Blog: poznámky, postřehy, dojmy, komentáře

Moje "struny podzimu"

9. 11. 2014,

Dvakrát Wakushoppu v Cafe v lese (7.10.: Vojtěch Procházka + Georgij Bagdasarov, Metamusica, Cactus Truck a 4.11.: Handa Gote, Crank Sturgeon); The Necks v Akropoli (14.10.) a Swans v LMB (20.10.)

Letos na podzim jsem se shodou okolností vypravil snad na tolik koncertů, jako jsem byl loni za celý rok. O každém jsem chtěl něco napsat zvlášť a pořádně, jenže nestíhám. Tak tohle aspoň jako stručná poznámka ke všemu naráz (a fotky zas jen z telefónu, ryze dokumentačně):

Při vystoupení Metamusica si člověk nemohl nevzpomenout na hudbu, která se i tady dělala za pomoci smyček a všelijakých hluků koncem 70. a začátkem 80. let. Doteď si něco z toho občas pustím. Technika je dnes úplně jinde, samozřejmě. Tady sice nepřebila (a nezabila) docela příjemné zvukové rejstříky, nicméně byla nezvládnutá v tom, jak dokola a kolem všudypřítomné smyčky vytlačily hudebnost. Za celou dobu se snad neozval zvuk, který by šel mimo smyčkovač a který by se tedy ozval jen jednou. Jedinečně, fatálně. Všechno se jen mechanicky přelévalo ve vlnách zvukové hmoty, tu zajímavější, tu méně. Žádný náznak toho, co vlastně dělá hudbu hudbou.

Procházka s Bagdasarovem byli výrazně muzikálnější. Brutální, elektronikou deformované zvuky saxofonu vévodily celému setu. Zatímco ale můj společník byl naprosto nadšený a považoval to vystoupení za vrchol několikaleté existence večerů Wakushoppu, mně přišlo to hraní místy rozpačité a trochu jednostrunné.

Holandští Cactus Truck byli po dlouhé době na Wakushoppu skutečnou kapelou s bubnama. Trojka mládenců to vypálila bez respektu: divoká jízda bez chvilky oddechu, frenetická skrumáž úderů do jednoduché bicí soupravy a vytí na saxofon, podporované bubláním baskytary, která se v tom trochu zvukově ztrácela. Jejich album Brand New for China! (2012, Public Eyesore) ten free-jazzový bengál, od kterého se mnozí pravověrní jazzmani ostře distancují a berou ho za něco odporného, zachycuje věrně. Čistá intenzita. Něco, co se v Česku moc nepěstuje, ani nevidí. Dlouho bych to nevydržel, ale bavili mě. Pro mne vrchol večera.

Seděl jsem pak ještě chvíli nahoře u baru se svým společníkem, legendárním muzikantem české alternativy od 70. let dodnes. Klábosili jsme o nezávislém hraní zcela stranou zájmu, o jeho generačních a jiných souvislostech. Krom jiného jsme se dostali až k tradici českého undergroundu a k Plastikům a také k tomu, co se s nimi stalo. Můj společník se nikdy netajil opovržením vůči téhle hudbě: mezi muzikanty alternativy a lidmi z undergroundu bylo napětí vždycky. Jak to prý můžu poslouchat? Já přiznával, že porevoluční Plastiky poslouchat nemůžu - to je pro mne prostě hodně špatný, unavený a nezajímavý bigbít. Ostuda té legendy. Ale hájil jsem smysl české undergroundové epochy a některé prvky té estetiky. (Při té příležitosti jsem si zasoptil nad televizním seriálem o undergroundu, jehož pár dílů jsem viděl a který mne znechutil svou prázdnotou a banalitou.) Jako příklad něčeho, co mne dodnes strhne, jsem uvedl Magické noci ("My žijeme v Praze to je tam..."), což dalo příležitost k tomu, abychom tohle téma smírně opustili. Pak se u našeho stolu zastavil Phaerentz, jeden z kurátorů Wakushoppu. Mezi řečí zmínil, že mu nejspíš uteče vystoupení legendární australské kapely The Necks příští týden v Akropoli. A díky tomu neuteklo mně (do té doby jsem o něm vůbec nevěděl).

