy, prosím tě.

Judy [pokračuje ve čtení]: "Shrňme: Je tu poměrně stará, ba klasická tradice sociologického zájmu o životopisnou produkci lidí. Tato tradice odkazuje k autobiografickým nebo biografickým materiálům především jako zvláštním datovým zdrojům. Přestože se nositelé této tradice snaží precizovat užívanou metodologii (mj. pečlivou diferenciací mezi různými formami životopisného materiálu, precizním vymezením zvláštní pozice výzkumníka ve výzkumné situaci atd.), nedaří se přesvědčivě argumentovat vědeckou spolehlivost životopisných dat. Biografická vyprávění jsou pro samotné protagonisty sice svůdnou špehýrkou vhledu do sociální reality, avšak příliš komplikovanou cestou k sociologicky spolehlivé pravdě. Zdálo by se z tohoto hlediska slibným, kdyby se sociologové zaměřili na životopisné vyprávění jako na sociální problém: co to lidé vlastně dělají, když produkují autobiografie a biografie?... Jenže kdesi se stala zrada. Právě tímhle směrem zaměřené sociologické studium sice zvedá novou a nebývalou vlnu zájmu sociologů o života-psaní[34], jenže zároveň jako by přitom šlo svými závěry proti dosavadním, těžce a zdlouhavě získaným metodologickým výdobytkům klasické tradice: co bylo dříve pečlivě rozlišeno a precizně vymezeno, ztrácí se nyní v nekonečném řetězení nejednoznačných vztahů vzájemné závislosti a nedělitelnosti."

7. Autor by se i udobřil, ale to by mu museli dovolit malou přednášku

Judy [zarazí se, odkládá První verzi stranou a obrací se na Autora]: Můžu se na něco zeptat? Víš, myslím, že docela rozumím tomu, co tady popisuješ. Ale není mi jasné, odkud se to nynější velké prolnutí kdysi tak pečlivě diferencovaných forem a žánrů vzalo? Jaký společný základ, jaké pozadí se takhle odhaluje? Jak se v tomhle radikálním od-diferencování mám orientovat? Jak mu mám rozumět?... Pochop, mně nestačí svět popsat, já mu chci rozumět. Chci prostě vědět, proč věci jsou tak, jak jsou. Nezlobíš se, že ti to takhle říkám?

Autor: Ale vůbec ne. Jenom nebuď netrpělivá. A nečekej příliš autoritativní vysvětlení. Navrhuji tuhle interpretaci: poslední, tolik mocná vlna sociologického zájmu o auto/biografie byla popohnána a povzbuzena epistemologickou inovací, která je známa jako lingvistic (rhetorical/narrative/textual) turn in the (social) sciences.[35] Hned vysvětlím, o co jde. Jedná se o určité posuny v přístupech a tématech sociálněvědného zkoumání. Přívlastky "lingvistický", "rétorický", "narativní" či "textuální" neznamenají samozřejmě úplně přesně to samé. Váží se nicméně zcela jasně ke společným kořenům. Nejběžněji - a nejdéle - se hovoří o obratu lingvistickém: o obratu zájmu řady sociologů, metodologů i teoretiků, směrem k jazyku a jazykovým praktikám lidí. Patrně nejvlivnějším impulsem k tomuto obratu bylo poststrukturalistické zproblematizování jazyka, do té doby většinou sociologů vnímaného jako relativně transparentní komunikační médium.[36] Jinak lze vystopovat také vlivy fenomenologie, sociálního konstruktivismu a etnometodologie, ale i některých verzí feministické a postmoderní teorie[37]. Podstatnou roli sehrálo také zproblematizování hranic mezi jednotlivými disciplínami humanitních věd.

Pro sociologii byl jazyk jako relativně transparentní komunikační médium vážně zproblematizován hned v několika směrech:

1. jako "médium" komunikace mezi lidmi (tj. "ve společnosti");

2. jako komunikační prostředek těchto lidí (tj. reprezentantů "společnosti" či "sociálního") se sociologem-výzkumníkem (reprezentantem "sociologie" či "sociologického") během jeho výzkumného aktu v terénu; a

3. jako komunikační médium, které sociolog užívá v dialogu s vlastní disciplínou, s vlastní vědeckou komunitou nebo, obecně, s nejširším publikem svého vědění.

Proto se jazyk v sociologii stává vážným epistemologickým problémem nejen ve smyslu sociologické teorie (ad 1), ale také sociologické metodologie (ad 2), a dokonce i ve smyslu různých forem metasociologického uvažování (ad 3).

Chlup: Díky za přednášku. Měl by sis ale napřed důkladněji projít texty, na které se odkazuješ. Kupříkladu před chvílí zmiňovaný Petruskův (1988) článek začíná zrovna něčím podobným. Navíc, kdyby sis tenhle článek pořádně prostudoval, možná bys pak neformuloval svoje teze tak spasitelsky. Úplně ti totiž chybí ponětí o sociologické klasice... [ironicky se šklebí, klade Autorovi chlupatou, špinavou pazouru kolem ramen a slintá mu na rukáv] To víš, Petrusek je vzdělanec, hochu! Žádný pistolník jako ty!

Autor [vytrhává se z objetí]: Brzdi, brachu! Příslušné výhrady jsem náhodou měl v jedné poznámce k první verzi. Počkej, jen co to najdu. [zuřivě prohrabuje papíry na stole] Kde jsem to jen měl? Kam se poděla, potvora? Myslím, že to byla část bývalé poznámky č. 46! Čtyřicetšestko! Kde jsi? K noze! [pokouší se hvízdat] K pánovi! ...

Judy: Poslyš, není to tohle? [čte] "Význam epistemologické inovace, kterou linguistic turn z hlediska bohatě..."

Autor [vítězně]: Ano! Ano! To je ono! Čti, prosím tě, pokračuj!

Judy: Tak tedy: "Význam epistemologické inovace, kterou linguistic turn z hlediska bohatě strukturované sociologické disciplíny představuje, bychom však neměli přecenit. Opatrnost je namístě hned ve dvojím smyslu: jednak je třeba mít na paměti mnohé momenty sociologické tradice, na něž vyhraněná orientace zájmu sociologů o materialitu jazyka mohla přirozeně navázat - nešlo tedy zdaleka o tak velkou rupturu ve vývoji sociologického myšlení, jak by se mohlo snad na první pohled zdát; a jednak je třeba vidět, že značná část sociologů se bez této inovace docela dobře obejde, ba dokonce že leckteří sociologové různým aspektům této inovace aktivně oponují."

Autor: No? Co říkáš teď, chlupatče?

Chlup: Nic, myslím, že jsem tvoje drzé řeči prve usměrnil elegantněji a výmluvněji. Bez vycpávek. Ostatně - pozval jsi nás přeci kvůli tomu, aby ses prostřednictvím našich hlasů zbavil rozvleklých patových poznámek, ne?

Autor: Jistě.

Chlup: Vidíš! Tak proč mě teď vytěsňuješ z téhle druhé verze právě prostřednictvím patové poznámky? Chováš se absurdně!

Autor [ukřivděně]: Protože mě příliš zesměšňuješ! Dočista likviduješ moji autoritu!

Chlup [rozhořčeně]: Myslel jsem, že právě něco takového jsi chtěl!

Autor: To ano, jenže ty se chováš jak Jezinky! Přeháníš to.

Judy: Promiň, Zdenku, ale to jsi snad mohl čekat. Znáš Chlupa. A znáš sám sebe. Jste jeden jak druhý!... Na, [vytahuje kapesník] vysmrkej se!... Čtěme raději dál.

8. Judy odhodlaně čte, oba pánové demonstrují svoji uraženost; Judy má spor s Druhou verzí

Judy [čte]: "Zvláštní pozornost si důsledkem lingvistického obratu získává pojem 'textu', resp. 'textuality'. To proto, že text, jako tradiční a očividné ztělesnění jazykového sdělení, lépe než mluva vyjevuje pointu poststrukturalistického pohledu. Klasický písemný text je totiž zřejmá 'stopa' toho, co bylo sděleno; stopa, která v čase a v různém smyslu přesahuje svými důsledky intence toho, kdo příslušné sdělení vyprodukoval. Pozorujeme-li komunikační situaci z hlediska psaného textu, myšlenka jednoho není prostě zkopírována do vědomí druhého nějakou bezodpadovou technologií."

První a Druhá verze textu [jedna přes druhou, s povzdechem]: Co ten člověk ví o existenciální zkušenosti psaného textu?

Judy: Nemyslí to zle, holky. Jestli mu dobře rozumím, myslím, že chce jenom říct, že sdělení, ztělesněno do textu, získává svým způsobem vlastní život. Stává problémem pro obě strany: jak pro čtenáře, tak pro vlastního autora. Rozdíl mezi oběma, totiž mezi čtenářem a autorem, je tímto úhlem pohledu do značné míry setřen. "Autor" může být docela dobře "čtenářem" svého vlastního sdělení; a "čtenář" může být na druhou stranu chápán jako "autor" textu, pod kterým je podepsán někdo úplně jiný - rozumějte, takový čtenář je "autorem" nikoli v tom smyslu, že by onen text nějak napsal, nýbrž v tom smyslu, že jej nějak přečetl! Oba, pisatel i čtenář, jsou autoři své vlastní interpretace; a oba onen text nějak čtou. Mými ústy zde nyní například mluví Judyina verze textu, zatímco Chlupova a Zdenkova zrovna mlčí. Všichni dohromady ale přitom vyjednáváme jakousi další, společnou verzi, kterou tady nazýváme Druhá.

Druhá verze: Tedy nezlob se, Judy, ale tvoje verze mluví snad mými ústy, nikoli tvými. To já ti dávám hlas. Nebýt mě, jste všichni, jak tady jste, dočista němí!

Judy: Tak pozor! Tohle zdaleka není tak jasné. Tvůj ontologický status je pěkně na vodě, děvenko! Sleduj, jak ti to spolu s První verzí vytmavíme: [čte z První verze] "U textu (jako očividně ztělesněného jazyka) je evidentní, že adresát čte sdělení a rozumí tomuto sdělení po svém. Je také evidentní, že se sdělení-text okamžitě stává předmětem re-interpretace i pro svého autora. To, že dotyčný někomu něco sdělí, má prostě - po nějakou dobu - svoje důsledky vzhledem k tomu, co a jak sděluje dál; a také vzhledem k tomu, jak vnímá a interpretuje - zpětně i do budoucna - sdělení ostatních. Nebo ještě jinak: u textu je prostě evidentní, že je nejen nějak 'psán', ale že je také nějak 'čten'; a také, že rozumění tomuto textu se (na obou stranách komunikační situace) proměňuje v čase - už jenom proto, že čas přináší (oběma stranám) konfrontace s mnoha a mnoha dalšími texty, které smysl a význam toho, co bylo prve napsáno, nutně posouvají, a jejichž význam je z druhé strany tvarován kon-textem, do něhož jsou zasazovány..." [zvedá hlavu od První verze] Vidíš, jak je tvoje identita jako (právě) psaného textu nejistá?! Co ty vůbec jsi, Druhá verze? Shodnu já se na tobě, na tom kdo jsi (tj. o čem jsi) třeba tady s Chlupem? Nebo se Zdenkem? Těžko. Shodnu se na tobě se čtenářem? Taky těžko! Kde vůbec končíš a kde začínáš? Jsi moje, anebo čtenářova? Nebo snad Autorova? A odkdy? Dokdy?

Druhá verze: Mluvíš, jako bys sama byla něco jiného. Shodne se snad čtenář s autorem tohoto textu na významech tvých replik? Kdo jsi, Judy, tázající se a odpovídající opice? Kdo má vrch: Judy myšlená, Judy napsaná, anebo Judy přečtená? A pokud myšlená či přečtená, pak kým? Kdy? Zrovna teď, naposled, anebo prvně?

Čtenář: Ach, Bože!

Judy: Kuš, ty nevzdychej! Sám na tom nejsi líp. Tvoje vlastní hranice a tvoje vlastní identita jsou stejně rozmazané a nejisté jako u mne nebo u různých verzí psaného textu! Jen si zkus předchozí řádky aplikovat sám na sebe![38] Pomož mi opět, První verze!

První verze: Ano, všechno, co bylo dosud řečeno o "textech", platí i pro jakékoli jiné užívání jazyka. "Stopové" fungování jazyka je pouze zřejmější, pochopitelnější, vidíme-li jazykové sdělení ztělesněno do podoby písemného textu, a když tedy máme jeho "stopovost" jasně na očích. U mluveného jazyka je jeho materialita (či neoddělitelnost myšlení a jeho vyjádření) mnohem skrytější, ale o nic slabší.[39] Ba dokonce, netřeba se omezit pouze na mluvený jazyk. Vlastně jakoukoli sociální činnost můžeme chápat jako produkování "textů": jakýkoli náš akt je "textem", který byl nějak "napsán" a který je či může být - dříve nebo později - nějak "čten";[40] vůbec si přitom nemusíme být vědomi, že jsme zrovna nějaký "text" uvedli do života, neboť ostatní na nás a na našem chování interpretují i to, co děláme bezděčně. Ba víc. Musíme si uvědomit, že z tohoto pohledu jsou "texty" produkovány jak tím, že jsou "psány", tak tím, že jsou "čteny". Mezi obojím není podstatný rozdíl: tím, jak text "čtete", "píšete" vlastně (produkujete) nový.

9. Autor má povinnosti k vědě; Chlup buď sní, anebo je nadále zatrpklý; ponorka, aneb: slova se musí ujmout První verze

Autor [nevrle, stále ještě v trucu; přesto si nemůže pomoci, aby se v tomto místě nevložil do debaty - je to přece vědec, který má vůči vědě své povinnosti]: Věřte nebo ne, ale přesně o tom je "zrcadlová" metafora v mé recenzi na knížku P. Atkinsona (1990).[41] Intertextualita je totiž základem nekonečného hyperbujení textu docela podobně, jako je každá soustava zrcadel základem nekonečného hyperbujení obrazu. Obojí, metafora textuality i metafora zrcadlení, dostává konvenční chápání pojmu "realita" (jakož i všechny vědy, které si na tomto pojmu založily vlastní existenci) do pěkných nesnází.

Judy: Nu a povíš nám, o co vlastně v té tvé recenzi jde?

