MOŽNÝ, I. (1991): Proč tak snadno... Některé rodinné důvody sametové revoluce. Praha: Sociologické nakladatelství, s. 82.
Hlavním autorovým cílem je vysvětlit pád komunistického
režimu v Čechách z hlediska sociologie rodiny. Tento nezvyklý způsob volí proti
častějším vysvětlením sametové revoluce, jako je například vysvětlení ekonomické
či politologické.
Kniha je rozdělena do tří kapitol: První dvě se snaží
odpovědět na dvě protichůdná zjištění – proč přišel pád komunistického režimu
tak pozdě, a zároveň jak to, že
revoluce proběhla tak hladce.
Poslední kapitola A co dál? už není
ani tak vysvětlením, jako spíše vyvozením závěrů z prvních dvou kapitol a stanovením
imperativů do budoucnosti, k jakým změnám by mělo ve společnosti dojít, aby se
kolaps sociálního řádu již neopakoval.
PROČ TAK POZDĚ?
Autor začíná krátkým úvodem o různých přístupech v
sociologii rodiny a jako dominantní uvádí přístup funkcionální. Ten však posléze označuje za překonaný, mimo jiné z
důvodů minimalizace významu sociálního konfliktu či předpokladu příliš vysoké
míry harmonie ve společnosti.
Autor se všímá významu rodiny v době celého trvání
komunistického režimu, tedy již od roku 1948. Mountovu tezi o tom, že „revoluce
je nepřátelská k rodině“ (1982) dokládá příkladem z doby poúnorové: „...porevoluční
nadšení nebylo nijak příznivě nakloněno rodině a její malé soukromé kolektivitě,
(...) jeho představa kolektivity byla orientována spíše politicky“ (s. 16). A ačkoliv
se původně zdála proklamace osvobozené domácnosti výhodná pro mladé rodiny, postupně
se ukázalo, že některé sliby nemohou být splněny (např. problém s byty).
V praxi se ukázalo, že základní interpretační kategorií tu
není kategorie funkce, ale stává se
jí kategorie zájmu, nadosobního,
skupinového, rodinného zájmu, vedoucí k přežití i za nesmyslných podmínek. „Zatím
co vědecké teorie i hromadné sdělovací prostředky vysvětlovaly funkce rodiny v
socialistickém státě, ptaly se rodiny stále častěji: A k čemu je ten stát naší rodině?“ (s. 18) Ve společnosti byla
rozšířena „rodinná ideologie“, familiarismus,
takové vidění světa, „pro něž je rodina osou a centrem univerza jednotlivce
i života společnosti a její blaho přirozeným cílem snažení všech“ (s. 11). A tím
můžeme také odpovědět na otázku Proč tak
pozdě? Rodiny si vytvořily mechanismy, které jim pomáhaly v režimu nejen
přežívat, ale postupně z něho i profitovat.
Výsledkem bylo to, jestliže na počátku byl stát úspěšný v
reinterpretaci rodiny, rodina stát nakonec úspěšně kolonizovala. „Průměrná
česká rodina si poměrně brzy všimla, že ti, kdož nepřijali oficiální
reinterpretaci rodiny a nevzdali se familiarismu jako svého světového názoru,
jsou společensky daleko úspěšnější než rodiny, které upřímně vzaly za své
instrumentální pochopení rodiny vzhledem k sociální realitě vyššího řádu.
Orientována familiaristickou teoretickou interpretací, rodina celkem úspěšně
řeší i za velmi obtížných podmínek saturaci převážné většiny svých zájmů.“ (s.
20).
A tak tento familiarismus způsobil, že se v Čechách vytvořila
moderní obdoba tradiční rodiny. Běžná česká rodina věděla, že „nukleární rodina
jako izolovaný celek je v nevýhodě a jen těžko přežívá, nespojí-li své síly s
jinými nukleárními rodinami, nejlépe na principu příbuzenských sítí, které jsou
moderní obdobou tradiční rodiny.“ (s. 20) Mezilidské vztahy tak stály v popředí,
zatímco například výkon v zaměstnání, který nebyl adekvátně oceňován, nehrál
velkou roli. Místo v práci se lidé realizovali v soukromí (v rodině, mezi
přáteli, na chatě,...).
