Ulrich Beck je německý myslitel působící na sociologickém institutu Mnichovské univerzity, jako hostující profesor přednášel i na The London School of Economics. Tematicky patří do skupiny autorů jako jsou například Anthony Giddens nebo Zygmunt Bauman teoreticky se zabývajících povahou dnešní společnosti viděnou z globálního nadhledu. Stal se poměrně známou a citovanou sociologickou celebritou a to zejména díky jeho knize Risk society (riziková společnost) vydanou v roce 1992. Klíčový pro pochopení všech jeho současných děl, a tedy také článku o kterém referuji, je pojem druhá moderna ( nebo druhý věk modernity ) a různá synonyma (reflexivní modernizace) a aplikace tohoto pojmu, které Beck s velikou oblibou a náruživostí používá.
Druhá moderna je název epochy ve které se podle Becka a jemu spřízněných autorů nacházíme. Pojem sám je zejména vymezením proti postmoderním a kontra-moderním diskurzům, které prý dobře nevystihují současnou situaci společnosti a nadto jsou zatíženy hodnotícími konotacemi. Beck se domnívá, že moderna neskončila, ale pouze se vlivem reflexe "vedlejších důsledků vedlejších důsledků sebe sama" proměnila nebo by se měla měnit. Předchozí asi poměrně nesrozumitelnou větu lze ilustrovat na příkladu ekologických hnutí, jejichž vznik je vedlejším důsledkem znečišťování přírody a s tím související ekologické krize, která sama je důsledkem masivní industrializace. Reflexe je pro Becka podstatným znakem druhé moderny a proto ji také nazývá reflexivní modernizací. Dalšími znaky jsou například odmítnutí v moderně tradičního oddělování přírody a kultury a dalších binárních opozic, zánik představy lineárního pokroku nebo neomezeného ekonomického růstu. Druhý věk modernity kontinuálně navazuje na první a není od ní ostře odlišen. Druhá modernita nastupuje spolu s tím jak se vlivem zmíněné reflexe původní moderna mění.
Koncept druhé moderny však není pouze teoretickou analýzou současnosti, ale je také projektem budoucího uspořádání společnosti a v neposlední řadě je, nebo má být i novým stylem přemýšlení o společnosti. První moderna po sobě totiž nezanechává pouze vedlejší důsledky a jejich vedlejší důsledky, ale také styl myšlení, který je třeba změnit. Novým stylem myšlení pak Beck myslí reflexi zažitých moderních pojmů a stereotypů, ale také znovu aplikování principů moderny na sebe samu, a tím opětovnou racionalizaci běhu světa. Jak moderní! V míchání sociologické analýzy, teorie a projektu společnosti budoucnosti se ale podle mého názoru nachází základní a také závažný problém, protože pak není tak úplně jasné, kterou aplikaci konceptu druhé moderny má autor zrovna na mysli. K tomu se však ještě vrátím v kritické diskusi obsahu referovaného článku.
Tento článek představuje Beckovu "trošku do mlýna" v dnes tak populární diskusi o charakteru dnešní doby, zejména pak o fenoménu globalizace. Autor zřejmě ve snaze o přesnější pojmosloví a teoretickou jedinečnost zavadí do této diskuse pro mě nový pojem kosmopolitizace. Tento termín označuje proces vedoucí ke vzniku kosmopolitní společnosti. Proč nový pojem ? Protože na rozdíl od "pouhé globalizace" představuje (reflexivní) kosmopolitizace nejenom změny v uspořádání vztahů mezi a nad národními státy a společnostmi, ale také novou vnitřní kvalitu sociálna a politična samého.
Smyslem článku je pak jistý apel na sociální vědu, aby novou skutečnost začala reflektovat a přiměřeně zkoumat. Dosavadní sociologické bádání se odvozovalo od představy světa založeném na koncepci národních států. Tento přístup však začíná být neudržitelný, protože svět se mění a je zapotřebí nového paradigmatu v sociálních vědách a v politice. Tímto novým paradigmatem je nepřekvapivě Beckova kosmopolitní perspektiva.
Pokud sociologie Becka vyslyší bude moci otvírat nová témata a odpovídat na otázky, které dnes uspokojivě zodpovědět nedokáže. Autor dává velký důraz na to, že se jedná o změnu paradigmatu a v souvislosti s kosmopolitizací uvádí pouze pojem druhá moderna, protože termín "reflexivní modernizace" by mohl vzbudit nedorozumění, že se jedná o postupnou reflexivní změnu. Co se týče samotného vztahu k první a druhé moderně staví proti sobě svět založený na národních státech, který odpovídá moderně první a svět kosmopolitizovaný odpovídající konceptu druhé moderny. Velká část článku je souhrnem tvrzení, že ke kosmopolitizaci dochází a bude docházet. Změna paradigmatu je tedy prý odůvodněná a nutná.