The Necks hrají dlouhatánské, pomalinku, téměř neznatelně a improvizovaně rozvíjené skladby. Znám větší část jejich mnoha nahrávek a i když to není hudba, která mne rajcuje nejvíc, tu a tam si je pozdě večer pustím. Bylo dobré to vidět naživo. Kontrabas, piáno a bicí, velmi klasický akustický zvuk, ale velmi neběžná hudba. Možnost pozorovat hráče při hře ještě zvýraznila zvláštní napětí mezi krajně minimalistickou formou a tím, že se na té přezvolna rozvíjené ploše neustále něco děje. The Necks jsou skuteční mistři v tom, jak nikam nespěchají. Hudba se jim pod rukama rodí sotva postřehnutelně, jako když tančí tanečník butó. Přesto doslova přetéká děním. Všichni hráči jsou výteční muzikanti a je to znát: opravdu hrají - s citem pro detaily, v těsném napojení jeden na druhého, s klidnou vášní.

O pražském koncertě Swans jsem věděl dlouho dopředu. Nehráli tu poprvé a tentokrát jsem si to nechtěl nechat ujít. Jejich předloňské album The Seer (Young God Records, 2012) se mi dost líbilo. Swans mají svým způsobem k The Necks docela blízko: jejich skladby jsou rovněž dlouhatánské, minimální, oholené na kost a vlastně instrumentálně docela klasické - na první pohled jsou Swans běžná bigbítová kapela. Zvuk je ovšem mohutný a ohlušující, písně ponuré, hrubě tesané. Jak jsem tam v tom maglajzu stál a cítil, kterak mi manšestr kalhot vibruje na stehnech, jako kdybych byl oblečený do nějakých jemných repráků, vzpomněl jsem si znovu na Plastic People. Proč dnes nehrají, sakra, třeba (!) takhle?, říkal jsem si. Ta hudba v sobě měla leccos z toho, co k českému undergroundu patřilo: byla temná, divoká, neučesaná, delirická, nevyumělkovaná, hlasitá, úchylná, nekompromisní, hraná pány v pozdním věku. Kdyby si byli Plastici udrželi tvář (tím nemyslím zakonzervovali, ale po svém nějak rozvíjeli), klidně by to mohlo na začátku druhé dekády tisíciletí vypadat takhle. Jenže Plastici dnes podobně nehrají. Místo toho přispěli k falešné představě, že k undergroundu patří happyend. To, co bylo na českém hudebním undergroundu zajímavé a slibné, je pryč. Plastici jako by si "zasloužili" za svou strázeň během komunismu "něco lepšího", a tak teď hrají, co všichni - jen mnohem mizerněji než řada ostatních objížděčů festivalů. Co hůř, nekompromisní a zajímavou anti-artistní hlučnou hudbu tu dnes hraje vlastně málokterá kapela. Z undergroundu zbyla estetika odrhovaček k táboráku, z nichž se dělá nezávislé umění tak, že zpěvák nezpívá, ale vyřvává, a publikum hodně chlastá a s nostalgií na sebe pomrkává. Vím, že jsou výjimky a že to vyhrocuji. Ale celkově mám z českého undergroundu dojem promrhané šance a zrazeného příslibu (přičemž přiznávám, že ten příslib tam byl možná spíš očekávaný či chtěný než reálný). Námitka, že Plastici si po letech podzemí chtěli oprávněně užít i trochu té slávy, neobstojí. Na Swans bylo narváno a lidi byli nadšení. Že by se na tom spolupodepsalo, jaké mají Swans jméno, a tudíž si nekompromisnost mohou dovolit? Ale vždyť i Plastici mají či měli jméno. Bez plastické legendy a nostalgie by podle mne dnes na ty jejich současné vybředliny sotva kdo chodil. Zkrátka, český hudební underground se rozpustil v marnosti a celý ten x-dílný seriál, co teď o něm běží v televizi, to leda stvrzuje. A když tohle píšu, nic to nemění na tom, že k některým jménům s touhle tvorbou spojeným, mám dodnes velkou úctu.

