Promoce je událost, na které se střetávají různí sítí-aktéři (síť-aktér Univerzita, v níž můžeme rozeznat sítě-aktérů absolventů, pedagogů a ostatních zaměstnanců, jednotlivé sítě-aktéři rodiny, fotografové apod.). Promoci je tedy možno sledovat z různých pozic. Já jsem se pro tuto příležitost přidala k síť-aktérovi rodině S., jejíž syn S. tímto aktem zakončuje jeden stupeň svého studia.
Promoce Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy se koná 19.11. ve 13:30 v budově Karolina, pro mě však začíná již o tři hodiny dříve v Plzni, kdy nasedám s rodinou S. (tedy s paní S., panem S. a dcerou S., syn S. je již v Praze) do auta a vyjíždíme směr Praha. Zde se nabízí otázka, kdy vlastně promoce začíná? Podle mého názoru se její začátek různí nejen u jednotlivých sítí (studentů, pedagogů, rodičů), ale už u jednotlivých aktérů. Pro paní S. začínala promoce pravděpodobně v době, kdy si nechávala šít šaty, kdežto pro pana S. teprve, když se ráno oblékal, pro syna S. možná až před Karolinem (soudím podle jím vyjadřovaného postoje k této události), kdežto pro jiného ze studentů mohla začínat již po úspěšném absolvování závěrečných státních zkoušek. Já se budu ve své práci věnovat promoci tak, jak začínala a končila pro mě.
Teď zpátky k cestě do Prahy. Kromě ujištění, zda jsme nezapomněli foťák, a pár historek ze synova studia k obveselení se tato cesta neliší od jiných. Kvůli špatnému počasí a neprůjezdnému městu však trvá dlouho. Před Karolinum přibíháme o několik minut později, syn S., který tu na nás čeká, s výčitkami, že přicházíme pozdě, předává panu S. zavazadlo, které si nechce brát s sebou, a odbíhá do budovy. Rodiče se podivují, kam syn tolik spěchá (vysvětlení, že studenti se musí na tu ceremonii připravit, je plně uspokojuje), a spíše sami pro sebe namítají, že jsme tu přece skoro půl hodiny před začátkem, pravděpodobně se chtějí alespoň sami před sebou omluvit a napravit renomé rodičů, kteří přece nepřichází v tak významný den svého syna pozdě.
Před Karolinem a v jeho vstupní hale postávají hloučky lidí, zřejmě také rodiče, příbuzní a známí studentů, mnozí z nich drží v ruce květiny a fotoaparáty či kamery. Focení však zatím neprobíhá, nejsou tu ti nejdůležitější, kvůli kterým všechna ta sláva. Pomalu pokračujeme do šatny, kde si odkládáme věci (dámy zde pracující se tak významně usmívají, čímž nám připomínají, že tato událost není jen tak ledajaká). Vidíme také stánek s květinami, upozorňující ty, kteří na to dříve nevzpomněli, že každý výkon je třeba ocenit. Postupujeme dále, nahoru po schodech, směrem k místu konání. Pohybujeme se pomalu a rozvážně, stejně tak i ostatní lidé, jako by tím dávali najevo, že respektují důstojnost této akce. Možná ale také proto, že vlastně pořádně neví, kudy kam, nebo proto, že do začátku akce zbývá ještě čas, a tak není kam spěchat. Přicházíme ke vstupním dveřím do auly, před kterými stojí dvě ženy, vypadá to, jako by chtěly vidět lístky a uvést nás na naše místa. Vzhledem k tomu, že žádné lístky nemáme (my ani nikdo jiný) a ke vstupu a vybrání si místa k sezení je zřejmě oprávněn každý, dámy spíše jen přihlížejí, jak se sál postupně zaplňuje. Usedáme na místa, které vybíráme pouze tak, abychom mohli sedět vedle sebe. Jak pozoruji, ostatní diváci mají jiná kritéria, je pro ně důležité dobře vidět na toho, kvůli kterému tady jsou. V sále to šumí, diváci si v posledních chvilkách před vypuknutím ceremonie sdělují své zážitky a dojmy (nebo možná něco úplně jiného). Sem tam se někdo rozhlíží po starobylé aule Karolina, jeho pohled spočívá na české vlajce připomínající příslušnost k síť-aktérovi státu a střetává se s pohledem Karla IV., který na nás z výšky shlíží, snad aby připomněl historickou kontinuitu nejen síť-aktéra Karolina, ale také síť-aktéra Univerzity a síť-aktéra promoce. Tito jmenovaní síť-aktéři se zde setkávají již po staletí. Ani základní dílčí síť-aktéři se nemění, jsou jimi akademici, absolventi, příbuzenstvo, zaměstnanci zajišťující chod instituce. Další k nim však s postupem času přibývají, např. fotografové a fotoaparáty nebo kameramani a kamery, ostatní technici a technické vybavení místa, počítače se seznamy absolventů, tiskárny tisknoucí pozvánky a diplomy, automobily, kterými zúčastnění přijíždějí, technické vymoženosti švadlen, kadeřnic a kosmetiček, které zúčastněné na akci připravují, apod. Síť-aktér promoce se tedy s postupem času rozrůstá. I tak prostředí, ve kterém se bude představení odehrávat, se svými rekvizitami odkazuje ke slavné minulosti a pomáhá tak vyvolávat atmosféru těchto a budoucích chvil. Atmosféru důstojnou a mimořádnou. Ta má navodit dojem významnosti instituce Univerzity a jedinečnosti situace. Jsem asi jediná v sále, kdo si klade otázku, jaká atmosféra v těchto chvílích panuje v zákulisí? Pedagogové se oblékají do talárů, absolventi se řadí a dostávají organizační pokyny. Přípravy probíhají tak, aby všichni zvládli při představení svou roli a aby vše odpovídalo dojmu, vyvolávanému před publikem. V organizaci představení při zákulisních přípravách hrají největší roli studijní referentky (podle popisu syna S., co se děje před vypuknutím aktu promoce). Na scéně pak nefigurují jako "herci", ale organizační role jim částečně zůstává (jak uvidíme později).
