Publikováno jako: KONOPÁSEK, Z. (1996): Sociologie jako power play. Sociológia, 28, 2, 99-125)
The presented essay has been inspired by numerous writers who have one thing in common: they distrust of conceptual dualisms and incommen-surabilities that lie behind the modern social science thinking. That is why the dividing lines between 'knowledge' and 'power', 'sociology' and 'society', 'methods' and 'ethnomethods', or 'truth' and 'falsity' are not approached here as part of the solution (as a resource of explanations) but as part of the problem (as things to be explained). It is argued that sociologists construct the authoritativeness of their knowledge in such a way that they arrange a power play, a plain superiority in numbers. They do so deftly and unnoticeably, yet unwittingly, under the guise of ascetic recluses distanced far away from ordinary life. The argument is illustrated by the case of 'objective hermeneutic', a qualitative research strategy of German origin, used typically within so called biographical research. I claim that the case of objective hermeneutic (and the case of qualitative methodologies in general) is only particularly obvious and vivid demon-stration of what is much less obvious and visible elsewhere, throughout the field of social science.
[English summary available here]
Přiznám se k tomu rovnou a raději to trochu přeženu: v tomto textu chci podniknout (další) hanebný útok proti samotným základům disciplíny, za jejíž pěstování a zvěstování mne platí domovská fakulta. Mluvím-li přitom o základech své vlastní disciplíny, mám na mysli sociologickou metodologii, a to v prvé řadě metodologii tzv. kvalitativního výzkumu. Nechystám však žádný metodologický rozbor. Nic takového. Půjde mi spíš o reflexivní sociologickou analýzu vztahů mezi běžnými výzkumnými praktikami sociologů a jejich oficiální metodologickou doktrínou.
Chci ukázat, že sociologové konstruují autoritu svých poznatků tak, že obratně, maskovaně a bezděky aranžují jakousi přesilovku ve své hře proti sociální realitě.1 Zatímco tento rys sociologických praktik zůstává poměrně nenápadný v případě standardních, hromadných výzkumných šetření, naplno se odhaluje v metodologii tzv. kvalitativního výzkumu.
Pohled, který nabízím, samozřejmě předpokládá zvláštní perspektivu. Tu nechci nijak potlačit nebo zatajit, ale naopak zdůraznit ji a pečlivě ohledat. Zmíněná metafora přesilovky, resp. power play, totiž dává smysl právě jen z této perspektivy. Abych vysvětlil, odkud se vlastně dívám, vynasnažím se během své argumentace zpochybnit některé distinkce, které v rámci epistemologických doktrín samozřejmě předpokládáme; naopak jiné rozdíly, které obvykle nevnímáme, se pokusím ukázat.2
Jestliže v titulu tohoto textu používám anglického termínu power play (a nikoli českého 'přesilovka'), má to svoje důvody. Anglická verse pojmu lépe propojuje klasický sportovní termín s otázkami konstrukce expertního vědění, resp. s otázkami epistemologickými. Pojem knowledge (vědění) totiž v soudobé vědecké sebereflexi stále častěji zaznívá dohromady právě s pojmem power (moc). Přitom moc zde nevystupuje jako něco vnějšího a nečistého ve vztahu k principům vědecké produkce faktů, ale naopak jako něco, co má ve vztahu k expertnímu vědění konstitutivní úlohu, a co je přitom na druhou stranu tímto typem vědění nenápadně autorizováno a legitimizováno. Zpochybnění striktního rozlišování mezi vědeckou a politickou representací, mezi sférami epistemologie a politiky, a tedy mezi knowledge a power, je velkým tématem dnešní sociologie (vědy). O co vlastně jde?
Vědění a moc - to jsou dvě sféry, které k sobě v rámci ortodoxního moderního myšlení zásadně nepatří. Politická a expertní stanoviska nelze prý zaměňovat. O pravdě se nehlasuje, ohrazují se často badatelé a naznačují tím, že pravdivost jejich tvrzení spočívá v souladu tohoto tvrzení s věcí samotnou. Ústy vědců promlouvají holá fakta. Politici se vymezují jinak: aby byla demokracie demokracií, politický konsensus nesmí být zaměňován za expertní stanovisko. Ústy politiků nepromlouvá nějaká objektivní pravda, ale subjektivní politická vůle občanů a ta je nade vše. Politika a věda se prostě nesmějí navzájem mísit, aby pro obyvatele moderního světa zůstaly důvěryhodnými. Přítomnost politična ve vědecké práci se chápe jako ohrožení striktně vědeckého charakteru dosažených výsledků. Přímá intervence expertní autority do tvorby politického konsensu zase ohrožuje princip, podle něhož má být takový konsensus dohodou mezi sobě rovnými politickými subjekty.3
Kritikové dualistického moderního rozumu však přicházejí s tím, že vědění a moc, racionalita a rétorika, logické a estetické myšlení vůbec nejsou nějakými neslučitelnými, vzájemně nesouměřitelnými alternativami.4 Politická a vědecká representace nepředstavují z této perspektivy dva různé světy, ale v zásadě pouze jeden jediný problém representace. Na vědeckou representaci 'objektů' (věcí) bychom se prý měli dívat docela stejně jako na politickou representaci 'subjektů' (občanů). Navzdory oficiálním representačním doktrínám moderní doby - tedy navzdory epistemologii a demokracii - se totiž i o vědecké pravdě jistým způsobem hlasuje a i politici svůj konsensus neustále legitimují a všelijak fixují jako pravdu a nevyhnutelnost. Hranice mezi vědou a politikou ani zdaleka nejsou tak nesporné, jak to na první pohled vypadá. Vědci nemají a neprodukují jenom pravdu, ale i moc - byť velmi nenápadnou a nepřímou. Politici nemají a neprodukují jenom moc, ale - svým způsobem - i pravdu. Koncept 'rovnoprávných občanů' (základ moderní politické moci) je stejně pečlivě vypreparovaným artefaktem či konstrukcí jako koncept 'objektivních, holých faktů' (základ moderního pojetí pravdy). Teprve když přestaneme přísně rozlišovat mezi 'mocí' a 'pravdou' a když naopak bez ostychu začneme poměřovat jedno druhým, pochopíme tyto podivuhodné artefakty jako zdroje, ze kterých moderní politika a věda mohly čerpat svoji mimořádnou sílu.5 A pochopíme také to, proč je dnes tato mimořádná síla tak znejistělá. Zastupitelská demokracie i empirická věda totiž prožívají těžké chvilky právě díky problematizaci ostré hranice mezi politikou a epistemologií - politici a vědci už nemohou dále úspěšně zapírat zdroje své přesvědčivosti: jsou stále méně schopni obhájit fikci, že politika nemá nic společného s vědou a objektivitou a že věda nemá nic společného s politikou a subjektivitou. Napětí mezi věděním a mocí ztrácí smysl.
Proto tedy power play, píšu-li o metodologii sociologického výzkumu. Připojuji se tak k těm, kteří ukazují sociologii a konstrukci sociologického faktu jako mocenskou (silovou) hru, a tedy i jako konkurenční záležitost. Sociologové nejsou z tohoto hlediska úspěšní proto, že jejich výpovědi bezchybně zobrazují skutečnost, ale proto, že tyto jejich výpovědi obstojí v konkurenci ostatních výpovědí. Zároveň však chci víc. Trvám na specifické konotaci, kterou má pojem 'power play' jako sportovní termín. Jinými slovy, trvám na přesilovce. Pokusím se ukázat, že sociologové vítězí na Turnaji Pravdy nikoli snad proto, že by měli lepší hokejky či přilbice, nikoli proto, že mají lepší techniku bruslení a střelby, ale prostě proto, že šikovně a nenápadně zařizují na hřišti obyčejnou přesilovku - tedy hru v početní převaze.
Sociologie je tradičně chápána jako objektivní vědění (expertů) o sociálním životě (laiků). Zdravé sociologické texty odkazují mimo sebe, k tzv. sociální realitě. Sociologové obvykle píší o společnosti, která existuje docela nezávisle na jejich analýzách a interpretacích. Toto pojetí předpokládá, že svět Sociologie je důrazně odlišen od světa Společnosti. Mezi 'sociologickým' a 'sociálním', tedy i mezi 'vědoucím' a 'věděným', se úzkostlivě rozlišuje.6
Ideálem takového pojetí je autonomní, a tedy běžnými sociálními vztahy nepotřísněná sociologie, která zkoumá autentickou, a tedy přítomností sociologie naprosto nedotčenou společnost. Tímto - často pouze nenápadným a implicitním - ideálem je upevňována nostalgická vize jakési 'opravdové, nezfalšované skutečnosti'. Cítíme se potom povinováni takovému principu reality, který je založen na představě světa tak, jak by byl 'před' sociologií, resp. bez sociologie, bez sociologa.7 Současně se utvrzujeme v představě 'exaktní a neutrální vědy', jejíž zvláštní procedury jsou založeny docela jinak (vědecky, metodologicky) než obyčejné procedury světa, který je studován (nikoli tedy sociálně).
Situaci možná lépe pochopíme tehdy, když si namísto ideální normy tohoto klasického pojetí představíme nějakou deviaci, čili odchylku od normy. Jak taková deviace vypadá? Je-li ctností tradičně chápané sociologie to, že vždy referuje o něčem vůči ní samotné 'vnějším', a tedy že odkazuje k něčemu, co v každé konkrétní podobě existuje nezávisle na práci sociologa, na povaze jeho teoretických kategorií, na designu používaných metod apod., co je potom její hanbou? Ostudou se pro takovou sociologii stává jakákoli známka autoreferenčnosti. Klasicky chápaná sociologie se jednoduše děsí představy, že by jakkoli pojednávala o sobě samé. Skutečně autonomní, vědecká sociologie nemůže z tohoto hlediska být produktem a projevem světa, který studuje; autentická a přirozená sociální realita, která je důstojným a opravdu reálným referens sociologových tezí, zase nesmí ani trochu vypadat jako něco, co je těmito tezemi vytvářeno, konstituováno, přiváděno do života. Sociologie se má co nejšetrněji a velmi ostražitě přibližovat ke Společnosti (hezky proti větru, tak, aby ji nevyplašila, nevyrušila, aby v jejím fungování nevyvolala něco nepřirozeného a aby nedošlo ke vzájemnému promísení perspektiv, jazyků a hodnot) a odhalovat její skryté tajemství; zkoumaná Společnost se má přitom chovat tak bezstarostně a nedbale, jako kdyby celé Sociologie nebylo. Jakákoli odchylka od tohoto ideálu je vnímána jako ohrožení vědeckosti studijního postupu a jako zneskutečnění studovaného předmětu. Sociologie a Společnost prostě nesmějí za žádnou cenu vyvolávat dojem, že se navzájem produkují. Vzájemná kontaminace 'sociálního' a 'sociologického' je vnímána jako deformace přirozeného stavu věcí, jako hrozba skutečnému, jako útok na realitu. Sociologové, kteří nejsou ve své roli strážců reálného a jeho obhájců proti všemu ne-dost-reálnému náležitě horliví, jsou svými kolegy obviňováni z toho, že jejich sociologie se zabývá jakýmisi 'umělými, neskutečnými problémy', tedy problémy, které sama vytváří; tato sociologie se prý živí problémy, které svévolně přivádí na svět. Zrcadlovou obdobou takových výtek jsou stížnosti, že se sociologie až příliš zabývá výhradně sama sebou, neschopna obrátit svoji pozornost k nějaké 'opravdové' realitě, ke 'skutečnému životu obyčejných lidí'.8 Krátce, pro epistemologického realistu není jako ryzí, autentická skutečnost přijatelné to, co je nějak (spolu)vyprodukováno aktivitou sociologa. Něco takového je prostředky tzv. metodologie konstruováno jako 'šumy' a 'falešné efekty'. Úkolem sociologa je rekonstruovat svět tak, jak by vypadal, kdyby jeho samotného a jeho disciplíny vůbec nebylo.9
Problém je v tom, že takové vymezení sociologie a jejího předmětu, které sází na neproblematickou, 'realistickou' referencialitu k okolnímu světu, je dvojnásob asymetrické a v konečném důsledku vlastně velmi nerealistické. Zamlčují se zde totiž dvě důležité věci:
- i sociologové vedou v rámci své disciplíny nějaký sociální život; každé vědění, a tedy i sociologické vědění, je sociální a politickou praxí;
- i laici v rámci svého sociálního života nějak - dokonce i objektivně - vědí; sociální vztahy a interakce jsou založené na tom, co o světě my, jeho nejrůznější obyvatelé, víme (podstatnou měrou také díky expertům a vědcům všeho druhu).