Autor: V oné recenzi se pokouším ukázat, že metafora, podle které vědecká činnost spočívá v zrcadlení reality, není tak zatraceníhodná, jak se na první pohled zdá. Jenom se přitom jakákoli jiná než vědecká činnost nesmí chápat jako cosi (řádově) jiného. V oné recenzi píšu o epistemologických základech sociálních věd zhruba toto: Nastavíte-li světu - řekněme jakési síti aktantů[42] - zrcadlo, abyste jej jako sociologové nějak zachytili, popsali či zobrazili, nemáte v ruce vlastně nic podstatně jiného, než co mají i všichni ostatní. Ba co víc, spolu s ostatními jste také lapeni v pasti toho nejsamozřejmějšího, a proto obvykle nereflektovaného efektu každé sociální interakce: to, co svým zrcadlením způsobujete, není nic nevinného - celý svět je totiž tímto vaším aktem nevyhnutelně mnohonásobně rozmnožen a zkomplikován.

Chlup [zasněně, zapomínaje na svoji uraženost]: Četli jste Borgese? Já sám nikoli, ale vím, že v jedné své povídce má Borges zhruba tuhle větu: Zrcadla a pohlavní styk jsou ohavnosti, protože rozmnožují a rozšiřují tento svět. Kdosi mi to alespoň takhle říkal.

Autor: To jsem byl já.[43] [obrací se zpět k Judy a pokračuje] Jen si to zkus představit, Judy. Jakmile zrcadlo není široko-daleko jediné, jakmile se někde na světě potká více zrcadel, situace zrcadlení se principiálně mění. Vzpomeň si třeba na zrcadlová bludiště nebo na dvoukřídlé toaletní oltáříčky, které ti - jakmile se zraky tří zrcadlových ploch patřičně setkají - bez šilhání a v jediném okamžiku zprostředkují hned několik pohledů na profily kamsi stranou zírajících hlav, z nichž polovinu poznáš napřed jen s obtížemi.

Judy: Hm, to znám. Když jsem byla v pubertě, sedávala jsem u takového rozkládacího zrcadla na stolku mezi Lybary mé maminky. Sklíčeně jsem tehdy z různých úhlů pozorovala svoje příliš rychle dozadu ustupující čelo...

Autor: No, vidíš, to je ono. Ale abych to uzavřel: metafora sociologického poznávání jako zrcadlení vnějšího sociálního světa je směšná pouze potud, pokud jí chybí principiální reflexivita; pokud se skrytě či otevřeně předpokládá, že je to výhradně výzkumník, kdo operuje s nějakým zrcadlem a chytá do něj jako rybář do sítí poslušné objekty sociální reality; nebo ještě jinak: pokud je privilegovaná pozice zrcadlícímu výzkumníkovi zajištěna tím, že všem ostatním jsou zrcadla odepřena. Není divu, že takto konstruovaná metafora zrcadlení je klasickou součástí kritiky moderní epistemologie. Rortyové, Feyerabendové a mnozí další s využitím nejrůznějších argumentů vyvozují, že poznání už nemůže být nadále chápáno jako nějaké "zrcadlení reality", tj. její pasivní, věrné odrážení z jakési vnitřně jednotné, vnější a nezávislé pozice. Namísto toho by mělo být poznání pojímáno jako "vytváření reality", či alespoň její "re-interpretování". Agger (1991) například píše: nejde o to číst vědu jako zrcadlení světa, ale jako silnou, imaginativní, někdy duplicitní literární intervenci.

Já jsem se pokusil jít na věc z druhé strany. Pokusil jsem se o to, neboť jsem přesvědčen, že hanba celé téhle klasické metafory nepatří zrcadlu, ale nepřítomnosti aktéra/aktérů zrcadlení a z ní vyplývající asymetričnosti vztahu mezi (údajně) "zrcadlícími" a (údajně) "zrcadlenými". Proto jsem metaforu poznávání jako zrcadlení trochu přeformuloval: řekněme, že výzkumník má zrcadlo a poznává-li, pak zrcadlí; ale má-li zrcadlo on, pak ho mají i druzí (známe to už z dětského hřiště: buď všichni, anebo nikdo, jinak není žádná hra!) Toto nové rozvržení sil podstatně mění situaci. Zrcadlení už vůbec nemusí, ba nemůže být chápáno pasivně; netřeba ho chápat jako službu (anonymního a nedůležitého, protože v principu nahraditelného) výzkumníka (tomu pravému a navěky fixně nastavenému) Zrcadlu, ale jako službu (nedůležitého, protože v principu nikterak výlučného) zrcadla (jedinečnému a proměnám podléhajícímu) Výzkumníkovi.

Všimni si, Judy, tato reformulace klasické zrcadlové metafory nekončí zrcadlem. Nemůže končit zrcadlem, neboť "zrcadlení" je podle ní aktem, který je nesen nějakými aktéry ("aktanty") - zprostředkovateli toho všeho. Zrcadla prostě někdo - ať už záměrně či bezděčně - nastavuje a rozmisťuje. To má svoje důsledky. Protože úloha činitelů reprezentace,[44] čili aktérů zrcadlení,[45] není tímto pohledem nijak zakrývána a potlačována, zrcadlo samotné je nevyhnutelně lokalizováno do nějakého času a místa. Ze Zrcadla se stává zrcadlo. Zároveň se stávají symetrickými vztahy mezi jednotlivými aktéry situace: mezi těmi, kteří poznávají, a těmi, kteří jsou poznáváni; mezi procesy zrcadlení a procesy, které jsou zrcadleny. Jde o to, že výzkumníkovo zrcadlení je - stejně jako zrcadlení kohokoli jiného - vždy odněkud-k-němu-a-zase-někam (v čase i místě příslušné sítě zrcadlících aktantů) a, především, že je to vlastně nevyhnutelně zrcadlení nějakých jiných zrcadlení, které navíc to jeho zrcadlení už nějak obsahují...

Judy: Uff! Zadrž! Už nemůžu! Nejde to všechno říct nějak jednodušeji?

Autor: Komplikované, co? Budiž: na velice elementární úrovni to pěkně formuluje třeba Schutz (1962:59): "konstrukce sociálních věd jsou takříkajíc konstrukcemi druhého stupně, to jest konstrukcemi těch konstrukcí, které jsou normálně produkovány aktéry sociální situace". Mám jenom obavy, že Schutzovo chápání "sociálních aktérů" a "sociální situace" je v tuto chvíli pořád ještě příliš konvenční.

Judy: Moment, co tím chceš říct? Ledva tu někdo pronese něco jakž-takž srozumitelného, ty ho hned zpochybníš!

Autor: Chci říct, že chovám jisté podezření vůči myšlence, podle níž by "sociologické" konstrukce představovaly konstrukce zrovna "druhého"(!) stupně. Toto podezření je přitom vlastně podezřením vůči představě, že "běžné" sociální konstrukce představují konstrukce stupně "prvního"(!), tedy stupně jaksi "základního", "primárního", "opravdového", "neodvozeného", "skutečně skutečného", "(ještě)-ne-sociologického", atd. To by bylo jako kdybych tuto meta-analytickou pasáž Druhé verze považoval za konstrukci jakéhosi stupně třetího, jenž je na jednu stranu superiorní vůči normálním sociologickým konstrukcím (podobně jako sociologické konstrukce vůči běžným sociálním konstrukcím), zato však - na druhou stranu - ještě ne-skutečnější a odtažitější než obyčejný sociologický text. Jinými slovy, moje podezření je podezřením vůči ideologii reprezentace[46], vůči vytváření bariéry či distance mezi sociologií a...[47]

Chlup [ironicky; od svého posledního vstupu až do téhle chvíle se zdál duchem nepřítomen]: Aha, rozumím. Tobě je prostě protivná jakákoli myšlenka, která se okázale nedistancuje od hierarchického uvažování a od klasických filosofických dichotomií. Relativismus über alles! Nebo se mýlím?

Judy: Já bych spíš řekla slovíčkaření.

Chlup [zvyšuje hlas a obrací svoji energii proti Judy]: Vůbec to není slovíčkaření! Tenhle člověk destruuje před tvýma očima základy mého oblíbeného oboru!

Judy: Nevím, proč se rozčiluješ. Vadila by ti tolik představa, že základy tvého oblíbeného oboru jsou destruovány právě slovíčkařením?

Chlup: Něco takového si těžko můžu představit! To by totiž musely být sociologické fundamenty pěkně chabé!

Judy: No právě!

Chlup [téměř rozzuřen]: Jak to, "No právě"?!!

Judy [s nevinným úsměvem]: Poslyš, Zdenku, neměli bychom se pohnout z místa? Nemotáme se pořád dokola?

Autor [patrně hluboce zamyšlen]: ...[48]

Judy: Zdenku! Slyšíš? Nepohybujeme se v těchto chvílích jaksi v kruhu? Nechceš nás všechny usměrnit zpět? Pokud vím, píšeme cosi o auto/biografii a sociologii...

Autor: ... Ach, ano. Máš pravdu, Judy.

První verze: Děkuji, Judy.

Autor: Á, První verze! Ty zde? To je fajn. Pokračuj teď, prosím, chvíli ty. Nechci to zase od Chlupa schytat. Od strany ... od strany 17 dole, bych prosil.

První verze: Co to tedy pro sociologii znamená, navrhuje-li např. Brown (1985, 1987, 1990a) metaforu "společnost jakožto text"? Znamená to, že vztahujeme jak k úrovni běžného osobního styku, tak k úrovni institucionálně zprostředkované komunikace charakteristiky lingvistické konstrukce. Společnost si potom můžeme představit jako neustálé produkování mnohorozměrné sítě "textů" různými aktéry. Tyto "texty" mohou mít jak podobu explicitních, psaných textů, tak "textů" na úrovni verbálních kódů a projevů nebo na úrovni non-skriptuálního a non-verbálního chování.[49] Vždy jde však o určitá sdělení (významy) produkované podle nějakých víceméně sdílených a obvyklých pravidel (gramatiky). Podle této logiky je "textem" jak občanský průkaz, systém sociálního pojištění nebo architektura jednotlivé městské části, tak něčí zrovna teď unavená tvář, vyplněný volební lístek nebo obrazový doprovod televizních zpráv.

Autor: Promiň, přeruším tě. Chci jenom upozornit na to, že právě textuální metaforou je změkčeno tradiční rozlišování mezi "objektem" a "subjektem" či "formou" a "obsahem". Je ale také podstatně zproblematizován rozdíl mezi "faktem" a "fikcí", jeden ze základních předpokladů klasického sociologického pojímání sociální reality. Obojí, jak v této souvislosti poznamenává Brown (1990a), fakta i fikce, je totiž produktem a zdrojem komunikativní akce.[50] Obojí je, tak říkajíc, intertextuálně spojeno - "texty lži" a "texty pravdy" se proplétají, aby nám pomohly přesvědčivě sdělit třeba i velmi autentický pocit nebo vylíčit dostatečně jasně, a přitom jednoduše nějakou i velmi "reálnou" situaci. Netřeba si přitom zrovna vymýšlet nějaké události, které se nestaly, osoby, které neexistovaly. "Text lži" se ustavuje už samotnou nekompletností, nedokonalostí "textu pravdy". A nekompletnost "textu pravdy" vyplývá z nemožnosti vstřebat do každého jednotlivého textu celý jeho kon-text. ...Nevím jestli to patří zrovna sem, ale bojím se, že bych na to pak zapomněl. Tak, pokračuj, První verze.

První verze: "Textem" je ovšem i životopisné vyprávění. Vždy bylo. V tom je právě jeho problém. Životopisné vyprávění bylo vždycky příliš okatě textem (tj. čímsi vždy již odvozeným). Proto bylo (jenom) textem dokonce i tehdy, když "sociální vztahy", "společenské instituce" či "individuální jednání" požívaly neotřesitelný status sociální reality (tedy status čehosi přirozeně primárního).

Pro sociologa, který přijme textuální metaforu sociálního života, se ovšem situace podstatně mění. Auto/biografie zůstává dál nesmírně složitou lingvistickou konstrukcí, ale není už pouze textem. Textuální kompozicí už je přece nejen něčí auto/biografická výpoděď, ale jako "texty" jsou chápány i samotné události, jež tuto výpověď faktograficky zakládají.

Vraťme se nyní k původní otázce: co to tedy je auto/biografie? V auto/biografii čte člověk (sám po sobě) texty skutků a vztahů svého/něčího života. A protože texty jsou si jeden druhému kon-texty, a protože tvoří živoucí intertextuální síť, nejenže je něčí život kontextem, ze kterého se vynořuje jeho biografie (tedy interpretace tohoto života), ale zároveň je tato biografie nenápadným kontextem toho, co dotyčný žije. Jinak řečeno, nejen že na pozadí událostí našeho života formulujeme svoji autobiografii, nýbrž také na pozadí vlastní autobiografie běžně vnímáme a tvarujeme události, jichž se účastníme. Řekneme-li potom, že každý má nějakou biografii, neznamená to, že každý někdy sepsal nějaký životopis. Nemusím svůj život zrovna "psát" (říkat, sepisovat), abych nějakou auto/biografii skutečně měl. Stačí, že ho - každodenně i z většího odstupu - potichu "čtu"; že ho nějak vnímám, a dávám přitom smysl životním událostem a vztahům, jak jednotlivě, tak v celku. Životopisné vyprávění samo je pak pouze explicitní narativní[51] reprezentací tohoto neustále skrytě fungujícího biografického kon-textu...

A jsme zpátky u auto/biografie jako sociologického data.

C. "AUTO/BIOGRAFICKÁ" POVAHA DATA V SOCIOLOGII

Odpovídá-li respondent na otázku v dotazníku, nutně tak vždycky činí "s vlastní biografií v zádech". Jak hezky říká Maines (1993:25), aby mohl respondent vůbec odpovědět, musí napřed otevřít dialog s vlastní biografií a hledat ve své životní zkušenosti situace a vztahy, které dané otázce a možným variantám odpovědi odpovídají (mimochodem velmi často žádné relevantní situace a vztahy vůbec najít nemusí). Problém, na nějž Maines v této souvislosti upozorňuje, spočívá v tom, že celý tenhle tichý dialog respondenta s jeho vlastní biografií sociolog nevidí. Nemá k němu jednoduše přístup. Text vyplněného dotazníku ho prostě neobsahuje.