Dámy "uvaděčky" zavírají vstupní dveře a usedají na místa mezi diváky. Jak se později dovídám, jsou to studijní referentky fakulty. Po chvilce se ozývají tóny varhan, i ty mají navodit téměř až posvátnou atmosféru. Tu máme my diváci uctít povstáním ze svých sedadel, jak nám naznačují ony zmiňované studijní referentky tím, že samy povstávají (zde jejich organizační role na scéně). Publikum se začíná otáčet a hledět za sebe, po vzoru jednoho tak činí i ostatní ze zvědavosti, co se tam vzadu děje. Uličkou mezi řadami kráčí pomalým krokem absolventi seřazení ve dvou řadách vedle sebe. Za nimi postupují krokem ještě pomalejším osoby v černých talárech, dvě z nich nesou žezla, insignie Univerzity a úplně poslední kráčí osoba v taláru červeném. Jsou to akademici, pedagogové, jak se nejspíš publikum dovtípí, ale v tomto představení hrají hlavní roli taláry, ty jsou nositeli odkazu k minulosti, významnosti akce a historičnosti okamžiku, člověk "v nich ukrytý" není pro diváky příliš podstatný. Taláry mohou také symbolizovat jistou nadřazenost představitelů Univerzity nad diváky. Jejich pochod prostředkem sálu při znění varhanní hudby působí, jako by k nám taláry sestupovaly z jiného, snad nadpozemského světa. V těchto okamžicích fotoaparáty fotí a kamery natáčí, takový průvod není každodenní záležitostí a na obrázcích bude vypadat efektně. Absolventi se zastavují vpředu zády k nám divákům, taláry procházejí kolem nich do úplného čela místnosti, kde vystupují na pozice vyvýšené nad námi všemi. Odtud pohlíží na celý sál shůry a naopak absolventi spolu s diváky sledují taláry s očima upřenýma vzhůru. Opět symbol povýšenosti?
Varhany hrají státní hymnu. Ta je symbolem státnosti a národa, jemuž Univerzita přísluší. Po dobu jejího znění se v sále nic neděje, všichni vzpřímeně stojí a mlčí (tak jak to při hymnách bývá), aby dokázali významnost jejího odkazu. Po jejím skončení taláry a diváci usedají na svá místa, absolventi zůstávají stát vpředu stále ve dvou řadách vedle sebe. Vědí, že k nim bude nyní promlouváno, taková je dramaturgie tohoto představení. Jeden z černých talárů vstává (možná, že vůbec neusedl, to jsem si nestačila všimnout) a vede slavnostní řeč, sem tam zaslechneme vznešený titul (červený talár oslovuje Vaše Magnificence) a jeden po druhém jsou nám představeni absolventi, nejen jménem, ale také místem, odkud pochází (např. František Jehlička, narozen v Klatovech). Tím má být snad naznačena neopomenutelnost rodinných kořenů, snad opět připomenuta historie, kdy bylo takové oslovování běžné. Poté dává černý talár slovo červenému (Vaší Magnificenci, ženě, dovídáme se, že je to prorektorka). Ta zdůrazňuje význam promoce jako přelomu v životech respondentů. Svůj projev vztahuje k minulosti, hovoří o náročnosti studia a vykonané práci absolventů. Tím chce pravděpodobně nám všem říci, co je k získání diplomu nutné a za co si ho tedy absolventi zaslouží. Odkazuje také k budoucnosti, nezapomíná připomenout budoucí práci při vykonávání odpovědného povolání. Tím jako by chtěla naznačit, co se od absolventů v čase následujícím očekává. V závěru svého proslovu předává slovo černému taláru se zlatou medailí, který bude absolventům předávat diplomy, je promotorem. Ostatní taláry a studijní referentky-uvaděčky-divačky povstávají, publikum po jejich vzoru činí totéž. Promotor začíná odříkávat dlouhou řeč v latině. To abychom nezapomněli, na jak důstojné události se nacházíme. Taláry se tváří vážně a samozřejmě, jako by pro ně byla latina běžným jazykem. Diváci (z těch, kterým jsem viděla do tváře) mají většinou neutrální výraz, snad považují latinu za něco, co k Univerzitě a jejím akcím prostě patří. Poté, co jeho hlas utichá, začínají znít varhany. Nastává chvíle pro insignii Univerzity, která nyní bude hrát jednu z