"…Promoce je deklarovaná změna společenského statusu. Promoce je divadlo. Promoce je blbost. Promoce je historická událost v životě jednoho člověka. Promoce je obřad. Promoce je slavnost. Promoce je zážitek. Promoce je nutná formalita…"
Každému přináší promoce něco jiného, někdo se na ni těší - jiný ne. Každý jí připisuje jinou důležitost a každý jí asi i jinak vidí. Jaká se zdála být promoce mně je obsahem následujících řádků.
Promonenti jsou před promocí v místnosti, kam nemá přístup nikdo jiný. Místnost je tedy oddělena od ostatního dění a je v ní relativní klid. Zde se připravují. Vládně tam klid a docela pohoda, možná trochu nervozity, ale v zásadě klid. Je to klid zákulisí, zatímco před sálem se odehrává boj, tlačenice a vřava. Tetičky a strýcové, dědečkové, manželé, milenci a kamarádi se perou o šatnu, bojují o místo před sálem. Do sálu však ještě nevpouštějí. U dveří stojí paní, která každého všetečku odhání, a tak se bojuje pouze o pozice přede dveřmi. Díky neustálému pohybu není jasné, kdo se kam během minuty posune a jaké místo nakonec ve finále urve. Boj je to napjatý až do poslední chvíle a o to je také nervóznější. Pár jedinců - většinou mladší věkové kategorie- na pozice rezignují a dají přednost volnému pohybu někde vzadu. Konečně se otevírají dveře a dychtivý dav plný očekávání se nahrne dovnitř. Ve staroslavné aule (jak ji později označí jeden z mluvčích) však jakoby ztrácí svou rivalitu. Každý rychle dosedne na své místo a ztichne.
Promonenti mají mezitím o stěnu dál úplně jiné starosti. Pilně poslouchají a nacvičují pozice - kdo si kam stoupne, co při tom má dělat, kdy je třeba rovně stát a kdy je třeba jít… Pak se ještě rychle učí formulku v latině, která je napsaná nad vchodem do auly a kterou budou říkat při slavnostním slibu. Nervozita stoupá. Co když někde udělám chybu, špatně stoupnu nebo něco špatně řeknu? Vedoucí studijního oddělení, která má promonenty na starosti dává jasně najevo, že naostro to musí být bez chybičky (ona se tam nakonec stejně vždycky nějaká ta chvilka vloudí, ale to už budou všichni tak dojatí, že se jen pousmějí a chápavě pokývnou hlavou).
Prázdný sál před zahájením obřadu má podivnou atmosféru. Většina diváků šeptá, ačkoliv vlastně ještě vůbec není důvod. Sál působí opravdu majestátně. Je evidentní, že to je také jeho úkol, nemá má být ničím jiným než slavnostním místem a tak to dává patrně najevo. Podrobně sleduje, jestli mají všichni lidé, kteří se sem právě nahrnuly dostatečně slušné oblečení. Někteří diváci jako by tuto malou kontrolu zpozorovali a upravují na sobě své oblečení, vystavují je na odiv, aby bylo vidět, že oni jsou dobře oblečeni - vždyť jsme na tak slavnostním místě a v tak slavnostní chvíli. Samotný sál je také patřičně vyšňořen - krásné lustry a obložení, obraz plný latinských nápisů, velká socha (za sochou leží sice poházené různé potřeby fotografa, ale to už je za, to už je v zákulisí).
Šeptající diváci se pomalu uklidňují a upravují své slavnostní oblečení, rozhlíží se po krásné aule a rovnají na klíně připravené květiny. Role uvaděčky, která stojí u dveří a budí dojem vstupu jen pro povolané je najednou příjemná. Když je nechtěla vpustit dovnitř, byla překážkou, nyní je její role potvrzením statusu diváků, kteří jsou ti vybraní na mimořádnou akci. Teď už jim nebrání, teď je hlídá.