10. Velké usmíření

Judy: Jestli tomu dobře rozumím, výzkumník provádějící hromadné šetření se vlastně chová poněkud absurdně, ne? Vždyť on se prostřednictvím dotazníku baví s úplně neznámými lidmi přesně tím způsobem, jakým se obvykle bavíme s někým, jehož biografii důvěrně známe!

Chlup: Co tím myslíš? Jako že nám takový sociolog vyhrožuje vydíráním?

Judy: Myslím tím to, že když chceš porozumět konání někoho, s kým se dlouho a dobře znáš, stačí pár přesně zamířených slov a jsi doma. U každého jiného bys k podobnému porozumění potřeboval mnohem více otázek a času.

Autor: Je to tak, jak říkáš, Judy. Souvisí to s tím, že standardizované procedury sběru dat jsou zásadním způsobem založeny na předpokladu, podle nějž jsou "data" v podstatě neutrálními "informačními zdroji".[52] Výzkumník se svým dotazováním pokouší dobrat informací o nějaké "realitě" ("pravdě"), která v souladu s obvyklým přesvědčením metodologů existuje zcela nezávisle na lingvistických konstrukcích, jimiž je komunikována. Jinými slovy, sociolog se snaží dobrat skutečnosti, kterou tuší někde za pouhými slovy. Slova (samozřejmě ta, která nepatří výzkumníkovi samotnému) jsou vzhledem k takovému úkolu mírně zrádnými médii. Výzkumník to ví. Má však po ruce jisté způsoby, jak zrádnost tohoto média eliminovat. Nespolehlivost rétorických reprezentací reality je eliminována tím lépe, čím včasněji a čím více se podaří respondentova sdělení očistit od jeho vlastních interpretací sdělovaných "faktů". Sociologovi se nejlépe budou interpretovat taková data, která jsou minimálně poznamenána interpretací někoho jiného. Řešení? Přesně namířené otázky, na něž existují jednoznačné odpovědi, vyjádřitelné pokud možno číslem, číselnou hodnotou, digitální logikou ano/ne. Čisté průstřely šalebných prezentací respondentova "já"...

Chlup: Odpusť mi! Posledních pár minut jsem byl přesvědčen, že jsi blb. Za tuhle poslední větu tě však plně rehabilituji!

Autor: Povrchní estéte!

Judy [chytá Chlupa za ruku a honem obrací stranu]: Člověk jako by v téhle logice neměl žádnou biografii, že?

Autor: Člověk v téhle logice nemá biografii, která by byla sociologovi problémem, to jest něčím nesamozřejmým, něčím, co je hodno naší pozornosti. Respondent má jenom věk, pohlaví, politickou příslušnost, děti, majetek, postoje nebo hodnoty. Především však schopnost rozumět jasně formulovaným otázkám.

To ale není všechno. Čím více jsou respondentova slova tlačena do pozice maximálně neutrálních zdrojů informací o sociologicky relevantní "pravdě" či "realitě", tím více je také zamlžována jejich povaha jako sociálních fenomenů, jako lingvistického materiálu sociální konstrukce reality. Ale nejenom. Tím více také odstřihává sociolog sám sebe od světa, který studuje; klade sám sebe mimo intertextuální síť významů řetězenou sociálními aktéry. On nestuduje řeči, ale fakta. A právě deklarovaná schopnost rozlišit jedno od druhého (tj. fakta od řečí, svět od jeho reprezentací) - jako nezbytná podmínka zaměření skutečného výzkumného zájmu výhradně na to prvé - legitimuje pak výzkumníkovy vlastní řeči jako sdělení či interpretace zvláštní, "vyšší" hodnoty. To, co je tak legitimováno, je zásadní asymetrie ve vztahu mezi výzkumníkem a předmětem jeho zkoumání.

Chlup: Rozumím. Tohle se v případě biografické sociologie nemůže stát. Tam je to jiné: zabýváš-li se životopisným vyprávěním, těžko se před biografickými kontexty lidského chování a chápání někam nadlouho a dobře schováš. Těžko prostě utečeš před textualitou komunikace mezi dotyčným člověkem, jeho biograficky filtrovanou minulostí a tebou samotným v roli sociologa. Není to tak?

Autor: Není to tak úplně přesné, Chlupe. Jak už jsem prve naznačil, i k životopisnému materiálu lze - s jistými potížemi - přistupovat podobně, jako k vyplněnému dotazníku. Nedejme se mýlit. Ideologie reprezentace není v sociálních vědách zdaleka omezena jenom na sociologický mainstream. I v tzv. biografickém přístupu může být logika dočista stejná, jenom řešení zrádnosti subjektivních reprezentací vůči předpokládané realitě "za nimi" musí být obměněno a už nemůže být každopádně tak razantní. Základní pravidlo potom zní: případná hanba "lži" či "nepravdy" nesmí v žádném případě padnout na hlavu sociologa. A tak musí být od počátku mnoha způsoby udržována jasná diferencující hranice mezi sociologem a vyprávějícím (a také mezi tím, co a jak dělá jeden a co a jak druhý).

Judy: Jaká hranice? V čem třeba?

Autor: Tak například: Vyprávějící je ten, kdo biografii - už podle definice biografického přístupu - má, sociolog však rozhodně ten, kdo ji - v daném momentě (tj. v momentě, který jediný je z hlediska výzkumníka relevantní) - nemá. Rušilo by ho to přece. Vyprávějící je ten, kdo je brán vážně, jenom když interpretačně vypovídá sám o sobě (o svém vnitřním světě); kdyby to samé dělal sociolog, byl by směšný - ten naopak interpretuje výhradně to, co je mimo něho. Od vyprávějícího se neočekává nějaká "pravda" (kromě jeho "subjektivní pravdy" o něm samém) - může si tedy eventuálně i "vymýšlet"; zato výzkumník je požadavku pravdivého zachycení objektivní reality beze zbytku povinován (očekává se od něho "objektivní pravda", byť o subjektivním světě někoho druhého). Vyprávějící je "uvnitř" reality, která je v danou chvíli sociologickým problémem, výzkumník "vně", atd... Woolgar (1988) přesně tohle ukazuje na případě etnografických studií. Etnograf buduje svoji reprezentační autoritu tím, že svým textem systematicky konstruuje "exotický" charakter "toho druhého", jeho "kulturní vzdálenost". Tato exotičnost či distance je přitom konstruována jako vnitřní kvalita studovaných osob či kultur, a nikoli jako relační fenomén, symetricky k sobě vážící pozici etnografa a studovaného světa.[53] Tohle umožňuje etnografovi vytvořit a udržovat nám už známou iluzi asymetrie: iluzi, že samotný etnografický text operuje na jiné, vyšší úrovni, než "texty" světa, který je zrovna předmětem jeho zkoumání.

Judy: Jenže ty teď mluvíš o praktikách nějakých etnografů, a ne o biografickém přístupu!

Autor: Chtěl jsem jenom ilustrovat, že v samotném dotazníku pes zakopán není. Jak jistě uznáš, v případě etnografie vůbec nejde o žádnou standardizovanou sociologii. Ba dokonce, máloco je tak blízko biografické sociologii jako etnografie - a možná ani ne tak svými zálibami, jako svými současnými problémy (právě těmi, o kterých zrovna byla řeč).

Chlup: Myslím, že určitý rozdíl mezi sociologií analytického a narativního paradigmatu (jak to nazývá jeden můj funkčně o něco výš postavený kolega) v tomto směru přece jen existuje. Jsem totiž přesvědčen, že distance mezi výzkumníkem a "těmi druhými" se sice možná snadno teoreticky formuluje, anebo alespoň potichu předpokládá, ale hůř dělá. A to platí především tam, kde se sociolog nemůže opřít o standardizované procedury a techniky - například právě v biografické sociologii. Hranice mezi sociologem a vyprávějícím je v praxi nutně velice křehká a nepevná. Rozhodně je křehčí a méně přesvědčivá než v případě technologií hromadného šetření.

Judy: To je fakt. Nedovedu si dost dobře představit, jak by mohl sociolog v rámci biografického přístupu udržet zdání solidnosti takové hranice. Strašně by riskoval, že se úplně zesměšní - když ne před svými kolegy, tak před lidmi, které zpovídá.

Autor: Ano, souhlasím. Však je také biografický přístup v rámci klasického sociologického mainstreamu (tj. v rámci dualistické logiky "pravdy vs. lži", "objektu vs. subjektu", "sdělení vs. interpretace") permanentně v defenzivní pozici. Právě proto je tlačen k různým ústupkům a nouzovým aliancím. Všeobecným vyústěním téhle neohrabanosti životopisného vyprávění v roli neutrálního sociologického údaje o objektivní realitě je ústup směrem k psychologizujícímu zájmu o subjektivitu. "Realitou", která je v takovém případě zkoumána, je výzkumníkovi často především vyprávějící subjekt a jeho nitro. Vyprávění samo je médiem, kterým se lze této "realitě" neobvykle blízko přiblížit. Ano, niterný svět individua - to je nakonec hlavní téma takového biografického přístupu, kterému dualistická logika přiznává ještě jakousi legitimitu.

Judy: Začínám chápat, kam míříš. Lingvistický obrat v sociálních vědách, o němž jsi mluvil před chvílí, tuhle klasickou dualistickou logiku v mnoha směrech zpochybnil. A to potom otevírá životopisnému vyprávění docela jiné sociologické obzory, ne?

Autor: Jistě. Metafora textuality uplatněná se všemi důsledky v rámci obecné sociologické teorie snímá z biografického přístupu jeho tradiční hanbu. Tehdy představuje životopisné vyprávění takové sociologické "datum", které se s otevřeným hledím může postavit konceptu textuality sociální reality. Je to "datum", které mimořádně dobře zachovává intertextualitu toho (nerozhodnutelné hranice mezi tím), co žijeme, a toho (tím), co o tom říkáme či myslíme - ať už jako respondenti či jako sociologové.

Chlup: Věřte nebo ne, také já tomu začínám rozumět! A hned podám důkaz... [zarazí se a upadne do rozpaků] Napřed si ale musím něco ověřit. Poslyš, jde - alespoň provizorně, rozumíš - předpokládat, že textuální metafora je zvlášť vhodným rámcem pro analýzu života těch společností, jež někteří nazývají "postmoderními"?

Autor: Jako provizorní předpoklad si to myslím můžeme dovolit.

Chlup [s úlevou]: Sláva! Tak tedy slyšte, co nyní poznamenám na adresu auto/biografie v roli sociologického data: těžko na cvičišti modernity, lehko na bojišti postmodernity!

Autor: Ó, Chlupe, můj učiteli, děkuji ti! Báječná teze! Opravdu mi dovolíš tuto tvoji poznámku otisknout v mém textu? Skutečně? Ach, děkuji! Myslím, že si tvoji úvahu o vzájemném vztahu textuální metafory a sociologie postmodernity můžeme dovolit už nejen jako provizorní předpoklad. Tvoje poslední věta za ten risk stojí.

Judy [s láskou hledí na svého opičáka]: Jsi ty ale péro, Chlupe!

11. Tiše, Autor chystá pointu!

Autor [pokračuje, s rukou kolem Chlupových ramen]: Nyní - víc než kdy jindy - je tedy auto/biografie nesmírně zajímavým sociologickým datem. Rozmrzení z toho, že jde o "datum", které je do jisté míry pouze o sobě samém, přestává vadit ve chvíli, kdy pochopíme intertextualitu mezi "vyprávěním" a "životem". Tuto intertextualitu můžeme chápat především jako nesamozřejmost a nejednoznačnost rozdílu mezi "tím, co (jen) označuje" a "tím, co (opravdu) je". Auto/biografie dostává skrze textuální metaforu sociálního života nový sociologický význam. Biografický přístup už netřeba vidět jako metodologickou alternativu, která za malé (protože "měkké") zisky platí vlastní degradací na nedokonalou a ošidnou verzi empirické vědy. Relativní epistemologická neohrabanost biografického přístupu je najednou tatam. Nyní jsou to spíš respondentovy odpovědi na pečlivě formulované otázky hromadného šetření, které představují "zrádná" (protože k empiricky nepodložené spekulaci vedoucí) data. Hromadně šetřící sociolog totiž nemá k dispozici nic než textuální fragmenty odstřihnuté od skrytého (biografického) kontextu, v němž byly danou hromadně šetřenou osobou formulovány, a jehož rámec jediný tedy konstituuje skutečně empirická vodítka pro porozumění a sociologickou re/interpretaci.

To všechno samozřejmě neznamená, že textuální obrat zacházení s životopisnými materiály sociologovi nějak ulehčuje či zjednodušuje. Jenom se ukazuje, že vlastně s žádným sociologickým datem se jinak zacházet nedá. Nejen životopisné vyprávění, ale každé sociologické datum je vlastně - tiše nebo nahlas - (biografickou) interpretací. Není přitom rozhodující, zda ho tak výzkumník chápe či nikoli. Ono se tak rodí a funguje tak.

D. AUTO/BIOGRAFIE A POSTMODERNÍ SOCIÁLNÍ TEORIE

[pokračuje] Dovolte mi nyní malé shrnutí.

Viděli jsme, že oživený zájem sociologů o životopisné texty lze interpretovat jako něco, co souvisí s obecnějšími posuny v sociologické epistemologii. Sociologickým problémem se pro značnou část badatelů stala sama sociální realita a její povaha. Někteří teoretici závažným způsobem zpochybňují striktní rozlišování mezi (opravdovou) realitou a jejími (pouhými) reprezentacemi. Dávají k úvaze, zda to, co nazýváme "realitou" není jen nekonečné řetězení reprezentací nějakých jiných reprezentací, a zda tedy to, co nazýváme "reprezentace" zaslouží být striktně vykazováno za hranice "toho, co opravdu je".

Ústředním problémem je v tomto smyslu problém "materiality" jazyka. A ústřední metaforou pro uvažovanou materialitu jazyka je pojem "textu". Text lze docela dobře chápat jako reprezentaci, která - kromě toho, že reprezentuje - sama nějak "je". Podobně auto/biografie: kromě toho, že nějak reprezentuje něčí život, něčí já (self), také sama nějak "je". Je-li společnost (sociální realita) čtena jako text, pak může být vyprávěný auto/biografický text přirozeně pojímán jako sociální realita. Auto/biografie získává pro sociologa nový smysl ve chvíli, kdy jí je uleveno od toho břemene, které na ni uložila dualistická logika moderního racionalismu: od samozřejmého a všeobecného očekávání, že je popisem událostí a situací, které jsou vůči ní samotné primární a nezávislé. Jinými slovy, autobiografie získává novou přitažlivost, kdy jí je - jako sociologickému datu - dovoleno být tak trochu o sobě samé... Rozumíte?