Jakmile si tohle připustíme, autoreferenčnost sociologie by nás neměla příliš vyděsit. Vždyť jsou-li předmětem sociologie lidé a jejich sociální vztahy, pak jsou logickým a nevyhnutelným předmětem sociologického studia také sociální vztahy těch lidí, kteří se sociologií sami zabývají (Ashmore, 1989: 32). Přiznáme-li dále, že obyčejná sociální praxe do sebe úspěšně inkorporovala celou řadu expertních principů a praktik, a že sociologie byla tedy do značné míry exklusivním badatelům vyvlastněna ve jménu každodenního a rutinního provozu moderních společností (viz např. Beck, 1992:156-7, 172; Brown, 1993: 166; Giddens, 1990; nebo Konopásek, 1995b: 194 a násl., dovolávaje se obou dříve jmenovaných), pak je sociologické studium běžné sociální praxe nebo každodenního chodu společnosti nepopiratelně také sociologickým sebe-studiem. Sociologie je tedy sama o sobě hned nadvakrát: jednou proto, že sociologické praktiky, instituce a produkty jsou sociálními fenomény; podruhé proto, že společnost je dnes zásadním způsobem sociologizovaná.
To vše je teoreticky těžké popřít. Na druhou stranu je velmi nesnadné, neohodlné, ba riskantní něco takového se všemi důsledky přiznat a prakticky akceptovat. Relativizace vztahů mezi 'sociologickým' a 'sociálním', mezi pozicí 'pozorovatelů' a pozicí 'pozorovaných', totiž ohrožuje základní principy, na nichž je tradičně postavena legitimita a autoritativnost exklusivního sociologického vědění. Proto dosud ve velkém rozsahu přetrvává - když ne explicitně, tak určitě implicitně - výše zmíněná klasická, tedy asymetrická definice sociologie a předmětu jejího studia: tzv. Sociologie studuje tzv. Společnost.
Zejména v poslední době se však přece jen prosazuje i jiný přístup k sociologické praxi, diskutují se možnosti reflexivní sociologie (viz např. Ashmore, 1989; Bourdieu, 1990; O'Neill, 1972; Steier, 1991; Woolgar, 1988b aj). Tato sociologie nijak nepotlačuje ani nepopírá, že vždy odkazuje (také) sama k sobě. Autoreferenčnost je chápána jako něco, co přirozeně vyplývá z reflexivních vztahů mezi sociologickou a sociální praxí/realitou. Jak už bylo o něco výše předznamenáno, stoupenci reflexivní sociologie dokonce argumentují, že moderní epistemologický realismus je stále méně přesvědčivý a užitečný. Reflexivní vztah mezi sociální realitou a sociálními vědami je prý v soudobých komplexních společnostech tak těsný, že jej lze stále obtížněji obcházet nebo nevidět. Proto tím pravým, ba jediným vskutku přiměřeným předmětem sociologického studia musí být dnes takový svět, který je představován podivnými - a z moderního hlediska jen obtížně myslitelnými - hybridními sítěmi reflexivních vztahů mezi tím, čemu dosud většinou říkáme 'společnost' (a myslíme jenom společnost), a tím, čemu říkáme 'sociologie' (a myslíme jenom sociologie) - Konopásek (1995b: 207). Z druhé strany, jediným vskutku přiměřeným východiskem sociologického studia je důsledný respekt vůči tomu, že toto studium je stejně 'sociální' (tedy kolektivní, mocenskou, diskursivní a reálnou) záležitostí jako veškeré studované problémy. Společnost zkrátka není normální bez sociologie, ale spolu s ní. Ostrá hranice mezi pozicí či praktikami zkoumajícího a pozicí či praktikami zkoumaného z tohoto hlediska padá a princip Reality se problematizuje. Ostrá a jednoznačná hranice mezi tzv. Společností a tzv. Sociologií je nahlédnuta jako 'pouhá' metodologická konvence sociálních věd. Reflexivita - tedy především otevřeně přiznávaná a pěstovaná autoreferenčnost - není v této souvislosti chápána ani tak jako zdroj potíží nebo průvodní příznak krize, ale naopak spíš jako příležitost a šance (např. Woolgar, Ashmore, 1988).
Lze ovšem namítnout, že sociologie byla vždycky tak trochu - a to zcela vědomě - o sobě samé. I ta nejklasičtější sociologie se zcela běžně, ba až obsesivně zaobírá sama sebou. To, čemu říkáme metodologie, přece není nic jiného než pečlivé sebe-studium. Sociologové věnují sami sobě ve formě metodologických debat spoustu soustředěné pozornosti. Je ale třeba rozlišovat. Pěstování metodologie totiž nemá se skutečnou autoreferenčností sociologie nic společného. Naopak, jak už bylo naznačeno, metodologové přispívají k upevňování principů epistemologického realismu tím, že činí hranice (a rozdíly) mezi zkoumající Sociologií a zkoumanou Společností co možná nejpevnější. Metodologové autoreferenčnost sociologie nijak neakceptují, oni proti ní všemi prostředky bojují. Jak tomu rozumět?
Náruživá sebe-pozornost, kterou si sociologie dopřává ve jménu tzv. metodologie (tedy cosi jako metodologická reflexivita) je prostě založena na jiné než na běžné sociologické optice. Vždyť sociolog se v případě tzv. 'metodologické diskuse' o sebe a o svoji disciplinu vůbec nezajímá jako sociolog. Metodologovi nakonec nejde o sociologa jako sociálního aktéra, ale o sociologa jako aktéra Vědy, tedy nedůležitého služebníka pravidel objektivního poznání. To znamená, že sociolog-metodolog sám na sebe a na svět vlastní discipliny používá naprosto jiný metr než je ten, kterým reflektuje a studuje všechny ostatní sociální aktéry. Podle této logiky smí být jenom reflexe tzv. sociální reality (tedy reflexe 'vnější, mimosociologické skutečnosti') sociologická, kdežto jakákoli sebe-reflexe (tedy reflexe samotné 'sociologické reality') výhradně metodologická, rozuměj: ne-sociologická.10 A tak jsme opět u snahy udržet radikální distanci mezi světem Sociologie (a jejích vlastních praktik) na straně jedné a světem Společnosti (a praktik obyčejných sociálních aktérů) na straně druhé: jedno se sluší nazírat z hlediska abstraktních zákonů a pravidel vědy, to druhé je podřízeno empirickému sociologickému studiu.
Metodologická reflexivita je vlastně založena na jakési falešné autoreferenci: nejde o uplatnění 'sociologického' na 'sociologické', ale výhradně o takovou sebe-pozornost, při které se uplatňuje velmi exkluzivní, 'metodologická' optika. Sociolog se sám na sebe nesmí podívat svýma vlastníma, sociologickýma očima (těma, kterýma se běžně dívá na svět okolo); dívá-li se už jednou do zrcadla, musí si vzít speciální metodologické brýle, v nichž se sám sobě jeví jako problém jiného řádu, než jsou problémy, které studuje v rámci tzv. sociální reality. Metodologická reflexivita je tak v konečném důsledku zárukou toho, že se podaří udržet solidní a jednoznačnou hranici mezi 'autentickou realitou' Společnosti a 'autonomním světem' Sociologie. Metodologie prostě pomáhá očistit jedno od druhého: eliminuje vše 'sociální' na straně výzkumníka (např. jako jeho bias, zaujatost) a vše 'sociologické' na straně zkoumaných (např. jako chyby, falešné efekty apod).11
Oproti logice metodologické reflexivity jdou principy tzv. konstitutivní reflexivity.12 Podle těchto principů svoje vlastní sociologické praktiky nevnímám ani tak jako (exkluzivní a speciální) praktiky vědecké, ale spíš jako (v zásadě docela obyčejné) praktiky sociální. Mezi svými pozorovatelskými praktikami a praktikami pozorovaných nečiním apriorní a zásadní rozdíl. Na sociologii se dívám stejnýma očima jako na společnost; netrvám na autonomii sociologického vůči všemu sociálnímu a nelpím na představě jakési autentické, sociologií nedotčené společnosti. Nehlídám sám sebe, abych se mohl nakonec z výsledného obrazu co nejpečlivěji vygumovat, abych mohl sám sebe konstruovat jako něco, co do zkoumaného problému nepatří. Nesnažím se o sebereflexi proto, abych se nakonec mohl od studovaného problému odseparovat a přesvědčivě odlišit. Naopak, jde o to, že sám (i s celou svojí sociologií) ke studovanému problému vždy nevyhnutně a přirozeně patřím. Skutečnost je skutečná se mnou a s mou disciplinou, nikoli beze mne.13
Pěstovat důslednou reflexivní sociologii tedy znamená, že metodologická sebe-reflexe je nahrazována radikální, konstitutivní reflexivitou. Metodologie nepředstavuje pro reflexivní sociologii zdroj řešení (něco, co vysvětluje), ale součást problému (něco, co je třeba vysvětlit). Autoreference sociologického studia není pro reflexivistu ani tak ohrožením realismu, jako spíš úzkostlivým respektováním skutečného. 'Sociologie' a 'společnost' pro něj nepředstavují dvě různé věci, ale v zásadě jednu jedinou. Proto je také jeho sebe-reflexe stejná jako jeho reflexe, totiž sociologická.