Mezi návštěvníky je nápadně vysoké procento starších lidí. Scházejí se tu celé generace rodin. Divácké lavice rozprostírající se okolo koberce s promonenty a za ním jsou plné rodičů a prarodičů - tedy převážně starších lidí. Sem tam se objeví nějaký ten manžel/manželka, milenec/milenka či pár kamarádů, ale je jich tu poskrovnu. Především ti, kteří vychovali a vychovávají své potomky se přišly pokochat jejich úspěchem a doprovázejí je v okamžiku jejich životního zlomu, kdy se prezentuje úspěch studia, na které oni své dítě dali.
Mnohé rodiny nejsou z Prahy a návštěva promoce je pro něm tedy ještě něčím víc, je pro ně návštěvou Prahy, toho velkého města, do kterého se vypravily, protože do něj poslali své dítě a nyní se jedou podívat, jak že si to tam vede. Očekávají velkou věc, a fakulta dělá všechno proto, aby je nezklamala.
Všichni členové katedry, kteří zde dnes budou, se poslušně oblékají ve své šatně do starobylých talárů, a také poctivě nacvičují v "zákulisí" pohyb po aule, aby obřad skutečně stál za podívanou a aby nikomu nebylo možné vytknout ani chybičku. Na nich je, aby nezklamali ani rodiče ani studenty a splnili společné očekávání velké události. Připravují tedy skutečně formální vystoupení se vším všudy. Přesto zde ale nechybí přátelská atmosféra. Dojetí střídá laskavé formálnosti, úsměvy a dobrá atmosféra dokreslují pocit formální neformálnosti.
Celá aula má jednoznačně vyčleněné prostory pro jednotlivé skupiny aktérů (s výjimkou jediného - fotografa - ale k tomu se ještě dostanu na závěr) a připomíná tak jeviště. Rekvizity jsou na svém místě, každý účastník ví, kde je jeho místo a pokud by snad náhodou zapomněl, je zde uvaděčka, která ráda pomůže. Promonenti mají vyhrazené místo uprostřed, na koberci - na pódiu. Divácké lavice obklopují koberec s promonenty a prostor za ním. Přední místa jsou určena akademické obci a jsou na vyvýšeném stupínku. Role jsou všem známé a rozdané.
Když mluvím o divácích, často se dere na rty spíše slovo rodiče, i já jsem zapsala napsala "rodiče a ostatní diváci"? Čím to je, že předpokládám, že hlavním divákem této show budou právě rodiče, jak vím, že to nejsou jen známí? Zcela určitě je rodičů mezi diváky nejvíc, předpokládá se, že na promoci přijdou především rodiče. Ale proč je to pro rodiče, proč ne pro vrstevníky? Čím je tato událost tak odlišná od jiných, že je určena především rodičům studentů? Promonenti se v průběhu promoce stávají někým jiným, někým novým - mění svůj status, svou společenskou pozici a postavení. Rodiče, kteří je vychovali chtějí být svědky této změny, stejně jako nesmí chybět u svatby, nechybí ani tady. Vrstevníky je často promoce nedoceňována, nechápou ještě plně dopad této změny. Anebo naopak rodiče připisují této změně statusu, této události mnohem větší význam než ve skutečnosti má.
Ze své vlastní zkušenosti vím, že nejvíce se na mou promoci těšily rodiče a ti tam také nakonec přišli na rozdíl od kamarádů. Jako nezúčastněný přihlížející jsem si rychle spočítala, kolik je mezi diváky lidí mé věkové kategorie a kolik starších. Proto diváky často označuji jako rodiče.
Slavnost začíná v okamžiku, kdy začínají hrát varhany. Samozřejmě na živo, rozhodně nepřipadá v úvahu žádná reprodukovaná hudba. Hraje se státní hymna - nejslavnostnější ze všech slavnostních písní, která dostatečně naznačuje, že nastávající chvíle je skutečně slavnostní s velkým -S. Nastupují nejprve studenti a potom profesoři. Studenti jdou v předem připravených řadách podle instrukcí, většina z nich je značně nervózní. Za nimi nastupuje profesorský sbor. I přesto, že je to pro ně minimálně každoroční rutina, tváří se vážně a slavnostně. Slavnostnost okamžiku podtrhují starodávné taláry, které mohou někomu připadat komické snad mimo tuto místnost, ale nyní v aule, kde mají své místo a funkci, působí starodávně a důstojně.