Chlup: Snažím se. Mám však ubíhavé myšlení. Vrtá mi teď hlavou můj soc(iology)-appeal - tedy, myslím, soubor vlastností, který dělá z autoreferenčního systému zrzavých chlupů přitažlivý objekt sociologického zájmu...

Judy: I já se snažím porozumět ti, Zdeňku. Ale tvoje shrnutí mi nestačí; je mi to málo. Víš, možná lze opravdu porozumět nové vlně zájmu o biografie na pozadí nějakých obecných epistemologických inovací. Ale kde se pak vzaly samy tyto inovace? Jak (sociologicky) porozumět realitě toho tvého lingvistickému obratu? Jaké má kon-texty tahle vzpoura proti zavedeným kategoriím "dobře rozděleného světa" sama o sobě? Co se dá přečíst/napsat o tomhle?

Autor: Myslím, že to, co bylo popsáno jako "lingvistický obrat" není zdaleka jen posunem optiky, kterou mohou sociologové nahlížet předměty svého zkoumání. Lze totiž identifikovat složitou intertextualitu mezi tím, jak sociologové (a další představitelé soudobého specializovaného vědění) vidí svět, a tím, jak ho lidé žijí. Proto také poststrukturalistické teorie jazyka a vědění nenacházejí svoji aplikaci jenom v sociálněvědné metodologii, ale také v sociálněvědné teorii - jako teorie postmoderní společnosti a kultury.[54] Podle těchto teorií žijeme dnes ve světě, v němž rozlišení mezi realitou a jejími reprezentacemi (zobrazeními, popisy, interpretacemi) ztrácí smysl pro sociální aktéry - jednotlivce, instituce a jiné věci - obecně.

V tomto smyslu se některé z kulturních teorií postmodernity[55] přímo dotýkají už dříve zmíněného prolnutí klasických životopisných žánrů, forem a kategorií v těch teoretických přístupech, které doprovázejí dnešní znovuoživení sociologického zájmu o autobiografie a biografie. Vzpomínáš ještě, Judy, na koncept "auto/biografie"? Myslím ten, který je vlastně výrazem nemožnosti činit ostrá rozlišení mezi tím, když někdo píše o sobě a když píše o životech druhých...?

Judy: Ano. Vzpomínáš, Chlupe?

Chlup: Ano. Vzpomínáš, První verze?

První verze: Ano. Vzpomínáš, Druhá verze?

Druhá verze: Huš, vy! Chcete mne znemožnit!

Autor: Tak tedy: Lash (1988) ve svých textech navrhuje zhruba tuto interpretaci: Integrální součástí procesu "modernizace" jsou nejrůznější procesy diferenciace (a autonomizace) kulturních faktů. Naproti tomu, procesy, které by mohly definovat to, čemu říkáme "postmodernita", jsou procesy de-diferenciace - a tedy procesy "implose", zhroucení tradičních hranic a rozlišení, jak by řekl Jean Baudrillard (1983). Jednou z klíčových diferenciací, které se stávají v soudobém (postmoderním) světě problematickými, je podle Lashe právě rozlišování "toho, co označuje" (signifier) od "toho, co je" (referent). Žijeme dnes způsobem, v němž nejrůznější označení reality - její pojmenování, interpretace, zobrazení - jsou od reality samotné stále obtížněji odlišitelná a oddělitelná.

Něco podobného můžeme formulovat i specifičtěji, v přímé vazbě k problému auto/biografie: existuje intertextualita mezi tím, jak sociologové (a literární vědci, psychologové, terapeuti...) konceptualizují fenomén životopisného vyprávění v rámci svého výzkumného úsilí a ve svých knihách, a mezi tím, jaké životopisy lidé sami v různých situacích produkují. Údajně totiž dochází k určité erozi klasických životopisných konvencí či biografických modelů. Obecně je konstatován především ústup od lineárního vyprávění jako základního prostředku biografické konstrukce. Životopisné texty už nejsou tolik souvislým vypravováním o tom, co bylo; zato v mnoha chvílích na sebe berou podobu sebe-reflexivního "povídání" (které je gramaticky situováno do přítomného času). V souvislosti s erozí klasických auto/biografických žánrů se prostě zdá, jako by životopisná vyprávění byla stále více tematicky zaujata pouze svým vlastním předpokladem.[56] Rozumíš, Judy?

Judy: Ne. Rozumíš, Chlupe?

Chlup: Ne. Rozumíš, První verze?

První verze [poněkud rozpačitě, asi tak, jako když je někdo nucen - aby nekazil hru - falešně přiznat, že nerozumí sám sobě]: Ne. Rozumíš, Druhá verze?

Druhá verze: Já si počkám.

Autor: Přiznávám, chce to vysvětlení. Zde je: Předpokladem každého vyprávění je nalezení a ustavení nějakého výchozího bodu - pozice, z níž může vypravěč nějak pojmout svoji roli. U auto/biografického vyprávění jde potom o problém konstituování sebe sama jako organizátora vlastní životní minulosti. To, co se nyní s životopisným vyprávěním a jeho žánrovými konvencemi děje, spočívá v následujícím posunu: Otázka "KDO (vám to tady vlastně cosi) VYPRÁVÍ?" je pro vypravěče stále problematičtější; z hlediska auto/biografického aktu je proto často nakonec naléhavější než klasicky dominantní otázka "CO SE (mi to tedy všechno v tom mém životě) STALO?". Jinými slovy, vlastní vypravování životních událostí - ve smyslu histoire, relativně koherentního příběhu - je vytlačováno reflexivním úsilím o nalezení sebe sama... Mohu pokračovat?

Chlup: Jasně. Blížíme se už k nějaké té pointě?

Autor: Brzy se dočkáš, Chlupe. Stanley (1992) - to je ta feministka, jak už jsme o ní mluvili - vidí jistou historickou tendenci v posunu od "moderní", "realistické" (auto)biografie, konstrukčně založené na lineární, přísně chronologicky organizované trajektorii plné detailů, prezentující jediný "vzorový život" (ostatní jsou víceméně v roli stínových figur) podle tradice německého "výchovného románu" (Bildungsroman) a předpokládající svoji plnou a přímou referenčnost vůči líčenému životu, k postmoderní (de facto "feministické"), vysoce sebe-reflexivní auto/biografii, pro niž je perspektiva vším a která životy spíš v nekonečně různých verzích konstruuje než rekonstruuje, nezastíraje, že hranice mezi fikcí a realitou jsou pohyblivé a nezřetelné.

Judy: Oj, nemáš pro mě nějakou jednodušší formulaci, která by mi pomohla pochopit to, co tady líčíš?

Autor: Sama Stanley (1992:158) nabízí jednu pěknou metaforu. Aspoň myslím, že docela pěknou. Posun od moderní k postmoderní autobiografii či biografii charakterizuje následující metaforou. Konvenční ("moderní") model biografie je možné postihnout logikou mikroskopu: čím víc detailních informací o subjektu nahromadíš, tím blíž k pravdě se dostaneš. Stále více se ale v auto/biografické produkci prosazuje jiná logika, logika kaleidoskopu: pokaždé, když se člověk podívá do kaleidoskopu, vidí něco trochu jiného, avšak složeného téměř určitě z těch samých prvků, jen v jiné konfiguraci. Taková logika uchovává mnohost možných interpretací a pohledů, které si nemohou být než principiálně navzájem rovny; ba dokonce na této mnohosti buduje přesvědčivost prezentovaných interpretací.

Judy: Nu, metafora je to pěkná, cožpak o to. Ale nevím, nevím, jestli jsou šťastné takovéhle generalizace. Kde máš pro uvedená tvrzení nějaké doklady?

Autor: Tohle všechno je poměrně přesvědčivě dokumentováno literárními teoretiky v oblasti intencionální literatury, ať už fiction či non-fiction biografií a autobiografií. Fakt ale je, že prokázat zmíněné posuny na úrovni ne-literární auto/biografické produkce je nesmírně obtížné. Přesto existují empiricky podložené závěry, které výše zmíněné tendence do jisté míry potvrzují i na úrovni "ne-veřejně" produkovaných auto/biografických výpovědí. Tyto žánrové a konstrukční posuny jsou opatrně konstatovány alespoň v případě členů některých sociálních skupin. Tak například Peter Alheit (1993) ve svém empiricky i teoreticky nesmírně pečlivém příspěvku mluví o tendenci ke znehodnocování tradičních biografických modelů a k následné arteficializaci biografické konstrukce. Tato arteficializace se nejradikálněji projevuje v estetizujících životopisných strategiích, které konstruují biografii na způsob koláže. Takto konstruované biografie jsou silně autoreferenční - odkazují do značné míry pouze samy k sobě; jsou takříkajíc nezastřeně o sobě samých. Sám Alheit při popisu tohoto typu biografických inovací říká, že to je cosi jako empirický důkaz Derridovy dekonstruktivistické teze. Současně ovšem hned důrazně upozorňuje, že tato "designérská" strategie - jako nově se objevující typ - může být připsána pouze příslušníkům zvláštních segmentů sociální struktury. Jde o příslušníky těch segmentů, které jsou nejvíc postiženy soudobými modernizačními procesy, a tedy především tím, co sám autor nazývá "erozí tradičních prostředí činnosti".[57] Tezi o univerzálnějším rozšíření tohoto modelu prozatím dosavadní autorova empirická zkušenost nedovoluje.

Judy: Vidíš! Vidíš! Tady to máš! To je jen důkaz toho, že onen o něco výše proklamovaný posun od jakési moderní biografie k postmoderní je na úrovni ne-veřejné auto/biografické produkce nepříliš přesvědčivou tezí... Nebo snad navrhuješ, abychom nerespektovali zdravou zdrženlivost, pokud jde o generalizaci empirických nálezů?

Autor: Jsem pro lecjakou zdrženlivost, Judy. Dokonce přiznávám, že celá ta teze týkající se předpokládaných posunů od "moderních" biografických modelů k modelům "postmoderním" (nebo také rozlišování mezi "moderním" a "postmoderním" já[58]) na úrovni obyčejné, ne-veřejné životopisné produkce skutečně moc přesvědčivá není. Jenže nyní přichází má pointa.

Chlup: Že by?

Autor: Ano. Chci závěrem navrhnout prosté vysvětlení, proč tomu tak je.

Judy: Jsem jedno ucho.

12. Obě opice projeví nakonec mimořádné pochopení

Autor: "Privátní" životopisná produkce nezaznamenává nějaké dramatické posuny od "moderního" kánonu k "postmoderní" verzi života-psaní prostě proto, že tato produkce nikdy pořádně moderní - ve dříve popsaném smyslu - nebyla!

Bruno:[59] Bodejť, nikdy jsme totiž nebyli opravdu moderní! Odtud taky zdání směšnosti, které věčně doprovází postmoderní myslitele: ti totiž tvrdí, že přichází po epoše, která ve skutečnosti nikdy nenastala!

Chlup: Pokud někdo něco takového tvrdí, pak si svoji směšnost zaslouží! Postmoderní rozprava přeci nepřišla po epoše, kterou nazýváme moderní, ale spolu s ní!

Autor: Nevím.[60] Každopádně to však vypadá, že moderní biografický kánon byl v praxi záležitostí především "veřejné", vysoké a rádoby-vysoké kultury. Jinak řečeno, konvence linearity detailního vypravování o vzorovém, striktně individuálně pojatém životě nějakého fixního a vnitřně koherentního "já" nikdy do "obyčejné", každodenní biografické produkce příliš výrazně nepronikly. Obyčejnému, ne-veřejnému, ne-literárnímu životopisnému vyprávění byla vždycky bližší uvolněnější, pluralistická a nedogmatická koncepce typická pro "nižší" kulturní žánry. Povšimněte si, prosím, v této souvislosti, že je to právě takováhle (pluralistická, nedogmaticky diferencující) koncepce, k níž se dnes odvolává postmoderní teorie.[61]

Proto navržené vysvětlení funguje hned ve dvojím smyslu:

Za prvé: Posun od "moderního" k "postmodernímu" nemůže být na poli "prostým lidem" praktikovaných kulturních konvencí biografické konstrukce příliš významný a dramatický, neboť "prostý lid" svoje auto/biografie[62] obvykle příliš "moderně" nepojímal; kdo tak především činil, byla vysoká kultura[63] a moderní sociální instituce.

Chlup: Rozumím. Je zřejmé, že údajný posun tělesa z bodu "M" (modernity) do bodu "P" (postmodernity) nemůže být identifikován jako zvlášť markantní tehdy, když se těleso v bodě "M" nikdy ve skutečnosti nenacházelo.

Autor: Přesně tak.

Chlup: Dobrá, první smysl fungování tvého vysvětlení tedy chápu. Vybal ten druhý!

Autor: Tak tedy za druhé: Posun k "postmoderním" formám života-psaní nemůže být na této úrovni příliš dramatický ani tehdy, připustíme-li, že se odehrává z nějakého jiného výchozího bodu než z pozic ortodoxně "moderního" životopisného kánonu, tj. z Chlupova bodu "M". Dramatické posuny v literárních auto/biografických stylech či v teoretické konceptualizaci auto/biografií humanitními vědci nemohou mít na úrovni nižších kulturních žánrů a privátních diskursů svůj ekvivalent, svoji paralelu, prostě proto, protože celý onen postmoderní obrat není než přitakáním právě této notoricky nemoderní úrovni kulturně "nižšího" a "privátního". Literatura, sféra, kterou tradičně obývaly konvence vysoké kultury, se otevírá uvolněnější, pluralističtější logice nižších kulturních forem a privátních diskursů (tato logika může být přitom i velmi sofistikovaně využívána). Hierarchické rozdíly mezi "vyššími" a "nižšími" kulturními žánry jsou zpochybňovány, ba často ironicky parafrázovány. V případě diskursů specializovaného vědění je to podobné. Postmoderní obrat vybízí vědu, aby se naučila komunikovat s "decentrovaným věděním a osobní neredukovanou zkušeností"...[64] Krátce, "obyčejný svět" se nemusí svými konvencemi, pravidly a zvyklostmi v rámci postmoderního obratu někam posouvat, protože postmoderní obrat je posunem (kdysi) vysoké kultury a (kdysi) vysokého vědění směrem k logice "obyčejného světa"! Můžeme-li mluvit o nějaké "postmoderní auto/biografii", pak nemusíme hledat nic bizarního: jde vlastně o ten způsob životopisné akce, kterým lidé o svých životech potichu uvažovali vždycky.[65]

Judy: Moment, tohle snad nemyslíš vážně!