No a listopadové Wakushoppu, poslední v tomto kalendářním roce: Handa Gote, jedni z nejproslulejších performerů současné české avantgardy, a k nim "komický konceptualista" Crank Sturgeon, proslulý tím, jak na svém těle i jinde pracuje s kontaktními mikrofony. Handa Gote vlastně tak nějak nebyli špatní: nehráli dlouho, smyčkovali uměřeně, dokázali udržet pozornost.

Jenže pak nastoupil Crang Sturgeon, jakýsi hudební Francis Bacon, který svoje už tak zmrzačené tělo během představení ještě dále groteskně kriplil, zatímco na stolku před sebou laboroval s minimem hudební elektroniky. Spustila se hluková smršť, která nicméně pořád byla zřetelně hudbou. A dostali jsme se okamžitě někam jinam. Opět. Jako tak často, když se člověk přichomýtne k nějaké konfrontaci domácího a zahraničního alternativního kumštu. Tvorba zdejší, v našich poměrech třebas špičková, zdá se najednou poněkud vlažná, opatrná a nepůvodní, jen více-méně zdařile se vezoucí na té či oné vlně, na tom či onom žánru. "Taky to umíme." Oproti tomu Crank Sturgeon například, o němž jsem do té doby vlastně vůbec neslyšel, doslova září: protože do svého hraní vsází všechno, je nezaměnitelný, když šílený (jakože ano), tak až úplně na hranu. Nemusí se vám to líbit, můžete tím být spíš lehce pohoršeni než nadšeni, zvládnout to někdy jde jen s ušními ucpávkami, nicméně jasně cítíte, že to má svou sílu. Strhne to, fascinuje. Zasáhne. Blbě se mi to říká, ale jde fakt o rozdíl třídy.

Tak, frflání pro dnešek stačilo.

Obrázek z fotogalerií

Více viz Fotogalerie...

Nejbližší vystoupení/akce

28. 6. 2017 -

Surrealistické horory III (Praha)

Kolektivní hudební improvizace k němému filmu Sodoma a Gomora (1922). Libeňská Synagoga; Ludmilina 601/4, Praha 8; 20h

22. 8. 2017 -

Jaroslav Dušek: Čtyři dohody (Žďár nad Sázavou)

Divadelní představení; Zámek - šapitó

23. 8. 2017 -

Jaroslav Dušek: Pátá dohoda (Žďár nad Sázavou)

Divadelní představení; Zámek - šapitó

Více viz Kalendář...

Poslední publikace/nahrávky

KONOPÁSEK, Z. / SONERYD, L. / SVAČINA, K. (subm.): Lost in translation: Czech dialogues by Swedish design.

Původní odborný článek

KONOPÁSEK, Z. / KAREL, R. (2016): Kudy vedla cesta ke zcela osobitému pojetí vaší hudby? (rozhovor Romana Karla se Zdeňkem Konopáskem). In: Quod bene notandum - Liber secundus. Bruntál: J7K5/JeseKápě. Str. 125-126

Rozhovor

BROŽ, L. / STÖCKELOVÁ / KONOPÁSEK, Z. (2015): Symetrie je často stranická: rozhovor se Zdeňkem Konopáskem. Cargo, 13 (2): 117-132

Rozhovor
Více viz Díla...

Osobní stránky Zdeňka Konopáska - http://zdenek.konopasek.net, technická realizace Jakub Konopásek ©