Řetězy na krku, které má rektor, děkan, promotor a pedel, zdůrazňují důležitost zmíněných funkcí při tomto obřadu. Všichni mají černé taláry, akorát rektor má talár červený. Pedel nese žezlo a má na svém kabátci zdobený límec. Působí jako nejdůležitější osoba, nebo spíše nejdůležitější ozdoba - ozdoba Žezla. Někteří členové akademické obce mají talár upraven, jiní lehce neupraven, někteří ještě na poslední chvíli dozahalují své civilní oblečení pod talár.
V centru pódia jsou na pultíku připravené diplomy k předání. Jsou umístěny uprostřed na viditelném místě, tak aby na ně bylo vidět odevšud, leží na rozhraní mezi akademickými hodnostáři a studenty. Jejich předáním se pak symbolizuje vstup studentů mezi členy akademické obce. Diplomy jsou v tomto dění nejdůležitějšími aktéry. Ony sami musí být předány. Je to o nich a bez nich by to nešlo. A ony sami vyžadují, aby s nimi bylo zacházeno s úctou a podle určitých pravidel.
Dalším důležitým aktérem jsou také desky, ze kterých čtou jednotliví hodnostáři své proslovy. Samotné ozdobné desky nejen skrývají obyčejný papír, ale také oznamují svému okolí, že jejich obsah je stejně staroslavný jako celé okolí a opět tak podtrhují důležitost okamžiku a slavnostnost události. Dodávají slovům z nich čteným jakousi autoritu.
Slavnostní proslov začíná oslovením všech přítomných, které je částečně v latině.
"Dovolte mi, abych nejprve oslovil toto slavnostní akademické shromáždění, Vážené dámy, Vážení pánové, honorabiles, koleges, cives, akademici, vítám Vás na této slavnosti, při které budou na ukončenou svého studia, promováni naši mladší kolegové a naše mladší kolegyně, a obdrží akademický titul, kterého si svým uměním museli dosáhnout."
Latina jako aktér působí velmi oficiálně. Je to jazyk, který je v tradici středoevropské kultury odedávna používaný při významných událostech, jazyk lepší společnosti, který ovládali vždy jen klerici a vysoká šlechta nebo učenci. Zde latina demonstruje právě onu učenost a vysoké postavení těch, kteří jí užívají a kteří jí rozumí, a díky tomu, že dnes již latině mnoho lidí nerozumí navozuje i jakousi mysterickou náladu - lehké tajemno.
Dalším důležitým symbolem a aktérem na jevišti je Žezlo, na které budou později studenti skládat svůj slib. Žezlo je zde zosobněním celé univerzity, zastupuje nejen aktuální představené univerzity, ale i ty dávno zemřelé, a tedy celou univerzitu jako instituci. Přísahou na Žezlo tak student stvrzuje to, co říká, nejen nějakému člověku, ale nadčasové a majestátní instituci.
V průběhu úvodních proslovů, které probíhají je neustále zdůrazňováno, že jde o slavnostní chvíli. Realita svátečního je neustále potvrzována, aby nikdo nemohl ani na okamžik zaváhat.
"...jsme se shromáždily v této slavnostní chvíli, Vaše přítomnost je důkazem..."
