Základem pro mé vyprávění o promoci, jsou vlastně promoce dvě. Obě promoce se odehrávaly v Karolinu, na půdě Univerzity Karlovy. Jedna z nich byla bakalářská, obor humanitní, druhá magisterská, obor přírodovědný. Mnohem důležitější ale je, že na jedné jsem byla přítomna jako host, kdežto druhá promoce byla mou vlastní. Každá z nich byla díky tomu naprosto odlišným zážitkem. Na jedné jsem byla divákem, pro něhož je snad celé představení určeno. Byla jsem tam sama, abych se mohla plně soustředit na detaily a drobnosti, které mi při mé vlastní promoci unikly. Na své promoci jsem naproti tomu byla aktivnější součástí představení, účastníkem, kvůli kterému se prý celé to představení koná. Musela jsem se soustředit na svoji roli. Věděla jsem téměř přesně, kdy bude kdo co říkat a dělat. A znala jsem svou úlohu v celém představení, kterou bylo třeba sehrát pokud možno bezchybně. Důstojnost promoce totiž nesmí být ničím narušena. Došlo by tak snad k narušení důstojnosti instituce, která tímto aktem potvrzuje svoji existenci, funkčnost a důležitost. Možná se promoční akt odehrává vlastně kvůli této instituci.
Nyní si dovolím milého čtenáře provést promocí, od "jakéhosi" počátku k "jakémusi" konci. Tyto časové okamžiky jsou poměrně arbitrárně zvoleny; promoce nezačíná příchodem do Karolina, ale mnohem dříve - pro někoho třeba tím, že na svou vlastní promoci dostane laskavé pozvání. Promoce také nekončí odchodem z Karolina s diplomem v ruce - zkuste třeba jet s tubusem v tramvaji. A především, každá promoce bývá patřičně oslavena s rodinou, přáteli… To, co zde ukáži, bude tedy pouze vlastní promoční akt a události, které jsou s ním bezprostředně svázány.
Prvním dojmem, který si návštěvník z promoce odnese, je fronta u šatny. Není to ale jen taková obyčejná fronta, ve které se lidé nudí a snaží se nanejvýš rozptýlit čtením novin. Fronta k šatně, která předchází promoci, je velice živá a neklidná. Všichni mají stále o čem hovořit a čím se zabývat. Jsou netrpěliví a zvědaví. Mladší sourozenci absolventů dostávají množství rad a poučení, jak se chovat a především jak docílit toho, aby ta příští promoce byla jejich. Starší sourozenci shlížejí blahosklonně na celou frontu a dávají najevo, že tohle už se jich netýká. Rodiče se navíc zabývají tím, kde jsou vlastně ty oslavované děti. Kde jsou absolventi totiž v tuhle chvíli není příliš jasné a stává se to předmětem diskuse. Asi už se připravují - ale na co a jak vlastně - jak se lze připravovat na promoci?
Dalším velkým tématem, které oživuje celou frontu lidí čekajících, až si odloží kabáty a tašky a budou se konečně moci vydat hledat sál, jsou květiny. Kytice určené absolventům (ženám i mužům) musí být náležitě zhodnoceny a okomentovány. Základním kritériem je ovšem vhodná velikost kytice - dost velká pro absolventa a dost malá do přeplněné tramvaje. Nebo možná dost honosná pro pohledy okolostojících.
Konečně je fronta za námi a můžeme se nedočkavě vydat - ale kam? Nevíme, kde je vlastně ono místo, kde se ta velká sláva koná, a tak se rozhlížíme, kam jdou ostatní. Touto naprosto osvědčenou technikou se dostáváme k sálu. Cestou míjíme maličký pultík s kyticemi, který představuje poslední příležitost pro nešťastníky, kteří snad nevěděli, že na promoci je třeba mít květiny.