Sebe-pozornost ve smyslu konstitutivní reflexivity není žádným útěkem od reality, protože sociolog i sociologie jsou její nijak zvlášť exkluzivní součástí.14 Pokud vnímám sám sebe-sociologa ve stejných kategoriích jako kteréhokoli jiného sociálního aktéra, pokud chápu 'sociologické' jako 'sociální' (za což samozřejmě platím omezeným ontologickým pohodlím), i to nejkoncentrovanější sebe-studium zůstává sociologickou praxí par excellence, tedy zkoumáním naprosto skutečné, nefalšovanými problémy doby těhotné sociální reality. Není zač se stydět. 'Sociologické' a 'sociální' - analýza a problém - zůstávají v kontaktu. Pokud ovšem sám sebe prostředky tzv. metodologie konstruuji jako zvláštního aktéra 'tam na druhé straně', jako representanta jakési extra-sociální Vědy, pak skrze koncentrovanou reflexivitu či autoreferenci skutečně hrozí rozsáhlé vyprázdnění a zdegenerování disciplíny. Vždyť to, co ve chvílích metodologické autoerotiky, během vášnivých metodologických diskusí, zůstává na stole jako zdroj i předmět diskuse, je jenom jakási prázdná (protože ne-sociální!) sociologická forma očištěná od obsahu, sama o sobě bezcenná. Sociologická optika i běžné praktiky sociologické analýzy jsou v těchto okamžicích bezstarostně zapomenuty. Debatující jako by přepnuli na úplně jiný slovník, jako by vypnuli jinak soustavně trénovanou schopnost opatrně, a zároveň odvážně pojmenovávat to, co lidé 'opravdu' dělají. Jinými slovy, 'sociologické' je díky logice metodologické rozpravy ponecháno samo sobě napospas. 'Sociální' je dočasně zapomenuto, resp. odloženo stranou jako něco, co vůbec nepatří v danou chvíli do hry. Kontakt mezi 'sociologickým' a 'sociálním' - mezi analytickou pozorností a problémem k probádání - je přerušen, ostuda je na světě.
Takže aby bylo jasno, vy mravokárci a příštipkáři rozumu, co máte strach ze ztráty smyslu sociologie pro skutečné problémy našeho světa: kontakt sociologie se skutečnými problémy k prostudování ohrožuje vaše metodologie (jako garant či fundament epistemologického realismu), a nikoli radikální reflexivita (jako souputník a anděl strážný epistemologického relativismu) - viz též Konopásek, 1995c: 10-11. Vaše pohoršení nad konstitutivní, radikální reflexivitou je směšné a absurdní, nicméně v souladu s tím, jak už to na světě chodí - zloději (reality) křičí 'chyťte zloděje!'.
Dosavadní úvahy vrhají nové světlo na problém metody.
Úloha metody ve vědě se na první pohled zdá poměrně jasná. Skrze metodu získává expert náležitý odstup od předmětu svého studia; skrze metodu zapírá sám sebe a svoji osobní účast na studovaném dění, zatímco do popředí vystupují nestranná a neosobní pravidla Vědy, která dávají promluvit 'holým faktům'. V tomto smyslu je metoda nástrojem nevšední kognitivní sebe-kontroly. Výsledkem důsledného metodického postupu je 'objektivizované vědění': poznání, které je depersonalizováno, a může tedy být ověřováno či zpřesňováno v různých dalších kontextech, z různých perspektiv, různými osobami a případně také za pomoci dalších - komplementárních - metodických postupů (Petrusek, 1994: 45).
Vědění laiků je naproti tomu beznadějně subjektivní, partikulární, konstitutivně vázané na konkrétní sociální kontext. Je to vědění, které je uvězněno v mikro-politice každodenního života, vědění jen omezeně přenosné, nepříliš kontrolované, bezděčné, osobní. A je to také vědění jaksi 'privátní', vědění, které nás potenciálně rozděluje. Mají-li se laici sjednotit na nějakém stanovisku, na nějaké formě 'veřejné pravdy', mají-li nějak překročit rozháranou spleť osobních názorů, mínění, přesvědčení, do které jsou uvězněni v rutinách všedního života, potřebují buď kněze, politika, anebo vědce15 - prostě někoho, kdo je prostřednictvím zvláštní disciplíny a zvláštního sociálního postavení osvobozen či distancován od praktik a návyků každodenního života.
Přítomnost či nepřítomnost metody tedy na první pohled definuje rozdíl mezi tím, jak ví expert, a tím, jak ví laik. V případě sociologie to znamená, že přítomnost či nepřítomnost metody definuje zásadní rozdíl mezi sociologií a obyčejným laickým věděním o sociálním světě. V běžně panujícím pojetí dělá zkrátka sociologa sociologem to, že má něco, co obyčejnému sociálnímu aktérovi chybí: vědeckou metodu.16 Bez výzkumné či studijní metody nebylo by sociologie.
Nyní chci ale navrhnout alternativní definici, takovou, která podle mne mnohem lépe vystihuje, o co v klasické versi sporu o autoritu a legitimitu sociologického vědění jde. Sociologa dělá sociologem především to, že je svoboden od něčeho, v čem je obyčejný sociální aktér beznadějně uvězněn - sociolog je svoboden od etnometod.17 Etnometody nás, sociální aktéry, mají pod kontrolou v tom smyslu, že běžně děláme nebo předpokládáme plno věcí, jejichž smysl zůstává nám samotným nezřejmý a nezjevný. Etnometody jsou výrazem omezených možností sebe-reflexe, způsobem neosobní organizace každodenní rutiny. Smysl (sociologické) metodologie spočívá v tom, že na jejím základě se zdá být bezděčná a nereflektovaná rutina nahrazena systematickou a kontrolovanou praxí. Deklarovaná přítomnost tzv. metody je zamaskovanou signalizací absence tzv. etnometod. Metodu má zkoumač prostě proto, aby ho vytrhla ze spárů každodenní rutiny.18
Ve sporu o povahu sociologického vs. laického sociálního vědění nejde tedy ani tak o to, zda Metoda ano, či ne, ale spíš o to, zda metody, či etnometody; resp. jaký je rozdíl mezi oběma. Fronta, na níž se bojuje o legitimitu a autoritativnost sociologického vědění, je horká hranice mezi tzv. metodami a tzv. etnometodami. O tuto hranici bojují sociologové se zbytkem světa (zkoumající se zkoumanýma) a jde přitom o velmi zásadní věc. To, co je v sázce, by snad šlo zjednodušeně vyjádřit následujícím rozlišením: prostřednictvím metod lidé kontrolují svět; prostřednictvím etnometod svět kontroluje lidi. Nebo ještě jinak, explicitněji: metodologie formuluje základní pravidla záměrné a cílevědomé konstrukce tzv. vědeckého faktu; etnometodologie formuluje základní pravidla spontánní a neuvědomované konstrukce tzv. sociální reality. Nuže, kdo dělá co?
Abych jasněji ukázal, o co mi jde, uvedu příklad. Vezměme úvod do klasické knihy sociálního konstruktivismu, The Social Construction of Reality, Bergera a Luckmanna (1967: 25-6).19 Píše se tam, že kniha se bude týkat toho, jak se lidé účastní na 'sociální konstrukci reality, tedy na konstrukci objektivních fakticit'; toho, jak sociální aktéři svojí aktivitou 'produkují svět věcí'. Něco takového je podle Bergera a Luckmanna legitimním problémem sociologické teorie.20 Berger s Luckmannem však odmítají uvažovat v teoretických termínech sociální konstrukce reality o aktivitách expertů, sociologů samotných, tedy sebe sama. To by prý znamenalo zabrousit do docela jiné polohy - do sféry sociologické metodologie; do sféry toho, co můžeme vědět nikoli o Společnosti, ale o samotné Sociologii. Tomu se Berger s Luckmannem brání. Chtějí se prý zabývat každodenními 'neviditelnými' rutinami obyčejných sociálních aktérů, nikoli nějakým intelektuálním teoretizováním či sociálními kontexty ideí. Oni se chtějí bavit o Společnosti, ne o Sociologii. Jejich knížka má být teoretická, nikoli metodologická.
Kolem a kolem, oba klasici konstruktivismu si sice asi uvědomují, že i produkce vědeckých poznatků je kolektivní, a tedy sociální záležitostí, nicméně zdráhají se tuto okolnost do důsledků respektovat tam, kde by to mohlo ohrozit přímočarou legitimitu a autoritativnost jejich vlastního textu. Nedovedou si prakticky připustit, že by si vlastní disciplíny a vlastní pozice všímali jinak, než z exkluzivní, a tedy 'neškodné' metodologické perspektivy, a že by tedy zrcadlo své vlastní sociální teorie nastavili sami sobě. Píší-li o sociální konstrukci objektivní reality, míní tím konstrukci jakýchsi social objects (sociálních objektů - Sismondo, 1993), tedy především sociálních institucí; objektivní realitu typu scientific objects (vědeckých objektů) nechávají zcela stranou. Činí tak s odůvodněním, že tyto otázky patří metodologům, a ne do jejich sociologické teorie. Jinými slovy, sociologii (tj. sebe sama) podle nich nelze myslet v pravém slova smyslu teoreticky, nýbrž pouze metodologicky. Touto definicí problému vylučují Berger s Luckmannem ze své knihy radikální reflexivní dimenzi, o níž byla řeč před chvílí. Pozorovatele a pozorované se nepatří měřit stejným metrem (viz též Konopásek, 1995d).
A tak strašné rádlo moderního sociologického rozumu rozděluje hlubokou brázdou terén reality na svět těch, kterým patří obyčejné etno-metody a etno-epistemologie, a svět těch, co vládnou metodami a epistemologiemi vědy. Tyto dva světy jsou implicitně představovány jako světy vzájemně nesouměřitelné. Obyčejní lidé, representanti tzv. Společnosti, realitu entometod(olog)icky konstruují a produkují, sociologové, representanti tzv. Sociologie, ji metod(olog)icky odhalují a zobrazují. Přitom 'konstrukce a produkce reality' je podle Bergera a Luckmanna výsostný teoretický či empirický problém sociologie, 'odhalování a zobrazování reality' je problém metodologický či epistemologický. Tyto dvě věci - jak jsme hned v úvodu knihy varováni - nelze v žádném případě míchat dohromady. Bergerovo-Luckmannovo stanovisko vlastně předpokládá, že při generování teoretického vědění se neuplatňují žádné bezděčné rutinní postupy a optiky, žádné 'etnometody každodennosti', ale pouze jakási čistá, abstraktní logika vědeckých metod. Pravda, ta sice může být filtrována či ovlivňována sociálně; avšak to je z hlediska sociologie vědění, resp. z hlediska sociální konstrukce reality naprosto podružný problém. Vědecké poznatky jsou prý zkrátka konstruovány primárně 'vědecky', nikoli 'sociálně'. Povšechně přiznávané 'sociální kontexty' vědeckého poznání hrají roli pouze okrajovou a z hlediska vlastní výzkumné praxe docela dobře zanedbatelnou (zanedbatelnou také proto, protože metodologií korigovatelnou!).