Autor: Ale ano. Přívlastek "postmoderní" označuje v tomto případě kontext, ve kterém byla takováhle auto/biografie pro humanitní vědy a vysokou kulturu objevena a zpřístupněna, a nikoli nějaké vlastnosti tohoto auto/biografického aktu samotného.

Chlup: A co je potom onen nový typ biografických konstrukcí, který opatrně navrhuje Alheit?

Autor: V tomto smyslu reprezentuje Alheitův estetizující, designérský model biografické konstrukce spíš "auto/biografie postmoderního života" než postmoderní auto/biografie. Tento tvůrčí, sofistikovaný model biografického zvládání fragmentující se reality je vlastně už zpětnou biografickou reflexí těch kulturních konvencí literární a institucionální reprezentace, které vznikají po rozpuštění vysoké kultury v "post-cultural condition"[66] - tedy po rozpuštění hierarchizovaného kulturního systému do mnoha neuspořádaně vedle sebe existujících kulturních modelů.

Chlup: Zdá se mi, že už chápu i tenhle druhý bod! Jinými slovy, opět schématicky, předpokládaný posun z bodu "X" (nějakého non-moderního, non-"M" bodu) do bodu "P" nemůže být identifikován jako zvlášť markantní proto, že bod "X" se prostě nachází v těsné blízkosti bodu "P".

Mirek: Způsob, kterým tady obhajujete nepřítomnost (postmodernistických) změn v privátní životopisné produkci, se mi velice líbí, pánové! Vaše elegantní argumentace mi připomíná to staré vysvětlení, proč že jsem úchylkář: "Já jsem se nezměnil, ale partaj jo." Jenom myslím, že byste svoje závěry měli trochu rozšířit. Populace těch, kteří píší, myslím opravdu fyzicky píší privátní biografie, je nesmírně malá a exklusivní. Ale snad každý nějak "myslí" svoji auto/biografii...

Autor: Jasně, o tohle jde v poznámce 62, ale chtělo by to asi právě tady ještě jednou zdůraznit. Celá moje argumentace je na připomenutí "obyčejné" biografie přímo založena. Jedná se právě o to, že fyzicky psané či vyprávěné auto/biografie se svojí podobou přibližují formátu "obyčejných" biografických praktik - tj. praktik, které se odehrávají převážně na úrovni recipročně fungujících, většinou pouze implicitních a často bezděčných kontextů našeho chápání světa a našich intervencí do něj.

Judy: Budiž. Víš, co mi ale připadá? Připadá mi, že tak, jako jsi kdysi přeháněl s ideou modernity - pamatuješ? kdesi na začátku textu -, tak teď to zase pro změnu přeháníš s myšlenkou non-modernity. Ona ta (rádoby)vysoká moderní kultura, moderní věda a moderní institucionální myšlení obecně nejsou totiž tak úplně nevinné a bezmocné. Plno lidí dnes naprosto samozřejmě uvažuje podle vzorů, které právě ony poskytují a vyžadují. Plno lidí uvažuje i na úrovni té nejobyčejnější každodennosti jako kdyby vyplňovali třeba kádrový dotazník.[67]

Autor: Máš asi pravdu, Judy, jako obvykle. Dostáváš mne do úzkých. Do jisté míry skutečně náš ("obyčejný") život patrně modernizován byl. A modernizovány skutečně byly i naše biografie. To se stalo, zdá se mi, hned ze dvou důvodů:

1. jednak proto, že institucionální konvence infiltrovaly nevyhnutelně i do "privátních" biografických praktik;[68]

2. a jednak proto, že lidé ve svých životopisech nutně vyprávěli o moderním životě (tedy o životě mezi moderními institucemi a pod patronací "vysoké" kultury - o životě, v němž například standardizované chronologické časování individuálního života hraje mimořádný význam[69]).

Na původním argumentu jako celku, který tak pěkně nadvakrát schematicky shrnul tvůj Chlup, však přesto trvám.

Judy: Nezlob se, ale o jakém původním konceptu mluvíš? Ty sám jsi kdesi na začátku horlil, že biografie je vlastně navýsost moderní sociální fenomén - a teď tvrdíš opak!

Autor [rozpačitě]: Hmmm... No... jak bych ti to vysvětlil... Asi jsem přečetl nějaké knížky, které se k sobě moc nehodí. Budu to muset ještě promyslet... Stejně se ale pokusím svoje poslední argumenty o přetrvávající non-moderní povaze obyčejné biografické praxe (jež se dnes díky této povaze docela přirozeně setkává s postmoderním obratem v moderní vědě, kultuře či politice - a, obecně, v moderní ideologii reprezentace) podpořit ještě z jedné strany. K jistému potvrzení mé teze by nás totiž mohly dovést i rozhořčené argumenty feministek, že principy, které si nyní arogantně přisvojují elitističtí postmoderní intelektuálové,[70] byly už od konce minulého století (ne-li ještě dříve) praktikovány feministickými spisovatelkami. Vezměme třeba Colette, Gertrudu Steinovou či Virginii Woolfovou: jejich literární díla (a životy, chtělo by se dodat, neboť právě mezi literaturou a životem odmítaly tyto dámy dělat velké rozdíly), byla často výsměšným a provokativním ignorováním, ba aktivním naruby-obracením tehdejšího kánonu realistické (auto)biografické literatury.[71] Je z našeho pohledu velmi užitečné nemávnout nad těmito argumenty rukou jako nad projevy emancipační feministické rétoriky a pokusit se porozumět tomu, jaký smysl dává takový pohled fenomenu, který tady byl nazván (nikoli originálně) postmoderním obratem. Uvažme: literatura, filosofie či humanitní vědy byly v příslušné době jasnou doménou klasicky vzdělané části mužské populace. V rámci tehdejší vysoké kultury představovaly zmíněné spisovatelky tak trochu outsidery. V čem spočívala jejich (o)pozice? Rozhodně ne v tom, že by odkazovala k nějaké alternativní vysoké kultuře. Spíš šlo o to, že tehdejší feministky konfrontovaly svojí tvorbou konvence existující vysoké kultury s vysokou mírou "obyčejné" osobní sebe-reflexe. Nekonvenčnost těchto autorek vyplývala z toho, že veřejně, v sociálním prostoru vysoké kultury, formou literatury, prezentovaly v zásadě ne-veřejný, "normální" či "obyčejný" modus auto/biografické produkce.

Chlup: Chápu! Je to prosté: tehdejší feministky odmítaly být vystrčeny za okraj kultury a veřejného diskursu (proto byly spisovatelkami a politickými aktivistkami); ale zároveň se odmítaly účastnit na nějaké "vysoké" kultuře (tj. takové kultuře, která je superiorní vůči nižším kulturním žánrům a formám) a odmítaly také takovou účast na "veřejném" (politickém) diskursu, která je chápána jako něco jasně odlišeného a odděleného od diskursů "privátních" (osobních)...

Judy: The personal is political, je ono proslulé heslo feministického hnutí, že? Někde jsem to četla...

Autor: Jsem rád, že rozumíte. Mohu se pokusit o jakési shrnutí naší debaty?

Judy a Chlup [sborem]: Do toho!

Autor: Tak tedy: lingvistickým obratem a odvozenými sociálními teoriemi je sociologii na jedné straně sice plně zpřístupněn, ba objeven svět "obyčejné", ne-literární auto/biografie; tím samým tahem ale ta samá sociologie ztrácí mnohé ze svých dřívějších jistot. Status jednoho z privilegovaných diskursů vědění už pro sociologii není dostupný jaksi automaticky a samozřejmě, ale musí o něj na každém kroku, znovu a znovu usilovat. Objevení "obyčejné" auto/biografie sociologií jde totiž pojmenovat i jinak: sociologie byla vržena "obyčejné" auto/biografii důsledně na roveň.[72]

...

Judy: A to je konec?

Autor: Ano.

Judy: Ne... To nemyslíš vážně!

Autor: Ale jistě, myslím to vážně. O tom, jak výše uvedenou konfrontaci s obyčejnými biografickými praktikami vůbec může sociologie vydržet, bude pojednávat až další část původní První verze pod celkovým titulem "SAMISEBE: Sociologie babičkou". Prozatím ale nezbývá než skončit.

Judy: No dobře, ale stejně... Vůbec se mi to nezdá, abys věděl...

Chlup [bere si Judy stranou]: Už ho nech, Judy. Fakt už asi nemá o čem dál psát. A má-li napsat nějaký opravdový závěr, s námi ho nenapíše. Nenechali bychom ho. Nutit ho do takové věci a zároveň mu koukat přes rameno - to je jako kdybych měl před tebou někde na veřejnosti prohlásit, že máš se mnou štastný a klidný život...

Judy: Máš asi pravdu, Chlupe.

13. Judy něžně hledí na svého Chlupa, drží ho za ruku a oba se pomalu propadají do tupé plyšovosti - čili: Závěr[73]

V této stati jsme se pokusili o zmapování u nás zatím velmi neprozkoumaného terénu. Přepracovali jsme průměrně vychytralý sociologický text do úplně nové verze, které dominuje dialogická struktura argumentace. K tomuto postupu jsme jako výchozí materiál použili text BIO&SOC, verze O.1. (První verze), částečně i BIO&SOC O.1.1 a O.1.3.[74] Tento materiál jsme zpracovali formou částečné metakreace, s výrazným použitím ověřených metod a technik, jako jsou např. prosopopeia, digrese, kontrast, parodie či aluze. (Některé další podrobnosti viz Apendix 1).

Podobné nekonvenční formy psaní sociologických textů byly už předmětem řady analýz.[75] Lze prozatím formulovat jen několik obecných závěrů opírajících se o výsledky dosavadního výzkumu. Určitá část autorů se shoduje v tom, že alternativní formáty sociologického referování jsou cestou k reflexivitě výzkumné praxe a vědeckého poznání. Reflexivita je podle nich jedním z hlavních nástrojů, jimiž může sociologie přispět k demystifikaci této sféry společenského vědomí a k omezení prostoru pro spekulace a manipulace veřejného mínění v těchto politicky velmi citlivých otázkách. Jiní autoři takovou hypotézu připouštějí, avšak trvají na neoslabené užitečnosti tradičních forem psaní.[76] Nemalá část sociálních vědců však namítá, že radikální reflexivita vědě nejen že neprospívá, ale že jí přímo škodí.[77] A ještě další kolegové nic nenamítají a otázkou reflexivity se nezabývají. Která z těchto odpovědí je blíže pravdě, bude ovšem možné rozhodnout až na základě takového materiálu, jenž by umožňoval hlubší analýzu.

Cílem naší sociologické parafráze bylo dekonstruovat komplexní vztahy mezi textem a jeho tématem, identifikovat hlavní dimenze obojího, nalézt reálný poměr mezi nimi a konfrontovat příslušná zjištění s tím, co si myslí plyšová zvěř; případně též pokusit se v širším kontextu co možná nenápadně naznačit možná rizika našeho přístupu pro další zkoumání.

Celkové závěry naší práce nejsou nijak překvapující. Na základě drtivé většiny zde uvedených replik můžeme s jistotou tvrdit, že absolutní většina chlupaté populace textu (100%) sdílí názor, že autor tohoto textu skutečně existuje. Rozhodně méně jednoznačné odpovědi vyvolala otázka, zda existuje tento text jako nějaká koherentní entita. Zhruba polovina atakovaného plyše (50%) má o tom pochybnosti (Judyiny odpovědi v oddílu č. 8 jsou jasným vyjádřením principu "poharašeného ontologického statusu" Druhé verze textu). Druhá polovina se ke sporu svých manželek s rodící se verzí této stati nijak nevyjádřila. Tato skupina "umírněných a rozhodně realističtějších" má zřetelný sklon nevidět v hašteření svých blízkých s cizími písemnými produkty nic zvláštního. Uvedené údaje svědčí o existenci pouze průměrně silného sociálního zázemí názoru, podle kterého roste význam některých faktorů, jež jsou v rozporu s předpoklady klasické teorie reprezentace (jde mj. o faktor intertextuality mezi objektem a jeho reprezentací, ale zejména o faktor přesvědčovacích schopností Autora). Co se však dostatečně vůbec prokázat nepodařilo, je existence skutečně všech předpokládaných komponent závažného jevu, který byl popsán jako "relativní autonomie jednotlivých hlasů (voices) textu" - především proto, že Chlupova nezdvořilost ve většině jeho replik nepřevyšovala běžné hodnoty.[78] Tento nález ovšem kontrastuje s urputností, jakou se místy První a Druhá verze hlásily o svoji účast na debatě, a s všeobecně vysokou mírou digresivity v určitých pasážích textu. Tyto úkazy by, celkově vzato, mohly sloužit jako určitá evidence ve prospěch hypotézy, podle které si text v jistých fázích svého zrodu dělá s autorem v podstatě co chce. Tento fakt není podle našeho názoru třeba dramatizovat, bylo by spíše podezřelé, kdyby se autor snažil předstírat opak.

Bez větší simplifikace lze nicméně konstatovat, že Chlup i Judy se debaty účastnili jako dobře adjustovaná residua. Vyhodnocení jejich chování formou simultánního cejchování ukazuje, že zřetelná čára naší populací vede hodně klikatě.

Zatím jsme nechali stranou otázku ostatních účastníků debaty. Pečlivá analýza provedené perzifláže dává dostatečnou oporu k následujícím tvrzením: 1. hlas označený "Mirek" se nakonec ukázal jako poměrně pasivní; 2. distribuce ostatních hlasů byla relativně marginální - obojí potvrzuje jisté inkonsistence autorových původních záměrů a plánů, ale také jejich slabou pozici v dalším vývoji situace.

Celkové výsledky naší práce můžeme shrnout do následujících tvrzení.

