Blog: poznámky, postřehy, dojmy, komentáře

K přechylování

28. 2. 2009,

Sportovní komentátorka měla problém, když nepočešťovala jména zahraničních závodnic - vyvolalo to debatu

Jeden televizní mameluk dal trapným způsobem padáka komentátorce, které dělalo potíže přechylování – tedy přidávání koncovky –ová za příjmení cizokrajných závodnic. Pak z toho ještě trapněji couval a komentátorku vzal pod tlakem ohlasů veřejnosti zpátky. To znovuoživilo debaty o tom, jak pečovat o jazyk a co všechno lze na něj naložit.

Mám k těmhle věcem dost nevyhraněný přístup. To ale neznamená, že mne vůbec netrápí. Řeším podobné otázky třeba tehdy, když dělám odborné překlady, na nichž mi obecně dost záleží (překlady odborné literatury už dnes těžko považovat za zpřístupňování nedostupných textů; smysl mají především proto, že udržují živý kontakt odborné češtiny s odborným jazykem celého – mezinárodního – oboru). Naléhavé jsou pro mne tyto otázky i v jiných souvislostech. Třeba proto, že celá řada zahraniční odborných časopisů výslovně v pokynech pro autory vyžaduje texty psané rodově-neutrálním jazykem. A nebo s ohledem na to, že feminismus a tzv. gender studies, které jsou s požadavky na podobné úpravy jazyka spojeny, patří k sociálním vědám – a patříme tedy tak trochu k sobě. Sdílíme (já a badatelé o věcech rodu) celou řadu představ. Například představu jazyka, který neviditelným způsobem přispívá k tomu, že se leckteré věci bezděky stávají „normálními“ a samozřejmými. Přesto bych se možná s řadou svých kolegů, a někdy i přátel ohledně přechylování ženských příjmení neshodl.

Za nejpodstatnější argument komentátorky Kocumové považuji to, že jí jako bývalé závodnici přechýlená podoba jmen prostě neseděla. Nebyla na ni zvyklá. Nejen že nepřechýlená jména soupeřek běžně vídala na startovních i výsledkových listinách, jak sama poznamenává. Ale nepochybně tuto podobu jmen často a normálně sama používala – když je totiž používala ve větách cizího jazyka (což se v prostředí mezinárodních závodů stávalo jistě často). S ohledem na zatím převažující zvyky pak její způsob zacházení se jmény můžeme brát jako jazykovou osobitost, jakých je mezi námi mluvícími celá řada. Vedle toho, co dokážou s češtinou udělat hlasatelky zpráv o počasí nebo mluvčí policejních sborů či zástupci lidu, je používání nepřechýlených příjmení závodnic v Liberci roztomilý návyk či neškodná a navíc pochopitelná libůstka. Nevadí mi to zkrátka. Ale na druhou stranu bych to rozhodně neprosazoval. Proč?

Jeden z hlasů, které ve vzrušených debatách zazněly, kritizuje přechylování takto: „Je to úplně absurdní. Měly bychom přece používat taková jména, jak se skutečně jmenují. V cizině zase respektují naše jména, i když oni zase nepřychylují. Taky neříkají paní Kocum“ – cituji raději doslova, včetně překlepů a nejednoznačností – tvar slova „měly“ naznačuje, že autor mluví za „nás ženy“, nicméně pseudonym pod příspěvky si volí mužský (Ronald), takže nevím... Beru tenhle často užívaný argument jako zavádějící demagogii. Ne proto, že by se mi líbilo prznit cizí jména. Souhlasím s tím, že to je choulostivá věc. Na soupisku mezinárodních závodů bych přechýlená příjmení soutěžících nepsal. Demagogický je tenhle argument proto, že mrzačí smysl toho „počeštění“.