Po krátkém úvodním slovu následuje proslov, který by měl být vždy nějak typický pro fakultu, jejíž studenti jsou promováni. (Na promoci, na které jsem byla, byly promováni absolventi evangelické teologické fakulty, zde následovala tedy místo proslovu krátká pobožnost). V rámci úvodní pobožnosti bylo studentům i rodičům opět připomenuto, že nebylo pro studenty lehké studium dokončit a že nyní, tím že získají titul, berou na sebe také tímto aktem - touto změnou statusu - nějaké závazky. Nově nabitý status je spojen se zodpovědností, obecněji definovaným morálním právem nakládat se získanými dovednostmi a povinnostmi reprezentanta akademické obce. Akademický titul má roli dozorce, který bude doživotně studentům připomínat, jak mají užívat nabytých znalostí. Dává jim status, ale vyžaduje za to zodpovědnost, závazek, že budou dodržovat určité regule.
"Nesete si ze svého studia na ETF četné dovednosti a znalosti a věřím že i trochu teologické moudrosti. Spolu s tím si berete krátké pověření, abyste to všechno dále využívali, jak se říká dosyta, tak jak se sluší, a tady je důležité vědět, že ta trocha teologické moudrosti má sloužit především k Vaší základní orientaci o tom kdo jste, kde jste, a jak tedy vlastně postupovat... Vybrat si jakoukoliv profesi .... .Reprezentovat řád... žijí v přítomnosti ... pokud budou věrni, budou odměněni ... Střež vás a požehnej, aby jste byly svědky toho, co je rovné a pravé."
Následuje představení studentů, které další formalitou okamžiku. Vyučující a studenti se znají, ale je třeba přečíst jména všech studentů, aby rodiče byly spokojeni a znovu-ujištěni o tom, že právě jejich dítko se stává něčím velkým. Ačkoliv prakticky studenty představuje děkan rektorovi, především je potřeba představit studenty instituci samotné, jedná se tedy o jakýsi abstraktní představovací akt. Studenti při představování vystupují z řady a dělají drobnou úklonu. Při představení se říká vždy jméno studenta a odkud pochází, je v tom tedy něco víc, jedná se o určení studenta i s přívlastkem. Přidává se ke jménu něco víc, v čemž je náznak toho, že student se také již stává něčím víc a celkově to působí důstojněji a obřadněji. To že je jako přívlastek zvoleno město odkud student pochází je pro tuto příležitost typické. Sami zkusme zapátrat v mysli, při jaké jiné příležitosti je zmiňováno vaše celé jméno a místo odkud pocházíte? Moc takových situací neznám.
Zajímavé je velké procento mimopražských studentů - to, že z promujících třiceti sedmi studentů je z Prahy jen 12 svědčí o tom, že fakulta je otevřena všem potencionálním studentům z celé republiky.
Potom rektor poděkuje za představení a projeví svou radost nad tím, že studenti a studentky splnily všechny studijní povinnosti.
"Milerád jsem vyslechl Vaše ujištění o tom, že zde přítomné absolventky a absolventi ETF splnily všechny náročné podmínky studijního programu a vytvořili tak předpoklady pro to, aby jim dnes v této staroslavné aule Karolína byl udělen titul bakaláře, nihio obstat."
Proč to neustále dokola připomínají? To, že promonenti splnili studijní povinnosti je přeci zřejmé, jinak by vůbec k obřadu připuštěni nebyli. Snad nikdy se nestalo, že by byl někdo od obřadu vyhozen. Proč to tedy opakují? Podle mého názoru je potřeba nějak naznačit, že získání titulu opravdu nebylo lehké. Studentům se tak připomene kolikrát měli ve svém studiu namále a rodiče jsou tím ujištěni, že studium jejich dětí nebylo vůbec lehkou záležitostí. Instituce školy naopak tímto potvrzuje sama sobě, že ne každý má na to, studovat a že tu opravdu existují reálné studijní povinnosti, studijní řád, která musí být dodržen, aby student mohl absolvovat studium. Připomínají se tak mechanismy fungování instituce a principy studia.