U vchodu do sálu stojí dvě ženy - studijní referentky, což vím já, ale většina ostatních návštěvníků o nich patrně nepřemýšlí. Jejich přítomnost, která má sloužit k případnému usnadnění orientace návštěvníků, vede paradoxně k tomu, že někteří lidé přicházející po schodech od šatny se poněkud obávají do sálu vstoupit. To totiž obnáší projít mezi oběma referentkami, které si každého příchozího prohlížejí. Někteří návštěvníci se zmateně zastaví přede dveřmi do sálu a rozhlížejí se, zda se dovnitř chodí opravdu tudy. A pokud ano, jestli smějí vstoupit - vždyť vlastně nemají žádný lístek. Nebyl nakonec potřeba lístek? Třeba ta jejich ratolest zase na něco důležitého zapomněla. Zároveň je nepochybné, že žádný jiný sál v dohledu není.
V sále přestává hrát roli velikosti kytic a další témata typická pro předsálí. Nyní se hlavním problémem příchozích stávají fotoaparáty a kamery. Místo k sezení musí být odpovídajícím způsobem vybráno - tak, aby zajišťovalo optimální výhled dopředu, kde se očekává, že budou stát absolventi - a o ty tu přece jde, alespoň zatím to tak vypadá. Problémem je, že návštěvníci většinou vlastně úplně přesně neví, kde budou absolventi stát, nebo snad sedět. A tak sálem pobíhá několik zmatených tatínků a strýčků s fotoaparáty a kamerami hledajících tu nejlepší pozici, ze které všechno spolehlivě zaznamenají a nic jim neunikne. Ženy sedí na vybraných místech a důstojně třímají kytice. Přitom se zkoumavými pohledy vzájemně porovnávají. Na to muži vůbec nemají čas.
Sál sám o sobě hraje rovněž důležitou roli. Je jedním z nejdůležitějších tvůrců atmosféry. Gotický styl navozuje důstojnost minulých věků, přispívá k pocitu spojení s minulostí a k představě věčnosti existence univerzity. V přední části je vyvýšený stupeň, nad nímž jsou ve výšce umístěna sedadla a pulty otočené čelem k publiku. Za nimi, na přední straně sálu, je ohromné prastaré vyobrazení Karla IV. klečícího před svatým Václavem, který ho pověřuje zřízením univerzity. Po levici je socha Karla IV. v nadživotní velikosti, která ovšem působí poněkud rozšafným dojmem - panovník je na ní v mírně zakloněné pozici a tak nějak vesele se rozhlíží po sále.
Role obou studijních referentek, které jsme viděli u dveří, je mnohem důležitější, než se zprvu zdálo. Jejich hlavní úkol se jevil jako uvádění návštěvníků do sálu, těch, kteří by snad na té kratičké cestě od šatny mohli zabloudit. Jejich hlavním úkolem je ovšem dveře ZAVŘÍT. Před tím ještě upozorní návštěvníky, že chození po sále je během promočního aktu zakázáno, protože by ho mohlo narušit. Někteří muži s fotoaparáty a kamerami ve tváři mírně zblednou. Potom, přesně úderem půl jedenácté, kdy má promoce oficiálně začít, zavřou referentky dveře a důstojně se usadí na svá místa asi v polovině sálu. Žádný zpozdilec se dovnitř nedostane.
Návštěvníci se tímto aktem mění na obecenstvo. Ve srovnání s dalšími účastníky jsou postaveni do poměrně pasivní role. Jsou ovšem důležitou součástí celého aktu, který by bez nich ztratil smysl. Nesmějí narušit představení, které je přichystáno a pečlivě naplánováno, které má svá daná pravidla. Promoce probíhající v Karolinu tak vypadají všechny stejně, řídí se stejnými pravidly a pořadím úkonů. Je to rituál v pravém slova smyslu, malé představení, které má snad utvrdit skutečnost dosaženého vzdělání, důstojnost instituce navenek, její neměnnost a totožnost s univerzitou minulosti.
Po chvíli se rozléhá zvuk varhan a hukot hlasů v sále se utišuje. Promoční akt konečně začíná.