V sociologii je tohle dodnes velmi typický, asi převažující přístup. Zhruba od poloviny 70. let je nicméně problém vědecké praxe přece jen sociologizován, tedy postaven v zásadě na roveň 'obyčejné' praxe sociální. O to se - poměrně stranou vážného zájmu většiny svých kolegů-sociologů - přičiňují representanti relativisticko-konstruktivistického proudu sociologie vědy.21 Tito sociologové neudělali nic míň a nic víc, než že přestali rozlišovat realitu na ty prvky, které jsou konstruovány, a ty prvky, které nikoli. K tomu stačilo přestat vědu (sociologii) a její procedury nahlížet jako něco přirozeného, sociálně nekonstituovaného. Principy epistemologického relativismu, tradičně spojeného s kulturní antropologií a jejím úsilím o porozumění jiným kulturám, umožnily sociologům vědy chápat výdobytky, přesvědčení, argumenty a artefakty vědy jako něco sociálně a kulturně definovaného (Woolgar, 1988: 18). Jinými slovy, vědci začali být pozorováni a studováni docela podobně jako nějaká exotická domorodá tlupa. Začíná se pěstovat etnografie vědy (Knorr-Cetina, 1983; Callon, Law, Rip, 1986a; Latour, Woolgar, 1986; Latour, 1987; Pickering, 1992 a další). Mezi sociology vědy dokonce dochází k renesanci radikálně reflexivního náboje klasické etnometodologie (viz např. Gilbert, Mulkay, 1984; Mulkay, 1985; Lynch, 1994 a další).22 Sociologové zkrátka zjistili, že mají co studovat i na té 'nejčistší vědě' - a tedy i sami na sobě a své sociologické praxi. Relativizace vědy, kterou na 'makro' úrovni vědeckých paradigmat odstartoval Thomas Kuhn (1970 [1962]), se posunula na úroveň sociologického studia drobných každodenních praktik a rutin badatelů a nakonec až k reflexivní relativizaci sociologického studia vědy samotného.
Úhrnem vzato, relativistická sociologie vědy zásadně zproblematizovala metodologicky budovanou hranici mezi těmi, ke kterým patří vědecké metody, a těmi, ke kterým patří etnometody - čili hranici mezi studujícími a studovanými, hranici, která dělá sociologii sociologií. K tomu došlo nejenom proto, že na straně studujících byly identifikovány docela stejné etnometody jako na straně studovaných, a že tedy v případě sociologie jde nutně o jakousi sociální reflexi sociálního; došlo k tomu také z toho důvodu, že sociologie vědy nastoluje zcela otevřeně problém autoreference (resp. symetrie vztahu mezi pozorovatelem a pozorovaným) ještě z druhé strany: na obou stranách běžné výzkumné situace na tomto poli jsou přece representanti vědy, vědci studující a vědci studovaní - jde o vědu o vědě, tedy o vědeckou reflexi vědeckého.
Zkušenost této konstelace má pochopitelně nesmírně destruktivní účinky na klasické, realistické chápání sociologie. Reflexivní sociologie z tohoto impulsu naopak čerpá mnoho své energie. Pěstovat reflexivní sociologii totiž znamená učit se žít a pracovat s vědomím, že sociolog nedělá v rámci svého výzkumu něco podstatně jiného, než co dělá kterýkoli jiný sociální aktér, třebas ten, který je předmětem jeho studia. I výzkumník má své rutiny, i 'normální' sociální aktér má své metody. Hranice mezi metodami a etnometodami je vždy nejistá, a už vůbec nejde o hranici, která je schopna zřetelně a apriorně od sebe oddělit dvě skupiny lidí, dva světy: vědce a laiky, sociologické a sociální praktiky.
Všimněme si jedné věci. Jak metodicky generovaná 'vědecká fakta', tak etnometodami budovaná a udržovaná 'sociální realita' mívají pro nás charakter (více či méně) objektivní skutečnosti. To znamená, že sociologové i obyčejní sociální aktéři metodicky, resp. etno-metodicky budují takový svět, který nemůžeme snadno a přímo ovlivnit individuální, subjektivní vůlí; jde o skutečnosti, které existují nezávisle na tom, zda si je jednotlivě přejeme či nikoli. Jinými slovy, metody, které obvykle připisujeme sociologům, i etnometody, které bývají implicitně či explicitně připisovány studovaným laikům, jsou strategiemi zaměřenými na výrobu čehosi nesporného, všeobecně uznávaného, trvalého - zkrátka, na výrobu universální reality.
Ruku v ruce s tím jde ještě něco. Jak metody, tak etnometody jsou v podstatě depersonalizovanými modely činnosti; obojí je založeno na zvláštním způsobem odosobněných, desubjektivizovaných interakcích, v nichž jednotliví konkrétní aktéři jsou z principu docela dobře zástupní a nahraditelní. Jedinečná a vyhrocená subjektivita aktérů je v obou případech potlačena, jakoby zbezvýznamněna - jednou ve prospěch instrumentálně akceptovaného normativního předpisu, podruhé ve prospěch 'bezduché' rutiny, bezděčně fungujících motivů a vzorců jednání.
Je tedy zřejmé, že klasické napětí mezi subjektivním a objektivním nehraje v problému sociologické metody (tak, jak jej zde presentuji) žádnou podstatnou roli. Vždyť jako objektivní charakterizujeme nejenom úspěšné konstrukce sociologické, ale také úspěšné konstrukce sociální. Rozdíly na ose 'subjektivní-objektivní' proto samy o sobě nijak nediferencují mezi 'sociologickým' a 'sociálním'. Navzdory běžnému mínění tedy rozpor mezi subjektivním a objektivním nemůže sloužit jako opravdu spolehlivé jádro oné pevné a jednoznačné hranice mezi zkoumanou Společností a zkoumající Sociologií (hranice, na které je klasická představa sociálního výzkumu životně závislá a kvůli které je donekonečna mobilizována celá ta komplikovaná metodologická rozprava). Tolik rozdmýchávané dilema subjektivního vs. objektivního představuje vlastně metodologicky téměř irrelevantní, falešný spor. Jeho užitečnost je dosud jakž takž simulována na poli té nejortodoxnější dotazníkové sociologie; jeho naprostá neužitečnost se však naplno vyjevuje třeba právě na poli soudobého 'kvalitativního výzkumu'.23 Přesto tento spor vytrvale a efektivně funguje jako laciná vějička, která odvádí všeobecnou pozornost od mnohem důležitějších, protože spornějších otázek.
Jádro věci vůbec nespočívá jenom v tom, že se prostřednictvím přísně metodického postupu nějak vzdalujeme od všeho subjektivního, individuálního a personálního. Stejné distance totiž dosahujeme - jak už bylo řečeno - jako obyčejní sociální aktéři skrze rutinizaci a institucionalizaci. To, co dělá sociologa sociologem a co ho zřetelně odlišuje od ostatních (studovaných) aktérů, musí být proto něco jiného. Nejde ani tak o to, že je produkována objektivní realita, ale spíš jak je produkována. Teprve to může sociology odlišit od obyčejných aktérů sociální konstrukce reality, studující od studovaných. Objektivnost výzkumníkova vztahu k realitě garantuje to, že jde o vztah výzkumníkem kontrolovaný.24 Sociálně konstruovaná realita je naproti tomu běžnými aktéry vnímána jako objektivní proto, a jenom proto, že proces jejího konstruování je nereflektovaný, vlastně mimo kontrolu zúčastněných. Objektivnost sociální reality, tak jak je konstruována běžnými aktéry, je zkrátka z hlediska metodologické doktríny navozena jinak než objektivnost sociologických poznatků. Vlastně teprve z tohoto rozdílu (a ne z malicherného rozlišování mezi subjektivním a objektivním) sociolog ve skutečnosti - prostřednictvím metodologie - vyvozuje výlučnost a epistemologickou nadřazenost svého vědění. Jestli se tedy sociolog potřebuje opravdu naléhavě od něčeho distancovat, pak to není zrovna subjektivita (ať už subjektivita studovaných nebo jeho vlastní subjektivita studujícího),25 jako spíš nereflektovaná a bezděčná povaha obyčejného sociálního konstruování reality.
Shrnu-li, sociologická metoda je pro mne v prvé řadě prostředkem distancování se od sociálních etno-metod - tedy od všeho, co by vlastně mohlo vědeckou metodu po mnoha stránkách velmi připomínat, ba možná suplovat (v obojím případě jde o konstrukci světa, se kterým lze zacházet jako se světem objektivním, v obojím případě jde o neosobní vzorce chování, vnímání a posuzování), a ohrozit tak její výlučnost. Metodologická distance od všeho subjektivního a personálního je v tomto světle jen sekundární efekt, o němž se ztrácí zbytečně mnoho slov. Ještě jinými slovy: jestliže se Metodou nedistancujeme ani tak od subjektivity, ale daleko spíš od etno-metod, je to právě proto, že etnometody sociální konstrukce reality jsou vážným konkurentem sociologických metod.
Je dobré si v tuto chvíli uvědomit ještě jednu věc. Přítomnost etnometod v procesu vědeckého bádání je z hlediska jeho výsledku prakticky neviditelná. Etnometody prostě na objektivitě vědeckého poznání žádné skvrny nenadělají, spíš naopak! Jak ukazují již zmíněné etnometodologické studie vědy, společné fungování vědeckých metod a sociálních etnometod v rámci výzkumných praktik jejich schopnost produkovat objektivitu (nespornou a solidní realitu) jenom vzájemně násobí. Kdyby se přísně racionální metodické postupy neuplatňovaly v živném roztoku obyčejných etnometod, každodenních bezděčných rutin a samozřejmostí, jejich síla a přesvědčivost by 'na výstupu' rázem velmi ochabla.
Teď je tedy snad pochopitelné, proč je pro sociology tak těžké nastavit sobě samotným zrcadlo, aniž by současně vztyčovali pečlivě udržované metodologické štíty a filtry. Eventuální reflexivní uplatnění sociálního konstruktivismu na práci samotných sociologů-konstruktivistů totiž znamená, že nakonec musíme na celé to pečlivé rozlišování mezi formálními metodami sociologů a neformálními etnometodami běžných sociálních aktérů zcela rezignovat. Ba co víc, musíme uznat produktivnost jejich vzájemné aliance. Musíme se smířit s tím, že na více či méně úspěšném výsledku výzkumné práce se tzv. metody a tzv. etnometody podepisují vlastně jen jedním jediným - společným - podpisem. V důsledku toho se klasická metodologická rozprava stává prakticky neužitečnou. Metodu už nemůžeme používat jako neproblematický zdroj autoritativnosti sociologického poznání, ale jako součást problému, který studujeme. Po čem má ale takové studium jít, když se sociologická metodologie ukazuje stále zřetelněji jako nepříliš přesvědčivá fasáda výzkumné práce? Vyplatilo by se, myslím, studovat sítě.