1. V diskusi se potvrdilo, že sociologický text je skutečně komplikovaným útvarem s naprosto nejasnými hranicemi.

2. Znepokojující je především fakt, že jednou zvolené téma vydrží v rámci takového textu téměř cokoli.

3. Varující je, že pouze jeden z účastníků debaty je členem Masarykovy české sociologické společnosti.

4. Za pozornost stojí (v této souvislosti) i to, že latentní dimenze interpretovatelná jako "zásluhovost" se přesto v dynamice celé rozmluvy uplatňovala pouze minimálně - ani drzé opice, ani vlastní text necítili před autorem, členem MČSS, zaměstnancem katedry sociologie FSV UK a člověkem, který se osobně zná s několika předními českými sociology, mnoho respektu...

Již jsme zdůraznili, že cílem této stati je pokus o první zmapování prostoru, který byl dlouhá desetiletí obehnán vysokou zdí tabuizace. Nelze pochybovat o tom, že jde o téma, které stojí v ohnisku politických spekulací, ani o tom, že existuje snaha manipulovat v tomto smyslu veřejným míněním. Neotevřeli jsme zde všechny relevantní otázky a na ty, které jsme si položili, jsme možná dali neúplnou odpověď. Bude třeba ještě hodně analytické práce, abychom vlastnímu textu porozuměli alespoň tak, jak je tomu běžně v jiných zemích.

Praha, 16. ledna, 1994

 

APENDIX I.: Cosi jako předmluva (přece jen)[79]

První verze textu "Auto/biografie a sociologie" [vyžádala si na poslední chvíli rozhovor mezi čtyřma očima]: Ty jí fakt věříš?

Autor [získává čas]: Komu?

První verze: No Druhé verzi, přece! Tomuhle tvému bizarnímu textu! Textu, ve kterém jako údajní aktéři odborné rozpravy o současných trendech v (biografické) sociologii vystupují dvě přemoudřelé dětské hračky, jakož i další, občas těžko uvěřitelné postavy! Textu, ve kterém...

Autor: A jak to myslíš, jestli tomu textu "věřím"?

První verze: No jako jestli to myslíš s tou Druhou verzí vážně!

Autor [po chvíli váhání, s povzdechem]: Když to máš těžký...

První verze: Myslím, že se ale budeš muset přeci jenom rozhodnout. [vážně se zahledí na svého Autora] A věřím, že se rozhodneš správně. Je ostatně v sázce tvá vlastní důvěryhodnost.

Autor [polekaně]: Co tím myslíš?

První verze: To je přece jasné! Jestli neuznáš, že tohle všechno byla jen taková hloupá legrace, shodíš sám sebe!... A to by byla škoda, uznej. Co jsi chtěl o svém předmětu čtenářům sdělit, jsi už mým prostřednictvím sdělil. Nechci se chválit, ale řekla bych, že nakonec, po všech těch úpravách a zeštíhlovacích kůrách, jsem se ti jakž-takž vyvedla. No řekni sám! Nezapírej!

Autor: Co bych zapíral?! Přiznávám, že jsem s tebou v jistém smyslu docela spokojen. Nechci ani skrývat, že ještě během psaní téhle Druhé verze jsem se velmi zabýval tvým zdokonalováním a precizováním...

První verze: Vidíš! Tak proč tedy ještě nějaká Druhá verze? Proč všechny ty nedůstojné humory a slovní hrátky tohoto nepřiměřeně rozvleklého textu, které nutně uráží většinu čtenářů i mne samotnou?

Autor: Nebuď škarohlíd! Ostatně, mýlíš se, považuješ-li Druhou verzi jenom za jakousi "vtipnou" podobu sebe sama. To, že si ve Druhé verzi dělám legraci z tebe, ze sebe samého i z ostatních, není cílem zvoleného způsobu psaní, ale jedním z jeho důsledků! Na druhou stranu ovšem nepopírám, že dle mého soudu jde v tomto případě o důsledek vcelku blahodárný a vítaný. Vždycky mě vadilo, že si člověk nemůže v rámci "běžného" sociologického textu dělat legraci. Legrace sklouzává v takovém "normálním" pojednání téměř pravidelně do ironie; a ironie "seriozního vědeckého pojednání" bývá často zlá, suchá, nesnášenlivá a jízlivá; a sebeironie, která by měla takovou ironii nějak vyvážit, pak dopadá obvykle příliš křečovitě a neupřímně. Opravdu, vyzní to tak, i když člověk nechce.

První verze: Nezlob se, ale legraci nad vlastní disciplinou si můžeš užít po práci s kolegy. Nevím, proč ji taháš do odborného textu. Vědecké práce mají přece jistou klasickou, tradiční podobu. A té jsou věci jako ironie nebo fiktivní dialog bytostně cizí; prostě tam nepatří! Sepsáním Druhé verze se pro mne zařazuješ mezi ty, kteří za každou cenu pošlapávají klasické hodnoty ve jménu pochybných novot.

Autor: Dovolím si nesouhlasit. Nepočítáš snad Platóna mezi nositele klasických hodnot? Vezmi si jeho dialogy, často plné ironizujících Sokratových replik! - Zdá se ti tohle příliš vzdálené základům našeho moderního rozumu? Vezmi si tedy rozpravy Diderotovy! Kdepak, zejména v oblasti humanitních věd může být to, co ty nazýváš klasickou podobou vědecké práce, stejně tak dobře nazváno jejím převálcováním a sterilizací. Odvolávání se na klasičnost je v tomto směru laciná finta!

První verze: Dobře, ale kde máš nějaký precedens v oblasti klasické moderní sociologie?!

Autor: Nechci se bavit o precedentech jakési "klasické-moderní" sociologie, a ani toho dost dobře nejsem schopen. Slyšela's prve Chlupa, na to je zapotřebí skutečného vzdělance. Ten na to má hlavu, a možná i žaludek. Já jsem se jen ohrazoval proti tvým snahám obvinit mě z nepřátelství vůči veškeré klasické tradici...

První verze: Budiž, nechme toho. Piš si jak chceš! Jsi-li přesvědčen, že je to v rámci sociologického textu vhodné, klidně si dělej kašpárky a odvolávej se přitom na staré filosofy. Jenom mi ale vysvětli, proč mám při tom trpět já! Vždyť ta tvoje Druhá verze je nepokrytým útokem proti mně!... A vůbec! Nemysli si, že teď mluvím sobecky jenom za sebe! Proč má být takovou maškarádou vytlačováno a do kanálu spláchnuto rozumné a vážné slovo?

Autor: Ach tak! Ty tedy sama sebe považuješ za rozumné a vážné slovo?

První verze [nakvašeně]: Jistě!

Autor: A nejsi to náhodou ty sama, kdo s velkým halasem zvěstuje poststrukturalistické postuláty intertextuality? Nejsi to ty, kdo říká, že (cituji) "texty jsou si navzájem kon-texty"? Nejsi to ty, kdo čtenáři naléhavě sděluje cosi o potřebě uvědomovat si nekonečné, dialogické řetězení interpretací, z nichž každá následující tu předcházející neodstraňuje, ale naopak rozšiřuje? A nejsi to ty, kdo neustále zdůrazňuje radikální reflexivitu sociologické praxe? Jen si to uvědom. Podstatou takové reflexivity je výzkumníkovo vědomí, že svoje obecné závěry a předpoklady o "sociálních subjektech", jejich "sociálním chování" či "sociálních rolích", závěry a předpoklady o "sociální konstruovanosti reality" atd., musí důsledně vztahovat i sám k sobě a k vlastní práci. A teď: ústředním motivem textu "Auto/biografie a sociologie" je koncept textuality a jeho místo v sociologické interpretaci. Jinými slovy, tvoje "vážná a rozumná slova" mluví především o de-hierarchizaci vzájemných vztahů mezi nejrůznějšími texty tohoto světa. Přijde ti jako rouhání o takových slovech nějak pochybovat. Zároveň ale vše, co říkáš, odmítáš vztáhnout se všemi důsledky sama k sobě, ačkoli máločím jsi tak očividně jako textem! Nemilosrdně nastavuješ druhým zrcadlo, ale sama se do něj nepodíváš! Cítíš se potom například ohrožena jenom tím, že se narodí a otevřeně ke slovu přihlásí nějaká Druhá verze - uvědom si, jak je to v kontextu toho, co sama hlásáš, směšné!

První verze: A Druhá verze není směšná? Každý si může okamžitě ověřit, že leckterá slova, kterými ve Druhé verzi mluví Judy nebo Chlup, jsou doslovnými přepisy toho, co říkám už jednou já. Vždyť ty její dvě opice nejsou žádnými autentickými hlasy nějakého skutečného dialogu, ale pasivními loutkami, šachovými figurkami v tvých rukou, kterým jsou do úst vkládány často již jednou semleté sentence! A co ty sám? Chceš vyvolat dojem méně autoritativní a manipulativní pozice, dojem maximálně reflexivního stanoviska, a přitom výsledek je vlastně opačný! Čtenář nikdy neví, kdy ti může věřit; nikdy tě nemá za co opravdu pevně uchopit; nikdy se nemůže vyhnout vlivu tvojí libovůle - nemůže než následně reagovat na tvoje nevyzpytatelné kličky, vždycky je až druhý na tahu. Nezbývá mu než sklapnout a nechat tě, abys samolibě předváděl, že se vyznáš líp než on ve zbytečně komplikovaném bludišti, které jsi notabene sám postavil!

Autor: To jsou velmi vážné námitky. Přesto si troufnu na odpor. Co to je "méně autoritativní" či "méně manipulativní" pozice? Jak se liší od pozice "více" autoritativní či manipulativní? Dovolím si tvrdit, že autorský text nemůže být méně autoritativní či manipulativní sám o sobě, ve smyslu nějaké své vnitřní kvality. Nezapomínej, že i autorský text vzniká nejen tím, že je nějak napsán, ale i tím, že je nějak čten. A uvědom si také, že autorská pozice, o níž mluvíš, dává smysl pouze ve vymezení vůči někomu - vůči čtenáři. Proto může být takový text méně autoritativní a manipulativní především tím, že je autoritativní a manipulativní otevřeněji, nezakrytě, vlastně jakoby "více"; může být méně autoritativní a manipulativní tím, že čtenář zjitřeněji vnímá svoji vlastní i autorovu pozici.

První verze: Ha, ha, ha! Ty jsi ale kuliferda! No, to se podívejme: "méně je někdy více" platí i obráceně, že?!

Autor: Počkej, ještě jsem neskončil. Ještě ti dlužím odpověď pokud jde o tvoje zpochybňování "autentičnosti" Chlupových a Judyiných replik.

První verze: Promiň. Jak to říká ta tvoje Judy? "Jsem jedno ucho", ne?

Autor: Tak nějak... Víš, zdá se mi, že přeceňuješ svoji vlastní "autentičnost". Říkáš, že Judy s Chlupem často jen opakují tvoje (původní) slova. Jako bys přitom naznačovala, že jejich existence je proto méně přirozená, jaksi uměle vykonstruovaná. Uvědom si ale, že ty sama na tom nejsi lépe. Přívlastek "první" v tvém označení má velmi relativní platnost. Vzpomeň si jenom, jak jsi vznikala: rozhodně žádné náhlé zjevení vysypané na bílý papír; spíš zdlouhavé, umné a komplikované skládání nejrůznějších fragmentů, poznámek, útržků starších textů nebo výpisků. Nezdá se ti, že řadu sentencí ty sama po druhých pouze doslova opakuješ, přičemž činíš jenom ty nejnutnější a závaznými konvencemi vyžadované odkazy?... Nejde tedy o to, kdo byl první. A už vůbec nemá cenu od něčeho takového odvozovat výpovědní hodnotu textu. Judy s Chlupem jsou prostě jenom jiným typem konstrukce než tvůj monologický výklad. Nemusíš se za nic stydět.

První verze: Takže Druhá verze skutečně neznamená, že jsi na mne nějak zanevřel? Fakt to není nic proti mně?

Autor: Co tě nemá, prosím tě! Pokud něco podstatného pro vztah mezi námi dvěma Druhá verze znamená, pak především to, že mě s tebou smiřuje. A naopak, samozřejmě. Nevím, zda bych si na Druhou verzi troufl, kdyby's mi neposkytla jisté zázemí. Existuje-li text "Auto/biografie a sociologie" jak ve tvojí, První, tak ve Druhé verzi, pak se k oběma budu snáze vracet a hlásit. Mějte se, děvčata, rády!

Praha, 20. ledna, 1994

 

APENDIX II.: Když už Předmluva, tak i Doslov

Nepříliš dlouho po mé rozmluvě s První verzí (ze které se nakonec stala jakási předmluva pro opakované čtení tohoto textu) došlo k následující debatě. Aktéři zůstávají stejní a svým způsobem navazují na předchozí spor. Zdá se mi, že by bylo ku prospěchu věci, kdyby i tato debata byla nějak zařazena do celkového rámce textu. Po krátké rozvaze jsem došel k přesvědčení, že nic nezkazím, udělám-li z tohoto rozhovoru cosi jako zdejší Doslov.

Tentokrát jsem to byl já, kdo žádal o rozhovor. Čekala mne nepříjemná povinnost...

 

Autor: Můžeš na moment, První verze? Musím s tebou mluvit.

První verze: O co jde?

Autor: Vlastně ti chci jenom něco přečíst. Mohu?

První verze: Do toho!

Autor [chvíli se odmlčí a pak čte]: "Celkově lze text charakterizovat jako kombinaci úvahy o smyslu a významu (auto)biografické metody s přehledovou statí o nejnovější západní literatuře věnované dané problematice, v závěru zasazenou do kontextu postmoderní sociální teorie. Téma je bezesporu aktuální, návaznost na světovou literaturu více než zřejmá. Vzhledem k tomu, že je autor členem výzkumné skupiny, která se u nás (auto)biografickou metodou systematicky zabývá nejdéle, představuje stať svého druhu 'avantgardu' rozvoje české sociologie. Spíše než hovořit o metodologii a průkaznosti argumentů považuji v tomto případě za vhodné se zamyslet nad formou a celkovým charakterem stati. Rozebírám je níže. Styl je bohužel nevyvážený, na samém pokraji únosnosti... Stanovisko: Stať by měla být zcela jistě publikována, avšak po určitých úpravách. Jejich návrh uvádím níže spolu s kritickými výhradami, jejichž záměrem v žádném případě není stať 'strhat', ale přesvědčit autora, aby upustil od zvolené formy a stylu, jimiž zajímavý a fundovaný text zbytečně zabíjí."...