Tóny se linou z kúru bez valného ladu a skladu, snad že varhaník hraje na jedné promoci za druhou a sváteční atmosféra se pro něj již jaksi vytratila. Spíše na melodické téma improvizuje a ne vždy se právě strefí. I přes tuto skutečnost vyvolávají varhany svým zvukem důstojnou atmosféru. Za této podivné a přesto tak mohutně působící směsice tónů se v zadní části sálu otevírají malé dveře a dovnitř vchází další studijní referentka. Za ní jdou absolventi, na které se vlastně čeká - ostatní aktéři jsou koneckonců vedlejší. V tuto chvíli obě studijní referentky doposud sedící na svých místech v sále vstanou a dají tak divákům najevo, že důstojnost okamžiku si to vyžaduje i od nich. Publikum je rázem zapojeno do celého obřadu. Vůbec také nezůstává tiché a důstojné. Jakmile zpozoruje průvod, který zezadu přichází, začne se sálem šířit vzrušený šepot. Lidé se otáčejí, někteří rodiče mávají svým ratolestem, fotoaparáty v rukou tatínků cvakají ostošest. Absolventi kráčejí pozvolným krokem do přední části sálu na vyvýšený stupínek, kde se zastavují a zůstávají stát zády k publiku. Nestojí tam jen tak náhodně, ale v zástupech po pravé a levé straně tak, že mezi nimi zůstává volný prostor. Ani v zástupech nejsou seřazeni náhodně, ale jejich pozice jim byla přidělena dříve, v zákulisí.[1]
Publikum sleduje absolventy až do přední části sálu. Až po chvíli zpozoruje, že za absolventy kráčejí jakési podivné osoby, oděné v talárech. Větší část obecenstva nejspíš přesně neví, kdo vlastně konkrétně jsou, ale je jasné, že jde o představitele univerzity - sbor akademiků. Kráčejí pomalu a důstojně sálem (mnohem pomaleji a důstojněji než absolventi, kteří se ve srovnání s nimi sálem spíše prohnali). Někteří mají různé zlaté předměty a jedna osoba má dokonce rudý talár, ostatní jsou černé. Osoba v rudém taláru jde poslední, snad jako nejdůležitější. Další dvě postavy nesou zlaté předměty, které vypadají trochu jako veliká žezla. Jsou to symboly univerzity, insignie. Tito dva konkrétní muži se účastní každé promoce a tváří se také nejpřísněji ze všech.[2] Oni jsou těmi nejskutečnějšími představiteli univerzity a vyjadřují to svým chováním. Důležitost postav, které se velice pozvolna vynořují ze zákulisí sálu, z malých dveří na jeho zadním konci, je totiž umocněna tím, jak se tváří. Drží ruce sepnuté na břiše a podmračeně zhlížejí na tichnoucí publikum. Jejich zjevení skutečně vede k tomu, že publikum se utišuje a začíná působit důstojněji. Prvotní euforie z nástupu absolventů vyprchává. Jako by tyto postavy reprezentující univerzitu vycházely nejen ze zákulisí sálu, ale odněkud mnohem dál, odkudsi z minulosti. Zahaleni taláry, které skrývají do značné míry individualitu každého z nich, jsou anonymními reprezentanty věčné slávy instituce. Na jedné straně z nich taláry dělají představitele akademické obce. Na druhé straně dělají akademici taláry. Jejich pozice a role, kterou při promoci hrají, dává význam jejich oděvu. Podobně je to s insigniemi, medalilemi nebo třeba tubusy. Jejich význam není dán sám o sobě, ale vytváří se v kontextu promoce. Zároveň se tyto předměty (a mnohé další) aktivně podílejí na celém představení a dávají tak význam jednotlivým rolím, jednání apod.
Sbor akademiků konečně dojde až do popředí sálu. Zaujímají místa vyvýšená natolik, že jsou dobře viditelní z celého sálu; zároveň mají sami dobrý rozhled. Po pravé straně stojí osoba v červeném taláru. Po levé muž v černém taláru se zlatou medailí kolem krku. Ostatní akademici se postaví ve dvou řadách přímo naproti publiku, do čela sálu. Dva muži se zlatými insigniemi si stoupají pod vyvýšená místa akademiků na stupeň čelem k absolventům. Studijní referentka stojí uprostřed před absolventy a přímo před ní leží dřevěný podnos s tubusy. Nevím, jak se přesně do sálu dostal, neviděla jsem dost dobře na přicházející průvod přes ostatní diváky.