Když sociologové chtějí popisovat to, co se děje kdesi za oficiální fasádou moderních institucí, a tedy to, co je jen obtížně representovatelné v dominantních kategoriích moderního rozumu, používají často pojmu 'sítě'. Pojem sociálních sítí v této souvislosti opouští úzké mantinely mikro-úrovně sociálních vztahů, například rodinných, a nabývá důležitosti pro vysvětlení složitých a ambivalentních vztahů mezi lidmi a jejich institucemi, mezi normativní povahou pravidel a interaktivní povahou jejich sociálního fungování.26 Sociální sítě se obecně stávají viditelnými spolu s tím, jak se nezadržitelně a narůstající měrou projevují limity a slabiny striktních institucionálních definic, na nichž je postaven nějaký více či méně dobře míněný sociální Projekt.27 Proto má koncept sociálních sítí důležité slovo v rámci diskusí o postmoderním či quasi-moderním světě (především v rámci debat o tom, jak vůbec přistoupit k empirickému studiu tohoto světa). Nemělo by nás z tohoto hlediska překvapit, že koncept sítí se bohatě uplatňuje také v rámci sociologického úsilí vyrovnat se nějak s fenoménem státního socialismu (viz např. Keller, 1995; Kusá, 1995; Možný, 1991; Šmídová, 1993; nebo Šrubař, 1991).28
Obvykle je pojem sítí postaven jako prorůstání 'privátní' logiky fungování sociálních vztahů do 'veřejného' prostoru. Výsledkem takové expanze je potom stát vyvlastněný rodinou (Možný, Šrubař); sociální zabezpečení ochočené neviditelnými praktikami resistence chudých (Jordan); mikropolitika každodennosti, která problematizuje klasickou 'velkou' politiku (Giddens, Beck). Z druhé strany lze o sítích mluvit v termínech osvobozování aktérů od struktury. Zejména pozdní, někdy také 'reflexivní' modernizace probíhá podle některých autorů tak, že se rozšiřuje pole působnosti pro svobodnou činnost autonomních aktérů a oslabuje se heteronomní, jednosměrná kontrola struktury nad těmito aktéry.29 Pojem sítí pomáhá konceptuálně zvládnout terén, který takhle vzniká. Na úrovni základní teoretické výbavy sociologického uvažování se tedy pojem sítí prosazuje ruku v ruce s mnohostranným zpochybňováním oblíbených dualistických kategorií moderní sociologie, jako třeba 'veřejný-privátní'30, 'aktér-struktura'31, ale také 'mikro-makro'32 atd. Na úrovni strategií praktického sociologického výzkumu se zvýšená popularita pojmu sítí odráží v 'návratu etnografie či antropologie z tropů' zpět do prostředí moderních společností, tedy v pokusech o jakousi etnografii ne-primitivních kolektivů.
Vrátíme-li se k myšlence konstitutivní výzkumné reflexivity, stojíme nyní před problémem, zda a hlavně jak můžeme také svoji vlastní sociologickou praxi nějak konceptualizovat v termínech sítí (tedy symetricky, ve stejných kategoriích jako konceptualizujeme praxi všech ostatních) a jestli se tak dostaneme za dilema 'metody vs. etnometody'. Jako už mnohokrát, i zde se v hledání odpovědi na tuto otázku obrátím k soudobé relativistické sociologii vědy.33 Málokdo totiž tak detailně rozpracoval koncept sítí, jako právě představitelé tohoto výzkumného proudu. Tento koncept zde hraje v podstatě stejnou roli jako kdekoli jinde. Otevírá dveře opatrnému empirickému studiu toho, co se odehrává (před, ale i) za fasádou kulis moderní epistemologie, ve stínovém poli moderní representační doktríny.
Nejde předně o nic jiného, než že je skrze logiku sítí relativizována moc klasické metodologie jako monopolního zdroje objektivní pravdy. Padá představa, že dělat více či méně dobře vědu znamená více či méně přesně jednat podle normativních metodologických předpisů; empirické studie stoupenců tzv. actor-network theory (teorie sítí-aktérů) ukazují mnohem různorodější a bohatší svět vědy. Zdůrazňují že robustnost, solidnost, pravdivost, efektivita a užitečnost vědeckých teorií, nástrojů či technologií nezáleží ani tak na formálních pravidlech jejich generování nebo na nějakých jejich vnitřních kvalitách, jako spíš na lokálním a historickém kontextu těchto teorií, nástrojů a technologií - jinými slovy, na povaze sítí, které byly pro jejich zkonstruování zmobilizovány (Teil, Latour, 1995: 45, 50). Soudobí sociologové vědy proto nestudují ani tak to, jak jsou formální pravidla vědy překrucována sociálními institucemi vědeckého života nebo ideologickými předsudky badatelů; oni studují svět vědy tak, že pozorují vědce, jak spolu komunikují v laboratoři, jak spolu svačí a vtipkují, jak tvarují a manipulují svými technickými instrumenty (a jak jsou sami těmito instrumenty tvarováni a manipulováni), jak si vzájemně oceňují úspěchy a přisuzují neúspěchy, jak shánějí peníze a kontakty, a hlavně, jak zacházejí se svým hlavním nástrojem, s vědeckými texty všeho druhu. Vědci jsou zkrátka představeni jako 'podnikatelé-politici', kteří se snaží získávat přístup k nejrůznějším zdrojům, přiřazovat je k sobě - tedy budovat co nejmocnější, co nejvíce konkurence-schopné heterogenní sítě - a, pochopitelně, profitovat z výsledků. Podstatou fungování takových navzájem si konkurujících sítí je zmobilizovat a navzájem nějak propojit co nejširší okruh prvků. Čím rozsáhlejší síť je, tím je také pevnější a tím je také schopnější dominovat ostatním sítím.34
Ukazuje se, že vědci se při tom všem vůbec nestarají o to, co je vědě vlastní, a co nikoli, co je vůči ní 'interní', a co 'externí', ačkoli jsou příležitostně schopni takovou distinkci velmi jasně artikulovat. Skutečnost, že se v každodenních aktivitá ch vědců beznadějně prolíná to 'vědecké' s 'nevědeckým', není známkou nějaké vnitřní rozpornosti či nesourodosti vědecké praxe, spíš naopak. To 'vědecké' je od všeho 'nevědeckého' vytříděno až na závěr celého procesu, až na výstupu, když už je všechna hlavní práce udělána.
Relativizovány jsou ovšem i další osvědčené hranice: hranice mezi 'sociálním' a 'materiálním' (Law, Mol, 1995), mezi kontrolovanou praxí a bezděčnou rutinou, mezi světěm lidí, humans, a světem věcí, non-humans, mezi politikou a vědou, společností a přírodou.35 Nejde samozřejmě o to, že by někdo popíral existenci těchto hranic. Jde pouze o to, že všechny tyto hranice - spolu s klíčovou hranicí mezi 'pravdou' a 'omylem' - mají být nahlíženy jako podivuhodné artefakty či konstrukty, a tedy jako něco, co je třeba vysvětlit, ne jako to, co vysvětluje.36
Z této perspektivy je moderní věda tolik úspěšná nikoli proto, že se narozdíl od všech ostatních konečně dopracovala k těm správným a racionálně korektním procedurám, ale proto, že si vypěstovala schopnost mobilizovat mnohem rozsáhlejší a pevnější (technologické, materiální, diskursivní a sociální) sítě než může kdy mobilizovat obyčejný laik. Chceme-li tedy porozumět epistemologické dominanci expertního sociologického vědění nad věděním obyčejných sociálních aktérů, není třeba uvažovat, nebo dokonce předpokládat nějaké zásadní kvalitativní rozdíly v obou typech vědění; stačí si všímat drobných asymetrií a diferencí v representačních praktikách, které jedněm umožňují mobilizovat velké a rozsáhlé sítě připravené z mnoha stran podpořit určité stanovisko, zatímco těm druhým ponechávají kontrolu pouze nad nestabilními fragmenty těchto sítí.
Dlouhodobý úspěch této strategie, opravdové kouzlo vědy, ovšem spočívá ještě někde trochu jinde. Jde o to, že sítě, které jsou mobilizovány v rámci produkce vědeckých faktů, plní svoji úlohu neviditelně. Ne, že by byly samy o sobě nějak neviditelné (každý přece ví, že vědci neustále zápolí o výzkumné granty, udržují dobré vztahy s úředníky, píší své zprávy nejrůznějším stylem, formují školy a směry, pobírají platy, skrývají svoji ješitnost, používají asistenty a nejrůznější technické prostředky, mají svoje místo v médiích, v politice i ekonomice, atd. atd.); ona pouze není nijak representována, ba vůbec připuštěna nějaká významná souvislost těchto sítí s vlastními výsledky vědecké práce. Vtip je prostě v tom, že nakonec, 'oficiálně', jsou presentovány pouze hotové, fixované výsledky vědecké práce. Pracovní poznámky, žádosti o peníze, korespondence, záznamy telefonních hovorů, debaty nad prvními výsledky aj. - to vše je z oficiálních výzkumných zpráv vyloučeno jako něco, co je z hlediska vlastních závěrů prostě zcela nedůležité.37 Proces generování vědeckého faktu je v těchto dokumentech redukován na metodologickou poznámku, na popis použité metody. Produktivní role metody je přitom minimalizována, je jí přisouzen status pouhého transparentního zprostředkovatele.38 Sítě jsou vytlačeny ven, mimo zorné pole, stává se z nich nedůležitý kolorit vědeckého života. Nejde ovšem o projev chytrácké lsti jednotlivého badatele, ale spíš o projev všeobecně fungující a bezděčné sociální konstrukce zvláštního statusu vědeckého poznání.39 O co více je ze hry vyšachována souvislost mezi fungováním hybridních sítí a vyprodukovanými čistými fakty, o to působivější je celkový efekt representačního realismu. Z oficiálně nepřiznaných zdrojů se nejlépe čerpá - to všichni přece dobře známe z poměrů reálného socialismu.40
Poslední věc: co se to vlastně zapírá, zapírá-li se konstitutivní role sítí a procesů, a namísto toho se zdůrazňuje metoda a výsledky? Zapírá se to, co je na vědeckém podnikání 'sociální'? Ano i ne. Ne, pokud 'sociálním' myslíme to, co je zásadně poznačené subjektivitou, individuálním vědomím. Ano, pokud pojem 'sociální' vykládáme primárně interakcionisticky, a vlastně 'posthumanisticky'.41 Tajemství, které je střeženo, totiž spočívá v tom, že vědecké poznání není - jak by se mohlo podle všeho zdát - díky výzkumné metodě generováno méně interaktivně (rozumí se oproti běžnému laickému vědění), případně ne-interaktivně, ale že je naopak generováno - paradoxně - více interaktivně. Vědecký fakt prostě nevzniká z obcování osamělého badatele s Metodou a jejím prostřednictvím s 'holými fakty', ale z nesčetných interakcí v rámci heterogenního konstruování reality. Tato interakční extáze vědecké praxe je úspěšně maskována zahrnutím nejrůznějších technologií a neosobních výzkumných prostředků či procedur do vědecké práce. Díky nim se zdá, že v průběhu bádání vlastně o žádnou interakci nejde: manipulace s věcmi přece není interakcí nebo dokonce sociálním stykem, řeklo by se. To je ovšem omyl. Jak ukazuje opět Bruno Latour, non-human prvkům zahrnutým do fungování hybridních sítí-aktérů musíme rozumět jako aktérovi, který je na svoji pozici delegován namísto někoho nebo něčeho jiného.42 Vědecká laboratoř, technologické prostředky a neosobní procedury (například sociologický dotazník) jsou prostě materializovanými stopami - inskripcemi - nesčetných dřívějších vědeckých rozhodnutí, výběrů, klasifikací, referencí... zkrátka všelijakých interakcí.43
A je to tedy tak: zdrojem síly a moci vědeckého stanoviska jsou rozsáhlé heterogenní sítě, které jsou mobilizovány a všelijak transformovány během výzkumu a jejichž je sám badatel součástí. Vědci i jejich publikum ovšem vesměs věří něčemu docela jinému, totiž že zdrojem síly vědeckého stanoviska je holá racionalita metody - a vlastně vyvázanost ze sítí a nezávislost na nich.