hlavních rolí. Absolventi jeden po druhém k ní přistupují, jednou rukou se jí dotýkají a něco jí říkají. Jak se později dovídám, vyslovují směrem k insignii latinská slova spondeo ac polliceor (která jim byla do hlavy vtloukána před zahájením promoce v zákulisí) neboli přísahám a zavazuji se, jak jsem si našla ve slovníku. Kromě insignie získává důležitou úlohu také jediný civil mezi taláry (žena, studijní referentka). Ta předává promotorovi, stojícímu nyní vedle ní, tubusy, pěkně popořádku, jeden po druhém, tak, jak absolventi přicházejí. Promotor jim je ve stejném pořádku předává a absolventi s nimi odchází zpět na své místo. Zde je opět zřejmá organizační role studijní referentky, která diplomy do tubusů vkládala a řadila podle jmen tak, jak při promoci půjdou za sebou. Sledujeme sehranost účinkujících; referentka téměř bez mrknutí oka samozřejmým pohybem předává tubusy promotorovi a ten pak stejným způsobem absolventovi, kterého ani nenapadne tubus otevírat a přesvědčovat se, zda vložený diplom patří skutečně jemu nebo zda tam nějaký diplom vůbec vložený je. Kráčí s ním na své místo a na tváři většiny z nich můžeme zahlédnout úsměv. Nemůžu říci, zda je projevem spokojení a úlevy nad tím, že konečně drží tubus v ruce a promoce už bude každou chvílí za nimi, nebo zda bychom úsměvu neměli přikládat žádný zvláštní význam. Možná si výrazu tváře absolventů všímám pouze proto, že jim teprve teď vidím do obličeje, neboť jsou na malou chvilku obráceni čelem k nám divákům. Při přísaze u insignie a předávání diplomů jsou absolventi zachycováni fotoaparáty a kamerami, fotografové a kameramani (jinak tatínkové a jiní příbuzní) dokonce vystupují ze svých míst, aby vytvořili co nejlepší vzpomínky na tuto událost (ve formě fotek či domácích videí). K nim patří i pan S., který se snaží na několika snímcích zachytit svého syna S..
Po promočním aktu, kdy každý absolvent s tubusem v ruce stojí opět na svém místě, varhany utichají. Jeden z nich vystupuje z řady a míří mezi taláry k řečnickému pultu, odkud pronáší projev jménem všech promovaných absolventů. Kvůli nim jsme se tu vlastně sešli, takže je ve vší slušnosti předat jim také slovo. Nebo je to na znamení toho, že nyní, s diplomem v ruce, už je absolvent oprávněn ke vstupu do výšin mezi taláry? Nebo je to výzva k tomu, aby za tubusy poděkoval? Kromě vzpomínek na studium děkuje absolvent jak profesorům, tak rodičům víceméně za trpělivost a umožnění cesty za získáním diplomu. Po zakončení své řeči sestupuje opět dolů mezi ostatní absolventy.
Opět začínají znít varhany. Taláry začínají sestupovat dolů ze svých pozic a pomalým, důstojným krokem odcházejí prostředkem sálu tam, odkud přišli. Za ně se do průvodu přidávají absolventi, někteří se usmívají, někteří očima hledají v publiku známé tváře, někteří se stále vážným výrazem hledí před sebe, jiní mají ve tváři výraz úlevy ("konečně je to za námi"). Poté, co všichni mizí za dveřmi, varhany přestávají hrát, otevírají se hlavní dveře a diváci postupně ze sálu odcházejí. Stejně i já s rodinou S.. Za dveřmi nás čeká mumraj, skupinky lidí zaplnily celý prostor foyer, mezi nimi pobíhají absolventi s tubusy, hledající své příbuzné a známé. U těch, kteří se už našli, probíhají gratulace, předávání květin a fotografování. I naše rodina S. se setkává se synem S., nechceme se však tlačit v davu, a tak sestupujeme po schodech dolů a gratulace a fotografování necháváme až na volnější prostory za šatnou. Nejdůležitější aktéři - syn S. a tubus s diplomem - nesmějí chybět na žádné fotce, ačkoli syn S. vypadá, že by rád tuto akci co nejrychleji ukončil. A tak ji tedy ukončujeme.
Promoci jsem zažila pouze jako divák, nemám zatím zkušenost účinkujícího. Dění v zákulisí, dramaturgické záležitosti apod. tedy znám pouze z doslechu.
25. 12. 2002