Varhaník ukončí své ne zcela vydařené improvizace. Na pořad přichází státní hymna, kterou ovšem trochu zkazí, což ihned ubere okamžiku na důstojnosti. Státní hymna se prostě zkazit nesmí. Všichni ovšem zachovávají důstojnost a okázale si nevšímají profesionálního fotografa a kameramana, kteří mají povolen pohyb po sále, aby mohli celý ceremoniál zachytit v patřičném detailu.
Po hymně smíme usednout. Nevěděli bychom to, ale obě studijní referentky dobře plní svou úlohu. Usedají i akademici. Slova se ujímá muž se zlatou medailí sedící po levici. Oslovuje ženu v červeném a tak se dozvídáme, že jde o prorektorku univerzity. Oslovuje ji "Vaše Magnificence", což má patrně zdůraznit její důstojnost. Nakolik to na publikum působí nevím, dovedu si představit lidi, na které celé představení mocně zapůsobí, i ty, kteří je považují za směšné divadlo.
Smích se ovšem během promoce nevyskytne ani na okamžik. Celé představení je myšleno velice vážně. Když jsem byla před svou vlastní promocí společně s ostatními absolventy v zákulisí seznamována s pravidly, dělaly studijní referentky všechno pro to, aby nás, nevypočitatelné studenty, alespoň trochu vystrašily. Na to, abychom vzali celý akt vážně a nezačali v sále zpochybňovat celé představení třeba smíchem, vynaložily referentky spoustu úsilí - zavalily nás spoustou pravidel, která musíme dodržet, museli jsme si zapamatovat, jak bude promoce probíhat a jakou roli budeme hrát my, kdy máme co bez vyzvání udělat, co a proč budou dělat ostatní aktivní účastníci. Zároveň kladly velký důraz na to, že nikdo nesmí nic zkazit, celý akt musí proběhnout perfektně a bez zádrhelů, jako by byl pečlivě secvičen. Kdo by snad něco zapomněl nebo spletl, ten na univerzitu asi ani nepatří. Naše všeobecná veselost tak byla před promocí poněkud zmírněna a největší zásah dostala, když nám byl přečten slib napsaný na malé tabulce na stěně, který jsme si měli rychle zapamatovat a později v pravou chvíli pronést. Měla bych tu ovšem zdůraznit, že pokud vím, byli jsme všichni na své první promoci, bez zkušenosti s nějakou minulou. Od toho, kdo už jako aktivní účastník nějakou promoci za sebou má, bych očekávala o něco uvolněnější přístup k celému aktu. Tento větší odstup se však možná může spojit s lepším uvědoměním si vlastní pozice v celém představení a s jejím důstojnějším provedením.
Vraťme se ale zpět do sálu. Muž v černém taláru dlouho hovoří k absolventům, oslovuje ovšem i publikum. Jeho projev není příliš nápaditý a také není příliš dlouhý. Po chvíli uzavírá svůj proslov a představuje jednotlivé absolventy prorektorce. V sále nikdo ani nedýchá, každý čeká na konkrétní jméno.
Prorektorka rovněž promlouvá k absolventům. Má příjemný hlas a v sále náhle zavládá klidnější, méně rozhorlená atmosféra. Dozvídáme se také, že onen muž se zlatou medailí je proděkan.
Prorektorka po chvíli končí svůj proslov. A náhle se obrací ke sboru akademiků, který jsme doteď považovali za druhořadý. Vždyť akademici vcházeli do sálu mnohem dříve než prorektorka a proděkan, měli by tedy být mnohem méně důležití. Prorektorka se obrací k jednomu z nich. V černém taláru vypadá úplně stejně jako všichni ostatní, ale teď je dobře vidět, že na krku má také zlatou medaili. Zdá se, že zlaté předměty jsou zde velice důležité. Prorektorka ho žádá, aby provedl samotný akt udělení titulů absolventům. Tou nejdůležitější osobou je tedy patrně on, protože právě on provede samotnou promoci. Je promotorem.