Nyní mohu konečně vylíčit konkrétní případ, o který mi jde a který mne původně inspiroval k avizované představě sociologie jako jakési přesilovky. Pravda, mohl jsem tak učinit hned na začátku tohoto textu a ušetřit případné publikum zdlouhavého a nelehkého čtení. Jenže na začátku jsem neměl svoji pointu čím podepřít. Neměl jsem zmobilizovánu alespoň trochu zpevněnou síť, která by z bonmotu učinila teoretický argument. Neměl jsem do služeb povolány nejrůznější textové fragmenty Latourovy, Woolgarovy, Bergerovy a Luckmannovy nebo Konopáskovy; neměl jsem vybudovánu celou řadu opěrných bodů (dílčích metafor, ironických přerámování, morálních podtextů, drobných detailů, referencí apod.) - mnohé byly během psaní zamítnuty, ačkoli jsem si od nich hodně sliboval, jiné byly naopak mezitím úspěšně testovány v jiných souvislostech a kon-textech; neměl jsem čtenáře více či méně 'zdomácnělého' ve světě mých úvah, tušení a pochyb; nebylo jasné, jestli to celé myslím vážně, anebo z legrace; prostor pro intelektuální manévrování případných pochybovačů nebyl náležitě zúžen a prefabrikován. Nyní je - doufám - situace jiná.
Na podzim roku 1994 jsem se účastnil jedné metodologické debaty.44 Šlo o výzkumné procedury tzv. objektivní hermeneutiky. Tato procedura je v různých variantách oblíbenou metodou biografických výzkumníků v Německu. To, co je všem používaným variantám společné, je úsilí udělat z interpretace auto/biografií kontrolovatelnou aktivitu.45
Podstatou této metody je jakýsi mentální experiment, který je organizován v týmu výzkumníků: úkolem badatelů je dokonale se odmyslet od jejich dosavadní sociologické zkušenosti a přistoupit takto 'interpretačně svobodni' ke komplexnímu předivu významů, které jekonstituováno biografickým textem. Text daného případu představuje v rámci tohoto experimentu - kromě pracovních interpretací samotných výzkumníků - jediný datový zdroj. Pozornost je zcela soustředěna k realitě 'holého' textu. Vlastní interpretace probíhá tak, že jsou v rámci týmu konstruovány různé konkurující si interpretace jednotlivých sekvencí textu, přičemž následně jsou falsifikovány ty z nich, které dalšímu vývoji biografického vyprávění nesedí. Jinými slovy, nehledá se odpověď pouze na otázku 'čím případ opravdu je?', ale také na otázku 'čím není?'. Konkrétní práce s textem má podobu nesmírně zdlouhavé a pečlivé interpretační procedury. Tým postupuje textem pomalu kupředu a od první věty objevuje co nejvíce významové potence textu; jednotlivé potence (interpretace) konfrontuje mezi sebou tak, že zkoumá, jak se každá následující věta či sekvence textu významově vztahuje ke všem předcházejícím. Používání sociologických konceptů jako vodítek pro porozumění logice případu je během této práce striktně zapovězeno. Obecně jde o objevování latentních 'struktur významu' v manifestních 'strukturách textu'. Následuje celková rekonstrukce biografického případu a jsou identifikovány strukturálně-objektivní faktory, které se na něm podepsaly. Vzniká analytická abstrakce tohoto případu. Poté je stejným způsobem zpracováván další a další případ, vždy zvlášť, jako uzavřený problém. Nakonec jsou formulovány teoretické generalizace, které se týkají například kariérových modelů, strukturálních procesů během životní dráhy, modelů sociálních světů apod. - viz Reimann, Schutze (1987), cit. in Denzin (1989: 56). Cílem interpretace přitom není - jako třeba u grounded theory Glasera a Strausse - vyabstrahování nějaké všeobecnosti z komplexní masy jednotlivých konkrétních případů. Vychází se totiž z předpokladu, že všeobecnost je vždy nějak přítomná už v každém jednotlivém případu, v každé jednotlivé autobiografické interpretaci - vždyť autobiografické vyprávění je jakousi teorií vlastního Já. Základním interpretačním pohybem v objektivní hermeneutice tedy není ani tak pohyb od jednotlivého k všeobecnému, ale spíš pohyb od jakési 'subjektivní všeobecnosti' k 'všeobecnosti objektivní'.
Ke zmiňované metodologické diskusi v Brémách došlo nad jedním příspěvkem tohoto výzkumného proudu, nad studií o ženách s dočasnými pracovními kontrakty. V životopisných textech byly identifikovány a analyzovány nejrůznější prvky zevšeobecňování a idealizace skutečnosti - projevy běžné biografické abstrakce. Tak například, zvládání životních problémů je v životopisném vyprávění typicky popisováno v rámci jakéhosi idealizovaného biografického kontinua. Nebo: sociální Já bývá v autobiografické perspektivě idealizováno do dvou odlišných půlí, z nichž jedna je podřízena a vystavena vnější kontrole, zatímco ta druhá představuje to 'pravé, autentické Já', které je nezávislé na různých sociálních tlacích. Všechny tyto projevy biografické idealizující abstrakce nakonec autorka, Monika Wohlrab-Sahr, interpretovala jako specifické odpovědi na probíhající širší modernizační procesy.
Metodologický problém je tento: v čem spočívá schopnost sociologa této školy objektivně interpretovat subjektivní interpretace biografického textu? Nepochybně v proceduře, která je založena na úzkostlivém odmyslení se od celé řady věcí, od nichž se sám autor vyprávění odmyslet prostě nedovede. Objektivní hermeneutik si prostě nárokuje kontrolu nad situací, zatímco odhaluje, jak je vypravěč studovaného textu kontrolován všelijakými strukturami a tlaky. Aby mohl objektivně studovat rutiny a bezděčné idealizace ostatních, musí tento výzkumník odbourat ty svoje. Budiž, ale jak toho vůbec dosáhne? Co je zárukou toho, že právě jemu se něco takového podaří? Hlavní protagonistka diskuse na tuto otázku odpověděla překvapivě prostě a bezelstně: kontrola je v případě objektivní hermeneutiky zabezpečena především tím, že výzkumníků je několik; že pracují v týmu a kontrolují se navzájem.46
Jenže, namítám, něco takového pak není nic jiného, než klasická přesilovka: na jedné straně ubohý vypravěč, uvěžněný do svého textu, sám, bez kontroly a opory; na straně druhé dobře organizovaný tým několika výzkumníků, kteří svoji epistemologickou superioritu čerpají z prosté početní převahy. Prostě power play...
Dobrá, řeknete. Není ale tato maskovaná přesilovka jen taková zvláštnost té bizarní německé metody? Není, odpovím. Objektivní hermeneutika podle mne pouze velmi názorně demonstruje zásadní charakteristický rys jakékoli sociologie. Kvalitativní sociologie je totiž - obecně vzato - daleko větší poctivec a daleko méně zručný epistemologický švindlíř než její 'kvantitativní' protějšek. Kvalitativní výzkumná strategie, pokud je vábena v zásadě stejným ideálem 'správné vědy' jako běžné standardizované dotazníkové šetření (a to objektivní hermeneutika nesporně je), representuje ve svých procedurách 'naživo' a nezakukleně všechno to, co je jinak delegováno na neosobní metodologické nástroje a technologie, a tak před našimi zraky pečlivě poschováváno. Tým badatelů plní prostě v kvalitativním výzkumu úplně stejnou úlohu jako plní rétorika a technologie neosobnosti (např. dotazník, statistická representativita) ve výzkumu kvantitativním: garantuje nenápadnou přesilovku. Nebo ještě jinak: v dobře standardizované sociologii je neosobnost výzkumných nástrojů a technologií vedlejším produktem toho, jak se výzkumníci navzájem kontrolují. Řečeno v termínech teorie sítí-aktérů, v kvalitativním výzkumu typu objektivní hermeneutiky je na minimum redukována úloha neosobních prvků, non-humans, a sítě, které jsou mobilizovány do akce, jsou velmi personální, lidské; proto jsou ihned viditelné i velmi konvenčním pohledem. Je to velmi očividná přesilová hra: výzkumníků je mnoho, zkoumaný vždy jen jeden - výjimečně názorný případ toho, co dělá v rámci rafinované rutiny více či méně každý sociolog se zbytkem světa, když se ho chce zmocnit.
Distribuce gramatického čísla v obvyklém sousloví 'pozorovatel (jeden!) a pozorovaní (mnozí!)' je vlastně jen geniální fintou, jak zakrýt základní trik sociologické produkce 'objektivního' vědění. Tento trik je založen na tom, že zatímco pozorovatelů, sociologů, je na produkci vědění účastno vždy mnoho, pozorovaný vždy nakonec jenom jeden (byť presentován jako abstraktní součást několikatisícového vzorku). Přitom všichni samozřejmě mají zato, že poměr sil je obrácený: sedí jeden vědec u svého počítače někde v kanceláři a proti němu celá společnost! Rozdíl mezi věděním laiků (representantů 'sociálního') a věděním expertů (representantů 'sociologického') - rozdíl, který je obvykle presentován jako rozdíl vyplývající z kvalitativních asymetrií - je ve skutečnosti rozdílem vyplývajícím z obyčejné přesilovky, kterou sociologové různými způsoby obratně aranžují, a tedy z brutálně jednoduché asymetrie kvantitativní. Jinými slovy, kvalitativní odlišnost expertního sociologického vědění od vědění běžných sociálních aktérů je budována tak, že sociologové pracující v mohutných a komplexních nátlakových sítích předstírají práci v asketickém osamění s nestrannou a frigidní šeredkou Metodou, přičemž všemi silami neviditelně manévrují situaci na hřišti tak, že jednotliví protihráči - tzv. sociální aktéři - jsou od sebe navzájem izolováni, někteří vůbec vypuzeni ze hřiště (neživé věci, přírodní objekty), ostatní svlečeni donaha (takže zůstávají holými 'sociálními subjekty'), očíslováni a seřazeni, případně sehnáni do houfu.47 Samozřejmý a všeobecně sdílený předpoklad, že badatel je v principu vždy jen jeden, kdežto zkoumaných je - navzájem propletených - mnoho, je metodologická iluze. Opak je pravdou: badatelů - navzájem propletených - je mnoho48, zato chudáci objekti jejich pozorování jsou voláni k výslechu pěkně jeden po druhém, případně je ke slyšení připuštěn pouze jeden za všechny, jakýsi zvláštní mluvčí všech svolaných přede dveřmi, ochočený hybrid zvaný podle okolností Průměr, Index, Typ a všelijak podobně...
Tohle všechno dělají objektivní hermeneutici velmi okatě (i když stále ještě bezděčně). Všichni ostatní, kteří se také pokoušejí 'objektivně interpretovat', schovávají svoje sítě tak, že do nich povolávají co největší množství non-humans, takže jsou pak namísto množství svých kolegů, bezprostředně přítomných výzkumnému aktu, obklopeni jenom mnoha zdánlivě netečnými a neutrálními věcmi. Nenavyklému oku jejich sítě vůbec nepřipadají jako sítě. Funguje to.