Celá akce má evidentně za úkol vzbuzovat dojem slavnostního (opaku všedního). Každá maličkost, která se podílí na utváření celé situace k tomu přispívá. Diváci slavnostním oblečením, květinami a posvátným šeptáním při vchodu do auly. Promonenti mají také nevšední oblečení a poctivě nacvičují přesné rozestavění - důstojný a dobře zvládnutý příchod a rozestavění také působí majestátně. Samotná aula je slavnostní místo samo o sobě (viz výše) včetně všech okras, doplňků a maličkostí. Učitelé mají slavnostní taláry a používají nevšední jazyk - latinu. Také hudba není pozadu - varhany jsou slavnostní nástroj a navíc melodie, které jsou skutečně sváteční. Rodiče očekávají slavnostní chvíli, tak se slavnostně oblečou, pro studenty je to také určitý zlom a tak i oni přistoupí na sváteční oblečení a vystupování, a konečně fakulta nechce zklamat ani očekávání rodičů ani studentů, a tak se sama oblékne do svátečního se vším všudy, a jednotlivými nevšedními úkony obřadu si zpětně potvrzuje svou nevšednost s výjimečnost, kterou od ní očekávají rodiče. Jednotlivé skupiny aktérů si tak vzájemně potvrzují slavnostnost okamžiku a umocňují nevšední zážitek. Tím, že všichni přistoupí nepsanými pravidly na stejnou hru, je okázalost okamžiku skutečně bez chybičky a ještě navíc kooperací subjektů je celkový dojem umocněn.
I v jednotlivých proslovech je realita svátečního neustále utvrzována jednotlivými výroky.
"...sešli jsme se zde ve Staroslavná aule Karolina..."
Jazyk jako takový tak napomáhá také k dojmu nevšedního zážitku, ať už jako latina, nebo jen vhodně volenými výrazy v češtině.
Během průběhu promoce dochází k jakémusi zlomu. Je to obrat od očekávání k naplnění, který je prezentován přeměnou nervozity a formality k úsměvům a úlevě. Vrcholem promoce je ono předání Diplomu. Všechny kroky, které vedou k němu jsou velmi formální - jsou jakýmsi shrnutím celého studia do pár desítek minut (proslov, představení….). Je to příprava na změnu statusu. V této první části jsou učitelé vážní, studenti nervózní a diváci napjatí. Pak nastává okamžik zlomu - předávání diplomů. Během předávání pomalu roztávají obličeje profesorského sboru i diváků. Také studenti začínají působit uvolněněji. Změna pozice je zřejmá. V momentě, kdy profesorský sbor sestupuje k promonentům a přeje jim, jsou diváci již na vrcholu blaha. Avšak také učitelé a sami promonenti si dovolí sem tam nějaký ten úsměv navíc, potřesení ruky a vtipné slůvko - prostě se přes veškerou formálnost a vážnost situace uvolní. Možná si také oddechnou ulehčením, protože teď už jim ten diplom opravdu nikdo nesebere. Ještě před minutkou se mohlo stát, že k předání nedojde, nyní již je všechno v pořádku, na svých místech.
Ještě než se dostaneme přímo k jádru věci, k předávání diplomů, které jsou tou zlomovou událostí, tím co rozděluj obřad na před a po, je třeba složit slavnostní slib.
"Obracím se tedy na vás vážený pane promotore, se žádostí abyste absolventy a absolventky seznámil se slovy slavností promoční sponse, vyžádal od nich slib a předal jim diplomy."
Promoční sponse je opět celá přednášena v latině, a je tedy dodám opět slavnostní tón celému jejímu znění. V momentě, kdy promotor řekne spondebitis igitur si všichni stoupnou a studenti přistupují jednotlivě k žezlu a slibují "spondeo ad policeor". Všichni účastníci promoce u toho stojí. Toto je vyvrcholení celého obřadu, blíží se samotné předání diplomu, nabytí titulu a změna statusu. Takto důležitý okamžik nelze jinak než naplnit symbolikou. Aktéři slavnostnosti se překrývají. Stání, latina, varhany, Žezlo - všechny tyto atributy slavnostna se zapojují do dění zároveň. Slib je to nejdůležitější, to je ono převzetí zodpovědnosti za nově nabytý status. Slibuje se na slavnostní žezlo, symbol univerzity, což opět stupňuje slavnostnost přísahy. Pedel má také jako jediný kabátec se zdobeným límcem, není však důležitý jako osoba, ale jako součást a doplněk žezla.