Jedním z hlavních důvodů nespokojenosti lidí byla nedostatkovost
zboží, což vedlo k vytvoření stínové ekonomiky. Josef Alan píše o tom, jak
velkou roli v tomto hrály „známosti“ (a potažmo v duchu rodinné ideologie, jak
o tom píše Možný, to byly nejčastěji příbuzenské klany): „Každý musel mít svého
zelináře, řezníka, meloucháře, muselo se shánět místo pro dítě v jeslích nebo
na vysoké škole,...“ (1994: 96). A tak ona kreativní aktivita, která v šedém
všedním dni směřovala k tomu podvádět režim, zde získala své oprávnění jako cesta
za lepším životem.
Co ovšem lidem chybělo, byla pozitivní, a především
důstojnější alternativa než byla ta, kterou si rodiny vypracovaly samy. Takovou
alternativu představovaly disidentské skupiny, které se ovšem vyznačovaly rovněž
jistou exkluzivitou, a tak byly vlastně jakousi nereálnou alternativou. Je
ovšem nutné zdůraznit, že to byl režim, který často přehnaným způsobem líčil
ekonomické výhody disidentů, aby je pohaněl před obyčejnými lidmi a aby se
vytvořil obraz o exkluzivní skupině, která je pro obyčejného člověka nepřístupná.
Totiž právě majetek byl podle autora hlavní příčinou
toho, proč to trvalo tak dlouho, než se lid přidal k disidentům. „Struktura
relevance jejích (= disidentské elity) cílů neodpovídala uspokojivě struktuře
relevance žitého světa. Spojoval je negativní program odmítnutí stávajícího
pořádku, spojovala je základní koncepce občanské společnosti. Jak ale bude
reagovat tato společnost na fakt sociální a ekonomické nerovnosti, to bylo
ponecháno k diskusi na dobu, až to bude aktuální.“ (s. 28)
PROČ TAK HLADCE?
...protože starý režim „nakonec už nevyhovoval nikomu“,
odpovídá autor a upřesňuje: „Nejen těm, kdož byli v opozici, ale ani těm, proti
nimž opozice stála. Nejen těm dole, ale ani těm nahoře.“ (s. 30).
České rodině, jak již bylo řečeno, nevadilo ani tak rozdělení
sociálního světa jako spíš problém nedostatkovosti zboží. Autor uvádí několi úrovní
distribuce, než se zboží dostalo na pulty pro obyčejného spotřebitele. Rodiny začaly
mít postupně strach z budoucnosti, z budoucnosti, kdy bude situace na trhu ještě
méně srozumitelná a kdy i při nákupu brambor budou potřeba konexe. Význam
sociálního kapitálu stále více rostl, a ekonomický kapitál měl stále menší cenu:
„...problém pro obyčejného člověka spočíval v tom, že na každé směně měl stále větší
podíl sociální kapitál a že tento způsob hospodaření byl čím dále tím nákladnější
na čas a energii“ (s. 34).
Naše společnost se stala „amalgánem tradicionality a
modernity uprostřed Evropy“ (s. 44), píše autor a používá příměru s primitivní kabylskou
společností, jak o ní píše Bourdieu (1977). Základní ekonomickou transakcí v kabylské
společnosti není prodej, ale dar, a zisk v ní má špatné jméno (=ekonomický
kapitál nemá v této společnosti velkou cenu), neboť deklarovaným principem je
tu nezištnost.
Princip daru v naší společnosti jistým způsobem také
fungoval. Modelovým příkladem jsou venkovské zabíjačky, při kterých bylo
nepsaným zákonem podarovat sousedy, přičemž oni se museli při nejbližší
příležitosti revanšovat. Příznaky archaické ekonomie nesl u nás i trh práce – „trh
práce se realizuje jako (ne)výměna laskavostí a úsluh“ (s. 36), píše autor,
přičemž má na mysli různé sousedské či příbuzenské výpomoce, řídící se heslem „jednou
ty mně, podruhé já tobě“
Tento návrat k archaickým strukturám je jakýmsi procesem
de-modernizace. Zatímco modernizace znamená především vyvázání se z tradičních
svazků, které jsou nahrazovány jinými institucemi, demodernizace je návratem k svazkům
tradičním, zatímco institucionální struktury, které se formalizovaly a rutinizovaly,
se staly velmi neefektivními. Zuzana Kusá ukazuje na rysy vágní definice
pravidel, při níž byla možná jejich libovolná interpretace (1995: 20), a tak posilovalo
sílu rodinných sítí a jiných konexí, které fungovaly namísto oficiálních
struktur, a tak vyplňovaly mezeru, která byla způsobena právě jejich
neefektivitou.