A co ostatní? Ti, co nemají ambice 'objektivně interpretovat'? Ti samozřejmě také mají své sítě. Většinou je alespoň intuitivně tuší, někdy se snaží je reflektovat a studovat je spolu se sítěmi těch sociálních aktérů, kteří jsou 'proměnným objektem' jejich studia. Pěstují reflexivní sociologii. Čas od času experimentují a pokoušejí se nějak svoji přesilovku zmírnit, zvědavi, co to udělá. Ale to už je jiný příběh.
1. '[...] Ale to už je jiný příběh.':
Existuje výzkumný projekt, kterému my, co se ho účastníme, říkáme SAMISEBE. Jde o to, že malá skupina sociologů už několik let, krok za krokem a v dohodnutém interaktivním režimu, sepisuje a interpretuje svoje vlastní autobiografie.49 Každý z účastníků tedy v rámci týmu funguje ve dvojí roli: v roli zkoumajícího i v roli zkoumaného. SAMISEBE, tato dobrodružná reflexivní autobiografická praxe, je vlastně otevřeným přiznáním, že výzkumníků je mnoho a že si poskytují navzájem oporu, a zároveň dovolením, aby se celého badatelského procesu účastnilo stejně mnoho zkoumaných, a to se stejnou možností interakce a vzájemné kontroly. Síly jsou vyrovnány.
2. 'Kvalitativní' versus 'kvantitativní':
Ohromné množství slov bylo už spotřebováno komentáři na téma 'kvalitativní' versus 'kvantitativní' výzkum. Obětuji jich ještě pár. V tomto textu jsem šel po stopách kvalitativní odlišnosti mezi věděním obyčejných sociálních aktérů a sociologických expertů. Jsem tedy podle všeho 'kvalitativní' sociolog. Jenže jediné rozumné stopy, které jsem objevil (a mám na mysli skutečně stopy, čerstvé stopy, které stojí za to sledovat, ne dobře vypreparované a označkované lovecké trofeje z předloňské sezony, přibité na stěnách myslivny), byly rozdíly v rozsahu mobilizovaných sítí, tedy rozdíly kvantitativní. Myslím, že je to příznačné a že to vrhá trochu jiné světlo na logiku tzv. kvalitativního výzkumu. Mám na mysli toto: Kvantitativní sociolog se neobejde bez kvalitativních rozdílů, o kterých mlčí. Neobejde se totiž bez apriorních distinkcí mezi pravdou a fikcí, realitou a její representací, lidmi a věcmi - obecně i v jednotlivých konkrétních případech. Dotazníkový sociolog tyto distinkce nemůže zkoumat, neboť je používá jako nástroje a zdroje své moci. Kvalitativní sociolog, který se přestal stydět za to, že je jiný, se naopak neobejde bez kvantitativních rozdílů, které měří a porovnává. Zkoumá totiž, jak s jejich pomocí konstruujeme všelijaké kvalitativní asymetrie a rozdíly. Ví, že se nemůže zaměřit na kvalitativní rozdíly jaksi přímo; ví, že kvalitativní rozdíly jsou vždycky příliš, příliš velké, zásadní a jakoby 'uzavřené' na to, aby šly opravdu opatrně empiricky studovat... Je ostatně zbytečné angažovat se tam, kde už je rozhodnuto: zajímají-li mne kvalitativní rozdíly, musím svoji pozornost zaměřit tam, kde se teprve nenápadně rodí, ne tam, kde už majestátně a nezpochybnitelně kralují. Ano, mějte mě za blázna, ale já to myslím vážně: v kvalitativní sociologii - má-li mít nějaké ospravedlnění - jde nakonec o rozdíly v kvantitě, rozsahu a míře.
ALAN, J. (1995): Práce, sex a láska. S-Obzor, 4, 2-3, 3-15
ALDRIDGE, (1993): The Textual Disembodiment of Knowledge in Research Account Writing. Sociology, 27, 1, 53-65
ASHMORE, M. (1989): The Reflexive Thesis: Wrighting Sociology of Scientific Knowledge. Chicago: CUP
BAUDRILLARD, J. (1983): Simulations. New York: Semiotext(e)
BAUMAN, Z. (1995): Úvahy o postmoderní době. Praha: SLON
BECK, U. (1992): Risk Society. Towards a New Modernity. London: Sage
BERGER, P. / LUCKMANN, T. (1967): The Social Construction of Reality. A Treatise in the Sociology of Knowledge. Harmondsworth: Penguine Books
BOURDIEU, P. (1990): In Other Words: Essays towards a Reflexive Sociology. Stanford: Stanford Univ. Press
BROWN, R.H. (1977): A Poetic for Sociology. Toward a Logic of Discovery for the Human Sciences. Cambridge: CUP
BROWN, R.H. (1990): Social Science and the Poetics of Public Truth. Sociological Forum, 5, 1, 55-74
BROWN, R.H. (1993): Modern Science: Institutionalization of Knowledge and Rationalization of Power. The Sociological Quarterly, 34, 1, 153-168
CALLON, M. (1986): The Sociology of an Actor-Network: The Case of the Electric Vehicle. In: M. Callon, J. Law, A. Rip, eds.: Mapping the Dynamics of Science and Technology. London: Macmillan. pp. 19-34
CALLON, M. / LATOUR, B. (1981): Unscrewing the Big Leviathan: How Actors Macrostructure Reality and How Sociologists Help Them To Do So? In: K. Knorr, A. Cicourel, eds.: Advances in Social Theory and Methodology. London: Routledge & Kegan Paul. pp. 277-303
CALLON, M. / LAW, J. / RIP, A. (1986a), eds.: Mapping the Dynamic of Science and Technology: Sociology of Science in the Real World. London: Macmillan
CALLON, M. / LAW, J. / RIP, A. (1986b): How to Study the Force of Science. In: M. Callon, J. Law, A. Rip, eds.: Mapping the Dynamics of Science and Technology. London: Macmillan. pp. 3-15
CLANDININ, D.J. / CONNELLY, F.M. (1994): Personal Experience Methods. In: N.K. Denzin, Y.S. Lincoln, eds.: Handbook of Qualitative Research. London: Sage. pp. 413-427
CONLEY, J. / O'BARR, W. (1990): Rules versus Relationship: The Ethnography of Legal Discourse. Chicago: University of Chicago Press
DENZIN, N.K. (1970): The Research Act in Sociology. London: Butterworth
DENZIN, N.K. (1989): Interpretive Biography (Sage University Paper Series on Qualitative Research Methods, Vol. 17). Newbury Park, CA: Sage
DENZIN, N.K. (1994): The Art and Politics of Interpretation. In: N.K. Denzin, Y.S. Lincoln, eds.: Handbook of Qualitative Research. London: Sage. pp. 500-515
DENZIN, N.K. / LINCOLN, Y.S. (1994), eds.: Handbook of Qualitative Research. London: Sage
EDWARDS, D. / ASHMORE, M. / POTTER, J. (1995): Death and Furniture: the Rhetorics, Politics, and Theology of Bottom Line Arguments Against Relativism. History of the Human Sciences, 8, 2, 25-49
EDWARDS, P.N. (1994): Hyper Text and Hypertension: Post-Structuralist Critical Theory, Social Studies of Science and Software. Social Studies of Science, 24, 2, 229-278
ERZBERGER, C. / PREIN, G. (1994): Triangulation in Qualitative Research. Paper presented to the Workshop 'Empirically Based Theory Construction and Qualitative Life Course Research', University of Bremen, November 17-19, 1994
FEYERABEND, P.K. (1991): Realizmus a historicita poznania. In: E. Gál, M. Marcelli, eds.: Za zrkadlom moderny. Bratislava: Archa. pp. 171-188 (přel. J. Rybár)
FOLDVARY, F. (1994): Public Goods and Private Communities. Aldershot: Edward Elgar
FOUCAULT, M. (1980): Power/Knowledge: Selected Interviews and Other Writings 1972-1977. New York: Pantheon Books
GAGNON, N. (1981): On the Analysis of Life Accounts. In: D. Bertaux, ed.: Biography and Society. Beverly Hills: Sage. pp. 47-60
GARFINKEL, H. (1967): Studies in Ethnomethodology. Engelwood Cliffs: Prentice Hall
GIDDENS, A. (1979): Central Problems in Social Theory. London: Macmillan
GIDDENS, A. (1990): The Consequences of Modernity. Cambridge: Polity Press
GILBERT, G.N. / MULKAY, M. (1984): Opening Pandora's Box: A Sociological Analysis of Scientists' Discourse. Cambridge: Cambridge Univ. Press
GLASER, B.G. / STRAUSS, A.L. (1967): The Discovery of Grounded Theory: Strategies for Qualitative Research. New York: De Gruyter
HELLING, I.K. (1988): The Life History Method: A Survey and a Discussion with Norman K. Denzin. Studies in Symbolic Interaction, 9, 211-243
HOERNING, E.M. / ALHEIT, P. (1995): Biographical Socialization. Current Sociology, 43, 2/3, 101-114
HUBERMANN, M. / MILES, M. (1994): Qualitative Data Analysis: A Sourcebook of New Methods. Beverly Hills: Sage (2. vyd.)