Poté, co studenti provedou slib, všichni si sednou a může se přistoupit k předávání diplomů. Nyní dostává slovo aktér Diplom. Je k tomu potřeba dvou lidí, kteří ho podávají a třetí, který jej dostává. Ten se jeho držením stává něčím jiným, a diplom tak aktivně zasahuje do jeho života, a mění jeho status. To je přímý vliv diplomu na osobu, která jej dostává. Při předávání diplomů se trochu uvolňuje atmosféra a přichází onen zmiňovaný zlom ve vztazích subjektů. Studenti se svou změnou statusu stávají členy akademické obce a na symbol toho sestupují členové akademické obce ze stupínku dolu ke studentům a gratulují jim. Nastává trochu drobný zmatek a je patrná lehká nejistota v očích studentů o přesné dodžení etikety. Kdo komu podává ruku dřív? Ale nikdo se nezlobí, a každý se s tím vypořádá po svém. Tedy ve výsledku zní odpověď na naši otázku - Jak kdy!
V sále to mezitím šumí a po tvářích rodičů a příbuzných se rozlévají úsměvy. Na tuhle chvíli přeci čekali, na to, až to jejich dítě bude na stejné úrovni jako ti tajemní pánové a paní v talárech tam nahoře. Nyní stojí na jedné úrovni a potřásají si rukama. Dojem stejné úrovně je dokonalý a rodiče mohou být na své potomky právem hrdí - a také jsou. Kdo by se zlobil pro nějaké drobné nedodržení etikety, všichni jsou usměvaví, nervozita opadá a rozlévá se laskavá a přátelská atmosféra. Profesoři působí trochu znuděně, rodiče i studenti působí šťastně. I pro studenty je toto určitá satisfakce za všechny ty roky dřiny, probdělé noci nad skripty a nervy před zkouškami. Jen se podívejte rodičové, kam jsme to dotáhly!
Atmosféra je stále více volnější. Přichází na řadu proslov studentů, při němž se zase pro změnu usmívají profesoři. Také mají asi radost - podívejte to jsou plody naší práce - dobře jsme je vzdělali - mohou si říkat. Proslov je zároveň poděkováním učitelům i rodičům. Při poděkování se postupně tetelí nejprve učitelé, potom rodiče a potom už všichni. Samotný projev za studenty je středem pozornosti také ze začátku, kdy student musí oslovit všechny přítomné správnými latinskými tituly. Oslovení je středem vtipů, každý se bojí, aby se nespletl, je to úsměvná pasáž, ve které se často chybuje.
"Vaše.... oslovení, dovolte mi, abych Vám jménem absolventek a absolventů ETF poděkoval za to, co jste nám prokázaly během let našeho studia. laskavost, trpělivost...Děkujeme také vedení, ETF, neboť její otevřenost a tolerance nám pomohla se zorientovat.... nechceme a nemůžeme zapomenout ani na naše nejbližší - rodiče, manžele, manželky, přátele - patří jim všem dík... honorábilis pane profesore,... všem poděkovat, slibuji, že se budeme snažit dál předávat, co jsme se dozvěděli."
Na závěr hrají varhany Svatováclavský chorál, který všem naposledy připomíná, o jak vážnou situaci se jedná. Ale atmosféra již není ani napjatá ani nervózní, nýbrž přátelsky slavnostní. Před odchodem dochází k osobní gratulaci studentům všemi členy akademické obce. Profesoři během gratulace vtipkují se studenty nebo je objímají, na nějaké to dekórum už se moc nehraje - nyní tu přeci stojíme rovný s rovným. Profesoři mezi sebou prohodí také nějaké to slůvko a student se poprvé od začátku obřadu uvolní a dovolí si podívat se na svého kolegu vedle, nebo hodit očkem po rodičích a usmát se.