Cizí jména se totiž přechylováním nepočešťují proto a v tom smyslu, abychom z nich udělali česká jména. Abychom lidi bez ohledu na jejich vůli nějak po svém přejmenovali. Počeštění míří k tomu, abychom ta jména mohli rozumně použít v českých větách. Díky přechylování můžeme vyjadřovat různé pády. Můžeme např. říct, že Clintonové někdo něco namítl. Že Clintonovou někdo neposlouchal. Bez přechýlení velké části ženských příjmení pád nevyjádříme. V cizích jazycích tohle většinou nepotřebují. Kocum i Kocumová je jim z tohoto hlediska šumafuk, jejich větu ani jedno z toho neudělá méně srozumitelnou. Neříkám, všimněte si, že větám s nepřechýlenými ženskými jmény vůbec nebudeme rozumět. V běžných jazykových situacích se naše rozumění jednotlivým sdělením rozhodující měrou opírá o jejich kontext. Mluvím nicméně o tom, že patří k češtině, že má nějaké pády; a že ty pády se krom jiného významným způsobem vyjadřují koncovkami jmen. Pokud na tohle rezignujeme, dostáváme se do situace, kdy nám tvorba a chápání různých sdělení bude činit trochu víc potíží. V některých situacích to možná ani nezaznamenáme, jindy to však může znít opravdu blbě a směšně.

A jaké další problémy by z důsledného nepřechylování plynuly? V prvé řadě je tu otázka, zda se takhle má zacházet jen s ženskými příjmeními. Neboť kdybychom striktně vyžadovali nepřechylování ženských příjmení (a vzdali se možnosti koncovkou –ová vyjadřovat pád), na základě čeho bychom měli udržovat vyjadřování pádu nějakou koncovkou u mužských příjmení? „Viděl jsem Clinton v televizi“ (míněno Hillary) - budiž, ale pokud ano, proč ne potom podobně např. „stážistka vykouřila Clinton“ (míněno Billa)? (Na dovršení zmatku v rodech mne zde automatická kontrola pravopisu vybízí: zaměňte „vykouřila“ za „vykouřil“.) Nebo „nenávidím Bush“ (George)? Zdá se to hloupé? No, mně ano. Tak jako Kocumové téměř fyzicky nesedí přechylovaná jména někdejších soupeřek ze zahraničí, já bych si jen těžko zvykal na věty typu „Podle Giddens řada lidí Derrida nerozumí a Bauman čte jen málokdo“. Dobrá, ale pokud přistoupíme na to, že tohle je už příliš, není to vůči těm ostatním poněkud hnusné? Opravdu jde zastáncům nepřechylování coby obecného pravidla u ženských příjmení o to, aby byly nositelky cizích jmen tak trochu vyloučeny z použitelné češtiny a spojovány s leckdy podivnými jazykovými patvary, zatímco chlapi, ti hajzlíci, by si dál lebedili v přehledných a čitelných větách?

Mnozí spojují český způsob vytváření velké části ženských příjmení s majetnickým přístupem mužů k ženám. Jako že Clintonová je vlastně Clintonova a Konopásková Konopáskova, moje. Že žena je prostě muž-ová. Chápu, že to tak někdy může někomu připadat, zejména pokud se partner majetnicky s oblibou opravdu chová; a jazykové kořeny tohoto úzu by tento dojem nejspíš jen podpořily. Jenže, především, v jazyce je běžné, že původní smysl nějakého výrazu či prostředku je přebitý smyslem novým. V daném slově či pravidle už jenom tiše spí a nikdo si ho – až na výjimky – po právu nevšímá. Z tohoto hlediska beru zobecněnou averzi vůči přivlastňovacímu původu ženských příjmení s prominutím jako přecitlivělost. Komu tohle vadí, má ovšem řadu způsobů, jak se podobné situaci vyhnout: může si nechat i po svatbě svoje jméno nebo může partnerovi navrhnout, aby společně přijali jméno manželky. Dělat z toho součást boje proti -ová se může ukázat kontraproduktivní. Má-li přijaté mužovo příjmení svou zvláštní, „ženskou“ podobu, ztotožnění s mužem toho jména se tím vlastně oslabuje. Manželka jméno svého muže jen tak nepřejímá, ale spíš kolonizuje. Ohne si ho po svém... Neříkám, že to tak většina lidí cítí nebo měla cítit. Dávám jen do úvahy, zda tu není ve hře – i na obyčejné jazykové úrovni – celá řada pozoru hodných souvislostí a možných zřetelů, díky nimž ten majetnický, v jazyce zamrzlý význam českých ženských příjmení nemusí řada lidí cítit jako problém.