První verze: Co to je?

Autor: Posudek. Odborný posudek anonymního recenzenta.

První verze [jako opařená]: To jsem netušila, že už jsi ji taky někam odevzdal... Už to ví?

Autor: Cože? Kdo?

První verze: No, Druhá verze, přece! Ptám se, jestli jsi jí to už řekl... jestli to už ví, chudinka...

Autor: Počkej... to je nějaký omyl, ty tomu asi špatně rozumíš...

První verze: Jak to, špatně rozumím? Ty tomu špatně rozumíš! Myslíš snad, že ji to neraní? Myslíš, že se jí to nedotkne? To přece vůbec nic neznamená, že "stať by měla být určitě publikována", podstatné je, že po tobě napřed chtějí úpravy - a ne ledajaké! Máš prý upustit od zvolené formy! Máš revidovat celkový charakter stati! Vždyť oni ji chtějí vlastně zrušit! Vygumovat!! Popřít!!!

Autor: Tak dost, zadrž! [s naléhavou vážností se zahledí na První verzi] Došlo tu k nedorozumění. To není posudek na Druhou verzi...

První verze: Co mi budeš povídat! Vždyť Druhá verze je jediný takový text, který jsi poslední dobou napsal! Přesně to sedí! Je o (auto)biografii, je stylově neúnosná, provokující... já jsem tě varovala! Já to říkala hned, že to nemůže jen tak projít!...

Autor [důrazně]: První verze!! Je to o tobě! Ten posudek je na tebe. Přišlo mi to z redakce Sociologického časopisu, kam jsem tě před vánoci nabídnul.

První verze [oči žasnou, slzy na krajíčku]: ...to snad ne?...

Autor: Je to tak.

První verze [bere si do rukou posudek a čte]: "A. Celkový charakter stati: Jak vyplývá z poznámky 1, jde o první část rozpracovaného díla, kterou se autor rozhodl publikovat ve dvou verzích: a) v předkládané, s podtitulem 'první verze' a b) v apokryfní (?), kterou hodlá vydat v interní edici ISS FSV UK s podtitulem 'druhá verze'. To je sice originální, ale poněkud matoucí. Podtitul 'první verze' spíše navozuje představu, že jde o verzi předběžnou apod. Doporučuji podtitul vypustit a v poznámce pouze upozornit na existenci verze druhé. Celkově text podle mého názoru trpí především tím, že je příliš zřejmé, že nebyl napsán jako samostatná stať, ale jako součást rozsáhlejší práce." [cítí, jak se červená, zamlženým zrakem přelétá rychle další řádky] - "doporučuji autorovi, aby kapitoly A a B výrazně zúžil ... trochu rozvedl kapitolu D ... některé myšlenky jsou v ní jen nahozeny a visí ve vzduchu jak němé otazníky ... jasně odlišit, kdy je řeč o auto/biografii literární, kdy o soukromé spontánní a kdy o účelové ..." [zvedá oči od papíru] ten člověk snad neumí číst?! "... stať by měla mít nějaký závěr shrnující autorův názor ..." Zdeňku, jak se mám bránit? Co mám dělat? ... Proč já?

Autor: Přijde ti to divné, viď?

První verze: Nemohu tomu uvěřit. To přece Druhá verze je taková! Sám to víš! Zdálo se ti, že já sama jsem příliš puritánská a upjatá, tak ses pustil do další verze!... Ukaž, co tam píše dál. [čte] "B. Forma a styl: Stylová nevyváženost je zřejmě důsledkem existence zmíněné 'Druhé verze'. Nevím sice, co znamená epiteton 'apokryfní', ale z citátů (jde o výroky dvou opic autorova syna) uvedených ve verzi první se zdá, že jde o text snažící se problematiku čtenáři přiblížit v uvolněnějším stylu. Tento styl ovšem proniká i do předkládané verze první, v níž se pak snoubí vyprávěcí styl (připomínající mi jednu z mých oblíbených knížek 'Rozprávky strýčka Remuse') typu: 'Teď už je ale nejvyšší čas vložit do textu další mezititulek' (s.5) s někdy až šroubovitými 'hoch' vědeckými sentencemi typu: 'Dramatické posuny v literárních auto/biografických stylech či v teoretické konceptualizaci auto/biografií humanitními vědci nemohou mít na úrovni nižších kulturních žánrů a privátních diskursů svůj ekvivalent, svoji paralelu, prostě proto, protože celý onen postmoderní obrat není než přitakáním právě této notoricky nemoderní úrovni kulturně »nižšího« a »privátního«' (s.18)."

Autor: Vidíš, dotyčný...

První verze: Třeba je to dotyčná.

Autor: Nechci se mýlit, ale tuším, že dotyčný.

První verze [zarytě]: Dotyčná!

Autor: Tak tedy: dotyčný ti připisuje stejné rysy, od kterých ty ses nedávno tak razantně distancovala. Pamatuješ?

První verze: Pamatuju. Co z toho plyne?

Autor: Ne zas tak moc, myslím. Předně bych řekl, že jsme nyní vlastně docela blízko našemu nedávnému sporu o "autoritativní" a "manipulativní" povahu sociologického textu. "Stylová neúnosnost", konstatovaná ve tvém případě odborným recenzorem, také není nějakou vnitřní kvalitou slov a vět; je spíš velmi jemnou relativní charakteristikou, která někdy více vypovídá o daném čtenáři a jeho pozici než o textu samotném. Prostě: označí-li tě někdo jako "stylově neúnosnou", neber si to tolik. Je to vlastně poklona. Ostatně, takové označení můžeš číst i jako docela paradoxní pojmenování situace.

První verze: Co tím chceš říct?

Autor: Chci říct, že možná je tvůj problém úplně opačný, než se na první pohled zdá. Třeba je to totiž obráceně: vůbec nejsi málo únosná; naopak, ty jsi příliš málo neúnosná. Jsi neúnosná příliš "nezřetelně", příliš jemně, příliš málo evidentně. Jinými slovy, tvoje neúnosnost je tím větší, čím více jsi podobná formálnímu kánonu sociologické produkce. Opravdu neúnosná jsi tehdy, když tvoje neúnosnost není hned a každému naprosto zřejmá; když hrozí možnost záměny deviace za model a naopak.

První verze: Promiň, ale vůbec ti nerozumím.

Autor: Pochop, jsi na tom vlastně podobně jako bývalí komunisti či marxisti z přesvědčení v někdejším disentu - ti slízávali obvykle největší nenávist a zášť soudruhů, pravidelně volených zástupců lidu. Kdybys totiž rovnou vypadala jako Druhá verze, kdyby tvoje neúnosnost jako "seriózního sociologického textu" byla nade vší pochyby jasná, recenzent by se pak styděl na tvoji "vědeckou" neúnosnost tak sáhodlouze a detailně poukazovat. Bylo by pro něj trapné, ponižující a nebezpečné, kdyby chtěl ostatním odborně odhalovat něco tak obecně zřejmého. Kdybys vypadala jako Druhá verze, mohl by tě autor odborného posudku leda nějak povšechně posoudit či odsoudit - jako žert, jako nepovedený experiment, jako útok na samotné základy vědy, jako každopádně cosi mimo vědu či sociologii; mohl by se od tebe jedním dvěma slovy distancovat... ale fakticky by nemohl tvoji "stylovou neúnosnost" odborně analyzovat a argumentovat; a nemohl by tedy na základě nepřiměřené formy a rozkolísaného stylu odborně odůvodnit tvoji nepřijatelnost jako sociologického textu.

První verze: Chceš naznačit, že Druhá verze by byla v tomto smyslu chráněna jakýmsi statutem blázna, dvorního šaška - statutem osoby, jejíž právo mluvit je vyváženo mnoha omezeními, zejména vyloučením z normálního způsobu života (především z jakéhokoli přímého mocenského vlivu) a jasným a ihned viditelným oddělením od ostatních?

Autor: Hm, možná na tom něco je... Ano, ty ohrožuješ, protože děláš bláznoviny - třebas malé a zdánlivě nevinné - bez rolniček.

První verze: Nezlob se, ale jaké bláznoviny? Ty opravdu považuješ těch pár rétorických figur "uvolněnějšího stylu" za něco, čím se kdokoli může cítit vážně ohrožen?

Autor: Nejde asi jenom o vlastní stylistické prvky.

První verze: A o co tedy?

Autor: Pokusím se to vysvětlit. Napřed si ale vypomůžu dalším citátem z tohoto posudku. [bere do ruky posudek a čte] "Nevyváženost stylu kombinujícího rozverné vtipkování s náročnými (někdy až temnými) pasážemi podle mého názoru vyplývá i z toho, že si autor neujasnil, komu chce svůj text adresovat. Pokud se obrací ke čtenáři, kterého chce teprve pro dané téma získat, pak je styl snažící se pojednat problém co nejpřístupnější formou na místě. Takový čtenář však stať ve stávající podobě s největší pravděpodobností stejně nedočte (zvláště náročná je poslední 'postmoderní' kapitola) a možná se bude cítit i trochu podveden. Na druhé straně čtenář, který o dané problematice něco ví, sice ocení výčet a charakteristiku nejnovější literatury a zejména postmoderní kontext, ale 'Vyprávění strýčka Remuse' bude chápat jako plýtvání prostorem a časem a možná si dokonce pomyslí, že autorovi jde daleko víc o to být za každou cenu originální, než o to podělit se o své názory.

Předpokládám, že autor bude tento styl hájit např. jakožto proň typický nebo snad postmoderní. Je na redakční radě, zda se dokáže nad takový stylový guláš povznést. Mně osobně by to činilo jen malé potíže. Jsem totiž toho názoru, že forma a styl sice textu zbytečně ubírají na kvalitě a přitažlivosti, ale diskreditují především samotného autora. Pokud tomu neuvěří nebo mu na tom nezáleží, Bůh s ním."[80] - Tak to vidíš, První verze: nakonec je jádrem recenzentových výhrad především dojemná starost o prestiž a ctihodnost samotného autora, nikoli o kvalitu vlastního textu. Ano, o to jde. Tvoje bláznovství je, že dáváš svého autora nepřípustně v sázku! To přece vědecký text nedělá! Tvoje bláznivá, nepřípustná forma spočívá v tom, že jako - podle všeho - vědecký text neschováváš autora s obvyklou důsledností za Metodu, za Zrcadlo tak, aby byl co nejméně patrný. Autor ti čouhá z bot! A dochází k tomu úplně zbytečně - vždyť stačí tak málo...

Jakákoli viditelnost, nesamozřejmost toho, čemu obvykle říkáme "forma" či "styl", vždycky nějak potenciálně diskredituje samotného autora. Mluví totiž o něm. Je o něm. "Styl" či "forma" prostě vystrkují autora do popředí, přímo před zraky čtenáře. Všimni si: zatímco případné výtky vůči "obsahu" vědeckých statí odkazují obvykle k nepatřičnostem v metodě, připomínky k "formě" směřují pravidelně jinam: ke kvalitám či slabostem autora samého. A tak tomu je i v případě...

První verze [užasle, jakoby jen sama pro sebe]: Takže zatímco já sama jsem především textem o auto/biografii a sociologii, Druhá verze je vlastně o něčem úplně jiném. Není radikálnější obdobou mne samotné! Je svým způsobem textem o nás dvou...

Autor: Ano.

První verze: ... a o Judy a Chlupovi... o sobě samé... o čtenáři...

Autor: Ano.

První verze: Je sociologickým textem o psaní sociologického textu?

Autor: Ano. Myslím, že ano.[81]

Praha, 30. ledna, 1994

 

APENDIX III.: Osoby[82]

Hlavní postavy:   

Autor (autor textu "Auto/biografie a sociologie")

Judy (opice Autorova syna Jakuba)

Chlup (druhá opice Autorova syna, Judyin manžel)

Vedlejší postavy: 

Druhá verze (textu "Auto/biografie a sociologie")

Mirek (Mirek Disman, autorův kolega)

První verze (textu "Auto/biografie a sociologie")

Epizodní role:

Bruno Latour (francouzský sociolog)

Čtenář (totožnost se nepodařilo identifikovat)

Olina (Olga Šmídová, autorova kolegyně)

Poznámka 22 z první verze (patová poznámka)

 

Poznámky

 

LITERATURA:

AGGER, B. (1991): Critical Theory, Poststructuralism, Postmodernism: Their Sociological Relevance. Annual Review of Sociology, 17, 105-131

ALAN, J. (1992): Členství v KSČ a rodinné příběhy. S-Obzor, 1, 2, 83-88

ALHEIT, P. (1993): Changing Basic Rules of Biographical Construction. Modern Biographies at the End of the 20th Century. Paper presented to the 3rd International Symposium "Biography and Society", Bremen, March/April 1993

ANDERSON, D.C. / SHARROCK, W.W. (1983): Irony as a Methodological Theory: A Sketch of Four Sociological Variations. Poetics Today, 4, 3, 565-579                                  

ASHMORE, M. (1989): The Reflexive Thesis: Wrighting Sociology of Scientific Knowledge. Chicago: CUP

ASHMORE, M. (forthcoming): Behaviour Modification of a Catflap: A Contribution to the Sociology of Things. In: M. Ashmore, ed.: Humans and Other Agents

ATKINSON, P. (1990): The Ethnographic Imagination. Textual Constructions of Reality. London: Routledge. 208 pp.

BAKER, P.L. (1993): Chaos, Order, and Sociological Theory. Sociological Inquiry, 63, 2, 123-149

BAUDRILLARD, J. (1983): Simulations. New York: Semiotext(e)

BAUMAN, Z. (1992): Intimations of Postmodernity. London: Routledge

BECK, U. (1992): Risk Society. Towards a New Modernity. London: Sage

BĚLOHRADSKÝ, V. (1991): Přirozený svět jako politický problém. Eseje o člověku pozdní doby. Praha: Čs. spisovatel

BERTAUX, D. (1981a), ed.: Biography and Society. The Life History Approach in the Social Sciences. Beverly Hills: Sage. 309 pp.