Odchod zpět do zákulisí po skončení obřadu má ale svůj jasný řád. Poslední scéna je seřazení do dvojstupů a důstojný odchod. Všichni jsou spokojeni a promonenti slavnostně třímají v rukou své nově nabyté diplomy - anebo diplomy třímají je? Těžko říci. Diplom se zmocnil svého majitele a bude za to možná požadovat nějakou daň, ale zatím je klidný a slavnostní jako všechno okolo.
Klidná, tichá a střízlivá atmosféra obřadu, kde každý člověk i každá věc má svůj čas a své místo, se jakoby mávnutím kouzelného proutku mění v chaos. Rodiče bojují o místo při východu, každý chce očekávat svou ratolest na tom nejvhodnějším místě před východem ze šatny studentů. Posvátné ticho přeruší hlasité povídání a před vchodem do auly je doslova vřava. Když čerstvě promovaný student vyleze z šatny ihned se na něj vrhne klubko příbuzných a známých. Nastává čas fotografování, předávání darů - dívkám především květin, které jsou neodmyslitelnou součástí promoce.
Z pohledu nezúčastněného diváka je to divná směs spěchu, radosti, překvapení. Rodiče chtějí svému potomkovi pogratulovat a jakoby se ho nemohli dočkat. Viděli se s ním ale přeci před necelou hodinou, proč se teď na něj tak vrhají? Mají snad i oni pocit, že se jim teď už vrátil někdo jiný? Gratulují. K čemu? Nic velkého právě neudělal. Zkoušky složil již před drahnou dobou. Gratulují mu tedy asi k diplomu. Ano, a co znamená ten diplom? Změnu statusu. Příbuzní i známí gratulují čerstvému promonentovi k nové životní situaci, ke změně sociálního zařazení a také vítají mezi sebou novou osobnost, nového, pozměněného člověka. Potřebují si ho osahat, obejmout a pořádně ho obdarovat, nejlépe se s ním hned vyfotit - s kým, no s tou novou osobností, s tím novým aktérem ve společnosti, který má od této chvíle jako společenský aktér úplně jiné vlastnosti než měl ještě před hodinou, a to jen díky tomu, že nyní už není sám. Jsou na to dva člověk a diplom. Dohromady mají mnohé nové možnosti a naopak některé staré tímto spojenectvím končí. Nevím, nakolik si tyto skutečnosti rodiče a prarodiče či jiní blízcí známí čerstvého promonenta uvědomují a nakolik ji jenom podvědomě vnímají, ale navenek to každopádně projevují - úsměvy, objímání, gratulace, slzy štěstí (zejména u prarodičů), dojetí…. Je toho spousta, jak dávají najevo, že se něco změnilo.
A pak se najednou člověk ocitne zase venku, vypadne z tohoto kouzelného světa změn zpátky do reality. Realita začíná už v šatně, kde se na vás rozhodně nikdo netváří ani tajemně, ani vám negratuluje. Pro šatnáře jste jen další otravná osoba, které se vaše spojenectví s diplomem nijak nedotklo, a to že teď máte o titul navíc ho rozhodně nepřiměje k tomu, aby vám vydal kabát přívětivěji nebo dokonce s úsměvem na rtech.
V šatně promonentů je klid, studenti dostanou text promoční sponse, kterou právě slíbili, ještě chvíli postojí a pak se rozloučí se svými kolegy a vydají se ven hledat "své diváky". Je to velmi zvláštní pocit vylézt z klidné místnosti a ocitnout se přímo uprostřed vřavy, kde se na vás hrne celá rodinka a všichni vám gratulují, přejí a věší se na vás. K tomu dostanete spoustu kytek a musíte se nechat asi na sto způsobů vyfotit postupně se všemi členy rodiny s každým zvlášť a pak ještě stokrát se všemi dohromady.