Všechny mocenské složky byly vzájemně propojeny, neexistovala
efektivní oddělenost institucionálních sfér (sféry státní, ekonomické,
politické,...) a chyběla přesná pravidla. Ani pozice nejvyšších funkcionářů
nebyly jisté, každou chvíli mohl být někdo sesazen, aniž věděl proč. Nejistotu sociálních
pozic dokazuje i to, že naše společnost byla založená na racionalitě
ovladatelnosti (s. 43): „Absolutním imperativem bylo dosažení homogenity
systému.“ Snaha udržet si moc ovládat způsobovala postupnou ztrátu důvěry, k
níž docházelo dokonce i uvnitř strany. Docházelo k postupné stranické exkluzi a
strana se zmenšovala: „...zdálo se, že v menší skupině lze snáze udržet
vzájemnou důvěru. Strana se zmenšila masovým vylučováním, uvnitř se rozdělila
na zdravé jádro, tedy vnitřní, skutečnou stranu, a na marginální členy a
nakonec, v posledním kroku, když i ve vnitřní straně poklesla úroveň důvěry a
vzájemné solidarity pod nezbytné minimum, na klientely, rodinné klany a
jednotlivé rodiny.” (s. 57)
A tak postupně docházelo k tomu, že i rodiny establishmentu
začaly jednat každá na vlastní pěst a každý sledoval maximalizaci vlastního
prospěchu, a tak vycházelo najevo, že archaický systém s tabuizovaným ziskem nestačí
dále plnit svou základní funkci, totiž nepostihnutelné vykořisťování a
reprodukci daných struktur dominace. Všeobecně bylo totiž známo, že státní
majetek ve skutečnosti neexistuje, neboť ten je rovněž v duchu familiarismu na
úrovni stranických špiček předáván z otce na syna.
A tak se zhroutil základní sociální kapitál, kapitál, na kterém
to – narozdíl od kapitálu ekonomického - všechno stálo, „vzájemná důvěra, bez
níž je zřeknutí se osobního prospěchu pro dosažení prospěchu společného
absurdní“ (s. 55).
Autor uvádí ještě jeden (druhý) důvod pádu starého
režimu, jenž byl symbolické povahy: „...celá populace měla prostě dost
nesmyslné ritualizace naší každodennosti, nemluvě o povinných oslavách svátků (...)
Velké většině národa ovšem nezáleželo na neučesaných písničkách. Ale soužila je
vysoká míra ritualizace každodennosti, to věčné zdobení výloh, veřejné budovy
popsané hesly, do nekonečna znovu plány politicko-výchovné práce, pokořující
rituály návštěvy VUML či IPV, PŠM, MLP, a děti ve školce zblbnuté Leninem...“
(s. 40)
A CO DÁL?
Autor udává několik principiálních změn, jež jsou nutné
při přechodu k modernějšímu, ekonomicky a sociálně efektivnějšímu systému: Mimo
jiné je především nutné zbavit se závislosti na sociálním kapitálu a převést
svá aktiva v kapitál ekonomický a zpřehlednit a oddělit sféry (viz
institucionalizace). Oddělení sfér, především pracovní a soukromé, je nezbytné hlavně
z důvodu jejich nespornější efektivity. Příkladem je osud řemeslníka, který „ze
známosti“ dělá pro každého, ačkoliv z toho nemá žádný finanční zisk, pouze
možnost protislužby, a tak své řemeslo nemůže zefektivnit, neboť nemá z čeho
nakoupit nové zařízení.
20. listopadu 1999
Literatura:
-
Alan,
J. (1994). Normales Leben unter unnormalen Verhältnissen. Die
tschechische Gesellschaft in den siebziger und achziger Jahren. In: Flügge, M.
(ed.), Der Riss im Raum,
Positionen der Kunst seit 1945 in Deutschland, Polen, der Slowakei und
Tschechien. Berlin: Verlag der Kunst, s. 94-101.
-
Bourdieu, P. (1977). Outline of Theory of
Practice. Cambridge: University Press.
-
Kusá,
Z. (1994). Buržoázny pôvod – neprekonateľná stigma?. In: Biograf Bulletin, č.3,
Praha 1995, s.20-32.
-
Mount,
F. (1982). The Subversive Family. London: Jonathan Cape.