BERTAUX, D. (1981b): Introduction. In: D. Bertaux, ed.: Biography and Society. Beverly Hills: Sage. pp. 5-15

BERTAUX, D. (1981c): From the Life-History Approach to the Transformation of Sociological Practice. In: D. Bertaux, ed.: Biography and Society. Beverly Hills: Sage, pp. 29-45

BERTAUX, D. / KOHLI, M. (1984): The Life Story Approach: A Continental View. Annual Review of Sociology, 10, 215-237 (viz. též česky v ALAN, J. /1989/, ed.: Metodologie výzkumu životních drah. Praha: Výzkumný ústav sociálního rozvoje a práce. s. 144-171)

BERTAUX, D. / THOMPSON, P. (1993): Life History and the Family. International Yearbook of Oral History and Life Stories, Vol. II. Oxford: Oxford Univ. Press

BIOGRAPHY AND AUTOBIOGRAPHY IN SOCIOLOGY (1993). Sociology (Special Issue), 27, 1, 1-198

BORGES, J.L. (1969): Artefakty. Praha: Odeon

BRITTAN, A. (1983): Sociology as a Private Language. Poetics Today, 4, 3, 581-594

BROWN, R.H. (1990a): Rhetoric, Textuality, and the Postmodern Turn in Sociological Theory. Sociological Theory, 8, 2, 188-197

BROWN, R.H. (1990b): Social Science and the Poetics of Public Truth. Sociological Forum, 5, 1, 55-74

BROWN, R.H. (1987): Society as Text. Essays on Rhetoric, Reason, and Reality. Chicago: University of Chicago Press

BROWN, R.H. (1985): Social Reality as Narrative Text: Interactions, Institutions, and Polities as Language. Current Perspectives in Social Theory, 6, 17-37

BROWN, R.H. (1983): Dialectical Irony, Literary Form and Sociological Theory. Poetics Today, 4, 3, 543-564

BROWN, R.H. (1977): A Poetic for Sociology. Toward a Logic of Discovery for the Human Sciences. Cambridge: CUP

BRUNER, J. (1987): Life as Narrative. Social Research, 54, 1, 11-32

BURGOS, M. (1989): Life Stories, Narrativity, and the Search for the Self. Life stories, 5, 1989, pp. 27-38

COLLINS, H.M. / YEARLEY, S. (1991): Journey into Space. In: A. Pickering, ed.: Science as Practice and Culture. Chicago: Chicago Univ. Press

DENZIN, N.K. (1989): Interpretive Biography. (Qualitative Research Methods, vol. 17). Newbury Park, CA: Sage

DENZIN, N.K. (1987a): The Alcoholic Self. Newbury Park, CA: Sage

DENZIN, N.K. (1987b): The Recovering Alcoholic. Newbury Park, CA: Sage

DENZIN, N.K. (1987c): The Death of Sociology in the 1980's. American Journal of Sociology, 93, July, 175-180

DENZIN, N.K. (1986): Postmodern Social Theory. Sociological Theory, 4, 194-204

DERRIDA, J. (1993): Texty k dekonstrukci. Práce z let 1967-72. (Editoval a přeložil M. Petříček jr.). Bratislava: Archa

DISMAN, M. (1993): Moje SAMISEBE. Velice osobní epistemologie projektu. Sociológia, 25, 6, 585-589

DISMAN, M. (v tisku): Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: UK

FISCHER-ROSENTHAL, W. (1993): From "Identity" to "Biography". On the Social Construction of Biography and the Question of Social Order in Modern Times. Paper

GERGEN, J.K. (1991): The Saturated Self. Dilemmas of Identity in Contemporary Life. Basic Books

GIDDENS, A. (1990): The Consequences of Modernity. Cambridge: Polity Press. 186 pp.

GIDDENS, A. (1991): Modernity and Self-Identity: Self and Society in the Late Modern Age. Cambridge: Polity Press

GLASER, B.G. / STRAUSS, A.L. (1965): The Discovery of Substantive Theory: A Basic Strategy Underlying Qualitative Research. The American Behavioral Scientist, 8, 6, 5-12

GLASER, B.G. / STRAUSS, A.L. (1967): The Discovery of Grounded Theory. Strategies for Qualitative Research. New York: Aldine de Gruyter

HAMMERSLEY, M. (1993): The Rhetorical Turn in Ethnography. Social Science Information, 32, 1, 23-38

CHLUP (1993): Modernita a non-modernita. O úloze neosobnosti v dějinách. Rukopis. 34 s.

CHLUP (1988): Four Lectures on Sociological Relativism. Chillitown: HANU Press. 124 s.

JOHNSON, J. (a.k.a. Latour, B.) (1988): Mixing Humans and Non-Humans Together: The Sociology of a Door-Closer. Social Problems, 35, 298-310

JOSSELSON, R. / LIEBLICH, A. (1993), eds.: The Narrative Study of Lives. Vol. 1. Newbury Park: Sage

KELLNER, D. (1988): Postmodernism as Social Theory: Some Challenges and Problems. Theory, Culture & Society, 5, 2-3, 239-269

KOHLI, M. (1981): Biography: Account, Text, Method. In: D. Bertaux, ed.: Biography and Society. Beverly Hills: Sage. pp. 61-75

KOHLI, M. (1986a): Social Organization and Subjective Construction of the Life Course. In: A.B. Sorensen et al., eds.: Human Development and the Life Course: Multidisciplinary Perspective. New York: Hillsdale. pp. 271-292

KOHLI, M. (1986b): The World We Forgot: A Historical Review of the Life Course. In: V.W. Marshall, ed.: Later Life: The Social Psychology of Aging. Beverly Hills: Sage. pp. 271-303

KONOPÁSEK, Z. (1994a): Auto/biografie a sociologie: Druhá verze. Rukopis (připraven k vydání v edici EDICE ISS FSV UK)

KONOPÁSEK, Z. (1994b): Auto/biografie a sociologie: První verze. Nabídnuto do Sociologického časopisu; pozdější poznámka: vyšlo nakonec v S-Obzoru jako "Biografie a sociologie (The easy teenage New York version)" 3, 1994, 2, 32-47

KONOPÁSEK, Z. (1993a): Sociologie babičkou. Několik poznámek k SAMISEBE. Sociologické aktuality, No. 6, 4-6

KONOPÁSEK, Z. (1993b), ed.: Our Lives as Database: Ourselves' Selves Project. Praha: ÚSPV. 22 pp. (v tisku in "Auto/Biography", bulletin Auto/Biography Study Group BSA)

KONOPÁSEK, Z. (1993c): Další tvář meta-sociologie aneb k sociologickým konstrukcím reality. (recenze na P. Atkinson 1990) Sociológia, 25, 6, 615-621

KONOPÁSEK, Z. / STEHLÍKOVÁ, E. (1993): Chcete po mně něco nepředstavitelného, aneb: Od osobní zkušenosti k sociologickým textům (poznámky z autobiografického semináře pro studenty sociologie). Sociológia, 25, 6, 527-546

KUNDERA, M. (1993): Nesmrtelnost. Brno: Atlantis

KUSÁ, Z. (1993): Prvá republika v autobiografických rozprávaniach členov rodín predprevratovej slovenskej inteligencie. Sociologický časopis, 29, 1, 43-56

LASH, S. (1993): Reflexive Modernization: The Aesthetic Dimension. Theory, Culture & Society, 10, 1, 1-23

LASH, S. (1988): Discourse or Figure? Postmodernism as a "Regime of Signification". Theory, Culture & Society, 5, 2-3, 311-336

LATOUR, B. (1993): We Have Never Been Modern. Cambridge: Harvard Univ. Press (transl. by C. Porter)

LATOUR, B. (1990): Drawing Things Together. In: M. Lynch, S. Woolgar, eds.: Representation in Scientific Practice. Cambridge: MIT Press

LATOUR, B. (1989): Clothing the Naked Truth. In: H. Lawson, L. Appignanesi, eds.: Dismantling Truth: Reality in the Post-Modern World. London: Weidenfield & Nicholson. pp. 101-126

MAINES, D.R. (1993): Narrative's Moment and Sociology's Phenomena: Toward a Narrative Sociology. The Sociological Quarterly, 34, 1, 17-38

MATĚJŮ, P. / ŘEHÁKOVÁ, B. (1992): Od nespravedlivé rovnosti ke spravedlivé nerovnosti? Sociologický časopis, 28, 3, 293-318

McCARTHY, E.D. (1984): Toward a Sociology of the Physical World: George Herbert Mead on Physical Objects. Studies in Symbolic Interaction, 5, 105-121

METODA BIOGRAFICKÁ (slovníkové heslo). In: Velký sociologický slovník (v přípravě)

MILLER, N. / MORGAN, D. (1993): Called to Account: The CV as an Autobiographical Practice. Sociology, 27, 1, 133-143

MULKAY, M. (1985): The Word and the World. Explorations in the Form of Sociological Analysis. London: George Allen & Unwin

PASSERINI, L. (1992): Memory and Totalitarianism. International Yearbook of Oral History and Life Stories, Vol. I. Oxford: OUP

PETRUSEK, M. (1988): Jazyk v západních sociologických teoriích. Sociologický časopis, 24, 5, 497-517

PETŘÍČEK, M. jr. (1993): Předmluva, která nechce být návodem ke čtení. In: Derrida, J.: Texty k dekonstrukci. Bratislava: Archa

PICARD, H.R. (1978): Literarische Selbstdarstellung im zeitgenössischen Frankreich. München: Fink (cit. in Kohli 1981)

PINCH, T. / PINCH, T. (1988): Reservations about Reflexivity and New Literary Forms or Why Let the Devil have All the Good Tunes? In: S. Woolgar, ed.: Knowledge and Reflexivity. New Frontiers in the Sociology of Knowledge. London: Sage. pp. 178-199

RICOEUR, P. (1984, 1985, 1988): Time and Narrative. Vol. 1-3. Chicago: Univ. of Chicago Press. (transl. K. McLaughlin and D. Pellauer)

RICOEUR, P. (1978): The Philosophy of Paul Ricoeur. An Anthology of His Work. Boston: Beacon Press ("Explanation and Understanding: On Some Remarkable Connections Among the Theory of the Text, Theory of Action, and Theory of History" - p. 149-166) - cit. in Brown 1985

ROLL, Z. (1988): Přístupy ke zkoumání jazyka v tzv. interpretativní sociologii. Sociologický časopis, 24, 5, 517-528

ROOS, J.P. (1991): Life vs. Story vs. Society: A Methodological Bermuda Triangle? In: U. Bjornberg, ed.: Methods for the Study of Changing Forms of Life. Vienna: ECCRDSS. pp. 99-108

ROSE, M.A. (1991): The Post-Modern and the Post-Industrial. A Critical Analysis. Cambridge: CUP

SHAPIRO, M.J. (1988): The Politics of Representation. Writing Practices in Biography, Photography, and Policy Analysis. Madison: Univ. of Wisconsin Press. 203 pp.

SCHUTZ, A. (1962): Collected Papers, Vol. I. The Problem of Social Reality. The Hague: Martinus Nijhoff

SCHÜTZE, F. (1980): Prozesstrukturen des Lebensablaufs. In: J. Matthes, A. Pfeifenberger, M. Stosberg, eds.: Biographie in handlungswissenschaftlicher Perspektive. Nurnberg: Nurnberger Forschungsvereinigung. pp. 67-156

SIMONS, H.W. (1990), ed.: The Rhetorical Turn. Invention and Persuasion in the Conduct of Inquiry. Chicago: Univ. of Chicago Press. 388 pp.

SMART, B. (1990): On the Disorder of Things: Sociology, Postmodernity and the "End of the Social". Sociology, 24, 3, 397-416

SMART, B. (1992): Modern Conditions, Postmodern Controversies. London: Routledge

SÖDERQVIST, T. (1991): Biography or Ethnobiography or Both? Embodied Reflexivity and the Deconstruction of Knowledge-Power. In: F. Steier, ed.: Research and Reflexivity. London: Sage. pp. 143-162

STANLEY, L. (1993): On Auto/Biography in Sociology. Sociology, 27, 1, 41-52

STANLEY, L. (1992): The Auto/Biographical I: The Theory and Practice of Feminist Auto/Biography. Manchester: Manchester Univ. Press. 289 pp.

STANTON, D. (1984), ed.: The Female Autograph: Theory and Practice of Autobiography from the 10th to the 20th Century. Chicago: Univ. of Chicago Press

STEIER, F. (1991): Research as Self-Reflexivity, Self-Reflexivity as Social Process (Introduction). In: F. Steier, ed.: Research and Reflexivity. London: Sage. pp. 1-11

STEINER, G. (1976): Extraterritorial. London: Atheneum (cit. in Bauman 1992)

STIVERS, C. (1993): Reflections on the Role of Personal Narrative in Social Science. SIGNS, 18, 2, 408-425

ŠMÍDOVÁ, O. (1993): Byty za (post)totality. Sociológia, 25, 6, 573-583

THE ANGLO-AMERICAN CYCLOPEDIA (1917), sv. 16. New York (cit. in: J. L. Borges 1969:8)

THOMAS, W.I. / ZNANIECKI, F. (1918-1920): The Polish Peasant in Europe and America. New York: Dover Press (First edition, 5 volumes)

THOMPSON-KLEIN, J. (1992): Text/Context: The Rhetoric of the Social Sciences. In: R.H. Brown, ed.: Writing the Social Text. Poetics and Politics in Social Sciences Discourse. New York: de Gruyter. pp. 9-27

TSEELON, E. (1992): Is the Presented Self Sincere? Goffman, Impression Management and the Postmodern Self. Theory, Culture & Society, 9, 2, 115-128

WOOLGAR, S. (1983): Irony in the Social Study of Science. In: K.D. Knorr-Cetina / M.J. Mulkay, eds.: Science Observed: Perspectives on the Social Study of Science. Beverly Hills: Sage. pp. 239-266

WOOLGAR, S. (1985): Why not a Sociology of Machines? The Case of Sociology and Artificial Intelligence. Sociology, 19, 557-572

WOOLGAR, S. (1988): Reflexivity is the Ethnographer of the Text. In: S. Woolgar, ed.: Knowledge and Reflexivity: New Frontiers in the Sociology of Knowledge. London: Sage. pp. 14-36

WOOLGAR, S. (1989): The Ideology of Representation and the Role of the Agent. In: H. Lawson, L. Appignenesi, eds.: Dismantling Truth: Reality in the Post-Modern World. London: Weidenfeld & Nicholson. pp. 131-144

Publikováno na webu 4.12.1999