Jsem jinak docela průbojná a co se organizace situací týče nerada si nechám něco diktovat, ale ve spárech nadšených příbuzných jsem tentokrát byla bezradná. Možná tím, jak je člověk sám taky rozradostněn a lehce omámen proběhlým obřadem, je z nějakého nepochopitelného důvodu ochoten nechat si dát sto kytek a vyfotit se pětkrát za sebou s dědečkem postupně ze všech stran jako ve věznici. Asi taky dělá hodně ona nepředstíraná radost rodičů a přátel, kteří přišli. Vždyť oni mi tím vlastně říkají, jak si váží mého studia a že jsou na mne hrdí, dávají to najevo právě těmi kytkami a bonboniérami a fotkami - a to zase komu by to nedělalo dobře být pro jednou konečně nejen "to neposlušné dítko", které své rodiče neustále jenom zarmucuje, ale konečně taky jednou něco, na co mohou být - a také jsou - skutečně hrdí. Možná právě pro ten dobrý pocit, že ze mě rodina má takovou radost, je člověk ochoten přistoupit na cokoliv.
Zvláštním aktérem, který stojí zcela mimo celé dění je fotograf. Fotograf je postava, která do scénáře nepatří, nemá na scéně co dělat a přesto se po ní pořád pohybuje. A nejenže se pohybuje, pohybuje se dokonce všude, leze si kdy chce a kam chce, nedbá na tradice, formality, slavnostnost - prostě na nic. Ačkoliv fotograf nijak nezapadá do schématu - nepatří na jeviště a není slavnostní, chodí si a fotí kde chce a co chce. Je jaksi mimo dění, je cíleně přehlížen, není součástí, je článkem zvenčí, ale přesto něčím důležitým, co tu nesmí chybět.
Zdánlivě nepatří do celého obřadu a všichni účastníci ho úspěšně přehlížejí - chovají se jakoby tam nebyl. Ve skutečnosti je však jeho role stejně podstatná jako kterákoliv jiná. Má zvláštní pozici. Dokumentuje celou událost, avšak on sám je tím, co se na dokumentaci nikdy neobjeví. V tom, co vejde do paměti členů rodiny, či v albu se nikdy neobjeví. On dokumentuje všechno důležité kromě sebe, protože on není důležitý.
Fotograf je a není součástí celku promoce. V zásadě tam nepatří, ale proto, aby mohl být okamžik zdokumentován, tam patří. Čili naopak má svou roli, ale nikdy se neobjeví v paměti. Navíc opravdu působí jako článek zvenčí.
Nechová se nijak moc důstojně, nemá ani nedělá nic, co by stupňovalo slavnostnost okamžiku, jako to dělají všichni ostatní aktéři. Kromě jediné věci - a to, že fotí! Protože právě ono focení, ona potřeba dokumentace, dělá událost událostí nejvyššího stupně. Tím, že dělá jen svou práci a působí celou dobu jako nějaký vetřelec, vlastně také přispívá k slavnostnosti okamžiku, i když dost nepřímo, neboť v danou chvíli je jaksi navíc. Jeho role plně vyjde najevo, až při prohlížení svátečních rodinných alb, kde bude fotografie z promoce, ale tam už opět fotograf nebude nikdy vidět.
Možná by se na první pohled mohlo zdát, že toto divadlo hraje především fakulta pro diváky a diváci zpětně pro fakultu. Celé to dění je ale ještě o nikom jiném, o studentovi. A jak se vlastně cítí právě promovaný student? Mohlo by se zdát, že student je vlastně jen nezaujatou loutkou. Že ví, kdo se jak bude snažit na koho udělat dojem, ale že se vlastně moc nenechá ovlivnit. Student je ale - ať už se mu to líbí nebo ne - od prvního okamžiku také omráčen onou slavnostností, také se nechá pohltit atmosférou v sále a přijetí diplomu je pro něj minimálně pro tento okamžik velkým zážitkem. Když se pro skončení obřadu na něj pak vrhnou nadšení příbuzní, je také dojat a má pocit, že skutečně něco dokázal.
Možná to trochu přeháním, ale přiznejme si každý, že alespoň kousek něčeho zvláštního jsme také prožili!
23. 12. 2002