Genderově neutrální vyjadřování se bere jako vzpoura proti nenápadné a bezděčně uplatňované nadřazenosti jedněch nad druhými; jako součást pěstování citlivosti vůči tiché působnosti toho, jak mluvíme; a jako výzva k větší toleranci vůči jiným, kteří se nemusejí v kazajce našeho samozřejmého jazyka cítit pohodlně... Já ale zároveň pobídky a tlaky k takovému vyjadřování vidím jako kulturně necitlivou a hegemonickou snahu exportovat sporně vykládaný politický princip z angličtiny, ve které je v sázce leda trocha neškodného kejklení s „he“ a „she“, do jiných jazyků, ve kterých snaha vyhovět podobným požadavkům může dělat daleko větší paseku a zmatek. Genderový neutralismus uplatňovaný po vzoru angličtiny v různých jazycích světa je kulturní šovinismus a mačismus.

Chápu sportovní komentátorku Kocumovou a její způsob zacházení s příjmením cizích sportovkyň mi nevadí (tím spíš, když pochopím, odkud se ten její zvyk bere). Je myslím správné, když se žena provdaná za cizince může rozhodnout, aby se její případné nové příjmení nepřechylovalo, a to ani v oficiálních dokumentech. Pokud někdo do programu mezinárodní konference napíše jména zahraničních účastnic s koncovkou -ová, mělo by se mu rychle vysvětlit, že a proč se dopustil nezdvořilého faux pas. Pokud ale mezi sebou rozmlouváme česky my, co česky běžně mluvíme, vůbec bych se přechylování (a podobných „prohřešků“) nebál, naopak. Kdo chceš, bez výčitek svědomí přechyluj!


Obrázek z fotogalerií

Více viz Fotogalerie...

Nejbližší vystoupení/akce

12. 1. 2019 -

Ondra Smeykal & Zdeněk Konopásek: Tančírna (Praha-Radotín)

Didgeridoo a akustická bicí souprava; Živá kavárna - Radotín, Výpadová 1676, začátek 19h

16. 1. 2019 -

Divadlo Vizita (Praha)

Účinkování v improvizovaném divadelním-hudebním představení, Divadlo Archa, Na poříčí 26, Praha 1. Zač. 20h. Zvláštní host: Ondra Smeykal

17. 1. 2019 -

Divadlo Vizita (Praha)

Účinkování v improvizovaném divadelním-hudebním představení, Divadlo Archa, Na poříčí 26, Praha 1. Zač. 20h.

Více viz Kalendář...

Poslední publikace/nahrávky

KONOPÁSEK, Z. / SONERYD, L. / SVAČINA, K. (2018): Lost in translation: Czech dialogues by Swedish design. Science & Technology Studies, 31 (3): 5-23

Původní odborný článek

BARTLOVÁ, M. / BÍLEK, P. / KONOPÁSEK, Z. / REIFOVÁ, I. (2017): Diskuze o interdiciplinárních přístupech k normalizaci. In: K. Činátl, J. Mervart & J. Najbert, eds: Podoby česko-slovenské normalizace: Dějiny v diskusi. Praha: ÚSTR/NLN. Str. 81-101

kapitola v knize

KONOPÁSEK, Z. (2017): Rozpaky nad inovacemi: ATLAS.ti, verze osmá. Biograf, 65-66: 103-115

Recenze
Více viz Díla...

Osobní stránky Zdeňka Konopáska - http://zdenek.konopasek.net, technická realizace Jakub Konopásek ©