Během proslovů se všichni akademici tváří velice vážně a důstojně. Na mé vlastní promoci byl ovšem prvý proslov velice dlouhý. Natolik dlouhý, že při něm promotor usnul. Najednou mi všechno přišlo velice směšné. Stalo se přesně to, co se stát nemělo. Promotor dřímal a akademici kolem něho se tvářili v souladu se svou rolí smrtelně vážně. I studijní referentka sedící před vyvýšenými pozicemi akademiků se neustále vážným a kontrolujícím pohledem rozhlížela po absolventech i po sále. Toto vzájemné umístění obecenstva a aktivních účastníků totiž umožňuje nejen sledování aktu obecenstvem, ale také vzájemnou kontrolu. Aktéři promoce mohou sledovat obecenstvo a kontrolovat, zda je dostatečně vážné vzhledem k důstojnosti okamžiku. Navíc jsou přímo v sále dvě studijní referentky. Obecenstvo naopak neustále sleduje, zda jsou akademici patřičně důstojní. Pokud by totiž nebyli, muselo by i obecenstvo rychle přehodnotit svou pozici. Obě strany zároveň musí brát celý akt vážně. Pokud by jedna tuto "dohodu" porušila, nemohla by setrvat ve vážnosti ani druhá strana. Nejjednodušším a nejobávanějším způsobem narušení vážnosti situace je pak smích. Když tedy promotor usnul, začalo mě velmi zajímat, jestli se někdo začne smát nebo si s někým vesele šeptat. Neviděla jsem však nikoho takového a ani já jsem si nedovolila se smát nebo jinak upozornit na dřímajícího promotora.
Když jsem se tu věnovala oběma stranám, akademikům a publiku, a jejich umístění v sále, které umožňuje mimo jiné efektivní vzájemnou kontrolu, měla bych se zastavit také u absolventů. Ti stojí pod vyvýšenými stupni akademiků v zástupech zády k obecenstvu. Jsou pod přímým dohledem akademiků. Patří k nim, ale nepatří. Jakýkoli kontakt s obecenstvem se zdá být omezen. Publikum sice sedí i po stranách, takže absolventům stačí otočit hlavu, jsou ale bezprostředně kontrolováni akademiky, kteří sedí přímo nad nimi i studijní referentkou přímo před nimi.
Publikum, akademici, studijní referentky, fotograf, kameraman, promovaní absolventi a mnoho dalších účastníků se všichni společně podílejí na promočním aktu. Všichni zde vystupují jako aktéři, kteří na celém představení spolupracují. Zároveň jsou si vzájemně diváky, vzájemně se sledují a kontrolují. Promoce je nějakým způsobem připravena, rozvržena; má nějak vypadat.
Po tomto delším přerušení se opět vrátíme do sálu. Prorektorka předala slovo promotorovi. Akademici vstávají a studijní referentky dávají najevo, že publikum má rovněž povstat. Promotor čte dlouhý latinský text. Snad by to mělo umocnit důstojnost chvíle, ale publikum působí spíš trochu zmateně. Latině většinou nerozumí. Někteří lidé se začnou tvářit okázale důstojně, jako že na takové věci jsou zvyklí a vědí o co jde. Jiní se kradmo rozhlížejí, jak se na nesrozumitelné pokračování obřadu tváří ostatní. Poté co promotor domluví, začínají hrát varhany a do popředí postupuje jeden z mužů s velkou zlatou insignií. Insignie se naklání k absolventům a náhle se začíná něco dít. Absolventi přistupují k insignii a něco tam dělají. Ze sálu není dobře vidět. Já vím ze své vlastní promoce, že absolventi skládají latinský slib, který si museli rychle zapamatovat v zákulisí před promocí.