HUBÍK, S. (1994): K postmodernismu obratem k jazyku. Boskovice: Albert
JANESICK, V.J. (1994): The Dance of Qualitative Research Design. Metaphor, Methodolatry, and Meaning. In: N.K. Denzin, Y.S. Lincoln, eds.: Handbook of Qualitative Research. London: Sage. pp. 209-219
JOHNSON, J. a.k.a. Bruno Latour (1988): Mixing Humans and Non-Humans togehter: the Sociology of a Door-Closer. Social Problems (special issue on sociology of science, ed. by L. Star), 35, 3, 298-310
JORDAN, B. (1992): Framing Claims and the Weapons of the Weak. Paper presented at a Seminar on Social Welfare Theory, Aylmer, Quebec, Canada, 26-29 Sept. 1992
KELEMEN, J. (1994): Strojovia a agenty. Bratislava: Archa
KELLER, J. (1995): Dvanáct omylů sociologie. Praha: SLON
KNORR-CETINA, K. (1983): The Ethnographic Study of Scientific Work: Towards a Constructivist Interpretation of Science. In: K. Knorr-Cetina, M. Mulkay, eds.: Science Observed: Perspectives on the Social Study of Science. London: Sage, 115-140
KONOPÁSEK, Z. (1995a): Metoda jako provokace smyslu. BIOGRAF Bulletin, 3, 43-62
KONOPÁSEK, Z. (1995b): Sociologie babičkou: ještě jednou, po dvou letech. In: Z. Konopásek, ed.: Our Lives As Database. s. 189-222 (Rukopis)
KONOPÁSEK, Z. (1995c): Věda, reflexivita a text (aneb Některým sociologům... II. - totiž Alanovi, Hájkovi, Judy & Chlupovi). BIOGRAF Bulletin, 3, 7-19
KONOPÁSEK, Z. (1995d): Sociologovy hrátky s (ne)modernitou. 'Omyly' a selhání Jana Kellera. S-Obzor, 4, 4 (v tisku)
KONOPÁSEK, Z. (1995e): Reflexivní autobiografie: Interpretací Východu k porozumění Západu. In: Z. Konopásek, ed.: Our Lives As Database. Rukopis. 305-320
KONOPÁSEK, Z. (1995f), ed.: Our Lives As Database. Rukopis
KUHN, T.S. (1970 [1962]): The Structure of Scientific Revolutions. Chicago: University of Chicago Press
KUSÁ, Z. (1994): Sociálne siete a mocenské poriadky. In: Slovensko v 90. rokoch: trendy a probémy. Bratislava: SSS SAV. s. 103-111
KUSÁ, Z. (1995): Buržoázny pôvod - neprekonatelná stigma? (O erozívnej sile sociálnych sietí v komunistickom období). BIOGRAF Bulletin, 3, 20-32
LASH, S. (1993): Reflexive Modernization: The Aesthetic Dimension. Theory, Culture & Society, 10, 1, 1-23
LASH, S. / URRY, J. (1994): Economies of Signs and Space. London: Sage
LATOUR, B. (1983): Give Me a Laboratory and I Will Raise the World. In: K. Knorr-Cetina, M. Mulkay, eds.: Science Observed: Perspectives on the Social Study of Science. London: Sage. pp. 141-170
LATOUR, B. (1987): Science in Action. How to Follow Scientists and Engineers through Society. Milton Keynes: Open University Press
LATOUR, B. (1989): Clothing the Naked Truth. In: H. Lawson, L. Appignanesi, eds.: Dismantling Truth: Reality in the Post-Modern World. London: Weidenfeld and Nicholson. pp. 101-126
LATOUR, B. (1993): We Have Never Been Modern. Cambridge: Harvard University Press (transl. by Catherine Porter)
LATOUR, B. / WOOLGAR, S. (1986): Laboratory Life. The Construction of Scientific Facts (second edit.). Princeton: PUP
LAW, J. (1986): The Heterogeneity of Texts. In: M. Callon, J. Law, A. Rip, eds.: Mapping the Dynamic of Science and Technology. London: Macmillan. pp. 68-83
LAW, J. / MOL, A. (1995): Notes on Materiality and Sociality. The Sociological Review, 43, 2, 274-294
LOTMAN, J.M. (1994): Text a kultúra. Bratislava: Archa (přel: J. Szolnokiová a další)
LYNCH, M. (1994): Scientific Practice and Ordinary Action. Ethnomethodology and Social Studies of Science. Cambridge: Cambridge University Press
MAFFESOLI, M. (1994): The Time of the Tribes. The Decline of Individualism in Mass Societies. London: Sage (Transl. by D. Smith)
MARKUS, G. (1992): Changing Images of Science. Thesis Eleven, 33, 1-56
MERTON, R.K. (1973): Sociology of Science. Chicago: University of Chicago Press
MOŽNÝ, I. (1991): Proč tak snadno? Některé rodinné důvody sametové revoluce. Praha: SLON
MULKAY, M.J. (1985): The Word and the World: Explorations in the Form of Sociological Analysis. London: George Allen & Unwin
NAGEL, U. (1994): Typification - End or Means of Qualitative Research? Paper presented at the international workshop 'Empirically based theory construction and qualitative life course research', Bremen Univ. Sfb. 186, Nov. 1994
O'NEILL, J. (1972): Sociology as a Skin Trade. Essays Towards a Reflexive Sociology. London: Heinemann
OEVERMANN, U. et al. (1979): Die Methodologie einer 'objektiven' Hermeneutik und ihre allgemeine forschungslogische Bedeuting in den Sozialwissenschaften. In: H.G. Soeffner, ed.: Interpretative Verfahren in den Sozial- und Textwissenschaften. Stuttgart: Metzler. pp. 352-434
PETRUSEK, M. (1993): Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum
PICKERING, A. (1992), ed.: Science as Practice and Culture. Chicago: UCP
PICKERING, A. (1993): The Mangle of Practice: Agency and Emergence in the Sociology of Science. Americal Journal of Sociology, 99, 3, 559-589
POLLNER, M. (1991): Left of Ethnometodology: The Rise and Decline of Radical Reflexivity. American Sociological Review, 56, June 1991, 370-380
REIMANN, G. / SCHUTZE, F. (1987): Some Notes on a Student Research Workshop on 'Biographical Analysis, Interaction Analysis, and Analysis of Social Worlds'. Biography & Society Newsletter, 8, 54-70
RORTY, R. (1991): Kontingencia liberálneho spoločenstva. In: E. Gál, M. Marcelli, eds.: Za zrkadlom moderny. Bratislava: Archa. pp. 209-239 (přel. E. Gál)
SILVERMAN, D. (1993): Interpreting Qualitative Data. Methods for Analysing Talk, Text and Interaction. London: Sage
SISMONDO, S. (1993): Some Social Constructions. Social Studies of Science, 23, 3, 515-553
SÖDERQVIST, T. (1991): Biography or Ethnobiography or Both? Embodied Reflexivity and the Deconstruction of Knowledge-Power. In: F. Steier, ed.: Research and Reflexivity. London: Sage. pp. 143-162
STANLEY, L. (1993): On Auto/Biography in Sociology. Sociology, 27, 1, 41-52
STEIER, F. (1991), ed.: Research and Reflexivity. London: Sage
STRAUSS, A.L. (1987): Qualitative Analysis for Social Scientists. Cambridge: Cambridge Univ. Press
STRAUSS, A.L. / CORBIN, J. (1990): Basics of Qualitative Research. Newbury Park: Sage
ŠMÍDOVÁ, O. (1993): Byty za (post)totality. Sociológia, 25, 6, 573-583
ŠRUBAŘ, I. (1991): Společnost a sítě. Aneb: byl reálný socialismus moderní? Přítomnost, 2, 2, 13-15
TAYLOR, P.J. (1995): Building on Construction: An Exploration of Heterogeneous Constructionism, Using an Analogy from Psychology and a Sketch from Socioeconomic Modeling. Perspectives on Science, 3, 1, 66-98
TEIL, G. / LATOUR, B. (1995): The Hume Machine: Can Association Networks Do More Than Formal Rules? Stanford Humanities Review, 4, 2, 47-65
WEBER, M. (1973): Vom inneren Beruf zur Wissenschaft. In: ders., Soziologie. Universalgeschichtliche Analysen. Stuttgart: Politik
WELSCH, W. (1993): Estetické myslenie. Bratislava: Archa (přel. L. Kiczko)
WELSCH, W. (1994): Naše postmoderní moderna. Praha: Zvon (přel. I. Ozarčuk a M. Petříček)
WOOLGAR, S. (1988): Reflexivity is the Ethnographer of the Text. In: S. Woolgar, ed.: Knowledge and Reflexivity. London: Sage. pp. 14-36
WOOLGAR, S. (1988), ed.: Knowledge and Reflexivity: New Frontiers in the Sociology of Knowledge. London: Sage
WOOLGAR, S. (1989): The Ideology of Representation and the Role of the Agent. In: H. Lawson, L. Appignanesi, eds.: Dismantling Truth: Reality in the Post-Modern World. London: Weidenfeld and Nicolson. pp. 131-144
WOOLGAR, S. / ASHMORE, M. (1988): The Next Step: An Introduction to the Reflexive Project. In: S. Woolgar, ed.: Knowledge and Reflexivity. London: Sage. pp. 1-13
The presented essay has been inspired by numerous writers, reflexivists and constructivist/relativist sociologists of science and technology being prominent among them. I have also been inspired by my own research experience in the field of auto/biographical research.
I share strong distrust of conceptual dualisms and incommensurabilities that lie behind the orthodox modern social science thinking. That does not mean, however, to deny the very existence of such divisions and asymmetries and/or their role in the production and legitimation of scientific knowledge; it only implies that the a priori claimed and maintained dividing lines between 'knowledge' and 'power', 'sociology' and 'society', 'methods' and 'ethnomethods', 'subjective' and 'objective', or 'truth' and 'falsity' cannot be approached as part of the solution (as a resource of explanations) but as part of the problem (as things to be explained). The most extensive part of my paper thus explains why we should not take such divisions as taken-for-granted. I also show how these divisions are quite commonly, though implicitly and quietly, present even in some antipositivist (i.e., 'qualitative' or 'constructivist') paradigms.
These deconstructions of sociological methodology revive and reformulate the question of authoritativeness of one's expert knowledge, not only over the other experts' knowledge claims but - at the same time - over the knowledge claims of those who are being observed, studied and sociologically known. We must ask: What is the source of scientific success if it is not a special and exclusive (namely extra-social) quality of scientists' activities? What are the differences between the sociologist's practices and the practices of 'ordinary' social actors if we admit that both have their methods as well as ethnomethods, sources of careful self-control as well as sources of unreflected routine? What enables sociologists to produce firm, stable and durable statements concerning social life (which may be safely called 'facts') while others' statements on the same topic do not usually arrive at such certainty and solidity? It is argued (with references to the 'actor-network theory' developed by some contemporary sociologists of scientific knowledge) that sociologists construct the authoritativeness of their knowledge in such a way that they arrange a sort of power play, a plain superiority in numbers. They do so deftly and unnoticeably, yet unwittingly, under the guise of ascetic recluses distanced far away from ordinary life.
How is that possible? By means of research procedures for gathering and processing data the studied social networks are literally anaesthetized: discursive webs are transformed into isolated and frozen accounts, every informant speaks as if exclusively for him/herself alone; on the other hand, the sociologists use to work in huge social networks whose extraordinary size grants force to their arguments (scientists always speak for many). Thus, in the decisive moment of producing scientific facts, it is not the sociologist who is alone and distanced from social life, having - seemingly - only impersonal method and computer at hand; it is, on the contrary, the studied social actor who is inconspicuously cut off from the supportive force of the multitude. Sociologists' networks are mobilized while the others' networks are mortified - that is how the strength of sociological accounts of the others' life (the strength called 'truth') is made.
This argument is illustrated by the case of 'objective hermeneutic', a qualitative research strategy of German origin used typically within so called biographical research. Here the superiority of the researcher's sociological knowledge over the biographical knowledge of the narrator - the former trying to grasp somehow the latter - stems from a very simple circumstance: the researchers are many, working in a team and providing control to each other, while the narrator is only one, without any support or control, imprisoned into the biographical text (transcript). However, such a power play is not limited to this specific methodological approach. Objective hermeneutic (qualitative methodologies in general) is, I think, only especially obvious and vivid demonstration of what is much less obvious and visible - which does not mean less effective at all! - elsewhere, throughout the field of social science.
The team of objective hermeneutics working with single life narratives, each taken separately, one after another, is just particularly telling and transparent representation of (1) sociological networks in action, (2) anaesthetized social networks and (3) epistemological superiority of sociological claims over the competing social ones based on a brute power play. Everybody can easily see it. The only difference between so called 'objective hermeneutic' and all other kinds of effort in objective interpretation of reality is, however, that usually, in case of a more standardized approach, the mobilized networks are successfully masked by the involvement of many impersonal, non-human elements. In the first view, such elements cannot be regarded as a part of the network. They are just things somebody him/herself manipulates. If I use a questionnaire or a standardized scale it simply does not look like mobilization of a social network. But it in fact is. Seemingly impersonal and inert research tools and procedures deployed in the course of standardized social research are but quite warm, active and very social agents - a sort of instant social networks that do not look like social networks at all.