Příkladem takového důkazu jsou události kolem krize v Kosovu a náletů NATO na Jugoslávii. Beck tvrdí že došlo k prolomení konvencí první moderny, které byly založeny na mezinárodním právu a svrchovanosti jednotlivých národních států. V moderním světě byla ochrana lidských práv výhradně v rukou státu a díky jeho svrchovanosti bylo v této věci možné pouze morální hodnocení. Dnes nastupuje ve věci lidských práv vojenské řešení. Západní státy v čele s USA napadly Jugoslávii a od té doby si žádný stát nemůže být jistý, že se mu nestane totéž. Lidská práva jsou výše než procedury OSN založené na mezinárodním právu. Z tohoto Beck vyvozuje, že k posunu od světa svrchovaných národních států ke kosmopolitnímu světu skutečně dochází a mění se celá mocenská rovnováha světa první moderny.
S kosmopolitizací probíhající za fasádou vyprazdňovaného národního státu se vynořuje problém politiků, kteří nemají o čem by politicky rozhodovali a s tím související problém převzetí politické zodpovědnosti nadnárodními korporacemi, protože v kosmopolitizované společnosti dochází také k velkým ekonomickým změnám. Tato situace je v článku charakterizována metaforou, že na pískovišti první moderny si kapitál, odbory a stát stavěli a ničili své bábovičky, kdežto v nové situaci si kapitál pořídil mechanické rypadlo a vyprázdnil s ním celé pískoviště.
Ztrácí se společnost definovaná především na státním základu. Co však bude podporovat soudržnost společnosti v novém světě, když staré vazby založené na místě, původu a národu pozbývají na důležitosti. Beck navrhuje aby novým pojivem mezi lidmi byla společná obrana proti rizikům, které s sebou přinesla první modernizace a vytvořila tím společnost rizika (zde autor využívá své vlastní teoretické koncepce). Rizika by měla být hodnocena a řešena v nadnárodní-kosmopolitní rovině.
K tomu abychom zjistili co vlastně kosmopolitní společnost znamená je potřeba zjistit míru kosmopolitizace a to nejlépe podle autorem nabízených indikátorů od míry obchodu s kulturními komoditami (film, knihy), vícejazyčnost, identitu a mnohé jiné až ke kosmopolitizovanému zločinu. Indikátory samy ale ještě pořád neodpovídají na otázku co to je kosmopolitizovaná společnost. Naštěstí pro nás všechny to autor ví (vždyť ji vymyslel) a nabízí ideální typ takové společnosti. Taková společnost je strukturována objektivním procesem kosmopolitizace, je na cestě k reflexivnímu kosmopolitismu, její hodnoty jsou výše než národní hodnoty, celá nová kosmopolitní kostra institucí, identit, stran apod. je vynalézána, testována a rozvíjena a konečně její síla vzrůstá v porovnání s národními a nacionalistickými hnutími v celosvětovém kontextu. Stručně řečeno kosmopolitní společnost je ona sama a její nepřátelé. Beck doufá že sociologie může rozšířením a zostřením své pozornosti k popisovanému procesu-projektu zlepšit svět ve kterém se dnes nacházíme.
Beckův přístup má být aplikací principů moderny na sebe samu (autorova metoda). Jenže to co z toho v jeho pojetí vylézá je docela velký guláš. Nebyl by, kdyby snažil rozlišovat mezi analýzou současné společnosti, její kritikou a vizí toho jak bude-měla by vypadat. On ale tyto podle mě různé roviny problému nereflektovaně (!) míchá a klade mezi sebe. Další problém je to ačkoliv jinde ve svých pracích vyzývá k překonání prvně-moderních stereotypů myšlení, zde je až karikovaně používá. Klade ostré oddělení mezi první a druhou modernitu ( zde representovanou kosmopolitizací) a v tomto smyslu vytváří spoustu nových binárních protikladů. Jeho používání a absolutizace jím vytvořených teoretických konstruktů mě také poměrně dráždila, ačkoliv se nedá říci, že by si je naprosto vymyslel a v současnosti by se jím popisované procesy nedaly pozorovat. Jeho pojmy a termíny totiž jednají, bojují a vůbec se všelijak vymezují proti světu. Ale výše popsané není až tak diskutabilní, pokud bereme jeho úvahy za jeden z dalších příběhů moderny, v tomto případě o tom jak se z první moderny stává moderna druhá. Posluchači ale asi bude vadit jeho poměrná komplikovanost a nesrozumitelnost. Vůbec mi jeho úvahy asociovaly něco jako je Marxova dějinná nevyhnutelnost příchodu nových sociálních uspořádání. Beckova analýza a teoretizování je totiž do velké míry ideologické. Potom je jasné proč míchá různé roviny problému, proč volá aby sociologie dělala něco, co už dávno dělá (Bauman, Giddens a další autoři, které sám cituje).
Pomáhejme proto kosmopolitní perspektivě razit cestu do sociologického myšlení, zbourejme staré moderní harampádí konceptu národních států, za kterým již nevyhnutelně číhá kosmopolitizační proces na svou dějinnou příležitost. Od moderny staré k moderně nové druhé, reflexivní a lepší! Jenom mi na mysl doléhá otázka co s tím, pakliže jsme vlastně nikdy moderní nebyli.
K tomu abych pochopil koncept druhé moderny jsem využil následující skripta:
HORYNA B. (2001): Druhá moderna (Ulrich Beck a teorie reflexivní modernizace). Masarykova univerzita Filozofická fakulta, Brno
11. 11. 2002