Po složení slibu promotor sestupuje ze svého vyvýšeného místa a stoupá si vedle studijní referentky. Před ní leží na dřevěném podnosu tubusy s diplomy. Studijní referentka podává diplomy promotorovi, který je předává absolventům a blahopřeje jim. Protože absolventi jsou seřazeni a pozice jim byly pevně přiděleny, je téměř jisté, že každý dostane do ruky právě svůj diplom.
Zdá se, že nejdůležitějšími osobami jsou v rámci celého aktu vlastně studijní referentky. Nemají sice taláry ani zlaté medaile, nemají vlastně žádné symboly univerzity. Celý obřad ovšem bezpečně ovládají a manipulují aktéry do pozic, ve kterých mají být. Seřadí absolventy a nainstruují je, co mají dělat, jak a kdy to mají dělat, jak se mají tvářit a co mají říkat. Totéž provedou se sborem akademiků. I tubusy jsou v zákulisí pečlivě seřazeny. Absolventi navíc svou účast potvrdí zápisem do obrovské knihy. Obecenstvo dostane přesné pokyny, co se smí a co nesmí během aktu dělat, a zároveň je dále manipulováno dvěma studijními referentkami, které sedí přímo v sále.
Právě od studijních referentek se tedy před promocí všichni účinkující dozví, jak se mají chovat, co si mají obléci, jak se mají pohybovat a tvářit, co mají říkat a kdy. Bez jejich instrukcí by obřad nemohl proběhnout. Ony znají pravidla.
Po předání diplomů varhany ztichnou. Dávají teď prostor dalšímu proslovu, který přednese zástupce absolventů. Jeden z nich vystupuje k pultu, který se tyčí vedle místa prorektorky. Pronáší krátkou řeč, ve které oslovuje zástupce univerzity i publikum. Je to řeč, která stvrzuje přijetí diplomů a důstojnosti, která se na ně váže.
Po tomto proslovu začínají varhany opět hrát. Akademici sestupují v přesně určeném pořádku, opačném než ve kterém přišli. Při odchodu blahopřejí postupně jednotlivě každému absolventovi. Pak velmi pomalu a důstojně odcházejí sálem a vycházejí zadními dveřmi, kterými přišli. Za nimi pomalu kráčejí absolventi a studijní referentka. Představení je u konce.
Dveře ze sálu se otevírají a obecenstvo se rozpadá. Lidé vycházejí ven, hledat absolventy a konečně jim blahopřát, předat kytice. Zavládá ohromný zmatek a tlačenice. Všichni se zdraví, volají na sebe, prodírají se k sobě, blahopřejí si. Fotoaparáty cvakají, kamery běží na plné obrátky. Pak se postupně celý ten dav přesouvá po schodech dolů k šatně. Mohou začít oslavy.
Laskavý čtenář si jistě povšiml, že promoce, kterou jsem ho zde provedla, měla jakousi dvojí povahu. Na jedné straně tu byla promoce, jaká má být, připravené a naplánované představení, v němž jsou předem stanoveny role všech aktérů. S touto řekněme normativní stránkou promoce se pak prolínala její druhá podoba - promoce, jaká je ve skutečnosti. Celé představení je ve svém průběhu mnohokrát více či méně narušeno. Dochází k drobným chybám, které neodpovídají původnímu plánu. Tyto chybičky jsou obvykle zamaskovány nebo okázale ignorovány. Jejich přemnožení by mohlo vést k narušení důstojnosti celého aktu, k narušení jeho důvěryhodnosti, významnosti... Krátce, mohlo by z promoce udělat frašku.
[1] A jedná se o zákulisí v pravém slova smyslu. K zákulisní přípravě na celý akt se ještě vrátím později.
[2] Ostatní osoby se mění od promoce k promoci podle fakulty, oboru apod. Tyto dva muže nesoucí insignie jsem viděla na obou promocích, ze kterých zde vycházím, i na své imatrikulaci před několika lety.
20. 12. 2002